Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Svítí slunce. Uvnitř kampusu univerzity Pompeu Fabra ve španělské Barceloně je po obědě poměrně rušno. Studentky a studenti si povídají na lavičkách, vystavují své tváře slunečním paprskům, nebo se před nimi naopak schovávají ve stínu.
Dva dny předtím jsem se v tapas baru bavila s kamarádkou, původem ze Španělska, o takzvaném menstruačním volnu. Španělské ženy mají totiž od března v případě bolestivé menstruace právo na tři až pět dní placeného menstruačního volna měsíčně. Španělsko je tak první evropskou zemí, která tuto možnost legislativně umožnila.
Podle španělské ministryně pro rovnost, Irene Montero, nejsou ženy bez těchto práv plnohodnotnými občankami.
Z debaty, která probíhala v České republice, jsem získala pocit, že se jedná o poměrně radikální krok. Když jsem se ale kamarádky, říkejme jí v tomto textu třeba Valentina, ptala, zda se o zákonu bavila se svými známými, říkala, že ne. A vůbec – z toho, jakým způsobem se o tématu vyjadřovala a kolik informací mi o něm byla schopná sdělit, se mi nezdálo, že by se jednalo o příliš rezonující téma.
Chci se na to proto zeptat více lidí. Jak se k zákonu staví, zda ho budou využívat. Španělsky nemluvím, a jelikož tuším, že ne všude po Barceloně mi bude stačit angličtina, začínám se svým průzkumem kolem místní univerzity. Když si všímám asertivně vypadající postarší ženy se zrzavými vlasy, která vychází z univerzitní budovy, spěchám, abych ji stihla.
Luz: Proč bych se měla muset obhajovat
Luz je naštvaná. Když se o zákoně doslechla poprvé, cítila lítost. „Věřím, že je ostuda, že musíme bojovat za něco, k čemu by mělo být přistupováno jako ke kterékoli jiné nevolnosti, která člověku zamezuje normálně pracovat. Jako třeba ke chřipce,“ vysvětluje mi padesátiletá univerzitní profesorka. Luz nechápe, proč se musí mluvit o menstruačním volnu, když existuje nemocenská, kterou může doktor předepsat. Luz mi své stanovisko přibližuje následovně. Když je člověk nemocný nebo se cítí v takovém diskomfortu, který mu znemožňuje adekvátně pracovat, jde k doktorovi, jenž mu předepíše pár dní volna. „Tak to je, když mám třeba kašel, takže nechápu, proč by to stejně nemělo být v jakémkoli jiném případě, kdy člověku není dobře. Mluvit o menstruačním volnu, jako by to bylo něco jiného než jakýkoli jiný druh nemocenské, je podle mě ostuda,“ říká.
Podle ní je problém v tom, že lékaři a lékařky k tomuto druhu „tělesné nepohody“ nepřistupují stejně a rovnocenně jako k těm ostatním. I v této sféře veřejnosti by tak podle ní měla existovat osvěta, aby se zrovnoprávnil pohled na různé – někdy tedy genderované – druhy nevolnosti.
Španělsko je ovšem první evropskou zemí, která menstruujícím lidem tuto možnost nabídla. Necítila tedy alespoň trochu radosti?
„Ne. Byla jsem smutná, že o tom vůbec musíme takhle uvažovat, přemýšlet. Když je mi nedobře, jdu k doktorovi, který by měl předepsat to, co v daný moment potřebuji – bez ohledu na to, jestli je to menstruace nebo chřipka. Proč bych se měla muset obhajovat. To je to, co tím myslím. Proč by se tyto dva zdravotní stavy měly lišit. Jsem z toho naštvaná spíše než cokoli jiného,“ říká důrazně.
Sama prý nemá problematické menstruace, takže se jí nikdy nestalo, že by si kvůli ní potřebovala vzít volno, ale pokud během nich někdo trpí a nemůže pracovat, měl by zkrátka mít tu možnost. Stejně jako kvůli nachlazení či kašli. „Nemluvíme o chřipkovém volnu. Proč musíme mluvit o menstruačním volnu. Jsem kvůli tomu naštvaná,“ opakuje.
Když se ptám, zda bych si ji mohla vyfotografovat, souhlasí. Poznamenává ovšem, že by se mi lidi v tomto tématu spíše otevřeli, kdyby v textu mohli být anonymní.
Laura: Nechci, aby to znevýhodnilo ženy na pracovním trhu
Zastavuji mladou tmavovlasou slečnu. Devatenáctiletá Laura Maneja se domnívá, že je menstruační volno dobrý nápad – byť si není jistá, v jaké přesné podobě zákon prošel. „Možná bude těžké kontrolovat, zda se jedná o skutečnou bolest, nebo ne. Proto se bojím, že by kvůli tomu firmy mohly najímat spíše muže. Na to by se vláda měla soustředit, nechci, aby tahle možnost ženy na pracovním trhu znevýhodnila. Podobně je to totiž s mateřstvím, na pohovorech se žen ptají, zda chtějí mít děti, a když řeknou, že ano, vezmou raději někoho jiného,“ uvádí mě do svého myšlení studentka politologie.
Pokud by někdy měla „opravdu bolestivou menstruaci“, volno by si prý klidně vzala, ale teď její menstruace probíhají „v pohodě“. Má ovšem prý kamarádky, který „opravdové bolesti“ mají, během menstruace omdlévají a nemohou v ten moment v podstatě nic dělat – a právě pro ně je prý dobré, že možnost volna mají, případně že mají větší důvod volno ospravedlnit.
Den předtím jsem se bavila se slečnou z Barcelony a o zákoně přílišné povědomí neměla. Ptám se proto Laury, zda tohle téma bylo předmětem debaty mezi ní a jejími blízkými. Prý ne. Proč se o tom ve společnosti nemluví? Laura krčí rameny na znamení nejistoty a říká, že možná proto, že se děje „mnoho jiných důležitých věcí“. V kontextu feminismu a lidských práv je teď prý hlavním tématem současná změna zákona týkajícího se trans lidí a možnosti jejich jednodušší tranzice. Toto téma prý mohlo menstruační volno jaksi přehlušit.
„Jaký je tedy stav feminismu ve Španělsku?“
Prý v poslední době posilují pravicové strany. Feministické proudy ovšem v zemi jsou, jen si není jistá, zda jsou dostatečně slyšet ve veřejném prostoru – a případně zda jsou přijímané v pozitivním světle. „Většina žen je ale podle mě za možnost zůstat kvůli menstruaci doma ráda, bez ohledu na jejich ideologii,“ doplňuje.
S Laurou se loučím a posouvám se na druhou stranu kampusu. Po chvíli zpozoruji slečnu s oholenými vlasy. Z dálky se na ni usmívám, a když je v dostatečné blízkosti, kladu dotaz. Je prý ale z Ameriky a v Barceloně je pouze na magisterském studiu, pak se plánuje vrátit domů. Když odchází, ještě na mě křičí: „Je to ale skvělý. V Americe bychom to měli mít taky!“
Maria: Menstruace je prostě věc, se kterou musíme žít
Jinak k problematice přistupuje jednadvacetiletá Maria Domenech. Sice „rozumí, že to ženy chtějí“, ale není to podle ní potřebné: „Je to prostě věc, se kterou musíme žít. Já teda osobně nikdy neměla příliš bolestivé menstruace, ale pokud si ženy budou každý měsíc brát pár dní volna kvůli menstruaci, mohlo by nás to znevýhodnit. Už tak je znevýhodňující muset si brát mateřskou,“ říká studentka žurnalistiky.
Ale co ženy, které mají bolestivé menstruace? Pro ně, připouští Maria, je pozitivní, že tu možnost mají.
„Takže si myslíte, že je to dobrý krok, ale bojíte se, že to bude krok zpátky, co se týče rovnosti?“
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dočteš po odemknutí?
Jestli zákonem dané menstruační volno Španělky vnímají jako prohloubení nerovnosti.
Rozhovor se španělskou akademičkou o kontextu zmíněného zákona.
Odpověď majitele firmy, zda ho zákon ovlivní v tom, koho zaměstná.
„Nebojím se. Je na každé z nás, jestli tu možnost využije, nebo ne. Pokud to člověk potřebuje, je dobré, že tu možnost má, ale myslím, že to nebude v důsledku dobré pro naše kariéry. Už teď mají ženy nerovné podmínky a na pracovištích panuje sexistická mentalita,“ popisuje. Jako důkaz popisuje případ své pětadvacetileté kamarádky, které se na pohovoru zeptali, zda plánuje mít „hodně dětí“.
„Stejně to bude podle mě s menstruačním volnem. Myslím, že nás to ve skutečnosti znevýhodní,“ míní Maria.
Ptám se jí, jaký má obecně náhled na genderovou rovnost ve Španělsku. Říká, že sice sama pořádně ještě nepracovala, ale na vysokých pozicích ve firmách jsou prý většinou muži. Žen je tam podle ní nedostatečně. „Máme sice stejné příležitosti, můžeme studovat a pracovat, ale stále jsou ve společnosti sexistické názory – a především u starších generací,“ dodává.
Druhý den se vydávám jinam – jsem si vědoma, že klást dotazy pouze v ulicích kolem univerzity nebude zárukou tak úplně komplexní či reprezentující názorové mozaiky. Z centra přejíždím dvacet minut dál a z ulice Carrer de l'Avenir vycházím pěšky do populární čtvrti Gràcia. Během následujících asi dvou hodin se snažím najít někoho, s kým bych o tématu mohla mluvit. Nejdříve se dávám do řeči s mladou Silvií.
Silvia: Jak dokážu, že mám skutečné bolesti, nebo to jenom předstírám?
Silvia (25) pracuje jako technická inženýrka, v práci se o možnosti menstruačního volna prý ale nebavili. Majitelé firem z toho podle ní každopádně nadšení nejsou a při náboru nových zaměstnanců kvůli tomu spíše zvolí muže než ženu. I ona má k předmětu debaty ambivalentní postoj. Myslí si, že je to dobré rozhodnutí, ale „složité na fungování“ – protože, ptá se mě Silvia, jak dokážu, že mám skutečné bolesti, nebo to jenom předstírám? „Ale pro ženy, které mají opravdové bolesti, je to dobré. Já je mívám a je opravdu náročné vyjít z domova a pracovat,“ říká.
Mluvila o tomto tématu se svými kamarádkami? Prý vůbec.
„Zdá se, že to ve Španělsku není příliš velké téma,“ říkám jí s podivem.
„Není. Ten zákon prostě prošel, ale nemyslím, že by to moc lidí využívalo. Alespoň já nikoho takového neznám,“ odpovídá.
Říkám, že mě to překvapuje, protože Španělsko je první evropská země, která tuto možnost poskytuje. Na to Silvia, evidentně velmi symptomaticky, reaguje s překvapeným „aah“.
Říkáme si poslední vzájemná slova a loučíme se.
Kde jste kdo
Následně vcházím do menších uliček a snažím se oslovit někoho dalšího – najednou to ale není tak jednoduché. Vcházím do recepce (zřejmě) kancelářské budovy. Když se ženy kolem padesátky ptám, zda mluví anglicky, odpovídá, že trochu. Z naší navazující konverzace ovšem brzy pochopím, že to bez pomoci Google překladače nepůjde. S jeho pomocí se ptám, zda o zákonu slyšela. Text na obrazovce si přečte a kroutí hlavou, že ne. S úsměvem jí tedy děkuji a jdu dál.
Zastavuji paní pošťačku, ale říká, že nemluví anglicky. Vcházím tedy do malého supermercata, obchodu s potravinami. Paní prodavačka anglicky taktéž nemluví, ale i přesto doufám, že bychom se spolu nějak zvládly domluvit pomocí technologií. Když si ovšem přečte otázku na mém telefonu, kroutí hlavou a krčí rameny. Z její reakce tedy odtuším, že taktéž neví, o jaký zákon jde.
Vcházím do nehtového salónu, kde oslovuji asi čtyřicetiletou ženu. Když mi říká, že anglicky mluví, raduji se. Po mém monologu ovšem začíná kroutit hlavou. Nejsem si jistá, zda mi nerozumí, nebo říká, že o zákonu neslyšela.
Podobných „neúspěchů“ mě čeká ještě několik. Ptám se postarší ženy na ulici, která sice splňuje několik potřebných podmínek, aby se mohla stát respondentkou – a tedy ano, anglicky mluví a ano, je ze Španělska –, ale prý má menopauzu, a moc nápomocná mi tak nebude. Jdu dál.
U zastávky metra potkávám starší ženu v pracovní oranžové vestě. Ptám se, zda mluví anglicky. Bohužel. Pokračuji a očima hledám někoho, s kým by se o tématu dalo mluvit, ještě o něco intenzivněji. Pohledem vehementně skenuji ulice. Procházím kolem prostor, jež vypadají jako umělecké studio, a za stolem uvnitř vidím mladou opálenou slečnu. Vcházím dovnitř a ptám se, zda mluví anglicky. Ano. Je ze Španělska? Ano. Slyšela o zákonu, který španělským ženám umožňuje vzít si pár dní volna v případě, že mají bolestivou menstruaci? Ano. Byla by ochotná si o tom se mnou popovídat? Ano.
Naïr: Politici nechtějí, aby to bylo široce diskutované téma
„Myslíte, že je dobrý nápad, aby ženy měly možnost vzít si menstruační volno?“ začínám.
„Myslím, že připravují zákon, že pokud si zajdete k doktorovi a dostanete adekvátní formulář, tak si budete moct vzít pár dní volno,“ odpovídá třicetiletá jógová lektorka a majitelka nikoli uměleckého, ale jógového studia, Naïr Pérez.
„Ten zákon už nedávno prošel,“ říkám.
Naïr pomalu přikyvuje a cosi na znamení souhlasu zamručí. „Já si ale nemyslím, že musíme chodit k doktorovi, když je nám špatně z menstruace. Protože si nemyslím, že bychom se k menstruaci měli stavět jako k nemoci, ale spíše jako k přirozené věci a přirozenému způsobu života. Měli bychom to vnímat prostě tak, že ženy mají během měsíce několik těchto dní málo energie, cítí bolest a potřebují odpočívat. Nemělo by to muset fungovat tak, že nás donutí, abychom šly k doktorovi, abychom si mohly vzít pár dní volna,“ říká.
Vhodnější alternativou by podle ní bylo mít 1–2 dny v měsíci, kdy by si menstruující lidé mohli vzít volno bez většího vysvětlování, bez potřeby potvrzení u lékaře a z jakéhokoli důvodu.
„Takže ideálem by podle vás bylo mít prostě více času na odpočívání?“
Prý ano. Mít za měsíc o pár dní víc volna – a to nejen pro ženy, ale pro všechny. „Člověk potřebuje odpočívat, a nejen v případě, že umírá v nemocnici na bolesti, ale i třeba ve dny, kdy se mu prostě nechce pracovat. To je přirozené,“ míní.
„Takže je podle vás větší problém v tom uspěchaném tempu, který ve společnosti nyní je, a v přehnaných tlacích na práci, produktivitu a výkon?“
„Ano, společnost nás nutí k tomu, abychom si mysleli, že musíme neustále pracovat. Nutí nás takhle pracovat a mít takovéto tempo, ale samozřejmě to není vůbec zdravé. Lidé jsou zvířata. Potřebujeme mít čas pro sebe, abychom mohli růst, abychom mohli dělat to, co máme rádi. Zaměstnání by mělo být něco, co zabere malou část dne. Ne veškerý čas v našich životech,“ domnívá se.
Ale ano, je to podle ní dobrý krok – alespoň se Španělsko snaží. Prý ale „uvidíme, jak se to bude vyvíjet“.
Říkám jí, že mě zaráží, že se o tom ve veřejném prostoru evidentně příliš nemluví. Že jsem potkala mnoho žen, které ani nevěděly, o čem mluvím. Na to Naïr souhlasně přikyvuje. Je to podle ní výsledek práce feministek, ale nemyslí si, že by to bylo velké téma ve zprávách nebo ve veřejném prostoru. Prý to není něco, o čem se mluví či na co se upozorňuje. Politiku prý moc nesleduje a ani nevolí, protože politiky nemá ráda. Myslí si ale, že je klidně možné, že až se vymění vláda, tento zákon zase stáhnou zpátky. „Takové zákony nejsou silné. Lidé o tom nevědí, takže to ani nevyužívají,“ myslí si.
„Proč se o tom ale ve veřejném prostředí nemluví?“
„Politiky to nezajímá, nechtějí, aby to bylo široce diskutované téma. Politici jsou taky byznysmeni, také mají firmy. Tohle by mohlo snížit produktivitu, kterou od nás očekávají. Pokud by se takový zákon stal populárním a známým, znamenalo by to, že budeme časem požadovat víc a víc a víc. To nechtějí. Takže se to snaží uchovat potichu, skryté,“ zamýšlí se.
Podle ní je potřeba širší osvěta. Větší kroky. „A potřebujeme informovat i ženy o nich samotných. Aby si byly vědomy, co se během menstruace uvnitř nich děje. Aby věděly, proč se to děje, aby věděly, že mají během té doby odpočívat. Ale v téhle šílené době nemáme ani čas tomuto věnovat pozornost. Člověk si vezme prášek, aby mohl makat dál. Takže vlastně ani kolikrát nepotřebuješ žádat o menstruační volno, protože nepřemýšlíš o tom, že bys v té době měla odpočívat,“ dodává.
Raději bych vzal muže než ženu
O den později sedím v restauraci Honest Greens na Pla de Palau a obědvám. Za pár hodin letím domů. K vedlejšímu stolu si sedá starší světlovlasá žena s tmavovlasým vysokým mužem. Oba jsou formálně oblečeni a vidím, že mají kartičky se svými portréty a jmény (později se dozvídám, že jsou ve městě na konferenci). Sice si říkám, že mám materiálu pro článek již dostatečně a můžu si už v klidu užít posledních pár barcelonských hodin, ale jelikož se mi doteď nepodařilo sehnat nikoho z korporátního světa, začnu spřádat plán na jejich oslovení: nechám je v klidu dojíst, pak ženu oslovím.
Paní mě ovšem předběhne. Obrací se ke mně a ptá se, zda nemám na půjčení propisku. Kývu, že ano, a kýžený objekt předávám. V hlavě jásám, protože mám tak lepší vyjednávací pozici – už jsme si vyjasnily, že obě mluvíme anglicky a díky výpůjčce bude možná spíše nakloněná k tomu laskavost cizince oplatit. Když dojídají a její partner odchází pro kávu, obracím se k ní se svým dotazem.
Představuje se jako Seyna (53) a odpovídá, že menstruaci sice každý měsíc řešit musí, ale vlastní svůj byznys, a když potřebuje čas a odpočinek, sama si ho naordinuje i schválí. Říká ale, že její manžel, Albert, je CEO ve španělské firmě a možná by mi k tomu mohl pár věcí říct.
Když se vrací se dvěma šálky kávy, souhlasí. Padesátiletý Albert o zákonu sice slyšel, ale prý neví, zda už prošel, nebo ne. Říkám, že ano, a ptám se, zda o tom v práci mluvili. „Ne.“ Ani HR oddělení se o tom nezmínilo? „Ne.“
Chvilku se o zákonu a jeho podobě bavíme, načež se ho ptám, jak se k tomu jako ředitel firmy tedy staví. Říká, že pokud je to zákon, musí ho respektovat, ale že si nemyslí, že si z tohoto důvodu ženy mohou vybrat tři dny volna každý měsíc. Říkám, že ano, v této podobě ten zákon prošel.
Pokud to tak je, říká Albert, tak ho budou muset respektovat. Zákon je zákon, opakuje. „Myslíte, že byste kvůli tomu začali najímat více mužů než žen? Neobáváte se, že…“ Albert mi skáče do řeči a upřímně odpovídá: „Pravděpodobně ano. Pokud to tak je, představte si, že by každá žena v naší firmě chyběla tři dny, každý měsíc, každý rok. Kdybych se pak rozhodoval, zda vzít muže, nebo ženu, možná bych spíš zvolil muže.“
„Takže myslíte, že by to mohlo genderovou nerovnost prohloubit.“ Kýve na souhlas a odpovídá rázné: „Yes.“
Do hovoru opět vstupuje Seyna – podle ní španělské ženy možnost moc často využívat nebudou. Podle ní mají ve firmách stále velmi nerovné postavení a musí každodenně bojovat, aby dokázaly, že se vyrovnají svým mužským kolegům – pažemi předvádí prorážení překážek lokty. Gesto si překládám tak, že ženy musí mít na španělském pracovním trhu zkrátka dost ostré lokty. Právě proto, podle padesátileté Španělky, nebudou chtít působit slabě a o volno spíše žádat nebudou.
Má kamarádka, která žije v Barceloně, mě propojuje se sedmadvacetiletou Julií Peral Calbó, doktorandkou v oboru gender study na Universitat Autònoma de Barcelona. Julii jsem poprosila o kontext a zodpovězení doposud nejasných otázek.
Co si vy osobně myslíte o tomto zákoně? Myslím, že tento zákon má dobré i špatné stránky. Za prvé si myslím, že je dobře, že se začíná legislativně upravovat a přemýšlet o sexuálním a reprodukčním zdraví a zohledňovat specifické jevy, které se týkají lidí, kteří menstruují. Většina z nás ví, že menstruační bolest může být v práci dost těžko zvladatelná, a myslím, že je pozitivní, že si můžeme vzít den nebo dva volna a dovolit si nebýt v pořádku, stejně jako kdybych měla jakoukoli jinou zneschopňující bolest. Má to potenciál pomoci ženám, aby nebyly v práci v nevýhodném postavení, a to je velmi dobře.
Na druhou stranu má tento zákon i určitá rizika: tabu kolem menstruace již trvá dlouho a tento zákon by mohl vyslat špatný signál říkající, že menstruující lidé nepatří do veřejného prostoru nebo že menstruace je nemoc. Měli bychom o těchto tématech informovat a vzdělávat a přimět společnost, aby viděla, že menstruace je jen pravidelný jev, kterým většina žen prochází. Ani dobrý, ani špatný, jen pravidelný a přirozený.
Je zákon již zaveden? Mohou si lidé toto menstruační volno vzít už nyní? Musí tuto možnost menstruujícím lidem nabídnout všichni zaměstnavatelé, nebo záleží na tom, zda se jedná o státní nebo soukromou firmu/zaměstnavatele?Ano! Je k dispozici od začátku března, ale nevím, jestli ho lidé skutečně využívají, nebo ne. Vztahuje se na jakýkoli typ společnosti, tudíž ho bude moci využít každý bez ohledu na svého zaměstnavatele.
V jaké přesné podobě byl zákon nakonec přijat? Je potřeba mít potvrzení od lékaře? Je v zákoně definováno, zda si volno mohou vzít všichni menstruující lidé (např. nebinární osoby nebo trans muži), nebo pouze „ženy“?Bude to považováno za dočasnou neschopnost kvůli jevům spojeným s menstruací, jako je endometrióza nebo jen ona pravidelná bolest s menstruací spojená. Jelikož bude považována za dočasnou pracovní neschopnost, spadá pod zákon „Real Decreto Legislativo 8/2015“. To znamená, že zdravotní volno může trvat přibližně 3 až 5 dní (tolik, kolik trvá menstruace) a postupuje se podle stejného postupu jako u každého jiného zdravotního volna.
Co se týče genderového kontextu, v zákoně to není jasně vymezené a je použit termín „ženy“. Ale domnívám se, že každá osoba, která menstruuje, by mohla tento nový zákon využít.
Obáváte se, že to může mít negativní dopad na genderovou rovnost ve společnosti nebo v pracovním prostředí? Slyšela jsem obavy, že kvůli tomu budou zaměstnavatelé nabírat spíše muže než ženy.Ano, myslím, že stále žijeme ve velmi sexistické a velmi kapitalisticky orientované společnosti, která ženy neustále staví do nevýhodného postavení. Tento zákon není jiný a samozřejmě bude mít svá slabá místa. Ale myslím, že je dobře, že přijímáme zákony ve prospěch sexuálního zdraví. Je pravda, že by to mohlo ovlivnit vstup žen na trh práce, proto by měli být náboroví pracovníci proškoleni v oblasti rovnosti a rozmanitosti a uvědomit si, že tento zákon nebude mít pro jejich společnost finanční náklady, protože toto zdravotní volno bude hradit stát.
Spousta lidí, se kterými jsem o tom mluvila na ulici, o přijetí zákona ani neví, a pokud ano, neměli o tomto tématu téměř žádné konkrétní informace. Proč tomu tak je? Ve Španělsku se o tom tolik nemluví? Neřeší se to v médiích? Jak je to možné? Protože Španělsko je první evropskou zemí, která toto menstruujícím lidem nabízí, a zdá se, že je to radikálně pozitivní krok. Jak je to zarámováno ve španělském veřejném prostoru?Myslím, že by to mohlo být ve dvou věcech: zaprvé, není to nový zákon, upravili zákon o sexuálním zdraví a právu na potrat. Jelikož se jedná o velký zákon, který se dotýká různých polemických témat, není tak příliš známo, že toto nové právo existuje. Za druhé je to považováno za „ženský“ problém, a jak víme, společnost se obecně o naše problémy nezajímá.
Co si o tomto kroku myslí lidé ve vašem okolí? Lze generalizovat a říci, zda lidé ve Španělsku obecně považují za dobrý nápad tuto možnost lidem s menstruací nabízet?Jsem členkou skupiny feministek a studentek a neslyšela jsem, že by se o tom mluvilo nebo diskutovalo. Myslím, že lidé tuto možnost zatím nebudou využívat ze strachu, že přijdou o práci nebo budou na pracovišti vypadat slabě. Myslím, že bude ještě nějakou dobu trvat, než se dostaneme do atmosféry, ve které budou tato opatření viděna jako pozitivní a společnost je bude akceptovat. Myslím, že jako společnost ještě nejsme připraveni, ale tyto druhy opatření potřebujeme, abychom se posunuli a dostali k genderově rovné a inkluzivní společnosti, která respektuje rozmanitost.