Menstruační volno: výhoda, nebo prohloubení nerovnosti? Ptali jsme se přímo v Barceloně, kde zákon zavedli

„Nebojím se. Je na každé z nás, jestli tu možnost využije, nebo ne. Pokud to člověk potřebuje, je dobré, že tu možnost má, ale myslím, že to nebude v důsledku dobré pro naše kariéry. Už teď mají ženy nerovné podmínky a na pracovištích panuje sexistická mentalita,“ popisuje. Jako důkaz popisuje případ své pětadvacetileté kamarádky, které se na pohovoru zeptali, zda plánuje mít „hodně dětí“.

„Stejně to bude podle mě s menstruačním volnem. Myslím, že nás to ve skutečnosti znevýhodní,“ míní Maria.

Ptám se jí, jaký má obecně náhled na genderovou rovnost ve Španělsku. Říká, že sice sama pořádně ještě nepracovala, ale na vysokých pozicích ve firmách jsou prý většinou muži. Žen je tam podle ní nedostatečně. „Máme sice stejné příležitosti, můžeme studovat a pracovat, ale stále jsou ve společnosti sexistické názory – a především u starších generací,“ dodává.

Druhý den se vydávám jinam – jsem si vědoma, že klást dotazy pouze v ulicích kolem univerzity nebude zárukou tak úplně komplexní či reprezentující názorové mozaiky. Z centra přejíždím dvacet minut dál a z ulice Carrer de l'Avenir vycházím pěšky do populární čtvrti Gràcia. Během následujících asi dvou hodin se snažím najít někoho, s kým bych o tématu mohla mluvit. Nejdříve se dávám do řeči s mladou Silvií.

Silvia: Jak dokážu, že mám skutečné bolesti, nebo to jenom předstírám?

Silvia (25) pracuje jako technická inženýrka, v práci se o možnosti menstruačního volna prý ale nebavili. Majitelé firem z toho podle ní každopádně nadšení nejsou a při náboru nových zaměstnanců kvůli tomu spíše zvolí muže než ženu. I ona má k předmětu debaty ambivalentní postoj. Myslí si, že je to dobré rozhodnutí, ale „složité na fungování“ – protože, ptá se mě Silvia, jak dokážu, že mám skutečné bolesti, nebo to jenom předstírám? „Ale pro ženy, které mají opravdové bolesti, je to dobré. Já je mívám a je opravdu náročné vyjít z domova a pracovat,“ říká.

Mluvila o tomto tématu se svými kamarádkami? Prý vůbec.

„Zdá se, že to ve Španělsku není příliš velké téma,“ říkám jí s podivem.

„Není. Ten zákon prostě prošel, ale nemyslím, že by to moc lidí využívalo. Alespoň já nikoho takového neznám,“ odpovídá.

Říkám, že mě to překvapuje, protože Španělsko je první evropská země, která tuto možnost poskytuje. Na to Silvia, evidentně velmi symptomaticky, reaguje s překvapeným „aah“.

Říkáme si poslední vzájemná slova a loučíme se.

Kde jste kdo

Následně vcházím do menších uliček a snažím se oslovit někoho dalšího – najednou to ale není tak jednoduché. Vcházím do recepce (zřejmě) kancelářské budovy. Když se ženy kolem padesátky ptám, zda mluví anglicky, odpovídá, že trochu. Z naší navazující konverzace ovšem brzy pochopím, že to bez pomoci Google překladače nepůjde. S jeho pomocí se ptám, zda o zákonu slyšela. Text na obrazovce si přečte a kroutí hlavou, že ne. S úsměvem jí tedy děkuji a jdu dál.

Zastavuji paní pošťačku, ale říká, že nemluví anglicky. Vcházím tedy do malého supermercata, obchodu s potravinami. Paní prodavačka anglicky taktéž nemluví, ale i přesto doufám, že bychom se spolu nějak zvládly domluvit pomocí technologií. Když si ovšem přečte otázku na mém telefonu, kroutí hlavou a krčí rameny. Z její reakce tedy odtuším, že taktéž neví, o jaký zákon jde.

Vcházím do nehtového salónu, kde oslovuji asi čtyřicetiletou ženu. Když mi říká, že anglicky mluví, raduji se. Po mém monologu ovšem začíná kroutit hlavou. Nejsem si jistá, zda mi nerozumí, nebo říká, že o zákonu neslyšela.

Podobných „neúspěchů“ mě čeká ještě několik. Ptám se postarší ženy na ulici, která sice splňuje několik potřebných podmínek, aby se mohla stát respondentkou – a tedy ano, anglicky mluví a ano, je ze Španělska –, ale prý má menopauzu, a moc nápomocná mi tak nebude. Jdu dál.

U zastávky metra potkávám starší ženu v pracovní oranžové vestě. Ptám se, zda mluví anglicky. Bohužel. Pokračuji a očima hledám někoho, s kým by se o tématu dalo mluvit, ještě o něco intenzivněji. Pohledem vehementně skenuji ulice. Procházím kolem prostor, jež vypadají jako umělecké studio, a za stolem uvnitř vidím mladou opálenou slečnu. Vcházím dovnitř a ptám se, zda mluví anglicky. Ano. Je ze Španělska? Ano. Slyšela o zákonu, který španělským ženám umožňuje vzít si pár dní volna v případě, že mají bolestivou menstruaci? Ano. Byla by ochotná si o tom se mnou popovídat? Ano.

Naïr: Politici nechtějí, aby to bylo široce diskutované téma

„Myslíte, že je dobrý nápad, aby ženy měly možnost vzít si menstruační volno?“ začínám.

„Myslím, že připravují zákon, že pokud si zajdete k doktorovi a dostanete adekvátní formulář, tak si budete moct vzít pár dní volno,“ odpovídá třicetiletá jógová lektorka a majitelka nikoli uměleckého, ale jógového studia, Naïr Pérez.

„Ten zákon už nedávno prošel,“ říkám.

Naïr pomalu přikyvuje a cosi na znamení souhlasu zamručí. „Já si ale nemyslím, že musíme chodit k doktorovi, když je nám špatně z menstruace. Protože si nemyslím, že bychom se k menstruaci měli stavět jako k nemoci, ale spíše jako k přirozené věci a přirozenému způsobu života. Měli bychom to vnímat prostě tak, že ženy mají během měsíce několik těchto dní málo energie, cítí bolest a potřebují odpočívat. Nemělo by to muset fungovat tak, že nás donutí, abychom šly k doktorovi, abychom si mohly vzít pár dní volna,“ říká.

Vhodnější alternativou by podle ní bylo mít 1–2 dny v měsíci, kdy by si menstruující lidé mohli vzít volno bez většího vysvětlování, bez potřeby potvrzení u lékaře a z jakéhokoli důvodu.

„Takže ideálem by podle vás bylo mít prostě více času na odpočívání?“

Prý ano. Mít za měsíc o pár dní víc volna – a to nejen pro ženy, ale pro všechny. „Člověk potřebuje odpočívat, a nejen v případě, že umírá v nemocnici na bolesti, ale i třeba ve dny, kdy se mu prostě nechce pracovat. To je přirozené,“ míní.

„Takže je podle vás větší problém v tom uspěchaném tempu, který ve společnosti nyní je, a v přehnaných tlacích na práci, produktivitu a výkon?“

„Ano, společnost nás nutí k tomu, abychom si mysleli, že musíme neustále pracovat. Nutí nás takhle pracovat a mít takovéto tempo, ale samozřejmě to není vůbec zdravé. Lidé jsou zvířata. Potřebujeme mít čas pro sebe, abychom mohli růst, abychom mohli dělat to, co máme rádi. Zaměstnání by mělo být něco, co zabere malou část dne. Ne veškerý čas v našich životech,“ domnívá se.

Ale ano, je to podle ní dobrý krok – alespoň se Španělsko snaží. Prý ale „uvidíme, jak se to bude vyvíjet“.

Říkám jí, že mě zaráží, že se o tom ve veřejném prostoru evidentně příliš nemluví. Že jsem potkala mnoho žen, které ani nevěděly, o čem mluvím. Na to Naïr souhlasně přikyvuje. Je to podle ní výsledek práce feministek, ale nemyslí si, že by to bylo velké téma ve zprávách nebo ve veřejném prostoru. Prý to není něco, o čem se mluví či na co se upozorňuje. Politiku prý moc nesleduje a ani nevolí, protože politiky nemá ráda. Myslí si ale, že je klidně možné, že až se vymění vláda, tento zákon zase stáhnou zpátky. „Takové zákony nejsou silné. Lidé o tom nevědí, takže to ani nevyužívají,“ myslí si.

„Proč se o tom ale ve veřejném prostředí nemluví?“

„Politiky to nezajímá, nechtějí, aby to bylo široce diskutované téma. Politici jsou taky byznysmeni, také mají firmy. Tohle by mohlo snížit produktivitu, kterou od nás očekávají. Pokud by se takový zákon stal populárním a známým, znamenalo by to, že budeme časem požadovat víc a víc a víc. To nechtějí. Takže se to snaží uchovat potichu, skryté,“ zamýšlí se.

Podle ní je potřeba širší osvěta. Větší kroky. „A potřebujeme informovat i ženy o nich samotných. Aby si byly vědomy, co se během menstruace uvnitř nich děje. Aby věděly, proč se to děje, aby věděly, že mají během té doby odpočívat. Ale v téhle šílené době nemáme ani čas tomuto věnovat pozornost. Člověk si vezme prášek, aby mohl makat dál. Takže vlastně ani kolikrát nepotřebuješ žádat o menstruační volno, protože nepřemýšlíš o tom, že bys v té době měla odpočívat,“ dodává.

Raději bych vzal muže než ženu

O den později sedím v restauraci Honest Greens na Pla de Palau a obědvám. Za pár hodin letím domů. K vedlejšímu stolu si sedá starší světlovlasá žena s tmavovlasým vysokým mužem. Oba jsou formálně oblečeni a vidím, že mají kartičky se svými portréty a jmény (později se dozvídám, že jsou ve městě na konferenci). Sice si říkám, že mám materiálu pro článek již dostatečně a můžu si už v klidu užít posledních pár barcelonských hodin, ale jelikož se mi doteď nepodařilo sehnat nikoho z korporátního světa, začnu spřádat plán na jejich oslovení: nechám je v klidu dojíst, pak ženu oslovím.

Paní mě ovšem předběhne. Obrací se ke mně a ptá se, zda nemám na půjčení propisku. Kývu, že ano, a kýžený objekt předávám. V hlavě jásám, protože mám tak lepší vyjednávací pozici – už jsme si vyjasnily, že obě mluvíme anglicky a díky výpůjčce bude možná spíše nakloněná k tomu laskavost cizince oplatit. Když dojídají a její partner odchází pro kávu, obracím se k ní se svým dotazem.

Představuje se jako Seyna (53) a odpovídá, že menstruaci sice každý měsíc řešit musí, ale vlastní svůj byznys, a když potřebuje čas a odpočinek, sama si ho naordinuje i schválí. Říká ale, že její manžel, Albert, je CEO ve španělské firmě a možná by mi k tomu mohl pár věcí říct.

Když se vrací se dvěma šálky kávy, souhlasí. Padesátiletý Albert o zákonu sice slyšel, ale prý neví, zda už prošel, nebo ne. Říkám, že ano, a ptám se, zda o tom v práci mluvili. „Ne.“ Ani HR oddělení se o tom nezmínilo? „Ne.“

Chvilku se o zákonu a jeho podobě bavíme, načež se ho ptám, jak se k tomu jako ředitel firmy tedy staví. Říká, že pokud je to zákon, musí ho respektovat, ale že si nemyslí, že si z tohoto důvodu ženy mohou vybrat tři dny volna každý měsíc. Říkám, že ano, v této podobě ten zákon prošel.

Pokud to tak je, říká Albert, tak ho budou muset respektovat. Zákon je zákon, opakuje. „Myslíte, že byste kvůli tomu začali najímat více mužů než žen? Neobáváte se, že…“ Albert mi skáče do řeči a upřímně odpovídá: „Pravděpodobně ano. Pokud to tak je, představte si, že by každá žena v naší firmě chyběla tři dny, každý měsíc, každý rok. Kdybych se pak rozhodoval, zda vzít muže, nebo ženu, možná bych spíš zvolil muže.“

„Takže myslíte, že by to mohlo genderovou nerovnost prohloubit.“ Kýve na souhlas a odpovídá rázné: „Yes.“

Do hovoru opět vstupuje Seyna – podle ní španělské ženy možnost moc často využívat nebudou. Podle ní mají ve firmách stále velmi nerovné postavení a musí každodenně bojovat, aby dokázaly, že se vyrovnají svým mužským kolegům – pažemi předvádí prorážení překážek lokty. Gesto si překládám tak, že ženy musí mít na španělském pracovním trhu zkrátka dost ostré lokty. Právě proto, podle padesátileté Španělky, nebudou chtít působit slabě a o volno spíše žádat nebudou.

Má kamarádka, která žije v Barceloně, mě propojuje se sedmadvacetiletou Julií Peral Calbó, doktorandkou v oboru gender study na Universitat Autònoma de Barcelona. Julii jsem poprosila o kontext a zodpovězení doposud nejasných otázek.