Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Udělala bych to znovu?
Neděle (příprava)
„Docela testuješ limity současný customer care, na tohle asi školený nebyli,“ směje se mi přítel, když mu popisuji návštěvu několika poboček telefonních operátorů.
Původně jsem totiž měla mít tlačítkový telefon. Ne být bez mobilu úplně. Jenže rozchodit v něm mou SIM kartu se ukázalo jako nemožné. Snaha zprovoznit ji vypadala asi takhle. Dojdu do Vodafone, ptám se pracovnice, jestli neví, proč nefunguje. Neví. Nemůže to být tím, že je telefon moc starý? „To ne, důchodci sem chodí s mnohem staršími telefony a většinou to rozchodíme,“ odpovídá. (…)
Přijímám porážku a zvažuji, zda bych zvládla být týden úplně bez mobilu.
Když jsme se v redakci o tomto článku bavili, říkala jsem si, že to ráda zkusím. Čas strávený na telefonu mám povětšinou pod kontrolou a netrávím na něm příliš času, ale všímám si u sebe pár problematických tendencí. Utíkám tam pro snadné dávky dopaminu, když je mi smutno, místo toho, abych se sama sobě snažila porozumět a pochopit, co v ten moment opravdu potřebuji. Rozptyluji se hudbou a podcasty kdykoli, když nechci přemýšlet. Hledám externí validace. Všechno z toho je samozřejmě asi do nějaké míry přirozené, lidské, třeba i nevyhnutelné, ale i tak mi tento experiment přišel lákavý. Jak se bez mobilu budu cítit? A jde to bez něj v dnešním světě vůbec?
Večer před usnutím si uvědomuji, že nemám budík. Nemám vlastně ani hodinky! Jak se budu orientovat v tom, kolik je hodin? Situaci jsem podcenila. Nedošlo mi, bez čeho všeho se budu muset obejít. No nic. Píšu všem blízkým, že jsem od zítra bez mobilu a k zastižení budu jenom na Messengeru nebo na e-mailu, kam se dostanu přes počítač. Na Instagramu máme s kamarádkami společnou skupinu, kde probíhají každodenní elaboráty nad duševními neduhy i patriarchátem. Mrzí mě, že o naše konverzace přijdu, ale ve čtvrtek jdeme naštěstí ven, tak si říkám, že mi to nejdůležitější řeknou tam. Pocity FOMO (fear of missing out) společně s chronickou obavou z opouštění ale pomalu vyplouvají na povrch. Když navrhují, že se na ten týden můžeme přesunout na Facebook, cítím k nim ještě větší lásku než obvykle.
Před půlnocí vypínám telefon a ukládám ho na poličku. Nějakou dobu ho teď nebudu potřebovat.
Moje největší obava byla bezpečnost. Jako žena se na ulicích v určitých místech často necítím bezpečně ani přes den, natož v noci. Riskovat jsem nechtěla, proto jsem si to tento týden zařídila tak, abych venku nemusela sama chodit v noci a na místech, kde by riziko mohlo být větší. Cítit se na veřejných místech bezpečně je privilegium, které mnoho z nás nemá.
Že zkusím týden (tehdy ještě) s tlačítkovým telefonem, jsem se rozhodla v prosinci. Od té doby jsem nenašla týden, kdy bych si tuhle možnost mohla dovolit. Práce nebo osobní plány to v podstatě znemožňovaly. Až po půl roce jsem našla týden, kdy nemám takové pracovní povinnosti, které by přítomnost chytrého telefonu vyžadovaly. To je poměrně symptomatické.
K času strávenému na telefonu jsem přistupovala kriticky už delší dobu a netrávím na něm příliš času. Z aplikací nejvíce využívám Messenger, Instagram, WhatsApp, Gmail, Twitter. Nemám ale sklony zacyklit se v online obsazích. Většinou se několikrát za den podívám na profily, které mám ráda, a zbytek času používám sítě spíše ke komunikaci. I přesto na mě týden bez telefonu působil způsobem, jaký jsem nečekala.
Přidej se do klubu Refresher+ již od 125 Kč 25 Kč
Co se dočteš po odemknutí?
Luciiny deníkové zápisky z týdnu bez telefonu.
Jakými peripetiemi musela projít, když se chtěla s někým potkat nebo dorazit na pro ni dosud neznámé místo.
Jaké pocity si z experimentálního týdne odnesla? Bude to praktikovat i nadále?
Nervózně se budím. Kolik může být? Nezaspala jsem? Jdu k notebooku a zjišťuji, že je po šesté. Přítelův budík zazvoní až za dvě hodiny. Lehám si, ale nervozitou z toho, že zaspím, se následující dvě hodiny stejně několikrát budím. Jedu do knihovny, kde budu většinu dne psát diplomovou práci. Cesta tramvají je zážitek. Myslela jsem, že ocením čas na přemýšlení. Zjišťuji, že se mi do toho příliš nechce, musela bych si vybavit všechno, co mě momentálně stresuje. Raději bych těch 25 minut věnovala něčemu užitečnějšímu nebo rozptylujícímu: odepsala lidem, kterým dlužím odpověď, napsala pár e-mailů, poslechla si podcast, informovala se. Nebo aspoň koukala na hezký obrázky a poslouchala hudbu. Nic z toho ale nemůžu. Slýchávala jsem, že čas bez mobilu člověku umožní být víc přítomen, vnímat moment tady a teď. Co když ale tady a teď znamená pondělí, cestu tramvají v ranní dopravní špičce, spoustu nervózních a nestíhajících lidí (včetně mě) a já bych radši byla tam a jindy?
V knihovně zjišťuji, že jsem si omylem přivezla nabíječku na telefon. (…)
Venku si jako první všímám ulic. Spíš lidí. Najednou slyším všechno, co se kolem děje. Vidím všechno, co se kolem děje. Když jsem o tomhle týdnu přemýšlela, těšila jsem se na všechny ty květiny, radostné děti a usmívající se lidi, které uvidím a kterých si všimnu díky tomu, že nebudu zírat do obrazovky. Místo toho ale v centru Prahy vidím matku s kočárkem, která se složitě snaží vyhnout všem překážkám, několik lidí bez domova, holku s monoklem a ubrečenou slečnu vzlykající do telefonu. Tyhle výjevy dnes vyvažuje asi jen starší pár, který proti sobě v tramvaji sedí a srdečně se baví o vnoučatech a dětech. Nevím, jestli je moje schopnost soustředění zkreslena špatnou náladou, ale přijde mi, že se nikdo neusmívá. Normálně se mi asi díky telefonu daří ignorovat část reality kolem sebe, která bolí, ale dneska ji vnímám. Intenzivně. Byly ulice vždycky takhle neradostné?
Taky se dnes cítím hodně sama. Skoro osamoceně. Už tak jsem neměla nejlepší náladu, stresuje mě, co všechno musím stihnout do práce i do školy, teď se k tomu přidaly příběhy ostatních. Jenže to není komu říct. Nemůžu nikomu napsat o podporu, s nikým to nemůžu sdílet. Přijde mi ironické, že se cítím tak izolovaná kvůli nepoužívání technologie, o které se říká, že mezi lidmi způsobila počáteční odpojení.
Ráno mi dochází, že nemám komu zavolat, kdyby se něco stalo. Než z bytu odejdu, třikrát kontroluji, že jsem si do batohu opravdu dala klíče. Co bych dělala, kdybych se zabouchla venku? Na papírku nosím přítelovo číslo s tím, že bych případně někoho poprosila, aby mi půjčil telefon.
Odpoledne se potkávám s kamarádkou. Včera jsem jí ještě z počítače psala, že nemám mobil a budu čekat v tolik a tolik před restaurací. Kdybych měla pár minut zpoždění, prosím, aby počkala před vchodem. Když dopracuji, nacházím si nejrychlejší spojení a jedu za ní. Vím, že jsem asi o pár minut dřív, takže čekám. Zdá se mi, že už čekám nějak dlouho. Začínám být nervózní, nemám jak zjistit, jestli čas jen plyne extrémně pomalu, nebo zda se nakonec nezdržela v práci nebo nezapomněla. Čekám dál. Po nějaké době přichází a z dálky slyším její omluvu. Směji se: „Nevím, kolik je hodin, takže nevím, zda máš zpoždění a případně ani jak velký.“ Vysvětluje, že už byla na cestě z práce, když ji zastavil kolega, kterému nervózně vysvětlovala, že musí utíkat, protože její kamarádka nemá telefon a nemá jí jak dát vědět, že dorazí později.
Dneska mě nejvíc překvapuje právě to ticho. Spíš bezvětří. Jdu pěšky nebo jedu v tramvaji a nemůžu dělat nic jiného než koukat kolem. Mohla bych si číst, ale momentálně musím každý den přečíst spoustu věcí do školy, a tak mi na další literaturu nezbývá mozková kapacita. Je to trochu, jako by se zastavil čas. Tím, že se ke mně nemůžou dostat informace, se mi skoro zdá, jako by nic venku ani neexistovalo. Pokud před tím zavřeš oči, tak to není, ne? Čekala bych, že mě to bude uklidňovat, ale vlastně si uvědomuji, že jsem většinu dnešních přesunů nervózní, úzkostlivá. Co když se něco stane a já se to dozvím pozdě? Co když mi přijde důležitý e-mail, a já si ho nevšimnu? Co když mi někdo chce říct něco důležitého, ale já nejsem online?
Zároveň mám pocit, že na cestách ztrácím čas. Že přicházím o hodinu a půl každý den, kdy bych mohla být produktivní. Alespoň odepsat těm kamarádům, kterým přes den kvůli práci a škole nestíhám psát. Alespoň zavolat babičce, na což už delší dobu nenacházím prostor. Alespoň udělat část rešerše pro článek z mobilu. Alespoň něco. Ale nemůžu.
Vlastně pociťuji takové pnutí, v hlavě se vztahuji k počítači, který mám v batohu a který budu moct otevřít, až dorazím domů. Snažím se moc si to nevyčítat, uvědomuji si, že je na tohle nastavení můj mozek zvyklý prostě až příliš dlouho.
Hudba mi chybí hodně. Ani při práci nemůžu poslouchat, protože mi sluchátka nejdou zapojit do počítače. Ráno jsem v tramvaji viděla kluka, který poslouchal hudbu a pohyboval se do rytmu. Mám pocit, že jsem nikomu dlouho takhle moc nezáviděla. Co mi nechybí, je Instagram, což mě překvapuje. Mám tuhle aplikaci ráda, ráda se dívám na hezké věci a tam je jich hodně. Ale z nějakého důvodu to tak není. Vlastně je to skoro úleva, že tím nemůžu plýtvat čas, že tomu nemusím věnovat pozornost.
Furt si připadám docela osamoceně. Když tyhle pocity později vyprávím kamarádce, diví se, protože mám na počítači přece Messenger. Sama jsem teda jen v momentech, kdy někam jedu tramvají nebo jdu pěšky, ne? Jenže přes den pracuji, chci se soustředit a nestíhám si s lidmi psát. Takže ne, vlastně jsem sama velkou část dne.
Když ale pracuji, mnohem lépe se mi soustředí. Práci udělám za kratší dobu a dokážu se do ní více ponořit.
Večer musím na pár sekund otevřít mobil kvůli práci. Občas to bez něj prostě nejde, i když člověk vyvine velkou snahu. Zapínám ho, ale pociťuji jakýsi vnitřní odpor ke všem těm upozorněním, která okamžitě naskakují. Ani na jedno neklikám, během pár sekund udělám potřebné a rychle ho zase vypínám. Vlastně cítím úlevu, že nic z toho nemusím, vlastně kvůli tomuhle textu nemůžu, konzumovat.
Zatím jsem se každý den vzbudila 5–10 minut předtím, než zazvonil přítelův budík.
Taky mi půjčil sluchátka, která k počítači můžu připojit! Sedím v knihovně, pracuji a pouštím si kapelu AnnenMayKanterei. Po chvíli začínám kývat hlavou do rytmu. Pár lidí u stolu se na mě překvapeně podívá. Mám pocit, že se mi v ten moment do těla vyplavuje víc hormonů štěstí než za předchozí tři dny. Později je mi řečeno, že to je tím, že nemám malé dávky dopaminu ve formě přísunu neustálých upozornění, takže víc prožívám ostatní zdroje radosti. Vlastně asi jo.
Potvrzuje to tenhle článek. Cituje profesorku a psychiatričku Annu Lembke, podle které mohou být sociální sítě formou závislosti, byť naše chování nemusí zcela naplňovat adiktologická vědecká kritéria. „Návykové chování je spektrum,“ tvrdí. I ona doporučuje dát si od návykové činnosti pauzu. Po nějaké době může nutkání ustoupit a člověk začne pociťovat radost z jiných aktivit – ze setkání s přáteli nebo z hudebního prožitku. Občas prý může stačit i týden. Přestávka samozřejmě nebude dostatečná u mnohých typů návykových aktivit a u mnoha lidí, jejichž závislostní chování je podmíněno nejrůznějšími stavy, ovšem jak tvrdí Lembke: „Pro mnohé je abstinence výchozím bodem.“ Hudbu jsem takhle necítila už dlouho.
Pátek
Jedna ambivalence za druhou. Líbí se mi ta nedostupnost. Všechno, co se děje, se děje daleko ode mě. Nedostane se to ke mně, i kdyby sebevíc chtělo. Mám stejný pocit, jako když jsem někde v horách, kde není signál, nebo když plavu v moři nebo v jezeře. Zároveň mám ale pocit neviditelnosti, nahraditelnosti. Všechno to, co se venku děje, se nepřestalo dít jen proto, že toho nejsem součástí. Utíká to i beze mě dál. Trochu si vyčítám tuhle dramatičnost, ale zároveň mě baví pozorovat, co to se mnou dělá.
Přes den jsem mnohem klidnější. Vím, že hodně lidí má volno, díky čemuž nehrozí, že mi uteče důležitý e-mail. Přes den chci jet pracovat do kavárny, kde jsem nikdy nebyla. Se svojí neexistující schopností alespoň základní orientace jsem si ale jistá, že bych tam nedošla. Na papírek si tedy překresluji mapičku podle Googlu. Počítám, kolikátou ulicí od zastávky mám jít a kde zahnout. Pak si ale uvědomuji, že nevím, zda budou mít wi-fi, kterou k práci potřebuji. Zavolat tam nemůžu, na stránkách o tom nic psaného nemají. Už bych ale potřebovala pracovat a nechci dohromady ztratit hodinu cesty zbytečně. Plán vetuji a jedu do kavárny, kterou znám.
Snažím se koupit lístky do kina. Bez mobilního smartbankingu mi to ale nějak nejde, tak to po chvíli vzdávám. Koupíme je až večer na pokladně, snad zbudou místa.
Odcházíme z kina. Je hezký západ slunce. Mám ráda západy slunce a ráda je fotím. Což teď udělat nemůžu. Překvapivě mi to nevadí. Dívám se v klidu na oblohu. Konečně si taky všímám šeříků, které nemají pouze světle či tmavě fialovou barvu, ale taky všechno mezi tím. Je mi dobře. Tady a teď.
Neděle
Už vím, co to bylo za pocit. Ta odtrženost, omezenost, kterou jsem cítila. Být bez mobilu je podobný pocit, jako kdyby mi někdo znemožnil přístup k jednomu smyslu. Nedávno mi v rozhovoru respondentka řekla, že pokud chce člověk skutečně prožít daný moment, má zapojit všechny smysly. Jenže já jsem zvyklá, že mám skrze telefon smysly prodloužené, znásobené. Nevnímám pouze to, co se děje kolem, můžu vidět i slyšet, co se děje na druhé straně planety. Můžu zprostředkovaně vidět les, kterým se zrovna prochází někdo na instagramovém příběhu. Teď je mi ale přístupné jenom to, co můžu vnímat sama. Tady a teď. Samozřejmě je děsivé, že mi přijde přirozenější mít přístup ke smyslovým vjemům ostatních než dostatečně vnímat ty své. Je to prostě nezvyk. Mám pocit, jako by mě někdo odstřihnul od informační sítě, ke které je připojen nespočet lidí kolem mě.
Důkaz. Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová
Další týden
V pondělí ráno zapínám telefon. Otevírám Instagram, těším se, že se podívám na profily, které mám ráda. Jenže po pár minutách mě to přestává bavit. Přítomnost telefonu mě nějak štve. Pomalu se vracím do předchozího nastavení. Když jedu v tramvaji, nedávám pozor, nevnímám ostatní. Jsem na mobilu. Když jdu, poslouchám hudbu. Když se nudím, koukám na obrázky na mobilu. Všímám si, že mě ale ani jedno vlastně nebaví. Jedná se spíš o rozptýlení než o cokoli jiného. Díky tomu nemusím přemýšlet nad věcmi, které bolí, které stresují. Nemusím tak intenzivně vnímat osudy ostatních na ulicích. Je tohle jeden z cílů telefonů? Je i to důvod, proč na nich trávíme tolik času? Je vůbec možné plně vnímat bolest, která je ve světě, aniž by z toho měl člověk konstantě splín? Jsou telefony cestou, pomocí které lze zajistit, že nebudeme dostatečně pozorní? Je to pro nás způsob, jak si dovolit nebýt dostatečně pozorní? Je to cesta, jak čelit únavě ze soucitu?
„Bude to na tebe mít dlouhodobý efekt?“ ptal se mě kamarád ve čtvrtek. Těžko soudit. Kvůli svojí práci nemůžu kompletně přejít na tlačítkový telefon. Momentálně asi chci mít jednoduchý přístup k internetu, mapám, sociálním sítím. Ale mám pocit, že si mobil budu mnohem častěji nechávat doma, když půjdu s kamarády ven, když půjdu na procházku, když budu mít tu možnost.
Co si z týdne bez mobilu odnáším?
Některé věci (mi) bez telefonu nejdou. Cítím se s ním bezpečnější. Bez map bych nikam nedorazila. Člověk nemůže příliš improvizovat. S lidmi jsem musela mít jasný plán, kde a kdy se potkat, alternativy nebyly možné.
Je smutné, že se cítím neproduktivně v momentě, kdy dvacet minut jedu tramvají a nemůžu odpovídat na e-maily ani pracovat přes telefon.
Instagram, hudba a podcasty představují do velké míry pouhé rozptýlení. Vlastně mě nic z toho nebaví, pokud to dělám nebo můžu dělat skoro 24/7. Instagram prohlížím spíše ze zvyku, než že by se jednalo o zdroj nevyčerpatelné inspirace. Podcasty mi umožňují nesoustředit se na nepříjemné myšlenky. Hudbu po chvíli přestávám vnímat a slouží pouze jako podkres pro ostatní aktivity. Důležitější věci, jako jsou vztahy či skutečný prožitek z hudby, pak kvůli těmhle levným zdrojům dopaminu cítím méně. Není to škoda?
Opustit sociální sítě, byť dočasně, může způsobit pocity osamocení. Dlouhodobě si to dokáži představit jenom proto, že mám dostatečně empatické přátele, kteří jsou kvůli mně ochotni akceptovat trochu diskomfortu. Je povzbuzující vědět, že na výběr případně mám. Bez takového zázemí by se člověk ovšem mohl cítit skutečně izolovaně.
Svět je smutné místo. Společnost, ve které žijeme, na spoustu lidí nemyslí. Budu se snažit být více vnímavá, nepřehlížet bolest ostatních tím, že se rozptýlím Instagramem. Ne vždy je na to ale kapacita…
