Udělala bych to znovu?
Neděle (příprava)
„Docela testuješ limity současný customer care, na tohle asi školený nebyli,“ směje se mi přítel, když mu popisuji návštěvu několika poboček telefonních operátorů.
Původně jsem totiž měla mít tlačítkový telefon. Ne být bez mobilu úplně. Jenže rozchodit v něm mou SIM kartu se ukázalo jako nemožné. Snaha zprovoznit ji vypadala asi takhle. Dojdu do Vodafone, ptám se pracovnice, jestli neví, proč nefunguje. Neví. Nemůže to být tím, že je telefon moc starý? „To ne, důchodci sem chodí s mnohem staršími telefony a většinou to rozchodíme,“ odpovídá. (…)
Přijímám porážku a zvažuji, zda bych zvládla být týden úplně bez mobilu.
Když jsme se v redakci o tomto článku bavili, říkala jsem si, že to ráda zkusím. Čas strávený na telefonu mám povětšinou pod kontrolou a netrávím na něm příliš času, ale všímám si u sebe pár problematických tendencí. Utíkám tam pro snadné dávky dopaminu, když je mi smutno, místo toho, abych se sama sobě snažila porozumět a pochopit, co v ten moment opravdu potřebuji. Rozptyluji se hudbou a podcasty kdykoli, když nechci přemýšlet. Hledám externí validace. Všechno z toho je samozřejmě asi do nějaké míry přirozené, lidské, třeba i nevyhnutelné, ale i tak mi tento experiment přišel lákavý. Jak se bez mobilu budu cítit? A jde to bez něj v dnešním světě vůbec?
Večer před usnutím si uvědomuji, že nemám budík. Nemám vlastně ani hodinky! Jak se budu orientovat v tom, kolik je hodin? Situaci jsem podcenila. Nedošlo mi, bez čeho všeho se budu muset obejít. No nic. Píšu všem blízkým, že jsem od zítra bez mobilu a k zastižení budu jenom na Messengeru nebo na e-mailu, kam se dostanu přes počítač. Na Instagramu máme s kamarádkami společnou skupinu, kde probíhají každodenní elaboráty nad duševními neduhy i patriarchátem. Mrzí mě, že o naše konverzace přijdu, ale ve čtvrtek jdeme naštěstí ven, tak si říkám, že mi to nejdůležitější řeknou tam. Pocity FOMO (fear of missing out) společně s chronickou obavou z opouštění ale pomalu vyplouvají na povrch. Když navrhují, že se na ten týden můžeme přesunout na Facebook, cítím k nim ještě větší lásku než obvykle.
Před půlnocí vypínám telefon a ukládám ho na poličku. Nějakou dobu ho teď nebudu potřebovat.
Moje největší obava byla bezpečnost. Jako žena se na ulicích v určitých místech často necítím bezpečně ani přes den, natož v noci. Riskovat jsem nechtěla, proto jsem si to tento týden zařídila tak, abych venku nemusela sama chodit v noci a na místech, kde by riziko mohlo být větší. Cítit se na veřejných místech bezpečně je privilegium, které mnoho z nás nemá.
Že zkusím týden (tehdy ještě) s tlačítkovým telefonem, jsem se rozhodla v prosinci. Od té doby jsem nenašla týden, kdy bych si tuhle možnost mohla dovolit. Práce nebo osobní plány to v podstatě znemožňovaly. Až po půl roce jsem našla týden, kdy nemám takové pracovní povinnosti, které by přítomnost chytrého telefonu vyžadovaly. To je poměrně symptomatické.
K času strávenému na telefonu jsem přistupovala kriticky už delší dobu a netrávím na něm příliš času. Z aplikací nejvíce využívám Messenger, Instagram, WhatsApp, Gmail, Twitter. Nemám ale sklony zacyklit se v online obsazích. Většinou se několikrát za den podívám na profily, které mám ráda, a zbytek času používám sítě spíše ke komunikaci. I přesto na mě týden bez telefonu působil způsobem, jaký jsem nečekala.
Co se dočteš po odemknutí?
- Luciiny deníkové zápisky z týdnu bez telefonu.
- Jakými peripetiemi musela projít, když se chtěla s někým potkat nebo dorazit na pro ni dosud neznámé místo.
- Jaké pocity si z experimentálního týdne odnesla? Bude to praktikovat i nadále?
