Víš, že bys měl*a psát seminární práci, uklízet nebo pracovat na důležitém projektu. Jenže se k tomu ne a ne dokopat. Znamená to teda, že jsi líný*á? Ptá se Lucie Kotvalová ve své eseji.
Když jsem byla dítě, spát o víkendech déle než do osmi byl v podstatě hřích. Vyspávat se nesmělo. V sobotu ses musela probudit adekvátně brzo, synchronizovaně se zbytkem rodiny. Zvlášť u babičky s dědou, kam jsme „jeli pomáhat, ne se válet“. Za opak byl člověk penalizovaný, byť jen zamračeným obočím, sarkastickou odpovědí „dobré poledne“ na dobře míněné „dobré ráno“ – nebo narážkou na to, že je líný.
Jenže lenošit, zahálet, lelkovat, flinkat se či lenit, to se v naší společnosti nesmí. Lenost je jedním ze sedmi hlavních hříchů – údajně je totiž pramenem, zdrojem, hříchů dalších. Být označen za lenocha či lenošku tak není kompliment. Lenost, standardně vnímaná jako vědomá neochota pracovat či vynakládat úsilí, je dodnes vnímána negativně. Jako něco zavrženíhodného. Nesprávného.
V současné západní společnosti se totiž lidská hodnota do velké míry odvíjí právě od práce a produktivity. „Práce přece šlechtí.“
Na otázky spojené s produktivitou a prací na jedné straně a odpočinkem a lenivěním na straně druhé jsem se ptala skrze dotazník umístěný na sociálních sítích. Odpovědělo na něj přes sedm desítek lidí. Zkušenosti se z velké části překrývaly.
Práce jako největší hodnota
Tento rys naší společnosti se podle sociologa Zdeňka Nešpora odráží od křesťanského pojetí světa a ustanovoval se již od 16. století. Do té doby práce nebyla oceňována respektem či hodnotou. Bylo tu nutné zlo, které museli odpracovat ti méně privilegovaní – tedy třetí stav, běžní lidé. Šlechta a duchovní měli sice jiné úkoly, na které se pohlíželo jako na jejich povinnost (tedy obrana společnosti a náboženské aktivity) a které v případě potřeby museli vykonávat, ovšem v práci jako takové hodnotu neviděli. Nechtěli pracovat, vysvětluje mi Nešpor – místo toho si chtěli užívat a trávit čas po svém.
Až s příchodem protestantství byla přiřazena hodnota samotné práci. Proč? „Protestanství ji oceňuje jako způsob přiblížení se Bohu. Práce sama o sobě se stává hodnotou, něčím, co je cenné,“ popisuje Nešpor.
A podle sociologa Maxe Webera je právě to i moment, kdy začal vznikat moderní kapitalismus. Jak totiž člověk v rámci protestantského étosu poznal, že je na správné cestě? Že je vyvolen ke spasení? Tak, že se mu dařilo – a to i v ekonomické oblasti. I samotná práce byla považována za hodnotnou, ale mimoděk plodila produkt, ze kterého člověk mohl získat zisk. Právě mimoděčné generování zisku, který může být reinvestovaný, čímž dochází k trvalému zmnožování bohatství, bylo důkazem, že člověku Bůh přeje. „Lidé samozřejmě chtěli být na správné cestě. Vědomě nebo nevědomě tak dělali vše pro to, aby na ní byli,“ popisuje Nešpor.
Oproti Weberovi a jeho tezi stojí ovšem druhý tábor sociologů a socioložek, kteří tvrdí, že kapitalistické jednání se v naší společnosti objevovalo již před příchodem protestanství. Podle nich tak není závislost kapitalismu na protestanství tak zjevná.
Ať už se člověk přikloní na jednu, či druhou stranu, kapitalismus je společně s protestanstvím provázaný. Navzájem se tyto koncepty posilovaly a společně nás dovedly až do roku 2023, kdy je hodnota člověka určována prací, produktivitou a ekonomickým statusem.
V České republice navíc sehrály svou roli i devadesátá léta minulého století a změny, které se v české společnosti udály po sametové revoluci. „Tehdy se uplatnila představa, že když hodně zabereme, budeme se mít řádově lépe. Ten individualistický a opravdu vyhrocený kapitalismus, nadšení pro podnikaní a jiné inovace,“ popisuje Nešpor.
Dědictví výše zmíněného je v Česku stále patrné – momentálně patříme mezi pětici evropských států s nejdelší pracovní dobou, a jak konstatuje odborářka a právnička Šárka Homfray, lidé se u nás předhání v tom, kdo se dřív udře. „Máme tendenci pracovat jako fretky, ale zároveň na práci neustále nadáváme a stěžujeme si na ni. Spíše tak okázale trpíme a chlubíme se tím, jak jsme předření. Ale promyšlená zahálka nebo úsilí o slevování z nároků se rámuje negativně jako lenost,“ říká.
Gender
Homfray navíc vnímá, že na možnost či nemožnost odpočívat působí odstředivou silou i gender. „Ne nutně ve vztahu k výdělečné práci, ale ve vztahu k aktivitám, které přichází poté, co placená práce skončí. Od žen se sice neočekává, že budou tolik pracovat v placené práci, ale rozhodně se nečeká, že budou odpočívat. I přesto, že vstoupily na pracovní trh, se stále předpokládá, že zastanou péči a domácí práce,“ říká Homfray. Těmto aktivitám, které na ženy čekají doma poté, co se vrátí po (minimálně) osmihodinové pracovní době, se říká „druhá směna“.
Několik žen tak v dotazníku, který sdílel Refresher, odpovědělo na otázku, od koho slyšely, že jsou líné, následovně: „Říkával mi to expartner a jeho hospodští kamarádi. Nenavařeno, neuklizeno,“ napsala třiadvacetiletá Kateřina. Podobnou zkušenost má i Linda (30): „Můj partner v situaci, kdy jsme oba byli velmi pracovně vytížení a on měl pocit, že bych měla zvládat ještě navíc obstarat celou domácnost a uvařit, což jsem nedělala.“
