Víš, že bys měl*a psát seminární práci, uklízet nebo pracovat na důležitém projektu. Jenže se k tomu ne a ne dokopat. Znamená to teda, že jsi líný*á? Ptá se Lucie Kotvalová ve své eseji.
Když jsem byla dítě, spát o víkendech déle než do osmi byl v podstatě hřích. Vyspávat se nesmělo. V sobotu ses musela probudit adekvátně brzo, synchronizovaně se zbytkem rodiny. Zvlášť u babičky s dědou, kam jsme „jeli pomáhat, ne se válet“. Za opak byl člověk penalizovaný, byť jen zamračeným obočím, sarkastickou odpovědí „dobré poledne“ na dobře míněné „dobré ráno“ – nebo narážkou na to, že je líný.
Jenže lenošit, zahálet, lelkovat, flinkat se či lenit, to se v naší společnosti nesmí. Lenost je jedním ze sedmi hlavních hříchů – údajně je totiž pramenem, zdrojem, hříchů dalších. Být označen za lenocha či lenošku tak není kompliment. Lenost, standardně vnímaná jako vědomá neochota pracovat či vynakládat úsilí, je dodnes vnímána negativně. Jako něco zavrženíhodného. Nesprávného.
V současné západní společnosti se totiž lidská hodnota do velké míry odvíjí právě od práce a produktivity. „Práce přece šlechtí.“
Na otázky spojené s produktivitou a prací na jedné straně a odpočinkem a lenivěním na straně druhé jsem se ptala skrze dotazník umístěný na sociálních sítích. Odpovědělo na něj přes sedm desítek lidí. Zkušenosti se z velké části překrývaly.
Práce jako největší hodnota
Tento rys naší společnosti se podle sociologa Zdeňka Nešpora odráží od křesťanského pojetí světa a ustanovoval se již od 16. století. Do té doby práce nebyla oceňována respektem či hodnotou. Bylo tu nutné zlo, které museli odpracovat ti méně privilegovaní – tedy třetí stav, běžní lidé. Šlechta a duchovní měli sice jiné úkoly, na které se pohlíželo jako na jejich povinnost (tedy obrana společnosti a náboženské aktivity) a které v případě potřeby museli vykonávat, ovšem v práci jako takové hodnotu neviděli. Nechtěli pracovat, vysvětluje mi Nešpor – místo toho si chtěli užívat a trávit čas po svém.
Až s příchodem protestantství byla přiřazena hodnota samotné práci. Proč? „Protestanství ji oceňuje jako způsob přiblížení se Bohu. Práce sama o sobě se stává hodnotou, něčím, co je cenné,“ popisuje Nešpor.
A podle sociologa Maxe Webera je právě to i moment, kdy začal vznikat moderní kapitalismus. Jak totiž člověk v rámci protestantského étosu poznal, že je na správné cestě? Že je vyvolen ke spasení? Tak, že se mu dařilo – a to i v ekonomické oblasti. I samotná práce byla považována za hodnotnou, ale mimoděk plodila produkt, ze kterého člověk mohl získat zisk. Právě mimoděčné generování zisku, který může být reinvestovaný, čímž dochází k trvalému zmnožování bohatství, bylo důkazem, že člověku Bůh přeje. „Lidé samozřejmě chtěli být na správné cestě. Vědomě nebo nevědomě tak dělali vše pro to, aby na ní byli,“ popisuje Nešpor.
Oproti Weberovi a jeho tezi stojí ovšem druhý tábor sociologů a socioložek, kteří tvrdí, že kapitalistické jednání se v naší společnosti objevovalo již před příchodem protestanství. Podle nich tak není závislost kapitalismu na protestanství tak zjevná.
Ať už se člověk přikloní na jednu, či druhou stranu, kapitalismus je společně s protestanstvím provázaný. Navzájem se tyto koncepty posilovaly a společně nás dovedly až do roku 2023, kdy je hodnota člověka určována prací, produktivitou a ekonomickým statusem.
V České republice navíc sehrály svou roli i devadesátá léta minulého století a změny, které se v české společnosti udály po sametové revoluci. „Tehdy se uplatnila představa, že když hodně zabereme, budeme se mít řádově lépe. Ten individualistický a opravdu vyhrocený kapitalismus, nadšení pro podnikaní a jiné inovace,“ popisuje Nešpor.
Dědictví výše zmíněného je v Česku stále patrné – momentálně patříme mezi pětici evropských států s nejdelší pracovní dobou, a jak konstatuje odborářka a právnička Šárka Homfray, lidé se u nás předhání v tom, kdo se dřív udře. „Máme tendenci pracovat jako fretky, ale zároveň na práci neustále nadáváme a stěžujeme si na ni. Spíše tak okázale trpíme a chlubíme se tím, jak jsme předření. Ale promyšlená zahálka nebo úsilí o slevování z nároků se rámuje negativně jako lenost,“ říká.
Gender
Homfray navíc vnímá, že na možnost či nemožnost odpočívat působí odstředivou silou i gender. „Ne nutně ve vztahu k výdělečné práci, ale ve vztahu k aktivitám, které přichází poté, co placená práce skončí. Od žen se sice neočekává, že budou tolik pracovat v placené práci, ale rozhodně se nečeká, že budou odpočívat. I přesto, že vstoupily na pracovní trh, se stále předpokládá, že zastanou péči a domácí práce,“ říká Homfray. Těmto aktivitám, které na ženy čekají doma poté, co se vrátí po (minimálně) osmihodinové pracovní době, se říká „druhá směna“.
Několik žen tak v dotazníku, který sdílel Refresher, odpovědělo na otázku, od koho slyšely, že jsou líné, následovně: „Říkával mi to expartner a jeho hospodští kamarádi. Nenavařeno, neuklizeno,“ napsala třiadvacetiletá Kateřina. Podobnou zkušenost má i Linda (30): „Můj partner v situaci, kdy jsme oba byli velmi pracovně vytížení a on měl pocit, že bych měla zvládat ještě navíc obstarat celou domácnost a uvařit, což jsem nedělala.“
O tom, že ženy mají na odpočinek méně času a očekává se od nich v důsledku více, vypovídá i výzkum Sociologického ústavu Akademie věd ČR z roku 2018, podle kterého mají muži více volného času než ženy. Placená práce spolu s tou v domácnosti zaberou českému muži ve všední den průměrně šest hodin a jedenáct minut, ženě pak o 75 minut více.
„Je přetrvávajícím úkolem pro feminismus 21. století zbavit se druhé směny – co možná limitovat její rozsah a férově ji sdílet,“ uzavírá Homfray.
Zvnitřnění
Je pár měsíců nazpět a s kamarádkou jedeme na víkend k ní domů mimo Prahu. Na celé dva a půl dne nemáme v podstatě žádný program. Číst si, uvařit, udělat štrůdl, jít běhat. „Uděláme si to hezký,“ zní po cestě ve vlaku.
Když večer jdeme spát, budík nastavuje ona. Ráno mě ale neprobouzí ani halekání telefonu, ani ona, a když někdy po deváté otevírám oči, zavaluje mě panika. Vstávám pozdě. V hrudi cítím svírání. Terapeutka by mi řekla, že je to symptom strachu. Jako bych byla v očekávání trestu: kritiky, pokárání, nesouhlasných pohledů.
Hesla jako „práce šlechtí“, „jaká práce, taková odměna“, „bez práce nejsou koláče“ či „work hard, play hard“ si totiž většina z nás zvnitřnila. Tyto hodnoty jsou nám předkládány jako dané, normální, správné. A stejně jako existuje protiklad ke světlu existuje i k práci. Je jím právě lenost.
Psychoterapeutku z institutu Moderní láska Jiřinu Hermanovou překvapuje, jak často o sobě její klienti a klientky říkají, že jsou líní. „Když se potom na jejich ‚lenost‘ díváme hlouběji, přicházíme společně na to, že jsou to velmi pracovití a aktivní lidé v určité oblasti. Často v dětství slýchávali od rodičů, že jsou ‚líní‘, protože v nějaký čas nechtěli dělat nějakou činnost. Dělali něco jiného nebo měli chuť na něco jiného a v jiný čas,“ popisuje.
To reflektují i odpovědi zaslané skrze dotazník.
Byť tedy se stavěním produktivity a zápřahu na piedestal nemusíme na racionální úrovni souhlasit – a mnozí z generace Z nesouhlasí – do našeho pocitu sebehodnoty tyto normy zasahují i tak. „Z dětství si často neseme nálepku, že jsme líní, a tak si ji zvnitřníme, že se tak charakterizujeme už sami,“ popisuje Hermanová.
Její slova se opět zrcadlí ve zkušenostech lidí, kteří se mi svěřili skrze formulář.
Není pak příliš divu, že až pětina Čechů a Češek trpí syndromem vyhoření.
Lenost tam venku
Co tedy vlastně znamená být líný*á?
„Že dá někdo přednost svým potřebám? Nebo nevyhoví přání někoho jiného v určitý moment? Že jsme se naučili někdy vypnout?“ zamýšlí se Hermanová. Pokračuje následovně: „Všichni potřebujeme občas nabrat síly, protože dnešní společnost je hodně ‚výkonová‘. Takže vlastně líní lidé se o sebe dobře starají a nechtějí dělat to, co jim nastavil někdo jiný. Jinými slovy lenost označuje někoho, kdo jako by nechtěl sloužit někomu a něčemu tak, jak to určuje rodina a společnost,“ říká.
K podobnému závěru došel i psycholog Devon Price. Podle něj je naše chápání lenosti (ve smyslu neochoty pracovat či vynakládat úsilí) mylné. „Když se zdá, že lidem chybí motivace, je to proto, že jsou vyčerpaní, traumatizovaní, potřebují podporu nebo nevidí žádnou logickou motivaci k účasti na nějakém úkolu,“ popisuje. Ve své knize Lenost neexistuje tak tvrdí (spoiler alert), že lenost jednoduše neexistuje.
I podle sociologa Nešpora je lenost jakýmsi konstruktem vytvořeným s cílem donutit lidi pracovat. Někdo totiž musel oddřít tu dřinu, aby si někdo jiný mohl hrát. Lenost dodnes bývá využívána ke stigmatizaci kohokoli, kdo současnému nastavení nedostojí – ať už proto, že nechce, či nemůže.
Tlaky na výkon jsou navíc pro značnou část populace znevýhodňující. Pro lidi s viditelnými i neviditelnými bariérami: marginalizované a diskriminované skupiny, disabled lidi, lidi nemocné, lidi s traumaty, úzkostmi, neurodivergentní lidi i kohokoli, jehož tělo prochází menstruačním cyklem.
Své o tom ví i Nikola (28), která ačkoli trpí endometriózou (nezhoubné onemocnění, kterým podle odhadů trpí až 10 % žen a postihuje nejčastěji ženy ve věku zhruba od 16 do 45 let) a několikrát jí bylo natolik špatně, že musela zůstat pár dní doma, říká: „Už jsem se u sebe mnohokrát setkala i se syndromem podvodníka, pocitem, že nejsem dostatečně nemocná, že mi není dostatečně špatně a že jiní to určitě zvládají a já jsem slaboch. Kolikrát jsem i přes nemoc a nevolnosti do práce šla, protože jsem se bála, že mě v práci budou považovat za lajdáka a lenocha.“
Jak tedy na „lenost“ koukat z jiného úhlu?
Když jsme „líní“ něco dělat, může to být podle Hermanové ukazatel toho, že se „jedná o něco, co až tak není naše, náš zdroj či aktivita, která nás uspokojuje, ale spíše to po nás někdo vyžaduje“.
Okamžik, kdy máme nechuť něco dělat, může být podle ní dobrý signál ke zkoumání toho, co se v nás doopravdy děje. „Například padne návrh, že se v sobotu v osm ráno pojede na výlet. Nás z toho ale rozbolí žaludek a nikam se nám nechce. Co se to děje? Zjistím, že jsem jako malá například musela být v osm hodin připravená, a když jsem nebyla, byla jsem označena za línou a rodiče mě trestali mlčením. Příběhů může být hodně. Takže si uvědomit, jakou mám emoci. Strach? A proč?“ doporučuje Hermanová.
Lenost taktéž může sloužit jako ukazatel našich nenaplněných potřeb. Když se ocitneme v situaci, kdy budeme mít tendenci označit se za líného*línou, místo toho se můžeme sami sebe zeptat na několik věcí. Jaké jsou naše potřeby? Jsem unavený*á? Přetížený*á? Demotivovaný*á nedostatkem smyslu? Co pro sebe teď můžu udělat, abych se opečoval*a?
Velmi úderně to v dotazníku shrnula čtyřiadvacetiletá Lenka: „Nevím, jestli lenost tam venku existuje. Já to slovo nesnáším. Myslím, že většina ‚lenivosti‘ je ve skutečnosti vyčerpanost, vyhoření, deprese nebo jiný problém, například exekutivní dysfunkce.“
KVÍZ: Myslíš, že jsi ambiciózní? Zjisti, jestli máš na to dobýt svět
13. května 2025 v 13:30
I Devon Price ve svém textu doporučuje přistupovat k lidem dle jejich individuálních potřeb. „Lidé se nerozhodnou selhat nebo zklamat. Nikdo se nechce cítit neschopný, apatický nebo neefektivní. Pokud se podíváte na jednání (nebo nečinnost) člověka a vidíte jen lenost, chybí vám klíčové detaily. Vždy se najde vysvětlení. Vždy existují bariéry. To, že je nevidíte nebo je nevnímáte jako legitimní, neznamená, že tam nejsou,“ říká a dodává: „Podívejte se pořádně.“
Není čas
Na odpočinek, lenošení a srdci libé činnosti ovšem mnohdy není čas. O tom opět vypovídá několik velmi ponurých odpovědí v dotazníku.
A když už odpočíváme, cítíme se provinile. Vícero lidí v dotazníku sdílelo, že mají v ten moment pocit, že se flákají, že ztrácejí čas, že by místo toho měli dělat „něco pořádného“. Podobně se při odpočívání cítí i Nikola. „S tímhle pocitem jsem se setkala skoro vždy, když jsem cítila potřebu si odpočinout nebo jsem byla nemocná. I přes nemoc jsem alespoň uklidila celý byt, snažila se být co nejproduktivnější, abych si to nevyčítala a aby na mě rodina a okolí nekoukalo jako na lenocha,“ svěřuje se.
Stigmatizace lidí, již nepracují či nepracují tempem, který kapitalismus považuje za žádoucí, je jedna věc. Druhá je ta, že odpočinek je nyní – stejně jako tomu bylo v průběhu historie – otázkou privilegovanosti. Pro mnoho lidí, například pro ty, jejichž práci současný ekonomický systém nevnímá jako hodnotnou, mají proto nízké mzdy a musí mít několik zaměstnání najednou, aby si vydělali na nájem a jídlo, je odpočinek či čas pro sebe v podstatě nedosažitelný.
Co s tím tedy můžeme dělat – individuálně a kolektivně?
Na individuální úrovni
První varianta by podle Šárky Homfray byla zhodnocení, jak naše práce využívá pracovní dobu a jak je s ní možné hospodařit. Člověk totiž do práce v takovém případě může započítat i cestu do/z práce a čas strávený například s kolegy a kolegyněmi předtím, než skutečně začne pracovat. Může být tedy rozdíl, zda budeme pracovat 5× osm hodin denně nebo ve stlačeném týdnu 4× deset hodin denně. Desetihodinové směny budou nejspíše náročnější, ale dohromady toho člověk odpracuje o něco méně.
Druhá možnost je požádat si o kratší úvazek. Ty ovšem ne všichni zaměstnavatelé*zaměstnavatelky nabízí a je třeba počítat s tím, že v takovém případě budu mít s největší pravděpodobností nižší mzdu. Musím si proto spočítat, zda mi to bude stačit, či nikoli.
Další možnost je zkusit nalézt zaměstnavatele, který zkrátil pracovní dobu jako celek. Čtyřdenní pracovní týden u nás ale doteď zavedlo jen pár firem či neziskových organizací. A poté je možnost zapojit se do kolektivního vyjednávání. „Kde je odborová organizace, tam lidé mají větší nástroj, aby tlačili na zaměstnavatele, aby reorganizoval práci tak, aby všichni mohli pracovat méně,“ popisuje Homfray.
Už nebudu dřít
Cenné může být i provedení reflexe našeho osobního vztahu k práci. Pracuji přespříliš ne proto, že mě do toho nutí finanční situace, ale protože od produktivity odvíjím svou hodnotu? Pokud ano a pokud máme tu možnost – zkusme se k práci vztahovat jinak. To nám může umožnit soustředit se na jiné priority.
Když se Homfray ptám, od čeho odvíjí svou hodnotu ona, odpovídá: „Důležitá je pro mě péče o rodinu, a to i tu širší, a mezilidské vztahy. Zajímá mě hrozně moc věcí, takže je pro mě důležité udělat si prostor na objevování nebo četbu. Snažím se, aby lidé kolem mě i moje děti měli komfort, bezpečné prostředí a důvěrný a bezpečný vztah se mnou. To mi připadá zásadní.“ Zmiňuje i přání, abychom na svou hodnotu nenahlíželi skrze výkon či identitu dříče*dříčky.
A co snížit náklady?
Důležité jsou ovšem i další tlaky, které nás k produktivitě jaksi tlačí. Jedním z častých argumentů totiž je: „Prostě utrácej míň, abys potřebovala míň peněz.“
Jenže mnoho z nás si je vědomo, že se od materiálních statků a zážitků, které prožíváme, odvíjí i naše společenské postavení, a tedy i hodnota, kterou nám společnost přisuzuje. Právě v situaci, kdy se se samotnou esencí toho, co člověka činí lidským, spojuje ekonomická prosperita, materiální statky a status, může být velmi těžké tyto nároky opouštět. Ne všichni si to navíc mohou dovolit, pro některé je nákup nového oblečení jediná cesta, jak získat alespoň minimum respektu.
Jak v textu o závisti poznamenala socioložka Lucie Trlifajová, upouštění od těchto norem je o to jednodušší, čím vyšší má člověk kapitál (nejen ekonomický, ale i sociální – tedy jaké má vztahy, známosti či vzdělání).
Zcela uniknout těmto tlakům je ovšem téměř nemožné. Tendencí vystužovat svou identitu a hodnotu skrze materiálno a následně na sítích kurátorovat obraz sebe samé si u sebe taktéž mnohdy všímám. O to víc v momenty, kdy jsem nejistá, pociťuji osamocení, a mám tak větší potřebu validace ostatních.
Proč to tak může být, přibližuje publicistka Jana Patočková: „Jako dítě devadesátek jsem vyrůstala v prostředí, které kladlo důraz na individuální úspěchy. Stačilo chtít, nepolevovat, jít si za svým. Internalizovali jsme si tak kapitalistické hodnoty, které stojí na konzumování, které souvisí i s tím, co sami děláme a tvoříme – hlavní hodnotou je prostě neustále aktivně něco dělat: pracovat (na sobě) a o něco usilovat.“
Jak v tom tedy najít balanc, ptám se jí.
Balanc je podle ní stav, kdy jsme „aspoň v rámci možností nějak přiměřeně spokojení“. I ona se snaží balancovat někde na pomezí. „Učím se hlavně si nevyčítat, když si něco koupím, ale zároveň se snažím držet na uzdě občasnou nutkavou potřebu něco si koupit za každou cenu. A snažím se mít vždycky aspoň něco maličko bokem,“ popisuje. Dodává ovšem, že takový stav stále vyžaduje poměrně velké pracovní vypětí. Recept na balanc tak prý bohužel nemá.
Není sama. Naše přání a možnosti totiž mnohdy naráží na zeď současného nekompromisního společenského nastavení. Přesuňme se proto od individualistických návrhů, které navíc nejsou aplikovatelné do stejné míry pro všechny, k těm kolektivním.
Pojďme změnit něco hromadně
K tomu bude ovšem trnitější cesta. I pro kolektivní krok by totiž bylo třeba proměnit náš náhled na práci a produktivitu – což bude v našem prostředí z důvodů předestřených v první polovině textu náročné.
Mezi systematické změny by ovšem mohlo patřit následovné: vyvíjet tlak na to, aby se zákonem snížila pracovní doba bez snížení mezd, aby byla přesčasová práce dražší, než je nyní (aby zaměstnavatelé najmuli dva lidi místo jednoho, kterého přetěžují přesčasy), a aby výše odměňování byla dostatečná (abychom si na přesčasech nemuseli vydělávat na základní živobytí).
„Podívejme se, kolik času tráví lidi prací, která není ohodnocená,“ vyzývá nás totiž Tereza Volmutová, která působí v organizaci NaZemi, kde se věnuje právě tématu důstojné a smysluplné práce, a pokračuje: „Ten výsek práce, u kterého momentálně hledáme důstojnou mzdu, je hrozně malý. Je tu obrovské množství další práce, na kterém tento výsek stojí.“
Podle ní je tak zaprvé třeba ohodnotit tu práci, která umožňuje nejvíc finančně ohodnocovat jinou. V tu chvíli by například popelářka dostávala výrazně více peněz než ředitelka marketingové agentury. „Ale popelář je stále placené povolání, pokud jste ženou v domácnosti, vaše každodenní dřina není ohodnocená vůbec. Člověk, který se podílí na výchově budoucí generace, krmí lidi a organizuje chod domácnosti, je pro fungování společnosti naprosto klíčový. Ženy v domácnosti by měly dostávat výrazně víc za ty všechny nakumulované funkce, které vykonávají,“ říká.
Podle Homfray by mohly být výrazně zdražené práce v noci a o víkendech tam, kde to není nutné. Dále by mohla být uzákoněna delší dovolená a více státních svátků, včetně těch, kdy musí být zavřené obchody, aby skutečně mohlo co nejvíce lidí nepracovat.
Volmutová pak činí další výčet: „Nepodmíněný základní příjem (umožní nám spokojit se spíše s méně penězi a mít více času na odpočinek, rodinu nebo práci, kterou trh neohodnotí), dobrovolné nebo povinné nastavení maximální mzdy uvnitř firem, např. 1 : 12, s myšlenkou ‚nikdo si nevydělá za měsíc víc než jiný za rok‘ (zajistí rovnoměrnější rozdělení zdrojů), nepodmíněné základní služby (mají potenciál oddělit práci od peněz, protože pokud bychom měli zajištěné základní potřeby jako jídlo a bydlení, nemuseli bychom tolik pracovat pro peníze).“
Míň práce za víc peněz, nebo naopak?
Na chvilku se ale zastavme. Jak by mohlo vypadat fungování společnosti, která by se k práci stavěla zcela odlišným způsobem?
Podle Volmutové by vrcholným ideálem vůbec nemuselo být pracovat méně. Možná je jen třeba pracovat jinak. Podle ní je totiž bodem úrazu již to, že práci stále a automaticky spojujeme s pracovním úvazkem a vyděláváním peněz.
„Dá se ale také spíš mluvit o tom, jak trávit svůj čas – v tom případě je otázka, jestli lidi mají skutečně pracovat míň. Je to hodně nadsázka, ale představme si, že bychom neaspirovali k situaci, kdy budeme dělat míň práce za víc peněz, ale víc práce za míň peněz – tedy víc práce, která nám dává smysl a která nebude podmíněná penězi, protože základní potřeby budeme mít třeba zajištěné jinak. V tom druhém pojetí je práce nějaká smysluplná činnost, která není nutně spjatá s finanční odměnou,“ vysvětluje.
Pro každého sice může smysluplná práce reprezentovat odlišné aktivity, v tomto kontextu ovšem Volmutová myslí takovou práci, která přispívá lidem a přírodě – a ani jednomu neškodí. Poukazuje navíc i na další aspekty práce. „Věnovat se společné činnosti na něčem smysluplném lidem naplňuje mnoho potřeb. Skrz práci se například socializujeme,“ říká.
Vnímá navíc jakousi „obecnou vyprázdněnost smyslu našeho konání“. Instituce jako škola nebo stát podle ní nenabízí žádnou vizi či alternativy, jak se věnovat něčemu, co má smysl. „Takže lidé vidí hledání si zaměstnání (zejména s cílem získání peněz, aby mohli více spotřebovávat) jako jedinou možnost a jediný svůj přínos světu,“ zamýšlí se.
Je proto podle ní třeba nabízet jinou perspektivu. „Pokud se bavíme o tom, že by systém mohl fungovat jinak, že bychom mohli pracovat méně na věcech, které škodí a nedávají smysl, a více na smysluplných věcech, péči o rodinu a blízké nebo o přírodu, potřebujeme jiný pohled. Nemůžeme problém vyřešit v rámci systému, který ho vygeneroval. A já vycházím z toho, že současný převládající ekonomický systém neslouží lidem a přírodě, respektive většině škodí,“ dodává.
Utopie?
Podle sociologa Nešpora podobné sociální utopie ovšem mnohdy naráží – předpokládají totiž, že by lidé byli solidární, zodpovědně přistupovali ke své roli ve společnosti a byli ochotní se uskromnit, aby si byli vzájemně rovni.
Podle něj by se něco takového dalo uskutečnit v malých komunitách, kde je možnost větší přehlednosti a která se opírá o společně sdílený étos, jenž je pro všechny důležitý. „Takto fungují například některé malé náboženské komunity, které sdílejí materiální statky a mohou pracovat jen tak, jak se dohodnou. Ovšem i v těchto malých, obzvláště náboženských, skupinách dochází k tomu, že někdo si je nakonec rovnější,“ říká a dodává: „Bojím se, že lidské vlastnosti spíše svádějí k tomu, že se najde nějaký vyžírka, který systém nakonec zneužije.“
Následuje otázka, kterou jsem Tereze Volmutové položila právě v reakci na utopický aspekt těchto myšlenek.
Myslím si, že tohle přemýšlení může být pro většinu lidí vlastně mnohem představitelnější a bližší než stav, který je teď. Představte si, že bychom měli obhajovat takovou společnost, kde pár desítek lidí vlastní stejně jako několik miliard ostatních, které navíc vykořisťují a vydělávají na jejich práci. Takový stav bychom asi neobhájili, přestože v něm teď žijeme. Společnost se podle mě teď pohybuje víceméně na dvou pólech – na jednom uspokojuje svoje potřeby pouze skrz to, co si koupí (věci, ale i zážitky), na druhém je v totální úzkosti na antidepresivech nebo jiných stimulantech, bez kterých lze ve společnosti těžko fungovat, ať už to je cukr, kofein, nikotin, nebo alkohol. Současné nastavení je pro nás přijatelnější pouze proto, že je pro nás „normální“.
Lze také namítnout, že ani dnes nesdílíme všichni stejné hodnoty v současném systému – a přesto nějak „funguje“. Považuju za důležité prosazovat principy, které na té celospolečenské úrovni chceme vidět, v oblasti práce by to bylo tedy například ohodnocení práce, která vytváří skutečnou hodnotu (tedy ne tu, kterou jí připisuje trh); přijetí člověka pro to, jaký je, ne jak je produktivní; to, že nemožnost vybrat si jinou práci než tu, která ničí planetu nebo ubližuje lidem, je nedůstojné a nesvobodné; a tak dál. Můžeme navrhovat politiky, které tyto principy budou podporovat, mnoho jich už existuje. Věřím tomu, že pokud lidé dostanou příležitost dělat to, co jim dává smysl, a budou to dělat z vnitřní motivace, bude nám všem lépe. A nebudeme si práci vybírat podle toho, co za ni dostaneme, ale k čemu je dobrá.
Zároveň bych se pro tuto chvíli spokojila s nějakou pluralitou možností, protože v tuto chvíli, pokud se rozhodneme, že budeme (v zaměstnání) pracovat méně, společnost nás bude formálně i neformálně trestat.
Tak jako tak mi zkrátka dává větší smysl směřovat k ideálu, který je solidární s lidmi i s přírodou, než setrvávat v současném stavu. A to i přesto, že cesta může být trnitá a jako u každého ideálu k němu budeme spíš směřovat, než že bychom ho někdy dosáhli.
Konec
Pokud jste dočetli až sem, je možné, že vás spíše než úleva či inspirace zavalila vlna frustrace, úzkosti, či dokonce beznaděje. Ačkoli se zdá, že možností, jak si zajistit více času pro sebe, je více, vždy se nakonec ozve nějaké „ale“. Na sítích lidé často radí „všichni jsme busy, je to jen o prioritizaci“. A občas to tak může být. Jenže často ne.
I Šárka Homfray zakončila náš rozhovor slovy: „Vždy si říkám, že bych chtěla takový či makový život, jenže na něj musím vydělat, ale tím zase nemůžu strávit 20 hodin denně. Pak tedy narážím na to, že moje hodnoty a jejich praktické provedení nejsou úplně kompatibilní.“
Odpočinek, jak již bylo řečeno, je otázka privilegovanosti. Někteří si jej v rámci současného systému dovolit mohou, ale mnozí prostě ne. Jakkoli je prima, když si vyjednám více času pro sebe, je třeba to samé vyžadovat kolektivně i pro zbytek společnosti. Potřebujeme totiž změny, které nás obejmou všechny a všem nám umožní věnovat více času tomu, co nám připadá smysluplné, naplňující či radostné.
Ještě poslední poznámka
Mnoho z nás nazývá aktivity, na základě jejichž vykonávání se občas označují za líné, jako odpočinek. Odpočinek ovšem implikuje jakési mezidobí. Dobu mezi čímsi, co skončilo, a tím, než se věci zase dají do pohybu, než zase začneme pracovat. Jako by se tedy nutně musely tyto aktivity nějakým způsobem k práci vztahovat a skrze tento vztah jsou vnímané jako podřadné a méně důležité.
Nechci ale aktivity jako čtení, povídání a naslouchání, prosté bytí s milovanými, vyšívání, pečení štrůdlů, vychutnávání si ovoce, pěstování zeleniny, fascinované koukání do vln nejrozličnějších vodních povrchů, poslouchání stromů nebo malování označovat jako odpočinek. Ještě hůř: „Aktivní odpočinek.“ Jako něco, co slouží k tomu, abych následně opět mohla být dostatečně produktivní.
Chci je vnímat prostě jako čas strávený tím, co mi přináší hluboký prožitek a upřímnou radost. Jako aktivity, na které mám dostatek prostoru – vedle smysluplné práce.
A jakkoli naivní či vzdálené se všechny tyto aspirace mohou zdát, za připomenutí stojí slova Terezy Volmutové. Jako u každého ideálu k němu budeme spíš směřovat, než že bychom ho někdy dosáhli.
