O tématu duševního zdraví dětí a mladistvých jsme mluvili s Barborou Pšenicovou z organizace Nevypusť duši.
Maturita, přijímací zkoušky, zkouškové období... To vše dokáže s psychikou mladých lidí někdy pořádně zamávat. Zatímco u nezletilých v Česku se aktuálně řeší například nedostatek míst na gymnáziích a středních školách, vysokoškoláci a vysokoškolačky mnohdy bojují se syndromem vyhoření a stresem, kterému při náročném studiu čelí.
Jak pečovat o své duševní zdraví během učení a studia? Jak mohou svým dětem pomoci rodiče a kam se obrátit, pokud potřebuješ pomoc? To jsme probrali s ředitelkou organizace Nevypusť duši a terapeutkou Barborou Pšenicovou.
Stigma „slabé“ generace
Podle dat Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) je Česko na první pohled zemí, jejíž obyvatelé se s psychickými problémy potýkají podstatně méně než zbytek evropských států. Nějakou duševní poruchu v tuzemsku uvedlo patnáct procent populace, jde o čtvrtý nejnižší výsledek v Evropě. Realita ale může být úplně jiná. Naznačuje to Ministerstvo zdravotnictví ve svém Národním akčním plánu duševního zdraví 2020–2030, podle kterého se Česko stále potýká s mimořádně vysokou stigmatizací psychických nemocí.
„U dětí a mladých lidí je nejčastějším stigmatem neustálé opakování toho, že je mladá generace slabá a neodolná. V angličtině se používá výraz ‚snowflake‘, tedy sněhová vločka. Tahle vyjádření situaci vůbec nepomáhají, protože nenabízí možnosti pro vytváření bezpečného prostředí, kde je možné si říct o pomoc,“ říká Barbora Pšenicová z organizace Nevypusť duši. Mladá generace podle ní není slabá, naopak se nebojí o svých obtížích více mluvit. Téma duševního zdraví se tak v Česku dostává více do popředí, přispívají k tomu právě i organizace, jako je Nevypusť duši.
Stigmata ale stále přetrvávají a mnohdy nejsou jedinou bariérou, která Česko ve vyhledávání a následném přijetí potřebné pomoci brzdí. Podle metaanalýzy z roku 2020 patří mezi nejčastější překážky nedostatečná vzdělanost v tématu (96 %), už zmiňovaná stigmata a rozpaky při vyhledání pomoci (92 %), nedostatečná důvěra v odborníky*odbornice (68 %) i socioekonomické překážky v péči samotné (58 %). „Tyto faktory dohromady vedou k tomu, že se opravdu mnoho mladých i dospělých lidí zdráhá pomoc vyhledat, když ji potřebují,“ doplňuje Pšenicová.
Přestože pro 87 % Čechů je duševní zdraví dítěte to nejdůležitější, problém spočívá v tom, že se jej často snaží řešit bez odborné podpory. Jen 52 % lidí totiž věří v to, že psychoterapie může přispět ke zvládání psychických poruch u jejich dětí. Nejvíce lidí vidí léčivý efekt v kontaktu s kamarády (65 %) a pobytu v přírodě (64 %). Ačkoli tyto „přirozené metody“ nepochybně pozitivní vliv na psychické zdraví mají, jde v jejich případě spíše o prevenci. Pokud nastane problém, bývají mnohdy nedostatečné.
Neuspěl*a jsi u přijímaček? Svět nekončí
K jednotným přijímacím zkouškám na střední školy se letos hlásí o třináct procent žáků a žákyň více než v roce 2022. Téměř dvě pětiny z nich chtějí na gymnázia, řada z nich se ale na svoji vysněnou školu nedostane. Právě strach z možného neúspěchu může být pro děti velmi psychicky náročný. Tlak na výkon dětí může být obrovský ze strany společnosti, institucí, ale mnohdy i samotných rodičů.
V prostředí, kde se mladí lidé cítí bezpečně a ví, že dělat chyby je v pořádku a že případný neúspěch není to nejhorší, co se může stát, se skládají zkoušky a obecně i studuje lépe.
„Pokud je v rodině například normou úspěch, který je hodnocen dobrými známkami, a dítě nebo mladý člověk nevidí jiné možnosti, jak být úspěšným, může to mít větší dopady než u dětí a mladých lidí, kteří spatřují úspěch i v něčem jiném. A to souvisí i s tím, kde a jak dítě nebo mladý člověk svou sebehodnotu pak prožívá,“ domnívá se Pšenicová.
Přístup rodičů je podle ředitelky Nevypusť duši klíčovým faktorem. Přestože případný neúspěch dítěte u přijímací zkoušky může být tvrdým nárazem i pro samotné rodiče a jejich vlastní představy a očekávání, jejich úkolem by mělo být děti podpořit. Za špatné kroky rodičů dětí, které se na vysněnou školu nedostaly, označuje nadávání, vyčítání neúspěchu nebo monology o tom, že si jejich potomek zničil život. „Dítě nebo mladý člověk v téhle chvíli už svůj neúspěch musí sám zpracovávat, a pokud mu na úspěchu záleželo, je to pro něj bolestný proces i bez rodičovských monologů. Už jen samotné absolvování přijímacího řízení je stresující a náročné a dítě si za něj zaslouží pochvalu,“ říká Pšenicová.
V případě přijímacího řízení a neúspěchu je důležité podporovat to, že studijní výsledky nejsou tím jediným, od čeho by dítě nebo mladý člověk měl odrážet svou sebehodnotu. Ale studijní výsledky nejsou tím jediným, co se počítá, a když někdo neuspěje u maturity nebo u přijímaček, svět tím nekončí. „V prostředí, kde se mladí lidé cítí bezpečně a ví, že dělat chyby je v pořádku a že případný neúspěch není to nejhorší, co se může stát, se skládají zkoušky a obecně i studuje lépe. Všechny pocity, které s sebou vypětí přináší, jsou namístě, nemělo by být snižováno jejich prožívání,“ říká Pšenicová. Rodiče by měli ve své výzbroji mít vedle respektu a pochopení také schopnost zeptat se svých potomků na to, co je trápí, a opravdu pečlivě je vyslechnout. „To se může zdát jako malý krok, ale dokáže dělat zázraky,“ dodává.
Syndrom vyhoření se týká až 40 % vysokoškoláků
Dalším specifickým prostředím, kde je duševní zdraví mladých lidí vystaveno zkoušce, jsou vysoké školy. Syndrom vyhoření zažije podle Nevypusť duši až 40 % studujících některých vysokoškolských oborů.
Lektoři*lektorky působící v organizaci jako nejčastěji se opakující stresory zmiňují vysoké nároky vyučujících na výkony, nedostatek času na přípravu či nedostatečnou podporu ze strany školy. Častým zdrojem psychických obtíží je i nemožnost vyvážit si volný čas a čas na studium, případně ještě na brigády a práce. Ty mohou v případě, že jsou skoro obživou, být v kombinaci s denním studiem náročné. Intenzivní může být také očekávání okolí nebo rodiny. Mají jasné nároky na celkovou dobu, během které mají jejich blízcí vystudovat, případně s jakými známkami a co by z nich na konci studia mělo být. Přestože je všeobecně známo, že mnoho lidí se nakonec věnuje úplně jinému oboru, než vystudovali.
Studující se ve svém nejbližším okolí také setkávají s větami typu „Stres na vysoké je normální“ nebo „Počkej, až budeš pracovat, to teprve stres začne“. Stres spojený s vysokoškolským studiem je nějakým způsobem v pořádku, ovšem jen do určité míry. „Situace začne být alarmující, když stres přejde v dlouhotrvající, takzvaný chronický stres – nemohu jej odbourávat, je všudypřítomný, má vliv na mé fyzické zdraví, zažívám jej neustále,“ popisuje Pšenicová. Zmíněná bagatelizace může podle ní přispět k tomu, že se mladí lidé za své pocity mohou stydět, vyčítat si je a tím pádem je vytěsňovat a neřešit je. Případně si neřeknou o pomoc, kterou potřebují. V dlouhodobějším horizontu to může vést k rozvoji závažných duševních obtíží.
Na strukturálnější úrovni lze podle šéfky Nevypusť duši mluvit o tom, že konstantní bagatelizace duševních obtíží a duševního zdraví obecně vytváří ve společnosti klima, které nenabízí prostor pro otevřenou diskusi o duševním zdraví, snižuje její hodnotu a význam a dává prostor pro vývoj stigmatu. „Jednoduše si to můžete představit tak, že když máte zlomenou nohu, bolí vás to, jdete k lékaři*lékařce a obdržíte zřejmě sádru. O tom už nikdo nepochybuje. Stejně by to mělo fungovat i u duševních obtíží,“ vysvětluje.
Jednotlivé vysoké školy a fakulty mají obvykle své vlastní vysokoškolské poradny, kam se každý*á student*ka může v případě potřeby obrátit. Má to ale háček. Většina těchto poraden je aktuálně přetížená. „Z výzkumu Asociace vysokoškolských poradců vyplývá, že zájem o téma duševního zdraví za poslední dva roky vzrostl o celých 56 procent a 71 procent poraden hodnotí kapacitu návazných služeb jako nedostatečnou,“ popisuje Pšenicová. Problém s přetížením a nedostatečnými kapacitami se ale v Česku prolíná celým systémem. Například u psychologů*psycholožek i psychoterapeutů*psychoterapeutek se čekací lhůty obvykle pohybují v rozmezí tří až šesti měsíců.
Kam se obrátit o pomoc? Možností je mnoho
Navzdory výše popsaným nedostatkům se situace ohledně péče o duševní zdraví na systémové úrovni jeví minimálně jako nadějeplná. Česko se řídí strategií 2030+, která velmi intenzivně pracuje s tématy wellbeingu na školách. Zároveň se také pracuje na reformě péče o duševní zdraví. Vznikají nové služby jako centra duševního zdraví, nebo dokonce nová zdravotnická zařízení. Snaha je napomáhat i tomu, aby budoucí odborníci a odbornice nastupovali do praxe. Možnost proplacení části terapie nabízí také více pojišťoven.
Existují vůbec nějaké univerzální rady pro studenty*ky, aby během zkouškového, přijímaček nebo maturit „nevypustili duši“? „Důležité je nezapomínat na pravidelný odpočinek, nepřepínat se a nevynechávat spánek. Dobře fungují malé odměny za práci, kterou odvedeme, a kontakt se spolužáky*spolužačkami, kteří prochází stejným obdobím. Ani zkouškové období nebo maturita neznamenají, že bychom měli úplně opustit naše koníčky, naopak. Je třeba dobíjet svou energii, o kterou možná v některých případech v tomto období přicházíme, a to aktivitami, které nám dělají dobře a máme z nich radost,“ radí Pšenicová.
Organizace Nevypusť duši navíc nabízí speciální programy pro středoškoláky*středoškolačky i vysokoškoláky*vysokoškolačky. Jejich webové stránky tě navíc pomohou nasměrovat i na další pomoc včetně Linky bezpečí, Linky pro rodinu a školu, Linky první psychické pomoci nebo na krizová centra s osobní pomocí v jednotlivých krajích.
