Češka bydlí na izolovaném ostrově v Indonésii. Společně s opicí, krajtou i změnou klimatu. „Ostrov nám mizí před očima,“ říká

Škrábance, uspěchanost a rovnováha

Život na ostrově tedy funguje jinak než ten, na který jsou někteří lidé zvyklí z města. Ostrov je ostrov. Když má Tereza nějaký den chuť dát si nějaké speciální či jen prostě jiné jídlo než to, které každodenně konzumují, nemůže si jen tak skočit do obchodu nebo do restaurace. Když nutně potřebuje koupit nějakou věc, musí ji objednat online nebo nechat doručit z města. V obou případech ovšem trvá několik dní, než věc dorazí. Musela se navíc, zcela logicky, přizpůsobit místní kultuře a místnímu rytmu. „Všechno tady prostě trvá dlouho, věci jsou mnohdy nekvalitní nebo prostě vůbec nejsou a člověk si musí poradit jinak.“

Dodává ale, že dobré věci převažují a stojí za to ty ostatní oželet. Jak ale říká, je „rozhodně fajn dát si čas od času pauzu a z ostrova odjet, mnoho lidí tady dostává island fever“. Island fever neboli ostrovní horečka může postihnout právě lidi, kteří na ostrově žijí delší dobu. Ona odtrženost od okolního světa, jakýsi pocit beztíže způsobený existencí na většinou poměrně malém prostoru zasazeném do širokých a hlubokých vod může v lidech vyvolávat pocity úzkosti či klaustrofobie.

Město, větší, rušné, takové, kde je hodně kultury a externích podnětů, jí tedy nechybí? Spíš prý ne. Občas mívá dny, kdy se jí posteskne právě po městském komfortu: „Být někde v suchu, čistotě, bez komárů, bez štípanců, bez škrábanců. Ale ruch města a jeho vyžití mi nechybí. Nepotřebuju chodit do restaurací, barů ani na nákupy. Občas by možná bylo fajn si zajít na nějaký fajn koncert nebo do divadla, ale to je tak vše.“

Ostrovní život, mnohdy nepohodlný a fyzický, ale zakotvený v přírodě, oproti tomu městskému a uspěchanému preferuje. Právě uspěchanost několikrát zmiňuje – a ne v pozitivním slova smyslu. „Dnešní doba je tak uspěchaná, všichni se honí pouze za nějakými výsledky: pracovní pozicí, povýšením, statusem, dostatečnou sumou na účtu, manželstvím, hypotékou, auty, diplomy. Takový život mě nikdy nelákal. V tom nevidím smysl života,“ vysvětluje. Lidé si podle ní zapomněli užívat ty „nejobyčejnější momenty každodenního života“.

„Kolik lidí se například v Praze podívá alespoň jednou za den na oblohu a řekne si ‚wow, ta obloha je dnes tak krásně modrá‘ nebo ‚koukej, jak ten měsíc září‘. Společnost nastavila systém, který je totálně odpojen od našeho původu. Od všeho přirozeného, od přírody. Lidé si myslí, že všechny nové inovace a technologie jsou pokrokem k lepšímu, ale já si nemyslím, že tomu tak vždycky je,“ říká. V mnoha případech se podle Terezy odvracíme od našich kořenů. „Z dlouhodobého hlediska nám to jen uškodí,“ domnívá se.

Právě to má na ostrově nejradši. Společně s přírodou mít možnost být odpojena od vnějšího uspěchaného světa. „Prostě si tady žít nerušeně v naší poklidný bublině. Mít možnost skočit kdykoliv do teplého oceánu, mít tady perfektní vlny, ticho, chodit na boso, jíst čerstvý ryby, kokosy, ovoce a zeleninu ze zahrady,“ předkládá.

Na ostrově je život inherentně a automaticky více spjat s přírodní dynamikou – život se totiž odvíjí od počasí, přílivů a odlivů. Příroda je pro ni navíc zdrojem obživy i inspirací. „Z přírody pocházíme a po smrti se do ní zpět navracíme. Je to zdroj života, díky ní jsme na této planetě a bez ní se neobejdeme. Dává mi energii, klid, rovnováhu, stabilitu a inspiraci pro vše, co v životě dělám. Lze v ní najít odpovědi na vše. Vše je propojeno, a proto bychom ji měli mnohem víc respektovat. Měli bychom jí vracet zpět to, co si z ní bereme, abychom nenarušili rovnováhu.“

Zobrazit galerii

(8)

Cesta do tropů

Její cesta směrem do tropů začala s nástupem na Českou zemědělskou univerzitu, kam se přihlásila do programu tropického zemědělství. Věděla totiž, že škola nabízí možnost vycestovat do zahraničí na různé projekty a letní školy. Její první taková cesta byla na Srí Lanku, pak na letní školu do Indonésie, kde začala pracovat na bakalářské práci. „Poprvé jsem tam navštívila Banyak ostrovy na Severní Sumatře, kde jsme bydleli na malinkatým ostrůvku asi deset dní bez signálu a jen jedli čerstvé ryby a kokosy. To byl moment, kdy jsem si byla 100% jistá, že takhle chci žít napořád,“ vybavuje si.

Další rok se rozhodla, že chce kvůli diplomové práci vyjet na delší dobu než na pár měsíců. A že by to ráda spojila s cestováním a surfováním. Její vedoucí diplomové práce jí doporučil mezinárodní program Darmasiswa, který nabízí komukoliv do 35 let roční stipendium v Indonésii – kdokoli si může vybrat partnerskou univerzitu a studovat místní jazyk nebo kulturu, například tanec, vaření nebo hudbu. „V té době jsem již surfovala a věděla jsem, že se mohu přihlásit na univerzitu v Padangu na Západní Sumatře. Ta je už jen pár hodin trajektem od Mentavajských ostrovů, kde jsou jedny z nejlepších vln na světě,“ říká. V Padangu pak strávila rok, naučila se indonésky, poznala spoustu expatů (tedy lidí, kteří odešli pracovat nebo žít do jiné země) žijících na Mentavajských ostrovech, kam se brzy poté poprvé vydala lodí. „Když jsem tam chytla první vlnu, věděla jsem, že se odsud už nehnu,“ směje se.

Chytáním ryb proti krizím

Život na ostrově ji naučil mnoha věcem – naučila se indonéštinu, aby mohla komunikovat s místními zaměstnanci, chytat ryby, řídit loď a číst lépe oceán. Je rybaření těžké, napadá mě? „Chytit rybu není zase tak těžké, pokud jste ve správný čas na správném místě. Spíš bojuji s výdrží dechu pod vodou. Freediving a spearfishing je ze 70 % o klidné, vyrovnané mysli a správných dechových cvičeních, ze 30 % o fyzické kondici,“ popisuje.

Chytání ryb se chtěla naučit ze tří důvodů. První z nich je praktický (a pesimističtější než dva zbylé). Vzhledem k tomu, že žije na izolovaném ostrově, chtěla mít jistotu, že přežije v případě, že by z nějakého důvodu přestaly jezdit lodě a oni si nemohli nakoupit jídlo. Druhý důvod: „Protože jídlo, který si vypěstujete sami nebo chytíte sami, prostě chutná lépe. Nejsem vegetarián nebo vegan, ale když už jím maso, tak raději rybu, kterou si sama chytím,“ říká. A zatřetí: „Protože miluju být pod vodou, a když nejsou vlny, tak máme alespoň co dělat,“ směje se.

Mimoto se na ostrově snaží i o potravinovou soběstačnost. Majitel ostrova prý založil zahradu, která by v několika letech mohla být plně soběstačná. „Myslím si, že by se víc lidí mělo začít snažit naučit pěstovat vlastní jídlo. I lidé ve městech mohou založit malé komunitní zahrady. Myslím si, že covid byl dobrým příkladem a zároveň varováním, že takováto globální krize může přijít kdykoliv a že je děsivé, jak moc jsme závislí na dodávkách jídla nebo energie. Je fajn vědět, že když se systém začne rozpadat, budeme schopní přežít,“ vysvětluje.

A co jiná krize, která má a bude mít globální dosah, tedy ta klimatická – jsou tam její projevy patrné? „Ano, momentálně hodně bojujeme s erozí. Ostrov nám mizí před očima. Rozhodně jsou taky vidět změny v počasí, máme mnohem víc západního swellu (set vln, který k pevnině přichází pod vlivem bouře nebo povětrnostního jevu, pozn. red.), který užírá přední stranu ostrova. Řekla bych, že se taky zvyšuje hladina oceánu. Ztratili jsme mnoho vzrostlých stromů,“ popisuje.

Majitel ostrova prý musel za posledních pár let už třikrát přesouvat restauraci a bungalovy. V minulosti bývala hlavní sezóna od března do října, to se ovšem kvůli počasí také mění. Sezóna se prý mnohem víc a víc zkracuje – prima počasí s dobrými vlnami nyní mají spíše od května do srpna. Dobře na tom nejsou ani koráli, podle Terezy především z důvodu nadměrného nešetrného rybaření. Místní prý v minulosti ve velkém používali dynamit – a někde je tato technika stále používaná. „Právě kvůli erozi a špatnému stavu korálů majitel začal stavět umělé konstrukce a pěstovat korály. Vybíráme ty, které rostou rychle, a modlíme se, ať to v následujících pár letech pomůže s erozí, abychom z ostrova neztratili ještě víc.“

Má rád kuře a pivo, ale člověk to není

Na ostrově žije několik zaměstnanců, 5–⁠10 expatů a každých 10 dní mají nové hosty. Díky tomu se prý člověk nikdy nenudí ani se necítí opuštěně či izolovaně. „Naopak, já osobně klid a ticho vyhledávám,“ směje se. Stále ovšem nenastalo úplně přijetí místními. „Indonésie je tím známá. I přesto, že tady už třeba někdo žije hodně let, místní ho pořád berou jako turistu a chodící peněženku. Ale pokud ukážete respekt a mluvíte místním jazykem, tak vás přijmou lépe,“ popisuje svou zkušenost Tereza.

Přijetí prozatím přišlo od někoho jiného. Bok po boku tam s nimi žije opice jménem Beaker. Prý ztratila rodiče a málem umřela, takže se o ni začal starat Johnny, majitel ostrova. „Je jako člověk, myslí si, že je jedna z nás. Dělá s námi úplně vše. Je hodně srandovní, ale někdy taky dost otravná. Pořád po ní musíme uklízet výkaly, všechno ničí a občas i kouše lidi. Přece jen je to pořád divoké zvíře, kolem kterého je potřeba být opatrný. A sní vše, na co přijde. Má ráda pivo, syrové ryby, kuře, ale například i jar na nádobí,“ říká Tereza. Beakerovi založili Instagram a zdá se, že nepřipadá zábavný jen jim. Sleduje ho už 57,3 tisíce lidí.

Kromě Beakera s nimi žijí ještě dva psi, Scrunchie a Barney, slepice, spousta obřích ještěrek a obří krajta, která „tady žije někde na stromech“.

Teď, nebo nikdy

Za tu dobu, co na ostrově žije, prý hodně dospěla a zocelila se. V roce 2019 opustila Česko, vše, co doma měla a znala, a pustila se do neznáma s jednosměrnou letenkou, s pár tísicikorunami na účtu, bez plánu. „Jen s vírou, že vše nějak dopadne. A dopadlo. Kolikrát prostě musíme nejdřív skočit a až pak řešit jak,“ říká.

Uvědomila si prý také spoustu negativních vzorů, které si s sebou nesla z dětství. Momenty, které tady zažila, ji od nich naučily upustit. Mívá navíc, jak sebekriticky poznamenává, tendenci chovat se zbrkle. Nejdřív koná a až pak myslí. Ale „v takovémto prostředí je často potřeba zpomalit, promyslet následující kroky a jednat v klidu a s rozvahou“.

Co by vzkázala lidem, kteří by chtěli podobný sen uskutečnit, ale brání jim v tom strach, obavy, pocity, že to nezvládnou, že je příliš pozdě? „Skočte, vesmír se o vás už pak postará. Pokud budete dělat vše s dobrými úmysly, vždy se objeví správná cesta. A i když to nevyjde, co nejhoršího se může stát? Prostě začnete znovu a líp. Před mým odjezdem z ČR jsem si od mojí ségry nechala vytetovat nápis na paži ‚never try, never know‘. Podle mě je lepší něco zkusit a padnout na hubu než čekat na správný moment. Protože ten nikdy nemusí přijít. Většinou není zase tak moc co ztratit,“ říká a dodává: „Je to teď, nebo nikdy.“

Ať už se ale člověk rozhodne žít kdekoli, jak podle ní vypadá dobrý život?

Základem prý je být šťastný sám se sebou. „Milovat se takoví, jací jsme. Pak můžeme rozdávat lásku a pozitivní energii dál,“ věří Tereza. Další faktor: přítomen teď a tady. „Ono se to lehce řekne, ale být opravdu přítomen v daném okamžiku a nasát ho všemi smysly je umění. V jednom podcastu jsem slyšela, že pokud si chceme utvořit silnou vzpomínku na daný moment, máme otestovat všechny naše smysly,“ doporučuje.

Rad pro dobrý a kvalitní život má v zásobě vícero: Víc naslouchat než mluvit. Nejdřív pozorovat, pak konat. Zpomalit. Být pokorný. Pomáhat ostatním, když je to v našich silách. Respektovat to, že jsme každý jiný. Mít otevřenou mysl pro vše, co nám přijde do cesty. Být schopný se spíše nechat nést životem, než se ho snažit tlačit a uspěchat.

„Vše, co se má stát, se stane ve správný čas. Věřím, že má vesmír plán pro každého z nás. Jen musíme mít otevřené oči a přijmout vše tak, jak to přijde. Náš ‚osud‘ si nás všechny najde. Nestresovat se tím, že bychom například v tomto věku měli mít už dávno dostudováno, našetřeno víc peněz nebo mít svatbu a děti. V dnešní době sociálních sítí je to o to těžší, protože se denně porovnáme s ostatními. Každý má ale svůj originální příběh a žádný není lepší nebo horší. Vše je tak, jak má být,“ zakončuje.