„To je vtipné, jak ten život funguje.“ „To jo. Nic není náhoda.“
Zkoušela hodně prací – dělala obsluhu v pražské Café Savoy, na ministerstvu vnitra pracovala v oblasti azylové a migrační politiky, psala články pro Aktuálně.cz, chvíli pracovala na Primě a zkusila i PR. „S přítelem jsme bydleli v Praze, ale čím dál víc mi přišlo, že tam není co dělat. Nezapřel se ve mně ten vesničan. Bylo tam na mě pořád plno lidí a ruch,“ popisuje pětadvacetiletá Hana Součková.
Nevěděla, co se sebou, co by ji bavilo ani jak by mohla vypadat budoucnost. Aby v Praze mimo práci „měla alespoň nějaký program“, chodila do posilovny. Když trenérovi, který měl dříve na starost zemědělské dotace, vyprávěla o svém rozhodovacím limbu, zmínila, že její rodiče mají pole. Když jí odpověděl zhruba následující: „A nechceš zkusit zemědělství? To by tě mohlo bavit,“ řekla si: „No vlastně proč ne!“
Sedíme na Hanině rodinném pozemku v Semicích. Když jsem přijela, uvítala mě s nenuceností, kterou si prý rezervuje spíš pro staré známé. Hned se mě zeptala, zda si dám kafe – „malé, velké, s mlékem nebo bez?“ – a vzápětí mě poslala „tam dozadu a doprava“, kde je prý prostor na to v klidu si popovídat. Na obloze pomalu plynou mraky a zatímco Hana vypráví o prvotním impulsu pro návrat na vesnici, téměř neustále se směje.
„Přijde mi zajímavé, že vás k tomu dostal náhodný trenér v posilovně.“
„Podvědomě jsem asi přemýšlela, že se sem jednou vrátím,“ odpovídá.
Nejdřív si to zkus, jo?
Její tatínek byl před jejím narozením také soukromým zemědělcem. Když za ním přišla se svým novým plánem, doporučil jí, aby si to nejdříve vyzkoušela. „Říkal mi: Uvidíme, jak tě to bude bavit,“ směje se Hana. Na necelém hektaru se dala do práce a o dvanáct měsíců později bylo znát, že to nebyl jen impulzivní krok. Viděl, že „to dala“, že ji to bavilo, a dokonce si už našla pár restaurací k odběru. „Viděl, že to myslím vážně. Plela jsem za jakýhokoli počasí,“ říká se smíchem.
Hospodařit a pěstovat ji naučila rodina – „taťka, mamka, babička, děda“. „Na hodně věcí jsem si ale přišla sama. Když mi někdo něco vysvětlí, stejně musím jít a zkusit si to sama. Jít si ‚nabít pusu‘. I když mi něco říkají dvacetkrát, musím si to zažít na vlastní kůži – bohužel,“ směje se. Jak později doplňuje, neustále se učí a „ví, že se učit bude pořád“.
Hana tak před třemi lety založila farmu, kde nakonec zaměstnala mimo jiné i své rodiče a dlouholetou kamarádku, kterou zná od dětství. Nejdříve neměla žádnou techniku, takže o pomoc prosila okolní zemědělce – jednoho, aby jí zoral, druhého, aby jí půdu přejel disky, třetího, aby jí udělal záhony. Postupně ovšem začala dokupovat techniku vlastní, s rodinou dali výpověď farmářům, kteří si do té doby pronajímali jejich pole, a nyní na téměř 15 hektarech půdy pěstuje zeleninu, bylinky a jedlé květy. Na poli momentálně pracuje šest dní v týdnu – sedmý pak tráví prodejem na trzích na pražské Malé Straně.
Své produkty nabízí i na trzích na náměstí Jiřího z Poděbrad, každou sobotu jezdí na trhy do Turnova, dodává do internetového obchodu Košík, Scuk a do několika restaurací, například do pražské U Kalendů. Má navíc zřízené dva výdejní dny – úterý odpoledne a sobotu dopoledne – pro individuální zájemce. „Teď už je to pro mě poměrně nenucené, lidé si nacházejí mě, odzkoušejí to, a pokud zjistí, že jim to chutná, začnou odebírat pravidelně,“ popisuje.
Svůj podnik tak založila ve 22 letech, jinými slovy: velmi brzy. Díky tomu prý alespoň nevěděla, co všechno bude vedení farmy obnášet. „Nevěděla jsem, do čeho jdu,“ směje se. Se vším jí ovšem pomáhala rodina, přátelé i přítel. „V lidech kolem sebe mám velkou podporu. Věří ve mě. A považuju se za ambiciózního člověka, který si umí jít za tím, co chce,“ popisuje.
