Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
„To je vtipné, jak ten život funguje.“ „To jo. Nic není náhoda.“
Zkoušela hodně prací – dělala obsluhu v pražské Café Savoy, na ministerstvu vnitra pracovala v oblasti azylové a migrační politiky, psala články pro Aktuálně.cz, chvíli pracovala na Primě a zkusila i PR. „S přítelem jsme bydleli v Praze, ale čím dál víc mi přišlo, že tam není co dělat. Nezapřel se ve mně ten vesničan. Bylo tam na mě pořád plno lidí a ruch,“ popisuje pětadvacetiletá Hana Součková.
Nevěděla, co se sebou, co by ji bavilo ani jak by mohla vypadat budoucnost. Aby v Praze mimo práci „měla alespoň nějaký program“, chodila do posilovny. Když trenérovi, který měl dříve na starost zemědělské dotace, vyprávěla o svém rozhodovacím limbu, zmínila, že její rodiče mají pole. Když jí odpověděl zhruba následující: „A nechceš zkusit zemědělství? To by tě mohlo bavit,“ řekla si: „No vlastně proč ne!“
Sedíme na Hanině rodinném pozemku v Semicích. Když jsem přijela, uvítala mě s nenuceností, kterou si prý rezervuje spíš pro staré známé. Hned se mě zeptala, zda si dám kafe – „malé, velké, s mlékem nebo bez?“ – a vzápětí mě poslala „tam dozadu a doprava“, kde je prý prostor na to v klidu si popovídat. Na obloze pomalu plynou mraky a zatímco Hana vypráví o prvotním impulsu pro návrat na vesnici, téměř neustále se směje.
„Přijde mi zajímavé, že vás k tomu dostal náhodný trenér v posilovně.“
„Podvědomě jsem asi přemýšlela, že se sem jednou vrátím,“ odpovídá.
Její tatínek byl před jejím narozením také soukromým zemědělcem. Když za ním přišla se svým novým plánem, doporučil jí, aby si to nejdříve vyzkoušela. „Říkal mi: Uvidíme, jak tě to bude bavit,“ směje se Hana. Na necelém hektaru se dala do práce a o dvanáct měsíců později bylo znát, že to nebyl jen impulzivní krok. Viděl, že „to dala“, že ji to bavilo, a dokonce si už našla pár restaurací k odběru. „Viděl, že to myslím vážně. Plela jsem za jakýhokoli počasí,“ říká se smíchem.
Hospodařit a pěstovat ji naučila rodina – „taťka, mamka, babička, děda“. „Na hodně věcí jsem si ale přišla sama. Když mi někdo něco vysvětlí, stejně musím jít a zkusit si to sama. Jít si ‚nabít pusu‘. I když mi něco říkají dvacetkrát, musím si to zažít na vlastní kůži – bohužel,“ směje se. Jak později doplňuje, neustále se učí a „ví, že se učit bude pořád“.
Hana tak před třemi lety založila farmu, kde nakonec zaměstnala mimo jiné i své rodiče a dlouholetou kamarádku, kterou zná od dětství. Nejdříve neměla žádnou techniku, takže o pomoc prosila okolní zemědělce – jednoho, aby jí zoral, druhého, aby jí půdu přejel disky, třetího, aby jí udělal záhony. Postupně ovšem začala dokupovat techniku vlastní, s rodinou dali výpověď farmářům, kteří si do té doby pronajímali jejich pole, a nyní na téměř 15 hektarech půdy pěstuje zeleninu, bylinky a jedlé květy. Na poli momentálně pracuje šest dní v týdnu – sedmý pak tráví prodejem na trzích na pražské Malé Straně.
Své produkty nabízí i na trzích na náměstí Jiřího z Poděbrad, každou sobotu jezdí na trhy do Turnova, dodává do internetového obchodu Košík, Scuk a do několika restaurací, například do pražské U Kalendů. Má navíc zřízené dva výdejní dny – úterý odpoledne a sobotu dopoledne – pro individuální zájemce. „Teď už je to pro mě poměrně nenucené, lidé si nacházejí mě, odzkoušejí to, a pokud zjistí, že jim to chutná, začnou odebírat pravidelně,“ popisuje.
Svůj podnik tak založila ve 22 letech, jinými slovy: velmi brzy. Díky tomu prý alespoň nevěděla, co všechno bude vedení farmy obnášet. „Nevěděla jsem, do čeho jdu,“ směje se. Se vším jí ovšem pomáhala rodina, přátelé i přítel. „V lidech kolem sebe mám velkou podporu. Věří ve mě. A považuju se za ambiciózního člověka, který si umí jít za tím, co chce,“ popisuje.
„Považujete se i za úspěšnou podnikatelku?“ Hana přemýšlí. S odpovědí, zdá se, váhá. Doplňuji proto: „Ve 25 letech máte firmu, která zaměstnává několik lidí…“
„Ještě se to nedá říct. Musí to ukázat čas.“
„Jako jestli se osvědčíte?“
„Ano. Jestli to bude fungovat dál. Chtěla bych mít děti, tak uvidím, jestli to půjde zmanagovat tak, abych nemusela být neustále na polích. Ale člověk si to může naplánovat, jak chce, a stejně to může být nakonec úplně jinak. Možná i v tom jsem pořád naivní. To je vlastně důvod, proč jsem vůbec mohla začít podnikat,“ směje se.
Když se jí ptám, zda o práci farmářky dříve vůbec někdy uvažovala, krčí rameny, že neví. „Ale nedávno jsem se potkala s jednou kamarádkou, se kterou jsme se neviděly asi pět let. A ona mi říká: Ježíš, tak to sis vždycky přála! A já se divila – jako fakt?“ směje se a doplňuje: „Takže je možné, že jsem si to přála už dřív, ale vůbec si to nevybavuju.“ Sedět v kanceláři či za počítačem ovšem neměla nikdy v plánu. Místo toho si vzpomíná na aspiraci stát se elektrikářkou – z toho ovšem nakonec sešlo.
Vztah k půdě a zemědělství měla odmala. Vyrůstala na vsi, kde na záhonech vždy rostlo něco jedlého, oba její dědečkové byli „šikovní pěstitelé“, tatínek pracující v zemědělském odvětví ji vozil po polích a říkal jí, co kde roste – včetně plevele. „Jezdili jsme a říkal mi: Tohle je starček, tohle ježatka,“ usmívá se. Právě z těchto přirozeně nabytých znalostí těžila i při studiu ekologického zemědělství na České zemědělské univerzitě. Před pár týdny studium po pěti letech úspěšně zakončila a říká, že z poznatků o šetrném hospodaření či způsobech, jak se zemědělství praktikovalo kdysi, těžila až po poslední semestr. Co se v mládí naučíš…
Svého otce ovšem musela chvíli přesvědčovat o tom, že je možné hospodařit ekologicky – na využívání chemických přípravků v zemědělství byl zvyklý, žil v domnění, že bez nich plodiny nevyrostou. Při první sezóně ovšem nestíhali natolik, že nebyl ani čas pro chemii dojet a zařídit potřebné akreditace. A mezitím na polích vše vyrostlo. „To ho hodně přesvědčilo,“ směje se Hana.
Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová
Později se s Hanou jedeme podívat na jejich pozemky. Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová
Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová
Jaký má vztah k zemědělství jako takovému? V čem je to pro ni smysluplná práce? „V tomto kontextu mě vždycky jako první napadne půda. Je to neobnovitelný zdroj, kterého si hrozně cením. Jsem ráda, že půdu, která je naše, můžu obhospodařovat já tím stylem, kterým to dělám. Podporuji půdní život i biodiverzitu, hospodařím šetrně a tak, abych si mohla být jistá, že mi tam plodiny porostou i za nějaký čas,“ vysvětluje.
Smysl také vidí v tom dávat lidem jídlo, které se ani sama nebojí sníst. „Když se mnou jde moje tříletá neteř na pole, můžu vytrhnout mrkev, otřít ji o kalhoty, dát jí to a vím, že je to v pořádku. Nebo když za mnou přijde na trh maminka s kočárem, která chce koupit zeleninu pro mimino, vím, že můžu mít čistý svědomí a říct jí, že mu to rozhodně může dát.“ A navíc – takováto zelenina voní a chutná jinak než ta dovážená.
Snaží se i o propagaci zemědělství, jak na sítích, tak v reálném životě. Lidé jsou podle ní totiž poněkud odtrženi od produkce jídla. „Přijde mi, že lidé už ani nevědí, jak mrkev nebo petržel vypadá, když roste. Nebo se mi stává, že v dubnu nebo v květnu přijedu na trh a někdo se mě ptá: Jé, vy nemáte okurky a rajčata? A já musím vysvětlovat, že v Česku ještě není jejich sezóna. Nesměju se tomu, protože já nevím spoustu jiných věcí, ale mrzí mě to. Dřív lidé agronomiku znali mnohem lépe. Tím, jak se všechno dováží, lidé nemají přehled ani o tom, co u nás kdy roste.“
Z toho důvodu dělá i exkurze pro místní děti ze školky a základní školy. Práce zemědělců je navíc podle ní nedoceněná – byť, jak „dodává jedním dechem“, si za to zemědělci do velké míry mohou sami. Například kvůli neojedinělému nešetrnému přístupu k půdě či neefektivnímu hospodaření s vodou.
Postupně se od zemědělství dostáváme k osobnějším otázkám.
Bavíme se o tom, jak vnímá úspěch, a debatu opakovaně prostupuje idea skromnosti. „Mně totiž stačí hrozně málo. Nepotřebuju si každý rok kupovat nové oblečení. Dokud nepotřebuju nové, nenakupuju. Řešili jsme to nedávno i s taťkou – že toho moc nepotřebujeme. Je pro mě důležité být s rodinou. K radosti mi stačí vzít psa a jít se projít nebo být s neteří na hřišti. To mě baví a stačí mi to,“ říká.
Neumí si navíc představit, že by aspirovala na rychlé vydělání peněz, aby si následně mohla jen užívat někde na Bali. „Potřebuju neustále něco dělat. Je pro mě zábava jít na pole, něco okopávat nebo zasazovat. Dělá mi radost, když vidím, že zelenina roste, že ji můžu sklidit a lidem chutná,“ vysvětluje.
Podobně – s jakousi jednoduchostí – přistupuje i k jiným aspektům prožívání. Než založila farmu, měla smazaný Facebook i Twitter. Místo kina či jiných městských aktivit volí přírodu, místo složitých jídel si připravuje jednoduché pokrmy – samozřejmě i z toho důvodu, že většinu svého času tráví venku na polích. Také se snaží jíst především lokálně a sezónně.
„Sezónního jídla se vždycky snažím nabažit. Až moc, až přejíst, abych na to pak dlouho nedostala chuť,“ vysvětluje svou strategii se smíchem. Tím tak předchází tomu, aby jí některé druhy zeleniny či ovoce chyběly, když ještě nenastal jejich čas. Když pak vzpomínka na přejedení vybledne, pomalu pomaličku se zase trpělivě začíná těšit na to, až sezóna dorazí znovu. „Teď třeba denně jím misku jahod a třešní,“ usmívá se. V tom podle ní také spočívá určitá skromnost – v ochotě vzdát se některých nesezónních dovážených potravin, i když by člověk nemusel.
„Takže co dělá život dobrý?“ vracím nás k její životní filozofii, zatímco si – příznačně k otázce – nabízím makový koláč, který mi Hana donesla společně s kávou.
„Představa o dobrém životě je pro mě o tom mít lidi, co mám ráda, na blízku, vždycky mít na koho se obrátit, na koho se spolehnout. Je pro mě důležité, že jsme zdraví a že spolu můžeme trávit víc času než jen dvě hodiny po práci. Někdy je to teda až moc,“ směje se. „Rodinná farma samozřejmě není jen harmonie, duha a jednorožci. Někdy to umí být pěkná bouřka. Ale tím, že se známe, víme, že si to můžeme vzájemně říct. Občas si to teda bouchne, ale za chvíli je to zase za námi. Jsem ráda, že k sobě můžeme být upřímní. A pak jsem taky šťastná s přítelem a jsem spokojená s tím, jak žijeme,“ doplňuje.
Spokojenost s tím, jak žijí, pramení z následujících aspektů – času stráveného na čerstvém vzduchu, bytí v souladu s přírodou a zdravého životního stylu, který je nejen o pohybu a kvalitních potravinách, ale také o budování zdravých vztahů a práci se svou vlastní myslí: nechávat ji dostatečně otevřenou a mít čas na zpracovávání a integrování prožitého či myšleného.
Na posledním místě, ovšem o nic méně důležitém, je pak velkou součástí jejího vidění zdravého životního stylu neuspěchanost a klid. „Snaha nesnažit se“ stihnout za každou cenu všechno. „To nám jde ale z toho všeho nejméně. Jsme pořád v tempu, v poklusu. Ale zlepšuje se to,“ říká s tím, že k tomu pomáhá především nová technika a modernizace, které pomáhají jejich práci zefektivnit. Například ještě loni sázeli všechnu zeleninu ručně. Letos na to již měli stroje. „Je to neskutečný rozdíl,“ říká úlevně. „Nedávno pršelo a my jsme si tady tak v klidu dávali kafe. Sestra přišla a divila se, že jsme letos nějací klidnější. Že loni by se tohle nestalo, že bychom neustále pobíhali z místa na místo jak mravenci. Takže je to znát,“ doplňuje.
Všechna pokrytá témata doposud něco pojí – rodina. Na pozemku, kde si povídáme, bydlí několik generací. V jednom domě bydlí Hanina matka s otcem, v druhém babička a sestra s vlastní rodinou: manželem a dvěma dcerami. Hana s přítelem bydlí nedaleko. Říkám jí, že je takové mezigenerační soužití poměrně neobvyklé. Neslýchávám často, že by někdo v jejím věku žil dobrovolně na jednom místě spolu se širší rodinou.
„To je hodně neobvyklé, to je pravda. I to, že rodiče nejsou rozvedení. Dnes mají dokonce 31 let výročí od svatby,“ usmívá se. „Na střední jsme byli asi jen dva lidi, co neměli rozvedené rodiče. Hrozně si toho vážím. Naši museli něco dělat dobře. Trávíme spolu rádi čas, sdílíme – rodičům můžu říct v podstatě cokoli. Nemám pocit křivdy vůbec za nic. Mohli by asi napsat knihu,“ směje se. „Cítím se s nimi fakt dobře,“ doplňuje.
„Co je podle vás základem láskyplných vztahů?“
Zamýšlí se.
„Asi důvěra a upřímnost, které spolu souvisí. Upřímnost je důležitá. Když v sobě člověk něco nechá kvasit klidně i několik let a pak to vybalí najednou, tak to často bývá nevratný, protože toho vyhrne tolik, že by to zabilo i vola,“ dodává tematicky. „Když se čistí vzduch průběžně, člověk může na věci reagovat, může je více procítit a promyslet – pak se třeba dozví i něco sám o sobě nebo se může poučit.“
Zdroj: REFRESHER/Lucie Kotvalová
O vášni
Hanini rodiče si vždycky mysleli, že nezůstane v Česku. Předpokládali, že se odstěhuje do zahraničí. Už jako mladou ji sami podporovali v tom, aby cestovala. Do zahraničí se jezdila učit anglický jazyk a ráda a často cestovala sama. „Mysleli si, že mě tady nic neudrží. Takže byli dost překvapení, že jsem se sem vrátila“ směje se.
„A jste tady šťastná?“
„Jo. Platí to asi u všech prací, ale u těch fyzicky náročných obzvlášť – pokud to člověka nebaví, tak by to asi dlouhodobě nedal. Musí to být do velké míry i vášeň,“ odpovídá.
