Prošli jsme si Olšanské hřbitovy v Praze a od návštěvníků a návštěvnic jsme zjistili, co pro ně znamenají Dušičky.
Ve čtvrtek 2. listopadu si celé Česko připomínalo ty, kteří mezi námi již nejsou. Slavily se totiž Dušičky, kterým se také říká Vzpomínka na všechny věrné zesnulé. Hřibovy po celém Česku se zaplnily lidmi, svíčkami i nazdobenými věnci. A jinak tomu nebylo ani na Olšanských hřbitovech.
„Už mě to také čeká. Odhadla bych, že jsem načala poslední dekádu svého života, tak to jdu tak obhlédnout, kde budu pak bydlet,“ vtipkovala s námi jedna z návštěvnic.
Největší pražský hřbitov láká na neskutečnou atmosféru
Olšanské hřbitovy najdeš na pražském Žižkově. Jedná se o největší pražské pohřebiště, které se rozpíná po obou stranách ulice Jana Želivského a jeho celková rozloha je 50,17 hektaru. Odhady mluví o tom, že na Olšanských hřbitovech jsou pohřbeny přibližně dva miliony zesnulých, což z nich činí i největší pohřebiště v celém Česku.
Historie Olšanských hřbitovů se začala psát už v roce 1680, během morové epidemie. Tehdy na místě zaniklé vesnice Olšany vznikl I. hřbitov, který byl o téměř 200 let později zrušen. A to i přesto, že už tehdy se Olšanské hřbitovy staly hlavním pohřebištěm pro Staré Město a Nové Město.
Dnes už na Olšanských hřbitovech najdeš na dvanáct hřbitovů, zhruba 25 tisíc hrobek, 200 kaplových hrobek, 65 tisíc hrobů, 20 tisíc urnových hrobů, šest kolumbárních zdí a dvě loučky na rozptyl. Ve zdejších hrobech leží jak občané a občanky Prahy, tak i řada významných osobností – od Jana Palacha a Klementa Gottwalda přes Karla Havlíčka Borovského a Karla Jaromíra Erbena až po Ladislava Smoljaka nebo Jana Wericha.
Olšanské hřbitovy jsou obrovské a zároveň nádherné. Jasně, jejich atmosféra je sice ponurá, obzvláště pak během těchto upršených dnů, ale svým způsobem i magická. Po celém hřbitově najdeš vzrostlé stromy, břečťanové deky i kapraď, která místu dodává speciální vibe. Není se proto čemu divit, že na hřbitov mnoho lidí nechodí pouze ze svými blízkými, ale využívají jej také k procházkám či relaxu.
„Už mě to také čeká. Jdu obhlédnout, kde budu bydlet.“
Během brouzdání po Olšanských hřbitovech jsme narazili na pár lidí, s nimiž jsme se dali do řeči. Zjišťovali jsme od nich, co pro ně znamenají Dušičky a zda je právě tento svátek důvodem, proč jsou tu. Často jsme se setkali s odpověďmi, že Dušičky jsou přece „vzpomínka na zemřelé a modlitba“ i že „vzpomínka na zemřelé by měla být celoživotní a trvalá“.
Přímo u jedné z kolumbárních zdí jsme pak narazili na dámu, z níž již na první pohled sálala dobrá energie. Paní vtipkovala s policisty projíždějícími na koních, fotila je a posteskla si nám, že jí Olšanské hřbitovy snad přijdou čím dál větší. Rodinný hrob prý hledala asi 20 minut. „Už mě to také čeká. Odhadla bych, že jsem načala poslední dekádu svého života, tak to jdu tak obhlédnout, kde budu pak bydlet (smích). To byl samozřejmě pokus o šibeniční humor,“ vtipkovala s námi.
Olšanské hřbitovy prý navštěvuje už od školy, kdy sem chodila „za školu“. „Co se Dušiček týče, ty mě naplňují pocitem rozjímání, určitého bilancování. Líbí se mi ta výzdoba, to, že lidé nezapomínají, že se k Dušičkám vrací… Byly totiž časy, kdy tomu tak nebylo. Ale musím říct, že vzpomínat nechodím jen na hřbitov. Na rodiče, sourozence a další lidi ze svého okolí, kteří již nežijí, vzpomínám při každé možné příležitosti. Někdy mám i pocit, že mě hřbitovy spíše naplní smutkem než útěchou,“ dodala dáma.
Rozloučili jsme se a pokračovali dál. Když tu jsme narazili na další seniorku, která právě kráčela na pohřeb. „Zrovna jdu na pohřeb. Z mojí rodiny je tu už hodně lidí uložených, a tak je vždy chodíme navštěvovat, zdobíme jim hroby a rozsvěcíme svíčky. Chodím sem každý rok, i mimo Dušičky,“ odpověděla nám na dotaz, co pro ni znamenají Dušičky.
Z terapie přímo na hřbitov
Olšanské hřbitovy jsou obrovské, plné zákoutí a možná se ti stane, že dlouhé minuty nenarazíš ani na živáčka. I proto jsou tolik oblíbené a lidé je využívají třeba i k rozjímání nad životem. A přesně to na hřbitově dělala Tereza.
„Dušičky nevnímám jako extra smutný svátek. Spíše se snažím vzpomenout si na lidi a zvířátka, kteří tu už nejsou. Ale jsem tu hlavně proto, že mám velmi ráda hřbitovy, což je možná trochu divné, ale ráda se sem chodím procházet. Dnes jdu zrovna z terapie a říkala jsem si, že kam jinam bych měla jít než na hřbitov (smích). Asi 20 minut jsem stála u hrobu Karla Havlíčka Borovského a přemýšlela jsem o životě.“
Podobně naladěných lidí jsme na hřbitovech potkali více. Navštěvovali hroby slavných, nasávali atmosféru, užívali si podzimu.
Ideální místo na procházku
„My jsme tu pouze na procházce, protože je tu krásné prostředí. Ty stromy, to je nádhera. Nejsme tu kvůli Dušičkám, nějak je neslavíme,“ svěřily se nám dvě dámy, které se potloukaly spadaným listím. A my s nimi souhlasíme.
Olšanské hřbitovy sice mají temnou atmosféru, ale zároveň jsou něčím tak přívětivé. Během procházky na nich potkáš rodiny s dětmi navštěvující své blízké, kamarádky seniorky, které společně přišly uklidit hroby svých zesnulých manželů, mladé dívky a chlapce, již na hřbitovy přišli hledat klid, a třeba i děti předškolního věku, které spolu s vychovatelkami obdivují zdobení hrobů a hrobek. Zní to sice trochu morbidně, ale vyraz na Olšanské hřbitovy a pochopíš.
