Návrat do Panemu se nese v ještě temnějším duchu než původní filmy. Svoji zbytečnost ale stejně nezapře.
V rámci filmových „young adult“ sérií byly Hunger Games vždycky považovány za takovou lepší vrstvu. V porovnání se Stmíváním nebo třeba Divergencí se mohly pyšnit kvalitnějším obsazením, zkušenějšími tvůrci i o něco většími rozpočty. A nejspíš i lepší předlohou spisovatelky Suzanne Collins. Navíc vyprávěly o docela drsném světě v paralelách, ne zas tak vzdáleném tomu našemu, ve kterém se hodným a většinou pěkným lidem dějí ošklivé věci a celé je to plné temných politických metafor a na poměry žánru i nezvykle černého humoru. Nemluvě o X faktoru Jennifer Lawrence.
Série si tak rychle našla zalíbení a zaplnila díru na trhu poté, co ji tam zanechaly pravidelné výlety bradavickým expresem do světa čar a kouzel z Harryho Pottera. Nyní se tvůrci v čele s navracejícím se režisérem Francisem Lawrencem vrací do světa Panemu v prequelu Hunger Games: Balada o ptácích a hadech, jenž diváky zavede do období teprve desátého ročníku Hladových her, tedy desítky let předtím, než ostrá Katniss rozjela svou revoluci. Měl*a bys na něj vyrazit do kina?
Ve stínu původní série
Hlavní postava nového snímku bude fandům série určitě dobře známá. Je jí totiž teprve 18letý Coriolanus Snow (Tom Blyth), který dostane nesplnitelný úkol mentorovat papírově největšího outsidera blížících se her, dívku ze dvanáctého kraje jménem Lucy Gray (Rachel Zegler). Na první pohled se tak rozjíždí pouhé opáčko principů z předchozích filmů, které ale nejspíš nové diváky maličko zaskočí, protože se tentokrát už nikdo nezdržuje jakýmkoli vysvětlováním zákonitostí světa nebo jednotlivých procesů. Buď znáš a víš, nebo v tom alespoň zkraje mírně plaveš.
Naštěstí to netrvá moc dlouho a zápletka se konečně rozjede způsobem, který už pochopí úplně každý. Dostáváme totiž v zásadě přímočarý příběh mladého muže, jehož morální kompas je tu všemi možnými způsoby testován, dokud nedojde na finální lámání chleba. Zatímco však ve Star Wars něco podobného dostalo tři filmy, tady to musí tvůrci stihnout ve třech kapitolách. Což filmu úplně nesvědčí, protože těch 157 minut si tu bere zejména v posledním aktu poměrně velkou daň, aniž by za to ten výsledek moc stál.
Ne že by tedy v nových Hunger Games nebylo na co koukat. Ačkoliv by většina filmových fandů mnohem raději viděla konečně pokračování komiksového Constantina, Lawrence to za kamerou zkrátka umí, a tak jeho novinka opět vypadá a působí velkolepě, má celkem úchvatné kulisy, zajímavé využití handheldu a dronů, a byť tentokrát úplně nestojí na samotné akci (které je tu navíc pomálu, přesto však dokáže být brutální), pořád zvládá v určitých scénách šponovat napětí na maximum.
Balada se vším všudy
Jestli znáš předlohu, tak nejspíš tušíš, co je teprve tím pravým vrcholem filmu. Ano, jsou to početně hudební scény, v nichž se naplno projevuje talent Rachel Zegler. Mladá herečka, kterou si Spielberg před pár lety obsadil do remaku muzikálu West Side Story a která se za rok a půl objeví v nové Sněhurce, si roli Lucy Gray užívá fakt na maximum.
Ačkoliv tentokrát film není o dívčí protagonistce z ranku Katniss, krade si Lucy pro sebe prakticky každou scénu. A to zejména když se ještě navíc chopí hudebního nástroje a začne zpívat. Tady by správně měli i ti největší hejtři herečky spolknout zášť a uznat, jaký má talent, protože bez jejích výstupů by byl tenhle prequel dost možná poloviční.
Ostatně s baladou v názvu film dopředu oznamuje, co zhruba můžeš čekat. Nejenže hudba přímo posouvá děj dopředu, její elementy víceméně dotvářejí i celkovou atmosféru a pomáhají přenášet důležité emoce.
Stejně tak je třeba uznat, že jsou nové Hunger Games v podání dystopické budoucnosti pravděpodobně ještě o řád depresivnější než původní série. Lidské životy tu mají snad ještě menší váhu a ironické poznámky vstříc krutým úmrtím uvnitř arény tě můžou snadno nachytat nepřipraveného*nepřipravenou. A když už je řeč o nepřipravenosti – lidi s ofidiofobií neboli strachem z hadů by tentokrát měli raději zůstat doma, anebo se nachystat na pár hodně nepříjemných momentů.
Více toho samého?
Největším problémem Balady o ptácích a hadech tak zkrátka zůstává fakt, že je ten film tak trošku zbytečný. Svět Hunger Games nijak zásadně nerozšiřuje (naopak fandům i fanynkám nabídne celou řadu odkazů na originální tetralogii), se vztahy mezi postavami se tu pracuje až příliš opatrně, a byť můžeme tvůrcům tleskat, že podobně jako u původní série dali šanci mladým, ne až tak provařeným tvářím, jako například i transgender herečce Hunter Schafer ze seriálové Euforie, případně naopak sympatickým veteránům typu Peter Dinklage nebo Viola Davis, v konečném důsledku je to prostě málo na to, aby snímek opodstatnil svoji existenci.
Do kina tak vyraz pouze v případě, že předlohu fakt žereš, máš rád zpívání ve filmech a nevadí ti pohled na to, jak někoho probodávají vidlemi.
Režie: Francis Lawrence
Předloha: Suzanne Collins
Scénář: Michael Arndt
Hrají: Tom Blyth, Rachel Zegler, Peter Dinklage, Viola Davis, Hunter Schafer, Jason Schwartzman
