Odlišná míra sexuálního libida je přirozená, běžná a normální. Může ovšem způsobit značné vztahové obtíže. Jaké máme možnosti?
„Bylo to frustrující pro obě strany, vyvolávalo to stres – oba jsme měli pocit, že protějšek není spokojený nebo nedělá dost pro to, aby byl spokojený ten druhý,“ svěřuje Refresheru pětadvacetiletá Sára.
Její dlouhodobý vztah se totiž vyznačoval neshodou ohledně kýžené frekvence sexuálních aktivit – sexu chtěla výrazně více než její partner.
„Cítila jsem se odmítána a měla jsem pocit, že mu připadám méně přitažlivá, i když jsem racionálně věděla, že nejde o odmítnutí či přitažlivost. Asi se tam ale do jisté míry promítl stereotyp, že kluci to ‚přece chtějí vždycky‘, a pokud ne, tak jako holka něco musím dělat špatně. Partner se zase cítil nedostatečný, měl pocit, že ‚neplní svoji partnerskou povinnost‘ – i když si zase moc dobře uvědomoval, že žádnou povinnost nemá,“ popisuje.
Individuální bytosti
Rozdílná míra sexuálního libida je téma, které (dlouhodobě nebo v určité vztahové či životní fázi) řeší naprostá většina lidí ve vztazích, a to v jakékoliv jejich podobě. Čím to?
„Základní příčina je ta, že jsme zkrátka individuální bytosti. To s sebou vždy nese určitou variabilitu – ať už ve výšce, barvě očí, osobních charakteristikách, nebo třeba v libidu. Může být ale celá řada dalších příčin – věk, zdravotní stav, vztahová a sexuální historie, míra vnímaného stresu a psychický stav celkově, spokojenost ve vztahu a další. V psychosexuologii zkrátka často vše souvisí se vším,“ vysvětluje pro Refresher psycholožka Leona Šímová.
Existuje navíc stereotypní představa, jak již naznačila Sára, že muži jsou ti, kteří chtějí sexu více – že jsou „připraveni“ za každé situace a svých partnerek se musí doprošovat, případně se musí potýkat s jejich neobvykle častými bolestmi hlavy. Tato teze ovšem zůstává právě tím, čím ji autorka textu označila v předchozí větě – stereotypem.
To kromě Sáry dokládá i Václav (25). „Je hrozně kuriózní, a to jenom dokazuje, jak kulturně zakořeněná věc to je, mluvit o nižším libidu u muže v páru,“ svěřuje se. Na začátku vztahu s přítelkyní byl jejich zájem vyrovnaný, ovšem postupem času se „přirozeně stabilizoval“. „Nicméně u mě dřív,“ říká.
Že libida ve vztahu nejsou zcela synchronní, je přirozený, běžný a normální jev – bez ohledu na gender. Taková disproporce ovšem může způsobovat značnou míru bolesti, nejistot, nespokojenosti či nepochopení.
Podle Šímové to může vést k tomu, že na sebe lidi vyvíjí tlak. Pokud jsou těmi, kteří mají libido nižší, mohou cítit potřebu protějšku vyhovět. V podobné pozici byla Gabriela (35), která měla oproti své přítelkyni libido nižší – a měla pocit, že to musí změnit. „Navíc mám pocit, že za problematického bývá většinou označován ten, kdo chce sexu méně. Protože sex přece máš chtít,“ popisuje.
KVÍZ: Kde má žena klitoris? Polovina mladých mužů to neví, jsi na tom líp?
24. června 2025 v 14:00
Podle Šímové proto není výjimkou, že se lidé s nižší potřebou označují za „vadné“ a přebírají za sexuální nesoulad odpovědnost. „Tohle je určitě fajn u sebe zachytávat a zvědomovat si, že je úplně přirozené, že každý z nás to má trochu jinak a že cílem je vytvořit kompatibilitu. Není potřeba si kvůli tomu sypat popel na hlavu,“ radí.
U těch, kteří mají potřebu zvýšenou, se podle ní zase může objevovat „určitá úzkost z toho, jak protějšek ‚neobtěžovat‘ svou vyšší chutí a zároveň své intenzivní touze vyhovět“.
Co vědět
Předtím, než se posuneme ke slíbené části „co s tím“, je důležitá ještě jedna informace. Vědění je moc – a i v tomto kontextu je důležité znát naše vlastní fungování, potřeby a tužby. K tomu může pomoci zdánlivě banální, ale důležitá otázka: jakým způsobem se dokážeme vzrušit?
Jeden ze současných náhledů na fungování libida je totiž ten, že existují dva druhy: spontánní a responzivní. Spontánní označuje situaci, kdy člověk pocítí touhu na sex téměř „z ničeho nic“. Okamžitě. Aniž by předtím musel být vzrušen fyzicky.
Responzivní libido naopak vyžaduje více času a opečovávání – tělo člověka s tímto typem libida se totiž musí vzrušit jako první, až poté dojde k pocítění touhy na sex na mentální úrovni. To znamená, že nám může trvat delší dobu, než se ocitneme ve fázi „pojďme se milovat, chci tě“. Nejdříve potřebujeme, aby protějšek konal věci, které nás do tohoto stavu přivedou. (Mnoho lidí se pak může chybně domnívat, že mají libido nízké či nulové. Jejich tělo a mysl ovšem pouze fungují jinak oproti kulturním produktům, ve kterých nám je předkládána značně neupřímná, raritní a nekomplexní reprezentace touhy: [nejčastěji] dva lidé si pohlédnou do očí a okamžitě ze sebe chtějí strhat oblečení.)
A proč je důležité vědět, jaké libido mám? „Když se v tomhle ohledu dobře známe (jak sebe, tak partnera*partnerku), pak víme, co můžeme v rámci svého sexuálního života očekávat. Nevyvíjíme pak na sebe například přehnaný tlak, abychom byli vždy hned připraveni mít sex, protože víme, že třeba inklinujeme k responzivnímu libidu a potřebujeme se nejprve dobře naladit. Čím lépe chápeme, jak to funguje u mě a u partnera, tím méně hrozí případné nedorozumění a dokážeme navzájem mnohem lépe reagovat na své potřeby,“ říká Šímová.
A konečně – co s tím?
Šímová klade značný důraz na komunikaci – toto téma by se ve vztahu nemělo ignorovat. „Protože s narůstajícím časem to může postupně nabývat větších a větších rozměrů a třeba nás to i s partnerem oddalovat. Dlouhodobá nespokojenost v sexuální oblasti se nutně dříve či později do partnerského soužití promítne. Pokud tedy chceme pěstovat kvalitní soužití, ve kterém nám je dobře, je důležité nerezignovat a otevírat mezi sebou i tato méně komfortní témata,“ radí.
Potřebu komunikace dokládá i zkušenost Gabriely. Její absence či nedostatečnost totiž ji a její tehdejší partnerku dostala do jakéhosi začarovaného kruhu, ve kterém setrvávaly po dobu několika let. „Na obou stranách se začalo vytvářet traumíčko, plné nevyřčených a nenaplněných očekávání. Ona brala sex jako důkaz lásky, takže měla pocit, že ji nemiluji, a já jsem měla stres z nátlaku. Měla jsem pocit, že už ani v podstatě nemůžu odmítnout, protože jí tím ublížím.“
Ve verbalizaci vlastních potřeb tehdy nebyla zběhlá ani jedna z nich, a téma se jim proto nepodařilo uchopit v celé jeho šíři, což znemožnilo plné pochopení možných příčin či vyhledání potenciálních společných i individuálních řešení. Frekvence sexuálních aktivit se navíc snižovala ještě víc vzhledem k vzájemnému odpojení, které nevyřčené potíže způsobovaly. Její partnerka pak vztah i kvůli pocitu, že není dostatečně milována, ukončila.
Nyní by situace podle Gabriely mohla vypadat jinak. Své vnitřní dění již má výrazně více zmapované a ví, co a kde se v ní odehrává. Podobné situaci by tak byla schopna lépe čelit – což by rozdílná libida nemuselo vyrovnat, ale byla by schopna hlouběji porozumět sama sobě, své potřeby by uměla lépe vyjednávat, byla by schopna efektivněji zjišťovat potřeby protějšku a dané by uměla „lépe a více“ komunikovat. „A nebrala bych to na lehkou váhu jako tehdy. Ignorovala jsem totiž závažnost jejích nenaplněných potřeb,“ doplňuje.
Laskavé naladění a kompromis
Podobně jako jakákoli jiná komunikace o citlivých tématech by i tato měla podle psycholožky Šímové probíhat především v bezpečné atmosféře a ideálně v soukromí. „Může být fajn jít do takové diskuse s otevřeným a laskavým naladěním. Uvědomit si, že jsme to my dva, kdo chce tenhle problém společně bok po boku řešit. Nemá to být argumentační souboj ‚kdo s koho‘ s jedním jasným vítězem – pak je tam totiž i ten poražený, a to našim vztahům nikdy nesvědčí,“ doporučuje.
Což neznamená, že se téma komunikuje snadno. S tím má zkušenost například šestadvacetiletá Karolína, jejíž přítel „je v pohodě v podstatě bez sexu“. „Pro něj je o tom obecně těžké mluvit, často o tom mluvit nechtěl, cítil možná i stud, že není ‚správný muž kanec‘. Někdy to probíhalo relativně konstruktivně, jindy to zranilo jednoho z nás a bylo to těžké,“ říká.
Záležitost u nich ve vztahu způsobila až jakousi paralýzu: „Přítel už mě odmítl hodněkrát, když jsem se snažila iniciovat sex, takže už se ho spolu vlastně někdy bojíme mít. Já se bojím začít ze strachu z dalšího odmítnutí a oba se bojíme, že to třeba nebude dobrý sex a tím se problém ještě dále prohloubí,“ svěřuje se. (Několik tipů, jak laskavě komunikovat těžká témata, nám Šímová poradila tady.)
Dále pak psycholožka doporučuje hledat kompromis. Podle ní je vhodné vymezit prostor, ve kterém se daný pár může pohybovat. Každý tak za sebe může říct například: „Ideální je pro mě věnovat se sexuálním aktivitám dvakrát týdně, zvládnu to i jednou nebo třikrát týdně, ale každý den už je pro mě moc.“
Tím totiž podle ní popisujeme nejen ideální stav, ale také prostor kolem něj, ve kterém se ještě cítíme dobře. Pak můžeme s partnerem hledat, zda se naše prostory někde „protínají“. „Nezapomínejme to také čas od času revidovat, může to být totiž velmi proměnlivé v čase,“ doporučuje.
Experimentování a masturbace
Sára a její přítel mají odlišnou míru libida dodnes, ale tento fakt již v jejich vztahu nezpůsobuje podobnou míru nejistoty, nespokojenosti či pocitů nedostatečnosti jako předtím. Situace je pro ně dlouhodobě udržitelná. Co pomohlo jim?
Zaprvé (a k tomu si oba museli dojít), ani pro jednoho není sex ve vztahu tím nejdůležitějším – je pouze jedním z mnoha jeho aspektů. Zásadní ovšem byla otevřená komunikace. Vzájemně si odpověděli na otázku – co můžu udělat, abys necítil*a stres ohledně toho, jestli sex bude, nebo ne?
Jednou z odpovědí na tuto otázku bylo i experimentování. „Existuje spousta vychytávek, které tuhle situaci mohou vyřešit, protože při jejich společném využití jde pořád o partnerský projev lásky – bez stresu z toho, že musí nutně následovat něco dalšího,“ uzavírá Sára.
Podobně k situaci přistupuje i Václav se svou partnerkou: „Nic jako úplné řešení neexistuje, respektive jsme ho zatím nenašli. Klíčové kroky jsou asi trpělivost, komunikace, vysvětlování, otevřenost, snaha o pochopení toho druhého,“ říká. I v jejich vztahu sehrálo pozitivní roli experimentování a hledání „nového a osvěžujícího“.
Důležité je pak podle Šímové nezapomínat na sólo sexualitu, například masturbaci, která je „důležitou součástí partnerské sexuality“. V momentě, kdy má jeden z partnerů výrazně vyšší potřebu sexuálního kontaktu než druhý, může být velmi užitečná. I v tomto případě je podle psycholožky vhodné zvolit upřímnou komunikaci a navzájem si to „dopřát“.
„Je to totiž velmi rozumný kompromis třeba ve chvíli, kdy je partnerova sexuální potřeba například každý den a moje jednou za týden. Je efektivnější spíše hledat způsoby, kterými můžeme diskrepanci v sexuální potřebě ošetřit, což je například masturbace, než očekávat, že partner bude kvůli nám svou sexuální touhu v sobě nějak pošlapávat. Alespoň pokud tedy mluvíme o zdravých jedincích – je totiž namístě také říct, že u někoho může opravdu existovat až patologicky zvýšená sexuální touha a v tu chvíli je dobré navštívit sexuologa a poradit se, jak to lze ošetřit třeba i formou léků,“ poznamenává.
Nápomocné mohou být i následující kroky. (Mnohé jsou ovšem nápomocné pouze v momentě, kdy lidé chtějí mít více sexu – a z nějakého důvodu nemají.)
???
Roli může sehrát zvědavost, která může pomoci osvětlit příčiny stojící za rozdílným libidem.
Jedná se zkrátka o přirozeně nižší a vyšší libido? Nebo co když žijeme v konstantním stresu a na sex nám nezbývá energie? Jaký mám vztah ke svému tělu? Komunikovali jsme, jaký sex máme rádi? Cítíme se s partnerem*partnerkou bezpečně a dobře? Dovoluje nám tento vztah zranitelnost? Jak je na tom naše fyzické a psychické zdraví? Jaké jsou naše předchozí sexuální zkušenosti? Jak se v našem vztahu momentálně cítíme? Jsme spokojení*spokojené? Cítíme k partnerovi*partnerce emocionální blízkost? Jaké postoje a narativy kolem sexu a toho, kolik ho máme nebo nemáme chtít a mít, nám vštípila kultura, víra, rodina či další autority?
V dnešní uspěchané době totiž není divu, že mnoho lidí nemá na sex pomyšlení. Vanessa a Xander Marin navíc připomínají, že touha není pudem jako spíš luxusem. Nejedná se o základní lidskou potřebu jako jídlo nebo bezpečí. Bez uspokojení člověk (jedinec, ne živočišný druh) přežije.
Naopak: touha je něco, co vyvstane v momentě, kdy má naše tělo všechny základní potřeby uspokojené. Pokud žijeme v dlouhodobém stresu, konstantně máme úroveň adrenalinu jako při paraglidingu a naše tělo se domnívá, že je ve stavu neodvratitelného ohrožení, nedá se očekávat, že budeme mít na sex chuť. Krev v zátěžových situacích proudí do svalů, nikoli do pohlavních orgánů. „Vaše tělo si v takovém případě ponechá všechny zdroje pro to, aby se o vás postaralo,“ říká manželský pár. Na sexuální touhu mu zkrátka nezbude kapitál.
Udělat si čas
S tím může souviset i následující bod: pokud sex chceme mít, jen na něj nenacházíme prostor a čas, pomůže udělat si na něj kolonku v rozvrhu. „Naplánujte si čas, kdy bude sexuální intimita prioritou. Snažte se neodkládat sex až na dobu před spaním, kdy je snadné ho odložit. Ve skutečnosti zvažte, zda nejprve nezačít sexem a pak jít do kina nebo na koncert,“ doporučuje redaktorstvo na webu Henry Ford Health.
Svádět se
Mylná je taktéž představa, že touha je něco, co se nám prostě stane. Podle Marinových je to něco, co vytvoříme.
Ani na začátku vztahu totiž touha nepřichází sama od sebe. Není automatická a přirozená. Podle manželů je způsobena očekáváním, které vyvstává s naplánovaným rande. Člověk před ním většinou mysl i tělo jistým způsobem připraví. Nad schůzkou uvažuje, dá si čas s nachystáním, těší se... Delší dobu se tak formuje příjemné (občas tedy spíše drásající) napětí, které v nás touhu vybuzuje. Právě to Marinovi doporučují lidem, kteří jsou spolu ve vztahu delší dobu. Naplánovat si rande a věnovat mu dostatečnou pozornost.
Mezi tipy publikovanými na webu Henry Ford Health pak patří také návrat k věcem, které byly příjemné na začátku vztahu. „Dotýkejte se důvěrně a láskyplně nesexuálním způsobem. Zanechávejte si navzájem vzkazy nebo sexy zprávy, abyste vyvolali vzrušení,“ popisují tvůrci textu.
Jsem otevřený*otevřená?
Marinovi také doporučují následující. Místo „chceš se milovat“ nebo „chceš mít sex“ pokládat otázku jako „jsi otevřený*otevřená milování“? Je totiž málo pravděpodobné, že budeme mít na sex chuť „teď hned“ ve stejný moment jako tázající. Jsme jinak rozpoložení, měli jsme jiný den, jiné povinnosti.
Když ovšem položíme jimi navrhovanou otázku, partner*ka dostane příležitost uvážit, co si o této eventualitě myslí. Jestli má na sex kapacitu, energii či chuť.
Pokud je pak odpověď „jo“ nebo „vlastně jo“, společně mohou podniknout kroky k tomu, aby se vzrušil*a i dotazovaný*dotazovaná. Třeba si udělat masáž, líbat se či se dotýkat, podívat se spolu na porno nebo udělat cokoli, co je tam může dostat.
I zde je ovšem, jak připomínají Marinovi, zásadní souhlas – za všech okolností je v pořádku říct, že na „víc“ už přece jenom chuť nemáme. I v případě, že jsme společně strávili půl hodiny erotickou masáží.
Máme kvalitní sex?
Další důležitá otázka – je náš sex pro všechny strany uspokojující a kvalitní? Marinovi se totiž zcela oprávněně ptají – proč by někdo chtěl něco, co mu vlastně ani není příjemné? Zde najdete tipy, jak vlastní potřeby a chtíče efektivně komunikovat.
Co sex je?
Stejně nápomocné může být podle páru redefinovat to, co sex vlastně je a jak vypadá. Především v cisheterosexuálním kontextu se totiž slovo sex používá jako synonymum pro penetraci. Sex ovšem může být cokoli, co jako sex definujeme. Doporučují proto rozšířit spektrum aktivit, které vnímáme jako sexuální. Pak si na otázku „jsem otevřený*otevřená sexu“ můžeme odpovědět více diferenciovaně – chci se jen líbat? Mazlit? Nebo chci orální sex? Chci, aby se o sebe partner*ka postaral*a sám*sama, ale já mu*jí s tím rád*a pomůžu?
KVÍZ: Polovina mladých mužů neví, kde má žena klitoris. Jsi na tom lépe?
8. srpna 2024 v 11:00
Jinými slovy, jak píše Anna Wim v textu pro magazín Druhá směna: „Důraz na penetraci coby jediného legitimního druhu intimního počítání nás ale ochuzuje o spoustu sexuální autonomie a rozkoše.“
O čem sex je?
S tím souvisí i další bod – podle dua může být také nápomocné zjistit, o čem pro nás sex vlastně je. Jde nám pouze o onen fyzický zážitek a fyzické uspokojení? Je to o uvolnění? Je to zábava? Hledáme emocionální napojení? Některé tyto potřeby jdou uspokojit i jinak. Například poslední jmenované třeba nesexuální intimitou, hlubokými a otevřenými konverzacemi, mazlením, objímáním, sdílením koníčků či kvalitně stráveným společným časem.
Nemonogamně
Pro některé může být cestou i hledání odlišných vztahových forem. Na monogamii je ve společnosti stále nahlíženo jako na „defaultní“ a „přirozený“ způsob vztahovosti. Jak ovšem uvedl Pavel Rataj v dřívějším rozhovoru pro Refresher, monogamie je sociální konstrukt. Je to něco, pro co se můžeme, ale nemusíme vědomě rozhodnout.
Možné je tedy hledat alternativy za hranicemi „tradičního“ partnerství – například skrze oboustranné konsenzuální otevření původně monogamního vztahu. I zde bude ovšem důležitá otevřená a upřímná komunikace a oboustranné nastavení hranic.
Svoboda, rovnost, sex
Důležitým faktorem je pak i otázka rovnosti. Ve vztazích, v nichž panuje skutečné partnerství a rovnost, vědci a vědkyně vysledovali větší míru spokojenosti a v důsledku i vyšší frekvenci sexu. Což dává smysl. Pokud jsou mezi lidmi rovnoměrně rozloženy domácí a jiné reproduktivní práce, partneři se vzájemně respektují, všem je dovolena celá škála lidských emocí, dá se předpokládat, že všichni zúčastnění budou mít více mentálního i časového prostoru na intimní momenty.
Zazvonil zvonec
Ale ano. Také se zkrátka může jednat o stav, který se zdá být – nebo skutečně může být – nepozměnitelný. V takové situaci byla například Karolína z první poloviny textu. „Někdy propadáme oba beznaději, že se to nikdy nevyřeší. Jindy je to lepší,“ svěřuje se.
Neměnnost v jejich situaci a dlouhodobá nespokojenost ji ovšem dovedly až k nevěře. „Přítel na to přišel, ale vyříkali jsme si to. Párkrát jsem si v zoufalství stáhla Tinder, že si domluvím nějaký casual sex, pak jsem ho ale zase odinstalovala. Nedokázala jsem mu takhle znova ublížit,“ popisuje.
Pár se proto rozhodl vyzkoušet párovou terapii, na kterou chodí asi tři čtvrtě roku.
Status quo se dodnes ovšem ani přes oboustrannou snahu příliš nezměnil a s jejich stavem „paralýzy“ momentálně pomáhají spíše dílčí činitelé. „Nedávno pomohla změna prostředí. Byli jsme na wellness víkendu a tam mi šlo mnohem snáz sex iniciovat a nakonec byl fajn. Myslím, že u nás doma už je to tím totiž jakoby hodně zatěžkané,“ říká.
Podle psycholožky Šímové je v takové situaci důležitá a prospěšná naděje a víra v to, že pár dokáže téma společně vyřešit. „Když chybí vzájemné naslouchání i naděje v úspěšné řešení, může to být horší výchozí pozice,“ popisuje. I s tím se podle ní ovšem dá něco dělat, například právě na párové terapii.
Podle Karolíny ovšem ústřední otázkou zůstává to, jestli nám „za to vztah stojí, nebo jestli přes to nejede vlak“. Ať už člověk hledá kompromis z té, nebo druhé strany.
Na dotaz, co je udržuje v tom, aby k tématu nadále přistupovali jako tým (= společně), odpovídá: „Milujeme se, plánujeme společnou budoucnost, jednou bychom se chtěli vzít. Zažíváme spolu fakt krásné chvíle, kdy se v posteli držíme za ruce a říkáme si, že je nám spolu dobře. Pokud by tam tohle nebylo, tak bych neviděla smysl v tom snažit se to vyřešit. Oba se ale shodujeme na tom, že ten vztah za to stojí.“
