V dalším díle pořadu Hlubiny představujeme Milenu. Ta za svůj život prožila tři režimy a za komunismu pomáhala vězňům v Jáchymově pronášet dopisy pro jejich rodiny. Hrozily jí postihy, pokud nepřijme spolupráci s StB. Tu však odmítla.
Na Milenu přicházím skrz Paměť národa, která jí před několika lety udělila cenu za činy během komunistického režimu.
Setkáváme se na autobusovém nádraží a odtud jedeme do kavárny. I přes svůj vysoký věk přijíždí Milena sama z Brna a působí velmi vitálně. „V Brně žiju už 65 let,“ říká mi. Natáčíme jen pár dní před 17. listopadem, kdy do Prahy pojede na předávání cen znovu, letos i v doprovodu svého vnuka.
Dětství během nacistické okupace
Z Brna Milena ale původně nepochází. Narodila se v roce 1934 v Uhelné Příbrami a její rodina se pak stěhovala i do Jitkova a Kadaně. Idylické dětství ale Mileně narušila okupace nacistů. „Nezažili jsme sice nálety nebo bombardování, ale cítili jsme ten všudypřítomný strach. Můj otec pak pomáhal partyzánům. Sice se o tom vědělo, ale doma se o tom nikdy nemluvilo,“ říká.
Po roce 1945 už studovala na gymnáziu a říká, že než přišel převrat v roce 1948, byly to tři kouzelné roky. „Hlavně pro mladé lidi, co vím od mého pozdějšího manžela, to byla krásná doba. Za války nebyly žádné taneční zábavy, takže si to pak mládež náležitě užívala, začínaly tu první jazzové kapely a byla to moc hezká doba,“ říká.
Pak ale přišel rok 1948 a 50. léta. „Takhle zpětně si říkám, že ta padesátá léta byla v lecčem mnohem horší než doba normalizace. Byly tu politické procesy jako ten s Miladou Horákovou,“ vysvětluje.
Jáchymov
Po gymnáziu Milena nešla studovat dál, protože nechtěla přitěžovat své matce, která po smrti manžela na vše zůstala sama. „Šla jsem pracovat do účtárny v jáchymovských dolech. Později jsem se tam začala i v rámci práce setkávat s vězni a jeden, kterého jsem znala z civilu, mě jednou požádal, jestli bych nedala jeho rodině nějaký dopis,“ říká.
S vězni hodně soucítila, a proto mu pomohla. „Vím, že součástí jejich trestu byl i úplný zákaz kontaktu s lidmi, které měli venku. Pak jsem začala pronášet dopisy a nějaké věci tam a zpátky. Udělala jsem to tak pro desítky lidí,“ říká. Nic za to nedostávala a dělala to čistě ze solidarity. „Bylo mi těch lidí prostě líto,“ říká.
Jeden z vězňů, u kterého se věci našly, ale potom Milenu prozradil. „Řekl mi to sám, toho jsem si vážila. Říkala jsem si, že asi půjdu do kriminálu nebo že nevím, co se stane. Nabízeli mi, že se mi nic nestane, když začnu spolupracovat s StB. Ale to jsem nikdy nemohla udělat, už z války jsem v sobě měla, že žádná kolaborace není možná. Tak jsem jen napsala dopis rodině, že se jim omlouvám, že dělám problémy, a prostě jsem čekala, co se stane,“ říká.
Nakonec ji žádný postih nečekal, sešlo se totiž zrovna období, kdy krátce po sobě zemřeli Gottwald a Stalin a ve straně se řešily důležitější věci. Nakonec ale Milena stejně musela z Jáchymova odejít. Ještě předtím tam ale potkala jednoho politického vězně, kterého si později vzala za manžela.
