Aby přežili, jedli maso ze svých spolucestujících. Pasažéři havarovaného letadla byli přes dva měsíce uvězněni v horách

Přestože i další den intenzivně foukalo, piloti letadla dostali od dispečerů zelenou a mohli opět vzlétnout. Kvůli silnému větru se však stroj nedokázal dostat do potřebné výšky, aby přeletěl přes pohoří And. Proto piloti zvolili novou trasu ve tvaru písmene U s cílem přeletět přes horský průsmyk.

Když s povolením letových dispečerů začali klesat, neuvědomili si, že je příliš brzy a míří přímo do srdce hor. Pilotovi se nepodařilo přeletět přes linii hřebenů a letadlo narazilo do hory. Při nárazu se ze stroje odlomila křídla i ocas a trup letadla velkou rychlostí klouzal z hory, dokud neskončil na dně údolí.

„Když letadlo ztratilo křídla a ocas, začalo klouzat neuvěřitelnou rychlostí. Jakmile se zastavilo, nevěřil jsem, že žiji. Zdálo se mi to absurdní,“ prozradil pro portál Time Roberto Canessa. V době havárie byl jen 19letým medikem.

Přestože je Canessovi už 70 let, pamatuje si jako dnes, že těsně po nárazu letadla o skálu byl přesvědčen, že nehodu nepřežije. „Pomyslel jsem si: Jsi mrtvý. Dozvíš se, co se skrývá za poslední hranicí života,“ vzpomíná muž na začátek nejtemnějších 72 dní svého života. „Byla to noční můra. Doufal jsem, že se vzbudím. Hledal jsem tlačítko, které stisknu, a bude po všem. Žádné tam ale nebylo,“ dodal.

Ne každý však měl takové štěstí. Během havárie zahynulo 12 cestujících ze 45. Zbývajících 33 utrpělo různá zranění, píše ABC News. Canessa se spolu s dalším přeživším, který měl znalosti z medicíny, snažili co nejrychleji ošetřit raněné. Pak už jen čekali na záchranu. Jak čas plynul, zásoby vody i jídla se tenčily a pomoc stále nepřicházela.

Naděje umírá poslední

Jak píše The Guardian, přeživší nehody si postavili provizorní stěnu ze sedadel, zavazadel a úlomků letadla, která je chránila před chladem a silným větrem. V srdci And mohly v daném ročním období podle portálu Euronews klesnout teploty až na minus 30 °C. Kromě mrazů lidem ztěžoval život i řídký vzduch a nedostatek vody. Aby předešli dehydrataci, museli jíst sníh, který byl tak studený, že je doslova pálil v krku.

Čtvrtý den si skupina hráčů všimla, že nad jejich hlavami krouží záchranný letoun. Jejich naděje se však rozplynula, protože jejich bílého vraku, který splýval se sněhem, si záchranáři nevšimli. Poslední zbytky naděje ztratili desátý den. Z rádia, které našli v letadle, uslyšeli, že pátrání po nich odvolali, píše Biography.

Aby toho nebylo málo, o týden později jejich tábor zasáhly dvě laviny, při kterých zahynulo dalších osm lidí. Trup letadla obalil sníh a ti, kteří laviny přežili, zůstali uvězněni v prostorách vraku. Přestože se posledních devatenáct živých lidí z vraku dostalo, museli čelit další hrozbě: vyhladovění.

Zoufalí lidé dělají zoufalé činy

Jak píše portál Biography, první dny po nehodě se přeživší dělili i o ty nejmenší kousky jídla. Rozdávali si mezi sebou čokoládové tablety či sušenky. Zásoby potravin ale rychle mizely. Po několika dnech byli někteří natolik zoufalí, že se pokoušeli sníst kousky kůže z roztrhaného zavazadla. Když došlo úplně všechno, museli se uchýlit k něčemu, co je navždy poznamenalo.

Desátý den se dohodli, že pokud někdo z nich zemře, ostatní ho mohou sníst. „Podali jsme si ruce a řekli si: ‚Pokud zemřu, prosím, použij mé tělo. Jen tak se odsud můžeš dostat. Řekni mé rodině, jak moc ji miluji,‘ “ popsal pro portál ABC News nejtěžší rozhodnutí svého života jeden z přeživších havárie Nando Parrado.

Jíst lidi, které se dříve snažil zachránit, nebylo vůbec jednoduché ani pro Roberta Canessu. „Je velmi ponižující jíst mrtvé lidské tělo. Zatímco jsme bojovali o život, myslel jsem na svoji mámu. Chtěl jsem jí říct, aby už neplakala, že jsem naživu. Abych to někdy mohl udělat, potřeboval jsem získat čas, a abych ho získal, musel jsem jíst mrtvoly,“ řekl pro portál ABC News.

Dohoda přesto, jak hrůzostrašně zněla, zafungovala. Trosečníkům pomohla přežít téměř dva měsíce v srdci nelítostných hor. Canessa, Parrado a další přeživší Antonio Vizintín však už nehodlali dál vyčkávat. Když za nimi pomoc dosud nepřišla sama, hledali způsob, jak se k ní dostat vlastními silami.

Záchranná výprava: konec utrpení

První pokusy trojice prozkoumat oblast havárie byly kvůli nepříznivému počasí – extrémním mrazům a neustálému sněžení – neúspěšné. Trojice přesto neztrácela naději. Canessa, Parrado a Vizintín věděli, že pokud chtějí přejít přes zasněžené hory k první civilizaci, budou potřebovat trénink a extra příděly jídla na budování síly, píše Biography.

12. prosince, 61. den po havárii, se všichni tři vydali na cestu, kterou zpočátku považovali za relativně krátkou. Počítali s tím, že je od nich údolí Chile vzdáleno asi pět kilometrů. Když ovšem zdolali první vrchol, zjistili, že kolem se nenachází nic – jen samé hory. Trojice se dohodla, že Parrado s Canessou budou přesto pokračovat v cestě, zatímco Vizintín jim předá své zásoby jídla a vrátí se k dalším přeživším u vraku letadla.

Podle The Guardian ušli Parrado a Canessa za deset dní více než 90 kilometrů, dokud nepřišli na polní pěšinku v Chile. Tady si všimli stop dobytka. Nakonec dorazili k řece, kde na druhém břehu zahlédli tři muže. Jelikož za nimi nemohli přejít, na cár papíru napsali svou prosbu o pomoc, zabalili ji do kamene a přehodili k neznámým.

Cizinci pohotově hodili Parradovi a Canessovi kus chleba a na koních vyrazili k nejbližší policejní stanici. Po deseti hodinách přiletěly do vesnice, nacházející se nedaleko řeky, vrtulníky se záchranným komandem.

Parrado záchranářům na mapě ukázal, kde se nachází vrak. Souřadnice se jim však nezamlouvaly, a tak se rozhodl naskočit do vrtulníku a navést je k vraku osobně. Záchranáři se museli na místo dvakrát vrátit, aby z něj vyzvedli všechny přeživší.

Jak píše portál ABC News, nehodu a pekelných 72 dní nakonec přežilo dohromady s Parradem a Canessou 16 cestujících. Všichni skončili v nemocnici, kde byli léčeni na různé zdravotní potíže, zejména podvýživu a kurděje (nedostatek vitamínu C – pozn. red.).