„Stála jsem s nožem a chystala se jej bodnout do břicha.“ Zpovídali jsme české matky, které překonaly poporodní depresi

Čerstvá maminka začala být více plačtivá a pochybovala o tom, že je dobrá matka. „Přemýšlela jsem o tom, že chudák syn má tak příšernou matku a že by mu s jinou matkou bylo lépe. Že to neumím, ale měla bych to přece umět, jen nejsem dostatečně dobrá. Zároveň jsem byla naštvaná na syna, když jsem nevěděla, co je špatně a proč pořád tak pláče. Mísilo se to se vztekem na sebe, že bych to měla přece vědět, že je to miminko a já to musím zvládnout,“ popsala Klára.
 
„Bylo to stále častější a intenzivnější, až jsem začala pomýšlet na sebevraždu, aby už moje trápení skončilo a manžel si mohl najít jinou ženu. Ženu, která by synovi byla lepší matkou a mému muži lepší manželkou. Že bych se prostě odklidila, abych nepřekážela,“ pokračovala.
 
Nenapadlo ji, že by se mohlo jednat o poporodní depresi. Měla by přece být šťastná, spokojená, měla by s úsměvem přecházet spánkovou deprivaci a změnu. Nebo alespoň to tehdy před deseti lety veřejnost radila čerstvým maminkám. O poporodní depresi nikdo nemluvil a jen málokdo si připouštěl, že by něco takového mohlo nastat. Kláru nevyjímaje.

Během šestinedělí propukla poporodní deprese i u Anny. Když se jí v roce 2002 narodil syn, ustála to. Vše se změnilo až o dva roky později s příchodem dcery. „Poporodní deprese se u mě projevovala především vztekem a frustrací pramenící z pocitu neschopnosti, z toho, že nejsem tak štíhlá jako ostatní maminky po porodu, že moje novorozeně správně nepřibírá, nezvládám starší dítě a podobně. A únavou, zvýšenou potřebou spánku,“ svěřila se pro Refresher.
 
Manžel jí sice říkal, že se zbytečně srovnává a je tou nejlepší matkou i manželkou, ale nepomáhalo to. Ačkoli si Anna myslela, že se nejedná o poporodní depresi, neboť o ní měla jiné představy, rozhodla se vyhledat odbornou pomoc. Po roce těchto nálad a stavů se tak konečně dozvěděla, co se s ní děje – byla jí diagnostikována poporodní deprese.
 
„Když byl dceři rok, změnila jsem praktického lékaře. Paradoxně jsem přešla od ženy ve středních letech k muži téměř důchodového věku,“ uvedla Anna.
 
Třetí žena, Lucie, hned tušila, že by mohla mít co do činění s poporodní depresí. Zhruba dva až tři dny po porodu, ve chvíli, kdy se jí začalo tvořit mléko, začala pociťovat vnitřní neklid. Nebyla schopná odpočívat, měla pocit, že musí pořád chodit, nebo zešílí, a s tím souviselo i to, že nebyla schopná usnout a spát. „Tušila jsem, že to bude poporodní deprese. S úzkostmi v daleko menší míře jsem se setkala v minulosti,“ vzpomínala Lucie.

Stála jsem s nožem a chystala se jej bodnout do břicha

Poporodní deprese se nesmí zlehčovat a důležitá je její léčba. Ta zahrnuje tři základní postupy – farmakologickou léčbu, hormonální a psychoterapii. Právě psychoterapii vyhledala také Klára.

 
„Objednala jsem se na ni poté, co jsem stála v kuchyni s nožem a chystala se jej bodnout do břicha. Celkově jsem byla v nějakém transu, ve směsi chronické nevyspalosti, zoufalství, úzkosti, únavy... Syn, který spal ve vedlejší místnosti, začal plakat, což mě probralo. Nůž jsem odložila a šla jej vzít do náruče. Pak jsem se bála sama sebe, že bych možná vážně byla schopná nechat ho tady na světě samotného. Ihned jsem proto začala na internetu hledat psychologa nebo psychoterapeuta a dala si za cíl se vzpamatovat,“ popsala Klára.

Doporučeno

„Nevěřím, že jednou bude líp.“ Jak se cítí Češi na začátku roku? Vydali jsme se to zjistit do hospody v Karlových Varech 5. ledna 2024 v 10:00

Rodina, čas a psychoterapie

O odbornou pomoc si musela říct také Lucie. Po celou dobu nově nabytého stavu deprese měla oporu v partnerovi a rodině, kteří ji podporovali. S péčí o malou dcerku jí přes den pomáhala maminka se sestrou a v noci se o ni zase staral partner. Lucie zatím řešila poporodní depresi. „Nakonec mi byla předepsána antidepresiva, neurol a léky na spaní,“ vzpomíná.
 
Co jí ovšem také velmi pomohlo, byl projekt Úsměv mámy, který pomáhá ženám žijícím s poporodní depresí. Jen díky němu Lucie zjistila, kolik osob se s ní potýká a že se tento stav týká i „velice chytrých a schopných žen“. Čerstvá maminka o sobě přestala pochybovat. Viděla, že naprostá většina žen se z deprese dostane, a to jí dodávalo naději.
 
Anně pomohla především rodina – manžel, babičky a děda. „Hodně hlídali, manžel normálně fungoval tak, jak by otec a manžel měl. Vyčlenila jsem si na sebe hlavně čas, dvakrát týdně odpoledne nebo večer pár hodin sama se sebou. Plus víkendy, kdy jsme byli s mužem bez dětí. A neskutečně mě nakopla dovolená s mužem v lázních,“ svěřila se Anna.

České zdravotnictví není připraveno

Stejně jako léčba je důležitá také prevence. A nejen prevence. Matky by měly být informovány o tom, co to ta poporodní deprese je, že může přijít, může nastat třeba až po druhém třetím potomkovi, a měly by být také poučeny o tom, jak v tomto stavu postupovat, na koho se obrátit a jak jej řešit.
 
Bohužel, jak říká Anna, české zdravotnictví na něco takového není připraveno. „České zdravotnictví není připraveno vůbec na nic. Tenkrát jsem měla fakt kliku. Sice jsem dostala antidepresiva, ale nebyly jedinou léčbou a doporučením, které jsem od psychiatra dostala. Takže si myslím, že až na výjimky je to prostě děs. A ne, nikdo mě na to nepřipravil,“ míní.
 
Podobnou zkušenost má také Klára, která si v porodnici pouze vyslechla, že „kdo chce, tak si prostě poradí“. S kojením, s pláčem dítěte, s čímkoli. Zdravotnický personál jí stále dokola říkal, že stačí chtít, ale že když matka nechce, tak to logicky nejde. Že musí být dobrá máma a vše půjde samo. A tím pádem když něco nejde, není dobrá matka. Je až k nevíře, čeho je personál schopný. Jako by si neuvědomoval, jak vážné dopady mohou takové „rady“ mít.

Doporučeno

V Americe je draho, za první byt jsme platili 56 tisíc korun. Chci cílit na Česko, hudebně i TikTokem, říká Nykki 20. ledna 2024 v 8:00

Lékařka mi nevěřila, dala mi jiný lék

To, co si v porodnici zažila Lucie, je naprosto alarmující. „Personál viděl, že celé noci jezdím s vozíčkem po chodbě, tedy že absolutně nespím, ale nikoho to nezarazilo. Když jsem chtěla někoho požádat o pomoc, vlastně jsem vůbec nevěděla koho. Nakonec jsem na chodbě potkala lékařku, kterou jsem měla u porodu. Vyslechla mě a řekla mi, že mi dají něco na uklidnění, na spaní a o miminko se přes noc postarají. Když jsem lék polkla, absolutně nic se nedělo, až mi sestřička řekla, že mi lékařka tak úplně nevěřila a dala mi silný lék na alergii, který mě měl jen trochu omámit. A kdybych simulovala, tak uspokojit. Nicméně mi bylo příšerně a asi po čtyřech nocích bez minutky spánku jsem byla vděčná noční sestřičce, která mi dala neurol. Ten mi na chvíli pomohl a trošku jsem spala,“ řekla Lucie.
 
Další rána přišla po propuštění z nemocnice. Lucie na tom stále nebyla dobře a vše eskalovalo jedné noci. Matka čerstvé maminky byla nápomocná, obvolávala velké pražské nemocnice a sháněla se po psychiatrické pohotovosti. Neúspěšně. Dceři nakonec musela zavolat sanitku.
 
„Záchranáři byli moc milí chlapíci, ale také absolutně neznalí závažnosti situace. Já už se jen klepala a neudržela na nohou, horko těžko odpovídala a oni mi vyprávěli o svých manželkách a utěšovali mě, že to bude dobré. Také mi řekli, že stejnak žádnou léčbu mít nemohu, protože kojení je pro miminko důležité a blabla… Po nátlaku mé matky mě nakonec odvezli na pohotovost na Karlovo náměstí,“ dodala s tím, že nejlépe jsou na poporodní depresi údajně připraveni v Bohnicích, kam se tehdy bohužel nedostala.

Vliv poporodní deprese na vztah s dítětem

Poporodní deprese neohrožuje pouze život matky, ale také život dítěte. Annina dcera se léčí s kombinovanou psychickou diagnózou, syn má za sebou vážnou depresivní epizodu a obě děti jsou na „spektru“. Mají Aspergerův syndrom, s trochou OCD (obsedantně-kompulzivní porucha). „Vidím, jak to na ně tenkrát muselo působit,“ míní Anna.
 
Deprese ovlivnila také Kláru. Je kvůli ní více úzkostlivá, nejistá, plná pochyb, zda svého syna vychovává dobře, zda je dobrá máma… To vše vedlo k tomu, že má vyšší potřebu chránit ho a hlídat vše, co by se potenciálně mohlo stát.

„Necítila jsem žádný nával lásky, ale i v těch nejhorších chvílích jsem byla schopna se o Natálku postarat, a jakmile se udělalo líp mně, všechny city přišly samy. Dnes už nemám pocit, že bych něco zameškala,“ vzpomíná zase Lucie.

Poporodní deprese ≠ rozpad rodiny

Co se týče poporodní deprese a jejího vlivu na fungování rodiny, dobrou zprávou je, že všechny ženy, s nimiž jsme mluvili, potvrdily, že tento stav nemusí vést k rozpadu rodiny. Annin manžel to ustál a díky tomu, jak fungoval, když ona nemohla, jejich vztah naopak vzkvétal.
 
Podobně tomu bylo také u Kláry. „Partner si více uvědomoval, že je potřeba, že není všechno jen na ženě. Já se styděla mu to celé přiznat. Přišlo mi, že cokoli ohledně syna je moje úloha, moje povinnost, moje zodpovědnost, a jemu to asi vyhovovalo, nevyvracel mi to. Vlivem poporodní deprese se tento systém musel přeskládat do funkčnějšího modelu, ale nebylo to hned, stálo nás to hodně vyjasňování při změnách. Celkově to ale vedlo k větší spokojenosti nás obou v letech následujících,“ popsala.
 
Lucie měla právě z vlivu poporodní deprese na svůj vztah velké obavy. Bála se, že to bude mít fatální následky, že přece „nikdo nebude chtít být s takovou ženou“. Tyto obavy ale nakonec odezněly. A v jejím vztahu nastal přesný opak. „Můj vztah k partnerovi to velice posílilo. Vím, že je tu vždy pro mě a v každé situaci mě podrží a pomůže mi. Také si vybudoval velice silný vztah k dceři od samého počátku. Pak mi partner řekl, že mu nějaký kolega radil, ať se postará hlavně o ženu, že o miminko se bude starat každý, a já jsem mu velice vděčná, že se podle toho zachoval,“ uzavřela Lucie.

Doporučeno

Miloval ženy a sex. Ivan Jonák v Discolandu Sylvie hostil Karla Gotta, mafiány i Klause 12. ledna 2024 v 8:00