Hřbitovní průvodkyně: Můj náhrobek bude mít pítko a krmítko pro ptáky. Na duchy nevěřím, na hřbitovech si každý něco najde

Je to cestování tedy hlavně o osobnostech?

Z mé zkušenosti ano. Že by tam šel někdo primárně za funerálním uměním, se občas stane a jsem ráda, jelikož je to také jeden z mých zájmů. Nebo lidé přijdou za jedním konkrétním člověkem a mimoděk zjistí, že tam leží ještě někdo jiný. Na mé procházky nicméně nechodí nikdo, kdo by se chtěl jen v klidu projít v přírodě. 

Předpokládám, že vy máte vztah ke hřbitovům kladný…

Mám. (smích) Dlouho jsem to nevěděla, ale je to tak.

Zajímavé. Jak k tomu došlo?Úplnou náhodou, jak to tak bývá. Když jsem se po Erasmu vrátila do Prahy a potřebovala se o sebe trošku starat, dostala jsem přes kamarádku pracovní místo na Olšanských hřbitovech pod dnešními Hřbitovy a pohřební službou Praha. Zrovna tam vznikalo nové infocentrum. Začala jsem zde pracovat, uběhl nějaký čas a přišel za námi staronový ředitel Martin Červený a oznámil nám, že budeme s kolegyní po Olšanech provádět.

Samozřejmě jsem se zděsila. Myslela jsem, že nic nevím, před lidmi mluvit neumím a budu z toho mít jenom stres. Ale na Olšanských hřbitovech se provádět prostě muselo. 

Nakonec jsem se to naučila. Zjistila jsem, že je to úžasné. Že mi vůbec nedělá problém mluvit a naopak mi to dělá radost. Když vám potom lidé na procházce říkají, že je vidět, že vás to baví, je to takový motor. Není divu, studovala jsem dějiny umění, věnovala jsem se ale úplně jinému než funerálnímu umění.

Čemu jste se věnovala?

Já jsem psala bakalářku na italskou renesanci. 

Nicméně společným jmenovatelem umění být mohlo.

Jenže já jsem dělala malířství, a ne sochu, která se objevuje na hřbitovech. Na hřbitov jsem si do té doby zašla možná omylem, jelikož jsem je nijak nevyhledávala. Až když jsem získala místo na Olšanech, zjistila jsem, že jen být v jeho areálu je úžasné. 

Obří prostor, spousta zeleně, možnost obdivovat umění… Pochopila jsem, že jde o věc, u které bych ráda zůstala. A podařilo se to i poté, co jsem na čas odešla dělat něco úplně jiného i mimo Prahu.

Znamená to tedy, že je to váš koníček, a ne práce?

Je to záliba. Samozřejmě jsem za to placená, ale neživí mě to. Ani bych to asi nechtěla, protože by toho bylo jistě tolik, že by to na procházkách bylo i vidět. 

Jen pro doplnění, je možné se uživit pouze prováděním po hřbitovech?

Bylo by to zajímavé, ale nevím. Nikoho takového neznám. Musím dodat, že to, co dělám, je poskytováno zdarma. Uvidíme, jak dlouho to tak zůstane, ale od začátku se za procházky nic neplatilo a zatím to tak zůstává.

Hodně mě navštěvují ženy v seniorním věku. Zřejmě proto, že je to program zdarma. (...) V poslední době se mi ale na procházkách objevují i lidi mezi pětadvaceti a pětatřiceti lety.

Děláte komentované procházky Vinohradským, Olšanským, Břevnovským, Ďáblickým, Malvazineckým i Vyšehradským hřbitovem. Je to z vlastní iniciativy?

Až na ty Olšany. Po nich jsme si s kolegyní přibraly ještě Vyšehrad, protože po něm byla poptávka. Následně jsem si řekla, že by bylo dobré mít tu nabídku ještě širší. To už jsem věděla, že je škoda zůstat jen u jednoho a že chci mít v „portfoliu“ i méně známější hřbitovy. Velmi mě zajímal ten v Ďáblicích, protože je specifický nejen v porovnání s Prahou, ale i s republikou.

Povídejte.

Je zásadní především tím, že v něm spočívají členové druhého i třetího odboje (Československý protikomunistický odboj, pozn. red.) a ještě se o něm neví spousta věcí. Jeho prohlídku jsem si připravovala před šesti lety a musím říct, že jsem ji musela podle aktuálních informací několikrát přetvořit. Dokonce dnes mohu říct, že jsem na procházkách před pěti lety říkala i některé nepravdy, které se vytříbily až později.

Ďáblice se teď hodně hýbou. Dost se o tom mluví i v médiích, jelikož byla vyhlášena soutěž na novou podobu čestného pohřebiště. Určitá skupina lidí má v současné době zájem o exhumace ostatků dalších osobností, v posledních letech proběhly dvě zásadní – ostatků Josefa Toufara, ty se našly, a Zdeňky Mašínové starší, jejíž ostatky se ovšem bohužel najít nepodařilo. 

Nicméně tam před vámi na osmdesáti metrech leží historie dvacátého století v šachtových hrobech. Každý z nich nese příběh z doby od 40. do poloviny 60. let dvacátého století. Zároveň je to pro někoho přitažlivé i kvůli tajemnu, jelikož úplně nevíme, co se tam odehrávalo. Mě ale zajímají hlavně fakta.

Cítím, že historie je pro vás to hlavní, proč jste na hřbitově. Ne fakt, že je to hřbitov jako takový.

Jde zejména o fakt, že máte vše na jednom místě. Existuje zde přes sedm desítek šachtových hrobů, kam se hromadně házely ostatky nejen politických vězňů. Najdete zde ostatky Němců, jejich odpůrce, třetí odboj, politické vězně a na pár náhrobcích i jména opravdových kriminálníků, o kterých jsme si ještě v 90. letech mysleli, že byli oběťmi politických machinací.

Je to pro mě nejnáročnější prohlídka a musím říct, že tu vždy vzniká nejzajímavější společenská debata. Někdo nechce exhumace, protože v šachtových hrobech leží velké množství pohřbených dětí, které neměly s politikou nic společného. Jen měly smůlu, že zemřely v Praze. Na druhou stranu tam mohou ležet i Karel Čurda nebo Emanuel Moravec…

Kvůli spoustě informací kolem Ďáblic všem, co se tam chystají, doporučuji, aby si dopředu načetli a zjistili nějaké informace, jinak se v tom ztratí. Sama historičkou nejsem, snažím se na svůj výklad být opatrná a všechno ozdrojovat nebo přiznat, že se něco neví, protože se jedná o opravdu citlivé téma.

Vraťme se ke všem hřbitovům. Máte nějaký oblíbený?

Nebudu vůbec originální, jsou to Olšany. Jsou velké, zelené, je tam spousta stromů a zvířat, klid a v létě i příjemný chládek. Cítím se tam dobře a nikdy jsem se tam nebála, naopak. 

Co se týká lidských příběhů, musím zmínit Malvazinky, které se v poslední době dostaly do hledáčku veřejnosti kvůli hrobu Karla Gotta. Já ke Gottovi nechodím, nicméně zde leží další významné osobnosti, na které jsme často třeba i zapomněli a je důležité si jejich osudy připomínat.

Kdo třeba?

Hrob, který osobně nikdy nezapomenu navštívit, je profesorky Růženy Vackové, o níž se, alespoň mám pocit, začíná mnohem častěji mluvit. Pak je to hermetik Jan Kefer. Vždy, když o nich mluvím, jsou lidé překvapení, že někdo takový existoval.

A o tom to asi je, ne? Objevovat.

Malvazinky jsou v tomto skvělé. Pro znalce je zde také přemostění, jak tomu říkám, mezi Mejlou Hlavsou, Egonem Bondym a Ladislavem Klímou. A když je znáte, tak vám přijde neuvěřitelné, jaké osobnosti můžete na jednom místě navštívit. Lidé mohou dostat během hodiny a půl zajímavý historický diskurz.

Jak vypadá typický zájemce o prohlídku?Hodně mě navštěvují ženy v seniorním věku. Zřejmě proto, že je to program zdarma. Nebo proto, jak samy říkají, že nebyly schopny manžely nikam vytáhnout, a tak se rozhodnou, že si někam vyrazí s kamarádkami samy. 

V poslední době se mi ale na procházkách objevují i lidi mezi pětadvaceti a pětatřiceti lety. Vždycky mě zajímá, jak se to k nim dostalo, a evidentně pořád fungují klasické nástěnky. Ale také sociální sítě. Hřbitovy ostatně mají novou správkyni sítí, která to tam trochu rozvlnila.

Na hřbitovech si každý něco najde.

Proto jsem se ptal, jestli jsou mezi nimi i mladí. 

Určitě. Často se stane, že se chytnou a potkáváme se spolu další dva měsíce na všech hřbitovech. Není jich mnoho, ale přijdou.

Jak taková prohlídka probíhá?

Dlouhý úvod o historii hřbitova nedělám, přijde mi to zbytečné ze dvou důvodů – vše se dá dohledat například v edici mapek vydaných správou, které doporučuju vyzvednout si v infocentru. Druhý důvod je, že raději chodím a už konkrétně ukazuju. A nachodíme toho docela dost. Nedávno mi pán dokonce posílal mapu, kolik jsme toho na Vinohradech a na Olšanech urazili, a dohromady to udělalo přes šest kilometrů. 

Jen se hodinku a půl procházíte, nic víc?

Snažím se to stíhat do hodiny a půl, jelikož potom jsou lidi unavení. Nicméně když máte velký hřbitov jako Olšany, na kterém je pořád kam chodit, tak se přiznám, že s hezkým počasím a zvídavou skupinou na čas nekoukám, jelikož mi to taky přináší radost.

Jestli jsem to pochopil správně, tak na facebooku spravujete skupinu Všem tafofilům. Považujete se za tafofilku?

Považuji, ale za takovou neurputnou. Neženu to do extrému.

Vypůjčil jsem si citaci z knihy Tafofil od Barbory Faiglové, která obyčejného tafofila popisuje jako „člověka, který se toulá po hřbitovech s fotoaparátem a v zajetí kouzla, které chápe jen on“. Co to je za kouzlo?

Těch je pro mne víc. Jedno z nich spočívá v tom, i když to může znít jako klišé, že je hřbitov galerií pod širým nebem. Mám blízko k umění a zde máte jedinečnou možnost vidět umělecká díla v původním kontextu. V galerii se vám to nikdy nepodaří, protože kurátorský záměr je při přípravě výstavy jasně daný. 

Linií ale můžete sledovat vícero. Můžete jít po příbězích, po kamenosochařství, po materiálech, které se používají k výrobě náhrobků, může vás zajímat písmo, jak se nazývala všechna možná zaměstnání, sochy, stromy, všechno. Nebo si chcete pouze sednout a užít si klid. Každý si najde, co jej zajímá. 

To je zajímavé. Obecně, jak to sleduji mezi mladými, je hřbitov spíše vnímán jako místo, kde se člověk bojí, a zájem o ně roste pouze na konci října. A vy o tom mluvíte úplně naopak.

Je to tak. Naše rodina na hřbitov moc často nechodila, ale ani jako dítě jsem nikdy neměla strach ze hřbitovů. Pro mě to není místo, kde bych cítila nepříjemné pocity. Ale musím dodat, že prozatím za sebou nemám negativní zkušenost po úmrtí blízkého a například pohřební trauma. Naopak se jedná o místa, kde na lidi vzpomínám v dobrém.

Zároveň se mi líbí i vizuální pojetí středoevropských hřbitovů. Jsou to taková malá města, jestli to můžu takto pojmenovat. Vidíte vedle sebe celou řadu „stavbiček“, čím odlišnější, tím lepší, a je to celé v přírodě, respektive příroda je toho součástí. Sledovat to mi dělá dobře.

Hřbitovy navštěvujete často, a tak mě zajímá i váš postoj ke smrti. Jaký je?

Smrti se nebojím. Představuji si ji, jako bych spala, tudíž nevím, že jsem kdy existovala. Nepřijde mi to děsivé. Naopak mi to přijde spíše uklidňující…

… a zase ten klid.

Ano. (smích) Nejde o nic děsivého. Čeho se bojím, je umírání. Ale to asi všichni. 

Z toho nejspíš pramení i můj přístup ke hřbitovům, jelikož tam nechodím smutnit. Neříkám, že bych tam lidem házela jeden vtip za druhým, ale také tam nechodíme v křeči a nebojíme se být v lehce povznesené náladě, když třeba vzpomeneme nějakou radostnou událost. Návštěvníkům, alespoň těm, kteří na mě chodí opakovaně, se to líbí.

Mně by se stejně jako Karlu Čapkovi strašně líbilo, kdyby se mi na náhrobek slétávali ptáci. (Chci) mít tedy klasický náhrobek s pítkem pro ptáky. K němu bych si ale přidala i krmítko, abych si to pojistila. A ještě by na hrobě mohly růst houby, to by byl ideál.

A je jich dost?

Máme takovou skupinu, se kterou se potkáváme v metru a zdravíme se ve městě. Musím však přiznat, že před covidem chodilo lidí mnohem víc. Na Olšanech bylo třeba 25 lidí a dnes jich tolik nepřijde nikam. Je taky možné, že nechodí pouze na mě a už jsem jim všechno řekla. (smích)

Našel jsem názor, že tafofilové „patří do laciných hororů, jelikož je vzrušuje představa, že jsou pohřbeni zaživa“. Co na to říkáte?

Jak jsem si zjistila, tak tafofil znamená oficiálně milovník hřbitova. A já jsem milovnicí hřbitova, proto jsem zřejmě tafofil. Tečka. Tohle je blbost.

Máte představu, jak byste chtěla být sama pohřbena?

Mám dvě verze. První je taková, že by mě mohli rozptýlit někde v lese. Dnes se to umožňuje, popel se například na Ďáblickém hřbitově vsypává ke kořenům stromů. Druhá, jelikož mně by se stejně jako Karlu Čapkovi strašně líbilo, kdyby se mi na náhrobek slétávali ptáci, tak mít tedy klasický náhrobek s pítkem pro ptáky. K němu bych si ale přidala i krmítko, abych si to pojistila. A ještě by na hrobě mohly růst houby, to by byl ideál.

Hlavně mi to ale v tu chvíli bude úplně jedno, jelikož mám představu o smrti takovou, že ani nebudu vědět, že jsem kdy žila. Zároveň nechci potenciálním pozůstalým nechávat břímě v tom smyslu, že by se museli o něco starat, protože je to povinnost.

Slyšel jsem, že nějaká firma zase vkládala popel k semínku, ze kterého poté vyroste strom.

To je úplně úžasné, je to krásná myšlenka.

Osobně mám strach, že takto svou duši uvězním do stromu a pak budu muset zůstat na Zemi dalších tisíc let.

Jo, takhle. Vidíte, mně to přijde krásné! Zastávám totiž myšlenku, že duše umírá s tělem, takže mě tady toto nemusí vůbec trápit.

Můžeme tvrdit, že hřbitovy jsou tedy neprávem popisovány a vnímány jako ponurá a strašidelná místa?

To zase ne, někdo to tak může mít spojeno s traumaty, někdo zase prožil nějaké duchařiny. Takže věřím, že u některých lidí je to negativně vnímáno oprávněně.

Je mi jasné, že kdybych koncipovala prohlídku po hřbitově jako lov za duchařinou, že by přišlo padesát lidí, ale byl by to pro mne populistický krok, kterému nevěřím.

Rád bych slyšel váš názor na „nejstrašidelnější“ hřbitov v Česku, v Bohnicích, nebo na hřbitov Noutonice, na kterém lidé údajně slyšeli dětské výkřiky. Zaregistrovala jste tato tvrzení? Co si o nich myslíte?

Jéje. Osobně jsem velmi přízemní člověk a vůbec na tyto věci nevěřím. Jednou se mi dokonce stalo, že na Olšanský hřbitov přišel pán a ptal se mě, kde máme ty upíry. Bylo vcelku náročné se jej slušně zbavit.

Sama se v komentovkách snažím držet faktů. Zajímá mne osoba, která skutečně žila a něco udělala. Proto se snažím úplně nepodporovat „báchorky“. Musím však dodat, že se v tom ani nevyznám a nechci nutně tvrdit, že jde o něco špatného. Pro mne je to však cizí. 

Je mi jasné, že kdybych koncipovala prohlídku po hřbitově jako lov za duchařinou, že by přišlo padesát lidí, ale byl by to pro mne populistický krok, kterému nevěřím. I tady na Vyšehradě chodí lidé, kteří prý cítí nějaké proudy energií, ale já na to nejsem.

Když jste zmínila pána s upíry, máte ještě nějaký další netradiční zážitek z procházek?

Vzniká spousta komických i méně komických situací. Když se mě návštěvníci například zeptají, proč na konkrétním místě roste strom. Na to nejsem schopná odpovědět. 

Fascinuje mě také hlad po znalostech, kdy mluvím o jednom ze šesti jmen na náhrobku a někdo se zeptá, v jakém příbuzenském svazku bylo s těmi ostatními pěti. Dnes se již nebojím říct, že si to můžeme vygooglit, jelikož nemůžu odpovídat na všechno. 

Jak se dá v provázení posunout dál? Vidíte v tom budoucnost?

Ježíšmarjá, no jasně! Pokaždé, když jsem na hřbitově, si říkám, že bych se toho měla tolik doučit. Mám však i jiné záliby, zaměstnání a soukromý život, takže se snažím si udržovat povědomí zejména o zásadních informacích. Navíc mám štěstí na aktivní kolegy ze hřbitovní správy, kteří mi dávají aktuální info.

Samozřejmě mám taky v hlavě myšlenku, že potřebuju víc hřbitovů. Přemýšlím o urnovém háji u strašnického krematoria a o hřbitově u motolského krematoria.

Takže nemáte zájem o expanzi do republiky mimo Prahu?

Víte, že ne? Zatím jsem stále pragocentrická a neplánuju expandovat. Mám třeba vazbu na Karlovy Vary, dokonce jsme o tom přemýšleli, že tam něco uděláme, ale vlastní iniciativu nemám. Jsem ráda v Praze, je tady toho tolik a spoustu toho nevím, tak mi to vlastně stačí.

Rozumím. Pojďte na závěr udělat vám a funerální turistice reklamu. Jaká by byla?

To mi dáváte těžkou otázku. Asi bych měla říct, ať všichni sledují facebookovou stránku našeho spolku Všem tafofilům, stránku hřbitovů a podobně. Pražákům bych ale spíš pověděla, ať sednou na tramvaj číslo 10, která je doveze do Ďáblic, a ať si to jdou projít. Ať už se mnou, nebo s kýmkoliv jiným.