Jak jsme mohli z jejich vyprávění slyšet, některé ženy na porod nebudou vzpomínat jako na „nejkrásnější den“ svého života.
„Zbabrané“ byly prý oba porody, které absolvovala v porodnici. První byl ovšem nepovedený v mnoha ohledech. Dnes čtyřiatřicetiletá Katka přitom prošla předporodním kurzem „u vyhlášené duly, při výběru porodnice dala na pozitivní informace ze svého okolí a při porodu plně důvěřovala zdravotníkům“. „To všechno se ukázalo jako velká chyba. Nechala jsem se přesvědčit, že jsem neschopná a svou neschopností si zabiju dítě,“ popisuje.
Podobnou zkušenost má mnoho žen. Refresher mluvil s několika z nich – vyprávěly příběhy o urážení, bagatelizaci zdravotních potíží, zbytečných nástřizích i dalších necitlivých postupech. Jak taková zkušenost ženu ovlivní? A co se s tím dá dělat?
Šlo to dovnitř, půjde to i ven
Chyb bylo podle Katky několik. Zaprvé se nechala vyděsit lékařkou a kvůli těhotenské cukrovce a pozitivnímu streptokoku si nechala vyvolat porod v den termínu, zadruhé ji nikdo nepoučil o nežádoucích účincích a rizicích – nevěděla třeba, že vyvolané porody mnohdy končí císařským řezem. „Přitom miminku se dařilo dobře,“ říká.
Další chybou byl souhlas s napíchnutím kanyly, podáním antibiotik na streptokok a s monitorem na břiše. „Jednak jsem se nemohla vůbec hýbat a podpořit sestup miminka a jednak jakmile jsem byla mimo, porodní asistentka mi pouštěla jeden ‚vitamín‘ a ‚něco na bolest, protože už to nedáváte‘ za druhým. Třeba syntetický oxytocin, který zabraňuje vyplavování toho přírodního. Napíchnutá ruka mě od místa vpichu až po paži celá bolela a já se nechala odbýt tím, že je to zcela v pořádku a musím to vydržet. Ostatně frází, že ‚musím vydržet‘, zdravotníci v porodnici ani na šestinedělí zrovna nešetřili,“ vzpomíná hořce.
Sledovala jsem v slzách hodiny a prosila, ať už to skončí.
Porod šel, jak říká, „dnešní optikou velmi rychle“. Zdravotníci a zdravotnice měli ale jiný názor. „Měla jsem křížové bolesti a jediné, co nabízeli jako úlevu, byl epidurál. Ani sprchu, ani vanu, ani nic jiného. Hlavně jsem měla neustále buď na břiše monitor, nebo mě rušili vnitřním vyšetřením. Nestačilo, že mě vyšetřila porodní asistentka, vždy mě pak vyšetřovala i lékařka. Několikrát ve mně porodní asistentka šťourala a něčím kroužila, aby praskla plodové obaly – o kterých jsem říkala, že už dávno praskly. Hlášky porodních asistentek jako ‚křik miminku nepomáhá, maminko‘, ‚šlo to dovnitř, půjde to i ven‘ k úlevě opravdu nepomohly,“ říká.
Ženy jsou také často znejišťovány ve svých kompetencích matky, ve schopnosti porodit nebo se o dítě postarat. „Když následně přijdou domů, jsou samy, bez odborné pomoci, podpory, bez vlídného slova. Což je posilněno tím, že žijeme v nukleárních rodinách a nevidíme, jak to dělají ženy kolem nás. Proto se pak matky cítí samy, nemají se s kým poradit, mohou cítit splín, který se může prohlubovat do deprese – to vše jim velmi komplikuje život a vstup do mateřství,“ říká.
Dali mi cizího člověka
Následně Katku přesunuli na sterilní sál a porodní křeslo. „Chytili mi nohy a já z toho šoku okamžitě přestala cítit kontrakce. Dnes samozřejmě vím, že je to přirozená obrana při vyplavení adrenalinu a porod by se zase sám rozjel, až bych byla v bezpečí. Dcera se tedy narodila po řízeném tlačení, kdy mě bez souhlasu nastřihli a porodní asistentky mi skočily na břicho. Neměla jsem absolutní šanci se bránit. Dcera vyletěla najednou ven. Vůbec nechápu, jak jí zrotovala ramínka, prostě byla najednou venku,“ říká.
Miminko okamžitě odnesli „rozdýchat“. Podle lékařky byla dcera dvakrát přiškrcená omotaným pupečníkem. „Dotepání odmítnuto, prý byl pupečník krátký. Jak mohl být krátký, když byl dvakrát omotaný okolo krku?“ ptá se řečnicky.
Zjistila jsem, že dcera má poraněnou hlavu z toho, jak se mi snažili prasknout plodové obaly. Porodní asistentka jí na hlavičce vykroužila krvavou ránu.
„Apgar 10-10-10 (apgar skóre je bodovací systém, kterým lékaři a lékařky orientačně posuzují zdravotní stav novorozence těsně po porodu – 10-10-10 je nejlepší možný výsledek, pozn. red.). Samozřejmě dceru rozdýchávat nemuseli, jen bylo pro ně pohodlnější ošetřit ji stranou. I proto, že ze mě chtěli vytáhnout, a taky vytáhli, placentu. Dcera byla z mého pohledu neskutečně dlouho pryč, a když mi ji donesli bez mého svolení umytou a zabalenou, dali mi cizího člověka, který mi způsobil tolik bolesti, že jsem byla v naprostém šoku a nedokázala se radovat,“ popisuje.
Během „bondingu“ (Katka používá uvozovky – o skutečný bonding v jejím případě nešlo) ji bez umrtvení zašívali. „Sledovala jsem v slzách hodiny a prosila, ať už to skončí. Byla to další nekonečná hodina. Až následující den jsem zjistila, že má dcera poraněnou hlavu z toho, jak se mi snažili prasknout plodové obaly. Porodní asistentka jí na hlavičce vykroužila krvavou ránu. A moje šití bylo tak zprasené, že od toho lékaři na kontrole dávali ruce pryč a i osm let poté mě jizva občas trápí,“ zakončuje.
Ani druhá zkušenost v porodnici nebyla příjemná. Opět se setkala s necitlivým zacházením, konzervativními postupy, strašením, zbytečným nástřihem, bagatelizací svého zdravotního stavu i komentáři typu „že to moc prožívá“.
Co se dozvíš po odemknutí?
- Trauma u porodu může ovlivnit vztah ženy a dítěte navždy.
- Nadopovali ji léky, aniž by s ní konzultovali účinky, sestry byly agresivní a arogantní. Jaké zkušenosti si z porodnice odnáší naše další respondentky?
- Záruky, které podle odborníků pomohou ženám ochránit se před takovým zacházením.
- Které porodnice platí za ty progresivnější.
- Jaké systémové kroky by pomohly k tomu, aby ženy mohly rodit s respektem a podle svých potřeb a přání.
