„Takhle si to dítě zabijete.“ Urážky, zbytečné nástřihy, skákání po břiše. Ženy sdílely negativní zkušenosti z porodů

„Zbabrané“ byly prý oba porody, které absolvovala v porodnici. První byl ovšem nepovedený v mnoha ohledech. Dnes čtyřiatřicetiletá Katka přitom prošla předporodním kurzem „u vyhlášené duly, při výběru porodnice dala na pozitivní informace ze svého okolí a při porodu plně důvěřovala zdravotníkům“. „To všechno se ukázalo jako velká chyba. Nechala jsem se přesvědčit, že jsem neschopná a svou neschopností si zabiju dítě,“ popisuje.

Podobnou zkušenost má mnoho žen. Refresher mluvil s několika z nich – vyprávěly příběhy o urážení, bagatelizaci zdravotních potíží, zbytečných nástřizích i dalších necitlivých postupech. Jak taková zkušenost ženu ovlivní? A co se s tím dá dělat?

Šlo to dovnitř, půjde to i ven

Chyb bylo podle Katky několik. Zaprvé se nechala vyděsit lékařkou a kvůli těhotenské cukrovce a pozitivnímu streptokoku si nechala vyvolat porod v den termínu, zadruhé ji nikdo nepoučil o nežádoucích účincích a rizicích – nevěděla třeba, že vyvolané porody mnohdy končí císařským řezem. „Přitom miminku se dařilo dobře,“ říká.

Další chybou byl souhlas s napíchnutím kanyly, podáním antibiotik na streptokok a s monitorem na břiše. „Jednak jsem se nemohla vůbec hýbat a podpořit sestup miminka a jednak jakmile jsem byla mimo, porodní asistentka mi pouštěla jeden ‚vitamín‘ a ‚něco na bolest, protože už to nedáváte‘ za druhým. Třeba syntetický oxytocin, který zabraňuje vyplavování toho přírodního. Napíchnutá ruka mě od místa vpichu až po paži celá bolela a já se nechala odbýt tím, že je to zcela v pořádku a musím to vydržet. Ostatně frází, že ‚musím vydržet‘, zdravotníci v porodnici ani na šestinedělí zrovna nešetřili,“ vzpomíná hořce.

Sledovala jsem v slzách hodiny a prosila, ať už to skončí.

Porod šel, jak říká, „dnešní optikou velmi rychle“. Zdravotníci a zdravotnice měli ale jiný názor. „Měla jsem křížové bolesti a jediné, co nabízeli jako úlevu, byl epidurál. Ani sprchu, ani vanu, ani nic jiného. Hlavně jsem měla neustále buď na břiše monitor, nebo mě rušili vnitřním vyšetřením. Nestačilo, že mě vyšetřila porodní asistentka, vždy mě pak vyšetřovala i lékařka. Několikrát ve mně porodní asistentka šťourala a něčím kroužila, aby praskla plodové obaly – o kterých jsem říkala, že už dávno praskly. Hlášky porodních asistentek jako ‚křik miminku nepomáhá, maminko‘, ‚šlo to dovnitř, půjde to i ven‘ k úlevě opravdu nepomohly,“ říká.

Dali mi cizího člověka

Následně Katku přesunuli na sterilní sál a porodní křeslo. „Chytili mi nohy a já z toho šoku okamžitě přestala cítit kontrakce. Dnes samozřejmě vím, že je to přirozená obrana při vyplavení adrenalinu a porod by se zase sám rozjel, až bych byla v bezpečí. Dcera se tedy narodila po řízeném tlačení, kdy mě bez souhlasu nastřihli a porodní asistentky mi skočily na břicho. Neměla jsem absolutní šanci se bránit. Dcera vyletěla najednou ven. Vůbec nechápu, jak jí zrotovala ramínka, prostě byla najednou venku,“ říká.

Doporučeno

27letý Matúš podstoupil vasektomii: S manželkou víme, že děti nechceme. Mnoho lidí nás nechápe 2. prosince 2024 v 7:00

Miminko okamžitě odnesli „rozdýchat“. Podle lékařky byla dcera dvakrát přiškrcená omotaným pupečníkem. „Dotepání odmítnuto, prý byl pupečník krátký. Jak mohl být krátký, když byl dvakrát omotaný okolo krku?“ ptá se řečnicky.

Zjistila jsem, že dcera má poraněnou hlavu z toho, jak se mi snažili prasknout plodové obaly. Porodní asistentka jí na hlavičce vykroužila krvavou ránu.

„Apgar 10-10-10 (apgar skóre je bodovací systém, kterým lékaři a lékařky orientačně posuzují zdravotní stav novorozence těsně po porodu – 10-10-10 je nejlepší možný výsledek, pozn. red.). Samozřejmě dceru rozdýchávat nemuseli, jen bylo pro ně pohodlnější ošetřit ji stranou. I proto, že ze mě chtěli vytáhnout, a taky vytáhli, placentu. Dcera byla z mého pohledu neskutečně dlouho pryč, a když mi ji donesli bez mého svolení umytou a zabalenou, dali mi cizího člověka, který mi způsobil tolik bolesti, že jsem byla v naprostém šoku a nedokázala se radovat,“ popisuje.

Během „bondingu“ (Katka používá uvozovky – o skutečný bonding v jejím případě nešlo) ji bez umrtvení zašívali. „Sledovala jsem v slzách hodiny a prosila, ať už to skončí. Byla to další nekonečná hodina. Až následující den jsem zjistila, že má dcera poraněnou hlavu z toho, jak se mi snažili prasknout plodové obaly. Porodní asistentka jí na hlavičce vykroužila krvavou ránu. A moje šití bylo tak zprasené, že od toho lékaři na kontrole dávali ruce pryč a i osm let poté mě jizva občas trápí,“ zakončuje.

Doporučeno

Velké poprsí a šaty na ramínka už nejsou protimluv. Odhodila jsem podprsenku a vyzkoušela pásky na prsa, jaké jsou nejlepší? 19. listopadu 2024 v 11:17

Ani druhá zkušenost v porodnici nebyla příjemná. Opět se setkala s necitlivým zacházením, konzervativními postupy, strašením, zbytečným nástřihem, bagatelizací svého zdravotního stavu i komentáři typu „že to moc prožívá“.

Jak se mohou lidé bránit, pokud během porodu nejsou respektována jejich porodní přání nebo mají pocit, že jsou prováděny zákroky bez jejich souhlasu? Podle přednosty Gynekologicko-porodnické kliniky 1. lékařské fakulty UK a Fakultní nemocnice Bulovka Michala Zikána je důležité mít u porodu někoho, komu člověk důvěřuje – vlastní doprovod, někoho z personálu nebo vlastní porodní asistentku či dulu.

„Pokud má žena pocit, že je do něčeho tlačená a nemá dostatečné informace, měla by to ona nebo člověk, který je tam s ní, říct. Případně si může požádat o péči jiného zdravotníka – může říct, že nemá pocit bezpečí,“ doporučuje Zikán. Možné je také podat oficiální stížnost: na oddělení, kde porod probíhal, na ředitelství nemocnice nebo lékařskou komoru. Další možností je trestní oznámení.

Se svými otázkami nebo jen při potřebě s někým mluvit se mohou ženy obrátit i na poradnu Rodím v klidu. Poradna není zpoplatněna a je provozována Unií porodních asistentek v rámci projektu Rodím v klidu bez násilí podpořeného z Norských fondů.

Takhle si to dítě akorát zabijete

Pětatřicetiletá Marie má nepříjemné zážitky z porodního sálu i oddělení šestinedělí. Během vyprávění o porodu zmiňuje třeba nevhodné poznámky lékaře o vzhledu její vulvy a stehu „pro manžela“. Za nejzávažnější ale označuje neinformovanost – konkrétně podávání některých léků.

„Nabídli mi opiáty s tím, že nějakým způsobem fyzicky i psychicky ulehčí porod. Souhlasila jsem. Až po podání mi řekli, že se nebudu moci pohybovat a budou vyžadovat, abych byla na lůžku, protože bych si přece mohla ublížit. Ale já potřebovala chodit, pomáhalo mi to,“ vypráví. O podávání dalších léků se pak dozvěděla náhodou ve vyžádané zdravotní dokumentaci. 

Bez vlastní porodní asistentky žena podle Ezrové nemá záruku, že se v porodnici setká s příjemným prostředím. „Může si ale vybrat porodnici, kde rizika minimalizuje. Může se podívat na recenze, bavit se s lidmi, kteří mají podobný přístup k těhotenství a porodu. Je také vhodné napsat porodní přání, říct si, co je pro ni důležité, a ptát se tam na to,“ říká. Podle Michala Zikána z Bulovky je také dobré přijít se do porodnice podívat předem.

Progresivnější jsou podle něj moravské porodnice. S tím souhlasí i Ezrová: „Jmenovitě třeba Kroměříž, Ostrava, Brno nebo Havířov. V Čechách jsou aktuálně známé Litoměřice nebo Rakovník, z Prahy třeba Bulovka.“

Další nepříjemnosti zažila při šestinedělí. „Ve dvě ráno mě přivolaná sestra ke kojení seřvala, že takhle si to dítě akorát zabiju. Nedělala jsem nic jiného, než že jsem si podle jejích rad polohovala dítě k prsu. Její přístup byl vyloženě arogantní, až agresivní,“ říká Marie a dodává, že mimo jiné nedodržovali dohodu o krmení, přebalování a hygieně dítěte. „Nejprve se zeptali, jestli si to obstarám sama, a pak to neplatilo. Dělali to, jak se jim to hodilo,“ dodává.

To, co si prožila během porodu a šestinedělí, se pro ni stalo výrazným důvodem, proč nemít další dítě. Aby vším nemusela projít znovu. „Nikdy jsem s lékaři neměla sebemenší problém, ale od těchto zkušeností jsem opatrná a nedůvěřivá.“ Důsledky řešila také v péči o dceru a kojení, potýkala se s nimi půl roku. „Odnesla jsem si dojem, že jsem v tomhle směru nekompetentní a nejsem schopná to zvládnout,“ říká. 

Problémem je i absence návazné péče a bagatelizace obtíží v šestinedělí. Ženám se průvodní jevy nevysvětlují, je jim řečeno, že potíže musí vydržet, že se všechno srovná. Jenže občas ženy potřebují skutečnou pomoc. „Po porodu, který je bolestivý a náročný, má žena často snížené vnímání toho, co je ještě v pořádku a co už ne,“ popisuje Ezrová. Mnohdy tak nevyhledá potřebnou pomoc, případně neví, na koho se obrátit. 

Vy to miminko nemáte ráda?

Byl to její první porod. Když se blížil, nyní třiačtyřicetiletá Pavlína začala cítit velké obavy. Z bolestí, z nastřižení, že něco pokazí. Když dorazila na porodní pokoj, očekávala podporu. Instrukce. Nebo alespoň vlídné slovo. Nic z toho nedostala. Bolesti zatím neměla velké, ale nebyla schopná pohybu. Jediná úlevná poloha byla vestoje. „To je prý ale špatně, tak jsem si měla jít lehnout na kozu na bok. Začalo to bolet tak, že už jsem nebyla schopna se nějak pohnout. Jenže přišla sestra, že jsou špatné ozvy a musím na záda. Nešlo mi to. Cítila jsem se neskutečně zranitelná. No a pak sestra povídá: ‚A vy to miminko nemáte ráda, že mu tak ubližujete?‘ Už jsem jen chtěla pryč,“ vzpomíná.

Sestra navíc měla hroznou rýmu a teklo jí z nosu. „V jedné ruce kapesník, druhou rodila. Pak jsem se koukala na svoje miminko, zabalené v zavinovačce, a už jsem jen chtěla s ním být sama. A doma. Ale syn šel ještě na dvě hodiny do sesterny, abych si odpočinula,“ říká.

Negativní zkušenost má i ze šestinedělí. Pamatuje si spíše útržky. Strašné horko. Lampičku, která povinně svítila celou noc a ona kvůli ní nemohla spát. Nutnost zvážit dítě před kojením i po něm. Váha na konci chodby, ona sešitá a oteklá.

„Syn samozřejmě celou cestu k váze brečel, protože chtěl nakojit. Hlášky typu ‚abych si uklidnila to dítě, že všechny vzbudím‘. Před vizitou všechny zvednout deku, roztáhnout nohy a čekat. Nebo přišla sestra a bez varování mi zmáčkla bradavku. Řekla, že mléko mám, tak proč nepřibývá. Ležela jsem tam a myslela jen na to, až budu doma. Koukala na miminko a vůbec nic k němu necítila. Měla výčitky. Chtěla jsem opravdu jenom domů,“ popisuje.

Když se domů konečně dostala, sesypala se. „Stála jsem ve vaně a tekly mi slzy. To byly ty první následky. Šok. Pak možná i přehnaná úzkostlivost, nedůvěra ve svoje schopnosti, nedostatečné napojení na potřeby dítěte. Celkově jsem byla nejistá,“ vysvětluje. Zklidnění pocítila až díky bývalé spolužačce, která se porodnictví dlouhodobě věnuje. „Moje pocity mi vysvětlila. Že je to všechno trauma z porodu. Tím, jak to pojmenovala, mi pomohla,“ říká. 

Mezi příčiny takového chování zdravotnictva řadí, že jsou pacientky a pacienti často vnímáni jako nesvéprávné osoby. „A matky u porodu také,“ říká. Trauma u porodu přitom podle ní může ovlivnit vztah ženy a dítěte navždy.

K druhému porodu o dva roky později přišla díky známé připravená, navíc s důvěrou ve své mateřské kompetence. „A musím říct, že ačkoliv byl průběh skoro stejný, prožívání bylo diametrálně odlišné. Věděla jsem přesně, co můžu chtít, a chtěla to. Na pokoji jsem si pak vše dělala podle sebe a i návrat a následná péče o dítě byly mnohem pohodovější,“ popisuje.

Co by mohlo stav českého porodnictví zlepšit? Podle Ezrové je třeba lidi ve zdravotnictví vzdělávat – měl by být kladen větší důraz na respekt a práva ženy a také na sledování nejnovějších výzkumů a aktuální praxe. Podle Zikána může být nápomocné i sdílení příkladů dobré praxe. „Je také důležité, aby ministerstvo zdravotnictví nastavilo koncepci péče a představu toho, jak má vypadat,“ říká s tím, že pravidla si nelze jen říkat mezi sebou, ale je třeba je formulovat, kontrolovat a respektovat.

V současnosti se podle Ezrové vede odborná diskuze o tom, zda má žena právo na poporodní péči, zda za ní má automaticky v šestinedělí přijít porodní asistentka domů a pomoci jí s péčí o dítě. Protože tím skutečným úkolem porodní asistentky je o ženu a dítě pečovat, být zde pro ně. „To je trochu něco jiného, než jak bohužel známe tuto profesi z některých porodních příběhů,“ říká.

Změna pak podle ní musí nastat i ze společenského hlediska. „Porodní asistentky bývají znevažovány, nemají hodnotu v systému péče o ženu. Pak ji ale logicky nemůže mít ani samotná žena,“ dodává Ezrová.