Před pár dny jsem se vrátila z Vietnamu. Od návratu pociťuju prázdnotu a odmítám pokračovat v našem konzumním způsobu života. Proč?
Téměř celý život jsem cestovala jen po Evropě. Jasně, i tady najdeš kultury, které jsou tolik odlišné od té naší, ale snad žádná z 19 mnou navštívených zemí ve mně nezanechala takový dojem jako Vietnam.
Když se mě sestra poprvé zeptala, jestli s ní a jejím manželem nechci jet do Vietnamu, váhala jsem. Asijskou kulturu sice vnímám jako okouzlující a svým způsobem magickou, ale nevěděla jsem, zda to zvládnu. Sužují mě totiž určité psychické problémy, kvůli kterým spoustu životních výzev ignoruji. Tentokrát jsem ale zatnula zuby a kývla na to. A teď je pro mě těžké vrátit se do běžného života.
Psaním tohoto článku o své cestě jsem si nebyla jistá. Nejsem žádná ostřílená cestovatelka, která by křížem krážem procestovala celý svět. Měla jsem proto pocit, že nejsem v pozici, kdy bych si mohla dovolit komentovat život v jiné zemi. Ale co by ne? Pocity, které ve mně Vietnam zanechal, jsou validní.
Můj Vietnam
Sestra a její manžel byli ve Vietnamu už několikrát, a tak moc dobře věděli, do čeho jdou. Já jsem netušila nic. Prostě jsem v Praze nastoupila do letadla a o 20 hodin a jeden přestup později jsem se ocitla v Hanoji – v hlavním městě, které je tepnou celého Vietnamu. V Hanoji jsme strávili dvě noci. Následně jsme se vydali do Mai Chau, Pu Luongu, Ninh Binhu, na pár dní jsme zajeli do Kambodži a celé naše dobrodružství jsme završili v Saigonu.
Ve Vietnamu jsme strávili 19 dní, procestovali jsme především jeho severní část, a to mnoha způsoby. Letadlem, autem, ale také na skútrech. Navštěvovali jsme turistická místa i ta méně známá, poznávali jsme vesničky, které ve videích populárních cestovatelů a cestovatelek nenajdeš, užívali jsme si každý jeden pohled na tu nedotknutou přírodu a také jídlo, které bylo neskutečně chutné, výživné a levné.
Ale teď už pojďme k tomu, proč mám takový problém vrátit se do své rutiny. Do své české rutiny.
Překvapí tě doprava i ohleduplnost
Když jsem přijela do Hanoje, překvapilo mě, kolik je všude lidí, aut a skútrů. Hned jsem byla poučena: Červená na semaforu nic neznamená, skútry ji ignorují. Chodník není jen pro chodce, ale také pro bistra, skútry a obchodníky. A když budeš chtít přejít ulici, prostě jdi pořád stejným tempem. Provoz se ti vyhne. Jo a pokud na tebe někdo bude troubit, neber si to osobně. Jedná se o způsob, jak mezi sebou řidiči*řidičky ve Vietnamu komunikují. A že těch klaksonů uslyšíš spoustu. Na každém kroku.
Musím říct, že první den jsem si připadala jako Alenka v říši divů. Nechápala jsem, jak je možné, že se na každém rohu neřeší nějaká dopravní nehoda. Nechápala jsem, jak to může logisticky fungovat. Litovala jsem, že jsem si vzala sandály, a každou chvíli jsem čekala, kdy mi někdo přejede nohu. Jenže nic z toho se nestalo.
Když jsme třetí den zamířili autem směrem Mai Chau, nechápala jsem, proč nám cesta dlouhá 153 kilometrů zabere téměř čtyři hodiny cesty. Vždyť v Česku bych takovou vzdálenost ujela za poloviční čas. Začala jsem mít obavy, protože v Mai Chau nás čekalo první půjčení skútrů, na kterých jsme pak projeli část severního Vietnamu. V autě jsem proto vydechla, sledovala jsem tamní dopravu a snažila se ji pochopit. A brzy jsem tomu přišla na kloub.
V roce 2023 šetřila policie na území Česka téměř 95 tisíc dopravních nehod. Ve Vietnamu bylo v roce 2022 zaznamenáno necelých 12 tisíc dopravních nehod. Jak je to možné, když jsou vietnamské ulice tak plné? Odpověď je jednoduchá: Ohleduplnost.
Co se dozvíš po odemknutí?
- Nepotřebují obchody s levnými dekoracemi do bytu, protože co mohou, to si vyrobí. Nepotřebují každý měsíc nové trendy oblečky. Viděla jsem, o kolik lépe se žije Vietnamcům, jen protože nepodléhají konzumu.
- Co bychom se od Vietnamců mohli naučit.
- Proč mají lidé ve Vietnamu reálně více svobody než my v demokratickém Česku.
