Július pracoval na oddělení vražd. „Dnes už bych tuto práci nedělal. To, co vidíte v kriminálkách, je blbost“

Július Ivan je slovenský detektiv, který 20 let pracoval na bratislavském policejním oddělení vražd. Za desítky let v terénu zažil leccos. Jeho cesta však nebyla vždy jednoznačná. Od 16 let se totiž věnoval atletice na vrcholové úrovni. Soutěžil na olympiádě a působil v armádním středisku vrcholového sportu Dukla Banská Bystrica jako důstojník Československé lidové armády.

Podílel se na nejvýznamnějších detektivních případech Slovenska, zatýkal například sériového vraha Ondreje Riga, který zabil devět lidí. V rozhovoru pro Refresher popsal, jak probíhá vyšetřování, jak se cítí při pohledu na mrtvého člověka, zda měl někdy strach o život, ale také to, který nejvýznamnější případ jako kriminalista vyřešil.

„Přišli jsme tam, podlaha byla zalitá krví, všichni byli mrtví a těhotná žena měla rozstřílené břicho. Byl to hrozný pohled. Dosud mám ty Vietnamce před očima. Nerad se o tom s někým bavím, protože se mi pak vynořují vzpomínky a ty otřesné pohledy. Mám z toho pak vždy krátké trauma,“ vypráví Július o jednom ze svých nejhorších zážitků.

Doporučeno

Muže pohřešovali 30 let po celé zemi: ukázalo se, že ho věznil soused. Zmocnil se ho prý pomocí magie 24. července 2024 v 7:00

Ještě předtím, než se pustíš do rozhovoru, bychom ti rádi připomněli, že tvořit kvalitní obsah můžeme jen díky našim předplatitelům. Proto pokud se ti naše články líbí, podpořit nás můžeš vstupem do klubu Refresher+.

Proč ses rozhodl pro práci kriminalisty, když jsi byl předtím vrcholovým sportovcem?Vzhledem k tomu, že jsem vystudoval vysokou školu tělesné výchovy a později jsem působil v armádním středisku vrcholového sportu jako důstojník Československé lidové armády, jsem si mohl vybrat, jestli chci pracovat jako učitel, nebo zůstat pracovat pro stát. Už tehdy byla práce učitele hůře placená, a protože jsem měl ženu a děti, musel jsem se o ně postarat. Vzhledem k mému rozhodování mi později přišla nabídka práce v SNB – Sboru národní bezpečnosti.

K vykonávání práce kriminalisty potřebuješ vzdělání, ty jsi ho však neměl. Jak to tedy fungovalo?

Jako vysokoškolák, který byl v armádě, jsem nezůstal v civilu ani den. Ponechali mi tutéž hodnost, takže jsem vstoupil do SNB jako nadporučík s tím, že jediné, co jsem musel udělat, bylo, že jsem dálkově studoval důstojnickou školu. Tam jsem dostal základy týkající se násilné kriminality a vražd. Později jsem měl dobré kolegy, kteří mě v kanceláři zasvětili do tajů kriminalistiky.

Jak vypadal tvůj běžný den na oddělení kriminalistiky?

Povinnou pracovní dobu jsme měli od 7:30 do 15:30, ale na našem oddělení to zdaleka není všechno. Popravdě řečeno, pracovní doba u nás neexistuje. Když jsme měli případ, byla období, že jsem nebyl doma týden. V kriminalistice se nehledí na to, zda jsou Vánoce, zda mají děti narozeninovou oslavu nebo třeba musíte na pohřeb. Mnohdy mě odvolali od štědrovečerního stolu, ale odmítnout jsem nemohl, jedině kdybych měl zdravotní problémy. Po příchodu do kanceláře nám hlavní velitel vysvětlil, o jaký případ jde, a šli jsme do terénu. V normální pracovní době to však funguje tak, že si vždy po službě ještě uděláme poradu s kolegy, se kterými se vyměňujeme. Předáme si tam informace, co se komu podařilo, co zjistil a na čem je ještě třeba pracovat. Od toho se odrážel i běžný den.

Měl jsi někdy strach o život?

Ano. Na jedné ulici v Bratislavě v roce 1992 sousedé oznámili, že se šíří nesnesitelný smrad z jednoho z bytů. Vykopli jsme dveře a našli jsme tam uškrcenou mladou ženu v rozkladu. Zjistili jsme, že pravděpodobným pachatelem bude asi její přítel, a šli jsme za ním k němu domů. Byli jsme však informováni, že může být ozbrojen. Šli s námi „zakuklenci“, ale na dveře jsme mu zaklepali my.