Július Ivan je slovenský detektiv, který 20 let pracoval na bratislavském policejním oddělení vražd. Za desítky let v terénu zažil leccos. Jeho cesta však nebyla vždy jednoznačná. Od 16 let se totiž věnoval atletice na vrcholové úrovni. Soutěžil na olympiádě a působil v armádním středisku vrcholového sportu Dukla Banská Bystrica jako důstojník Československé lidové armády.
Podílel se na nejvýznamnějších detektivních případech Slovenska, zatýkal například sériového vraha Ondreje Riga, který zabil devět lidí. V rozhovoru pro Refresher popsal, jak probíhá vyšetřování, jak se cítí při pohledu na mrtvého člověka, zda měl někdy strach o život, ale také to, který nejvýznamnější případ jako kriminalista vyřešil.
„Přišli jsme tam, podlaha byla zalitá krví, všichni byli mrtví a těhotná žena měla rozstřílené břicho. Byl to hrozný pohled. Dosud mám ty Vietnamce před očima. Nerad se o tom s někým bavím, protože se mi pak vynořují vzpomínky a ty otřesné pohledy. Mám z toho pak vždy krátké trauma,“ vypráví Július o jednom ze svých nejhorších zážitků.
Ještě předtím, než se pustíš do rozhovoru, bychom ti rádi připomněli, že tvořit kvalitní obsah můžeme jen díky našim předplatitelům. Proto pokud se ti naše články líbí, podpořit nás můžeš vstupem do klubu Refresher+.
Jako vysokoškolák, který byl v armádě, jsem nezůstal v civilu ani den. Ponechali mi tutéž hodnost, takže jsem vstoupil do SNB jako nadporučík s tím, že jediné, co jsem musel udělat, bylo, že jsem dálkově studoval důstojnickou školu. Tam jsem dostal základy týkající se násilné kriminality a vražd. Později jsem měl dobré kolegy, kteří mě v kanceláři zasvětili do tajů kriminalistiky.
Povinnou pracovní dobu jsme měli od 7:30 do 15:30, ale na našem oddělení to zdaleka není všechno. Popravdě řečeno, pracovní doba u nás neexistuje. Když jsme měli případ, byla období, že jsem nebyl doma týden. V kriminalistice se nehledí na to, zda jsou Vánoce, zda mají děti narozeninovou oslavu nebo třeba musíte na pohřeb. Mnohdy mě odvolali od štědrovečerního stolu, ale odmítnout jsem nemohl, jedině kdybych měl zdravotní problémy. Po příchodu do kanceláře nám hlavní velitel vysvětlil, o jaký případ jde, a šli jsme do terénu. V normální pracovní době to však funguje tak, že si vždy po službě ještě uděláme poradu s kolegy, se kterými se vyměňujeme. Předáme si tam informace, co se komu podařilo, co zjistil a na čem je ještě třeba pracovat. Od toho se odrážel i běžný den.
Ano. Na jedné ulici v Bratislavě v roce 1992 sousedé oznámili, že se šíří nesnesitelný smrad z jednoho z bytů. Vykopli jsme dveře a našli jsme tam uškrcenou mladou ženu v rozkladu. Zjistili jsme, že pravděpodobným pachatelem bude asi její přítel, a šli jsme za ním k němu domů. Byli jsme však informováni, že může být ozbrojen. Šli s námi „zakuklenci“, ale na dveře jsme mu zaklepali my.
To byl případ, kdy jsem se opravdu bál o svůj život, protože jsem nevěděl, co mě za dveřmi čeká a jestli nebude pachatel rovnou střílet. Naštěstí to dopadlo dobře a díkybohu se od té doby nestalo nic, co by mohlo můj život ohrozit.
Řešil jsi i nějaké známé případy, které v tobě zarezonovaly?
Rok 1992, Ondrej Rigo. Devítinásobný vrah, který spáchal sedm vražd na Slovensku a dvě v zahraničí. Zabil také 12leté dítě s jeho matkou. Jako poslední zavraždil starší paní z Obchodní ulice v Bratislavě. Pracoval jsem na jeho poslední vraždě a byl jsem i u zatýkání. Věděli jsme o něm jednu důležitou indicii. Hledá byty s otevřenými okny, nějakým těžkým předmětem roztluče lebku oběti a následně provede intimní styk. Celá Bratislava žila ve strachu a až po roce a půl se nám ho podařilo chytit. Vyšetřování podle vzorků DNA bylo tehdy v plenkách, ale velmi nám to usnadnilo dokazování. Jelikož jsme měli důkazy, šli jsme už na jistotu. Dělal tehdy šatnáře v hotelu Carlton. Našli jsme ho bez ponožek, které zahodil do koše. Byly celé od krve oběti. To byl poslední důkaz a pak jsme ho vyslýchali. K žádnému skutku se nepřiznal.
Jaké to je – stát tváří v tvář vrahovi, jako byl například Ondrej Rigo?
Chodili jsme do vězení vyslýchat pachatele, ale téměř vždy s negativním výsledkem. Byli to lidé, kteří měli hlavu dolů a odmítli komunikovat. Dívat se na takového člověka mi nedělalo radost, ale byla to moje práce a své povinnosti jsem musel plnit.
Jaké další zajímavé případy jsi řešil?Případ Matta a Hauser. Dva mladí kluci, kteří potřebovali peníze, postříleli skupinu Vietnamců. Na Vajnorské ulici měli ti Vietnamci sklady, odkud tehdy pachatelé ukradli miliony korun. Mezi mrtvými byla i těhotná žena v sedmém měsíci. Zjistili jsme, že si šli ukradené peníze užívat do hotelu u Štrbského Plesa. Letěli jsme za nimi helikoptérou. Pokud mám správné informace, dosud jsou v base a je jim už téměř 50 let (oba vrazi jsou skutečně stále ve vězení a je jim 53 a 54 let, pozn. red.).
Mohl bys nám popsat, jak vypadalo místo činu na Vajnorské?
Přijeli jsme tam a na podlaze byly litry krve, všichni byli postříleni a těhotná žena měla rozstřílené břicho. Byl to hrozný pohled. Dosud mám ty Vietnamce před očima. Nerad se o tom s někým bavím, protože se mi pak vynořují vzpomínky a ty otřesné pohledy. Mám z toho pak vždy krátké trauma.
Stalo se, že vraždu vyřešili jen díky tobě?
Ano, na jeden takový případ si vzpomínám. V Dunaji plavala poctivě zabalená mrtvola ženy.
Při soudní pitvě jsem si všiml, že má žena na ruce prsten, kde byly vyryty nějaké iniciály. Ve spolupráci s Rakušany jsme zjistili, že se v jejich státě ztratila žena přesně se stejnými iniciálami.
Díky iniciálám se zjistilo, že to byla právě ona. Vrahem byl její manžel, ubodal ji nožem, zabalil ji a hodil do Dunaje. Sám dokonce šel nahlásit nezvěstnost své družky.
Dělá ti problém účastnit se soudních pitev?
Byl jsem asi na třiceti. Ze začátku to nebylo vůbec lehké. Téměř vždy jsem zvracel, protože ty pohledy na mrtvoly bývají opravdu nepříjemné. Hrozný smrad a chlapa se sekyrou v hlavě nezvládne každý. Po čase jsem si zvykl a bral jsem to s nadhledem.
Jaké bylo nejhorší místo činu?
Když jsme řešili vraždu homosexuálů. Byl to 53letý psycholog. Z bytu se šířil nesnesitelný zápach. Když jsme přišli na místo činu, našli jsme tam muže v rozkladu, ze kterého už vylézali červi. Ležel tam více než tři týdny a venku bylo 30 stupňů. To si ani neumíte představit. Bioložka z kriminalistického úřadu musela jít pryč a já jsem se musel vyzvracet.
Kdo ho zabil?
Jeho milenec, který si myslel, že mu byl nevěrný. Zasadil mu nožem 19 bodných ran.
Jaká je tvá role na místě činu?
Když kriminalističtí technici na místě činu skončí, my přijedeme po nich a prohlédneme celé místo znovu, neboť se stává, že mohou na něco zapomenout. Následně začneme pátrat po sociálních stycích, poměrech, bankovních účtech osob a podobně.
Podle čeho se sestavuje profil pachatele?
Podle způsobu provedení vraždy, neboť všechny indicie začínají až tam. V oddělení vražd nás bylo 18 a všude jsme chodili výhradně ve dvou. Vždy na konci pracovní doby jsme se s další směnou vzájemně informovali o aktualizacích případů a další úkoly vydal velitel oddělení vražd. To zase určilo další linii, na co se dále soustředit.
Jak se postupuje, když někdo zmizí beze stop? Vezměme si například případ Terezie Macalíkové, který v roce 2023 otřásl Slovenskem. Dívka se ztratila v blízkosti Dunaje a kolemjdoucí našli jen mobil a bundu.
V tomto případě se postupuje podle nalezených osobních předmětů. Když to byl mobil, museli bychom zjistit, jestli je použitelný. Začali bychom vyhodnocovat kontakty, kam volala, kdy volala, a z bundy bychom sebrali otisky. Předali bychom vše kriminalistickým technikům, které bychom požádali o provedení podrobné prohlídky těchto předmětů. Vzhledem ke zjištěným informacím bychom pak pokračovali dál, neboť například z mobilu lze zjistit spoustu informací. Následně bychom začali s výslechem lidí, se kterými byla pohřešovaná naposledy v kontaktu.
Zmínil jsi, že sleduješ detektivky. Co je největší hloupost, která tě vždy zarazí s tím, že to takhle v reálném životě nefunguje?
Když kriminalistický technik vezme ze sklenice stopu DNA, hodí to do počítače a na základě toho se mu objeví celá biografie nějakého člověka. Je to blbost a takto absolutně kriminalistika nefunguje.
Práce kriminalisty určitě není pro slabé povahy. Jak to vnímáš ty?
Kriminalista je povolání jako každé jiné, ale stále do velké míry zasahuje do psychiky člověka, když je součástí takových nepříjemných situací. S tímto povoláním však nemám jinou možnost, protože jsem za to placený. Trvalo mi dost dlouho si zvyknout, neboť to poznamená člověka na celý život. I teď, když si o tom povídáme, mám přímo před sebou ty pohledy na mrtvoly, které jsme našli v různých stadiích rozkladu.
Změnil se nějak svět kriminalistiky po listopadu 1989?
Přechod do nového režimu se nás nijak netýkal. Změny nastaly jen v názvech státních institucí. Přestalo se ale šetřit. Dříve neměla každá dvojice kriminalistů auto, museli jsme se střídat nebo chodit pěšky. Po revoluci jsme měli každý svůj vůz a tím se zvýšil i náš komfort. Změna nastala i v platech. Začali nám proplácet přesčasy a bývala období, kdy jsem měl větší peníze z přesčasů než z fixní výplaty.
Kdy sis řekl, že má tvoje práce smysl?
Po každém objasněném případu. Největší potěšení jsme měli z Riga. To byl monstrózní vrah, který spáchal své činy obzvláště brutálním způsobem.
Víme například, kolik vražd se za rok stane v Bratislavě?
Do roku 1989 se spáchaly čtyři vraždy do roka. Po roce 1990 začínaly mafiánské vraždy, se kterými jsme si nejprve nevěděli rady, protože to byla velká novinka. Tehdy stouply vraždy na 25 až 30 ročně, a když jsem odcházel od policie, už jich bylo více než 40 ročně. Když přestaly fungovat mafiánské kartely, trochu to zase kleslo.
Technologie však od roku 2005 určitě pokročila.
Nefunguje to tak ani teď. Nelze zjistit z jednoho otisku celou biografii člověka, je k tomu potřeba více informací.
Které detektivky máš nejraději?
Ze seriálů mám rád Colomba nebo všechny typy kriminálek CSI (CSI: Miami, Las Vegas atd., pozn. red.). Také mám rád NCIS – Námořní vyšetřovací služba.
Detektivní knihy, které mě vezmou za srdce, jsou od Dominika Dana, bývalého vyšetřovatele. Jeho knihy na začátku obsahují jednu větu, ze které si každý vezme to své: „Děj je smyšlený, i kdyby se někomu zdálo, že něco připomíná.“ (úsměv)
Jak vnímáš kriminalistiku v roce 1990 a dnes?
Občas se setkám s bývalými kolegy a vždy konstatujeme, že za dnešních podmínek bychom nechtěli tuto práci dělat. Kvůli podmínkám a mezilidským vztahům, které jsou vytvářeny. To si ani neumíte představit, ale nemůžu o tom mluvit.
