Apolena Rychlíková je novinářka a režisérka dokumentárních filmů. Její poslední snímek, uvedený do kin v rámci festivalu Jeden svět, nese název Hranice Evropy. V rozhovoru mluví o vzniku a hlavních tématech filmu nebo o svých plánech do budoucna.
Jak vznikaly Hranice Evropy
O čem je film Hranice Evropy?
Hranice Evropy je film, který jsem dělala šest let ve spolupráci se svou bývalou kolegyní Sašou Uhlovou. Zaměřily jsme se v něm primárně na téma pracovní migrace a vykořisťování migrantů, kteří přicházejí z východní Evropy na Západ, aby našli lepší pracovní podmínky a lepší život.
To je ale jenom jedna část filmu. Úplně obecně by se dalo říct, že to je film o lidské důstojnosti, o péči a o tom, co je práce v tom nejširším slova smyslu.
Co vás k jeho natočení motivovalo?Ten film vznikl trošku srandovně. My jsme už před sedmi lety udělaly film, který se jmenoval Hranice práce. V něm si Saša vyzkoušela práci nízkopříjmových pracovníků a pracovnic v Česku a popsala realitu lidí, kteří pracují za nedůstojné mzdy, v zaměstnáních, která naše společnost potřebuje. Ať už to byla prádelna v nemocnici, nebo v supermarketu za kasou.
Na tenhle projekt jsme se rozhodly Hranicemi Evropy navázat. Hlavně protože jsme viděly, jakým způsobem je zacházeno s lidmi z východní Evropy nebo i mimo evropské prostory. Akorát tam mezi nimi a Sašou tehdy byla jazyková bariéra, tím pádem nemohla stoprocentně pochopit a popsat to, co se jim děje.
Saša se tedy rozhodla, že aby to pochopila a popsala, tak se musí znovu vydat na tuhle cestu, tentokrát právě jako migrantka.
Proč byla právě Saša Uhlová ideální protagonistkou pro tenhle příběh?
Zaprvé – ona si to vymyslela. Už před lety, když za mnou poprvé přišla s tím, že by ráda dělala tuhle práci, jsem jí nabídla, že bych o tom chtěla natočit film, a dohodly jsme se na spolupráci.
Ona je na tuto práci mnohem vhodnější člověk než já. Pro mě bylo důležité být v roli režisérky, která může napsat scénář a může projekt nějak posouvat, inscenovat, může ho nějak narativně uchopit. Taky jsem neměla tu potřebu stát se levnou pracovní silou, jakou měla ona.
Saša je na tuto práci mnohem ideálnější i povahově, protože já bych byla asi nápadná, už vzhledem k tomu, jak vypadám.
Většina záběrů z prací, kde Saša Uhlová pracovala, jsou z kamery skryté v brýlích. Z filmařského hlediska – jak je obtížné dát dohromady film, ve kterém je skoro polovina záběrů pořízena na tuto provizorní kameru?Výhodou bylo, že jsme si to vyzkoušely už na Hranicích práce. Tentokrát jsme šly ale trochu dál. Pro mě bylo strašně důležité všechny scény správně uchopit, napsat si je dopředu a vytvořit pro ně narativní rámec.
Ačkoliv má film jedno primární téma, tak se na něm snaží ukázat „mnohovrstevnatost“ toho, jakým způsobem práce, vykořisťování nebo pracující migrace zasahují do našich životů.
Potom už bylo na mně, jak vybalancuju záběry, které jsou natočeny skrytou kameru, s tím, co budu natáčet dál.
Za mě je ale důležité říct, že jsme záběry ze skryté kamery nepoužívaly v investigativním slova smyslu. Používaly jsme je spíše emocionálně, intimně, vztahově. Nespoléhaly jsme se na ně v rámci narace nebo nějakého odhalování. Pro nás bylo důležité, aby spíš působily pro diváctvo jako svědectví o tom, jak vypadají prostory, kam se většina z nás normálně nepodívá.
Když se Saša Uhlová vydala pracovat na Západ, nechala doma své čtyři děti, manžela, ale i těžce nemocného otce. Jak těžké pro ni bylo tohle rozhodnutí? Musela jste ji i vy přesvědčovat, aby se vydala na Západ mapovat příběhy migrantů?
Bylo to celé její rozhodnutí a jela z vlastní motivace. Akorát to samozřejmě chvilinku trvalo, zvlášť kvůli tomu, že její táta byl opravdu těžce nemocný. Ale posléze jí i on sám řekl, že by byl rád, kdyby odjela, a nechtěl, aby se na něj nějak fokusovala.
Věděly jsme, že může nastat jakákoliv situace. Zároveň jsme ale tušily, že i to je součástí migrace za prací. Když jste pryč, vaši příbuzní mohou onemocnět, zemřít, může se jim zkrátka cokoliv stát a vy nemáte možnost se k nim okamžitě vrátit.
Ovlivnila smrt otce Saši Uhlové nějakým způsobem natáčení?Ano, určitě to ovlivnilo natáčení velmi silně. Ona samozřejmě musela z minuty na minutu odjet z Británie. A ani já jsem se necítila komfortně s tím, že bych ji po smrti jejího táty tlačila, aby se vrátila do pracovního procesu.
A ve chvíli, kdy se už cítila být připravená, vypukla válka na Ukrajině. To samozřejmě vneslo do našeho týmu i do samotného cestování určitou formu nejistoty. Saša najednou čelila úplně nové situaci, a když odjížděla, znovu se bála o svoji rodinu.
Ve filmu jsou znázorněny pracovní podmínky migrantů ve třech zemích – Francii, Německu a Irsku. Proč jste vybraly zrovna tyto země? Jsou v tomto ohledu nějakým způsobem specifické?
Naším cílem bylo primárně ukázat pracovní podmínky v zemích prosperující západní ekonomiky. V zemích, ke kterým lidé v ostatních zemích Evropy často vzhlíží a chtějí se k nim přiblížit.
Ve filmu mluvíme o železné oponě ve vztahu k postkomunistickému světu a ve vztahu k Západu. Zároveň je tu dělicí linie mezi chudobou a bohatstvím, také mezi jihem a severem Evropy. Jižní země – typicky Itálie, Portugalsko nebo Španělsko – na tom totiž taky nejsou dobře. I z těchto oblastí odchází pracovníci na Sever a na Západ.
A teď přímo k těm zemím – Německo jsme si vybraly, protože to je ekonomika, která je na Česko hodně navázaná. To byla celkem jasná volba.
Potom jsme hodně diskutovaly, že by bylo přínosem ukázat, jaké může mít migrace dopady, když se z ní stane silně politizované téma uchopené nějakými krajně pravicovými populisty. V tomto směru nám přišlo důležité ukázat současnou realitu pobrexitové Británie, kde je momentálně pro migranty mnohem složitější získat práci – lidi pracují v horších a zranitelnějších podmínkách, ale práce na černo nezmizela. Je tam i nadále, jenom je víc penalizovaná a je složitější se k ní dostat, ačkoliv ji Britové a Britky stále potřebují.
Británie se nám ale nepovedla, protože v době, kdy tam Saša byla, se dozvěděla o smrti svého táty a musela se vrátit. Později jsme se rozhodly, že už se zpátky do Británie nebudeme vracet. Podařilo se nám ale zjistit, že hodně lidí, kteří byli zvyklí pracovat v Británii a teď třeba nedostali pracovní povolení, odešli za prací do Irska, které z EU nevystoupilo.
V Irsku jsme se chtěly dotknout nějaké další práce, která ovlivňuje život nás všech. Kromě výběru zemí jsme totiž musely správně vybrat i odvětví a typ práce. Věděly jsme, že v Německu pracuje velká část lidí v zemědělství a že to je jedno z nejvýznamnějších odvětví pracující migrace. V Irsku jsme jako odvětví vybraly turismus.
Třetí zemí byla Francie. Tam jsme zamířily hlavně proto, že mi přišlo spravedlivé, aby Saša měla aspoň v jedné zemi nějakým způsobem větší pohodlí a klid – ve Francii studovala střední školu a já jsem si říkala, že pokud to jen trochu půjde, tak by bylo dobře, aby po těch dvou náročných destinacích alespoň trochu rozuměla zemi, do které jde pracovat.
Západní státy nejsou schopny vymáhat svá vlastní práva
Jaká je motivace migrantů z východní nebo i jižní Evropy jít pracovat do těchto zemí, když jsou zde pracovní podmínky na těchto pozicích tak bídné?
Celá postkomunistická Evropa žije v nějakém narativu o tom, co je vlastně Západ. My všichni jsme dlouho žili nebo ještě žijeme v tom, že máme Západ dohánět, a i západní státy samy o sobě rády vypráví, že jsou to fungující sociální státy. Ale v momentě, kdy dojde na pracovní migraci, tak tyto státy z velké části ani nejsou schopny vymáhat svá vlastní práva.
Není v těchto státech orgán, který by se pracujících zastal? Nefungují tam odbory?
Určitě tam odbory fungují mnohem líp než u nás. Ale migranti zde nejsou zaměstnáváni v režimu, v němž by se vůbec mohli stát odboráři, do oborů vstoupit nebo se jakkoliv kolektivně organizovat.
Tam jde i o to, že tato práce je opravdu na hraně zranitelnosti. Pracující zde nepracují na smlouvu, pracují v izolovaných lokalitách, nikdo nedozoruje, jakým způsobem jsou pracovní podmínky vykonávány, a podobně. V této situaci není pro pracující jednoduché vymáhat svoje práva, koneckonců to neumí ani většina lidí u nás.
Moje oblíbená právnička Šárka Homfray často mluví o tom, že kdyby se silniční zákony porušovaly tak často jako zákoník práce, tak máme na silnicích tisíce mrtvých denně. A to je bohužel pravda.
Tento systém je založen na tom, že ho nelze úplně jednoduše kontrolovat, a spoléhá se na to, že pracující se proti němu nebudou bouřit, protože jsou v extrémně zranitelné pozici.
Je takový systém dlouhodobě udržitelný, nebo se zkrátka rozpadne, až migranti nebudou ochotni pracovat za těchto podmínek a za nižší než minimální mzdy?
Je nereálné, aby se rozpadl. Nerovnosti v globálním světě jsou a budou tak velké, že vždycky budou lidi, kteří budou motivovaní jezdit někam za prací. V rámci dokumentu se ale pořád bavíme o zemích, které jsou součástí Evropské unie, kde se pracující ještě mohou těšit nějaké pracovněprávní ochraně.
Postupně ale bude docházet k tomu, že pracovníků z Evropské unie nebude dostatek – což se taky už děje a standardně se do EU dováží lidi z Ukrajiny nebo z mnohem vzdálenějších zemí, jako je třeba Pákistán, Thajsko nebo například Filipíny. Koloběh vykořisťování se nezastavuje u státních hranic, ani u těch evropských. Proto se taky ten náš film vlastně trošku provokativně jmenuje Hranice Evropy. Což odkazuje k nějakému vnitřnímu uspořádání, ale i k tomu vnějšímu.
Příliv pracujících migrantů tedy bude neustále. Za mě je ale důležité, aby daná země, kam migranti přicházejí, byla schopna dodržovat svoje vlastní práva, která ji utváří. Když má ten daný stát definovanou minimální mzdu nebo počet hodin, tak aby vymyslel i systém, jakým to může dozorovat i u tak ohrožených lidí, jako jsou migranti, kteří se sami bránit nedokážou.
Myslíte si, že je to i o špatném přístupu společnosti obecně? Na konci filmu jedna ze zaměstnavatelek Saši Uhlové mluví o tom, že ošetřovatelská služba má málo zaměstnanců kvůli štědrému sociálnímu systému. O špatných pracovních podmínkách a platu pod minimální mzdou se ani nezmíní. Tak není to i částečně o špatném „mindsetu“ společnosti?
Částečně to asi je i o mindsetu společnosti. Myslím si ale, že mnohem víc je to i o tom, co vlastně považujeme za důležitou práci, a to i politicky.
To, o čem mluvíte, se odehraje ve chvíli, kdy Saša vykonává profesi péče o staré, což je jedna z nejvíc neviditelných prací. A to v době, kdy celá Evropa rychle stárne a péči bude potřebovat čím dál tím víc lidí. Společnost si teď musí uvědomit, v jakých podmínkách chce, aby její obyvatelstvo stárlo, a jakým způsobem to bude saturovat.
Na péči jde podle mě jasně vidět, že se nemůžeme orientovat jenom na tržní mechanismy, protože v tu chvíli nám z toho vlastně vypadává nějaká vztahovost a nějaká bazální lidská sounáležitost, která je u péče strašně důležitá.
Takže si myslím, že je to i o tom, jakou prioritizaci tomuto tématu dávají politici a političky a jak k němu přistupují. Migrace se ukazuje jako strašně kruciální. My můžeme nastavit podmínky pro pracující migraci velmi otevřeně. Například ve Švýcarsku v nějakých kantonech můžou pracující migranti volit, když stráví v zemi několik let. To znamená, že se můžou stát občany Švýcarska v nějakém hodně širším slova smyslu.
V jiných zemích se jim na druhou stranu zakazuje pracovat, ba dokonce i vstoupit na území. Ukazuje to, že politika je extrémně variabilní a musí se najít nějaký střed nebo nějaký přístup, který bude do centra své pozornosti brát i otázku lidské důstojnosti, což si myslím, že u migrantů i chudých lidí obecně strašně vypadává.
A není to tak, že to společnost má myšlenkově nastavené tak – když to řeknu špatně –, že práce je práce a „makat“ se zkrátka musí, a pak tento typ nerovností spíše přehlíží, protože jí to přijde nějakým způsobem normální?
Určitě to má společnost do nějaké míry zvnitřněné, což ale zároveň neznamená, že si myslí, že je to normální. Jde o to, že jsme si na to jako společnost nějakým způsobem zvykli. A hlavně – minimálně v českém prostředí – nemáme kulturu protestu na takové úrovni jako třeba v západních zemích.
O to víc je zarážející, že se i Západ k pracovní migraci chová takovýmto způsobem. Já samozřejmě říkám Západ a nemyslím to nějak generalizačně, ale možná proto má film v názvu „jakou cenu má západní blahobyt“. Protože chceme adresovat i to, že bez toho, aby se Západ zapojil do zlepšování pracovních podmínek migrantů, si je sami migranti nevydobydou.
Vždycky totiž narazí na hrazdu buďto jazykové bariéry, nějakých vykořisťujících zaměstnavatelů, špatně nastavených smluv, nebo ohrožení ztráty pasu. Právě proto bychom to neměli nechávat na nich, ale na saturovanější nebo bohatší části společnosti, která má nastavovat pravidla a jít příkladem tomu, jak má společnost fungovat.
Zvýšit povědomí a dát hlas těm, kteří jsou přehlíženi
Chcete spíše zvednout povědomí o tomto problému, nebo si myslíte, že může přijít i nějaká systémovější změna?
U Hranic práce se vlastně ukázalo, že systémové změny jsme regulérně schopni. Po vydání filmu se upjala mnohem větší pozornost k tomu, co jsou pracovní a mzdové podmínky a jak je mohou pracující vymáhat.
Má to tři vrstvy – vy neděláte věci jenom proto, že potřebujete něco systémově změnit. Za mě je extrémně zarážející, že tak velké téma jako práce, které se dotýká každého z nás, nemá adekvátní zastoupení ve veřejném prostoru. Ani v tom mediálním, ani v tom filmovém, ani v tom uměleckém, obecně.
Ale je to přitom druhá otázka, na kterou se ostatních ptáte. Většinou se zeptáte: „Co děláš? Co je tvoje práce?“ Práce tvoří naši identitu, a přesto se pracovním podmínkám nevěnuje tolik pozornosti. A čím jsou lidi ve společnosti níže postaveni a čím méně vydělávají, tím je ta pozornost menší. A to hlavně proto, že média jsou tvořena lidmi, kteří žijí v jiných třídách a v jiných vrstvách a potýkají se s jinými problémy.
Takže debatu vedeme na několika stupních. První je vůči médiím nebo uměleckému proudu, kde si já u svých filmů i textů vybírám témata, která považuju za společensky důležitá a u kterých mám pocit, že se nějak dotýkají veliké spousty lidí. Chci v nich působit, protože tam cítím nějaký demokratický deficit.
Druhá vrstva, kterou otvíráme, je potom ta, že dáváme hlas lidem, kteří se cítí úplně po právu ve společnosti přehlíženi, protože se jim nikdo moc nevěnuje. A to je možná pro mě úplně nejdůležitější motivace.
A třetí vrstva je snaha nastavit zpětné zrcadlo lidem, kteří se podílejí na systému vykořisťování. Potom už je to samozřejmě na nich, jak s tím naloží, my na to nemáme páku, ten film nemůže měnit svět. Může ale vyprávět příběhy nějakým srozumitelným způsobem tak, aby se nad nimi lidi zamýšleli a aby ti, kteří stojí v pozadí a jsou přehlíženi, měli pocit, že jim aspoň na chvíli někdo vrací důstojnost.
Chystáte se Sašou nějaké pokračování? Nějaký další film?
Ne, určitě ne. Já se ve své filmové tvorbě chci trošku odpojit od tohohle způsobu filmování. Momentálně mám ve vývoji film o sterilizaci romských žen a připravuju první verzi scénáře hraného filmu. A dost vážně uvažuju o tom, že už nebudu dělat dokument, ale vlastně možná jo.
Dokument Hranice Evropy je momentálně promítán i na kanadském festivalu Hot Docs, jednom z nejprestižnějších filmových festivalů světa. Čeští diváci ho v těchto dnech mohou zhlédnout v různých kinech po republice.
