S německou spisovatelkou Verenou Kessler o klimatické krizi, mateřství i její nové knize Eva, která tato dvě témata spojuje.
„Lidé chtějí pro své děti to nejlepší, chtějí udělat vše správně. Ale to není možné. Nikdy nejde s jistotou říct, jaký život bude. To stejné platí pro klimatickou krizi. Byť o ní víme mnohé, nemůžeme se stoprocentní jistotou říct, jak svět bude vypadat za sto let,“ domnívá se německá spisovatelka Verena Kessler.
Nejen o klimatické krizi a mateřství, ale i o otcovství a o vztazích je její nová kniha Eva, která v Česku vyšla v nakladatelství Prostor. Verena do Prahy přijela v rámci Světa knihy – právě tam si s ní o mateřství a klimatické krizi povídáme.
Jak je v západní společnosti propojeno ženství a mateřství?
Jsou silně provázané. Standardem je, že pokud jste žena, děti někdy mít budete. A pokud se rozhodnete je nemít, musíte říct, proč jste se tak rozhodly.
A musíte mít dostatečně silný důvod.
A o tom, zda je ten důvod dostatečně silný, rozhodne společnost. (smích) Pokud se stanete matkou, nikdo se neptá, co vás k tomu vedlo. Ale mění se to. Pokud se dnes rozhodnete děti nemít, už existují i jiné cesty, jak být ženou. Ale když se bavím se čtenářkami, hodně to záleží na tom, z jakého prostředí daná žena pochází – jakou dělá práci, co očekává její rodina. Třeba u mě, u spisovatelky, lidé akceptují, že děti nemám. Říkají: „Dobře, z toho důvodu píšeš knihy.“ Ale kdybych měla jinou práci, dost možná by se mě ptali, proč je nemám a co pro tento svět vyprodukuji.
Jakým způsobem by se měl změnit přístup společnosti k mateřství a matkám?
Prvně by měl zmizet tlak, že se ženy matkami stát musí. A matkám by se mělo umožnit, aby byly matkami svým vlastním způsobem. O tom mluví hodně mých kamarádek, cítí obrovský tlak, aby byly „dobré matky“. Společnost určuje, kolik času mají svým dětem věnovat, jestli moc neupřednostňují svou kariéru a podobně. Mají pak pocit, že je nemožné být dobrou matkou. To by se mělo změnit.
Jsou to často muži mých kamarádek, kteří říkají: „Pojďme si udělat děti, chci být otcem.“ Je to pro ně mnohem jednodušší rozhodnutí. Role otce je v něčem snazší.
V knize Eva píšete i o očekávání, jak by po porodu mělo vypadat ženské tělo, o neustálých výčitkách, people pleasingu. Mohou tyto věci v životě ženy komplikovat mateřství?
Zrovna nedávno jsem četla knihu o toxické feminitě. Ženy cítí potřebu být milé, zavděčit se, zalíbit se. Cítí tlak, aby byly neustále krásné a staraly se o svůj vzhled. Takže ano, určitě.
Děti jsou většinou součástí obrázku „úspěšného života“. Jak vypadá úspěšný život podle vás?
Myslím, že je úspěšný, pokud jste šťastní a spokojení s tím, co děláte a jak žijete. Pokud nemáte pocit, že vám něco chybí. Takový život můžete mít, i když děti nemáte.
Proč jste napsala knihu o mateřství?
Začala jsem ji psát, když mi bylo 31 nebo 32. To je věk, kdy se lidé většinou začnou žen ptát, jestli chtějí mít děti. Stejnou otázku jsem v tom věku začala pokládat i sama sobě. Mé blízké kamarádky postupně začaly mít děti, takže i s nimi jsem to téma probírala čím dál častěji. Tehdy se také do veřejného prostoru více dostávalo hnutí Fridays for Future a zdálo se mi, že klimatická krize bude čím dál větším tématem. Obojí se týká budoucnosti a přišlo mi, že to od sebe nejde oddělit.
Pro lidi, kteří vaši knihu nečetli – jakými tématy kolem mateřství se v ní zabýváte?
Je o čtyřech ženách. První je novinářka, která se se svým partnerem snaží o dítě. Nedaří se jí ovšem otěhotnět a musí projít různými lékařskými vyšetřeními. Ona postupně začíná přemýšlet o tom, jestli děti vůbec chce. Jenže její partner si je v této otázce jistý.
Pak je tam její sestra, která má tři děti a někdy uvažuje o tom, jestli je mateřství pro ni. Byť své děti miluje, občas mívá ohledně svých rozhodnutí pochybnosti.
Následuje Eva. Podle ní bychom na svět děti kvůli klimatické krizi neměli přivádět. Poslední postavou je pak žena, která o své dítě přišla a je v této zkušenosti poměrně osamělá.
Znám například tolik knih o mateřství, ale ráda bych si přečetla nějakou z perspektivy otce.
Postavy a jejich prožívání popisujete velmi realisticky. Sina, která se se svým partnerem snaží o dítě, má obavu z neplodnosti, touží rychle počít a zároveň má strach z toho, co by neplodnost způsobila jejímu vztahu. Odkud jste při psaní čerpala emoce a zkušenosti?
Některé popsané emoce patří mně samotné. Ale také jsem o tom hodně mluvila se svými kamarádkami. To mám na psaní ráda – můžete prožít i věci, které nejsou vaše. Také mě ale fascinovalo, že jsme po mnoho let nad tímto tématem přemýšlely binárně – chceme, nebo nechceme mít děti? Myslely jsme, že je to rozhodnutí jenom na nás. Ale některé z nás se začaly snažit a ukázalo se, že to není jen naše rozhodnutí.
Zmiňovala jste, že jste téma rodičovství probírala s kamarádkami. Myslíte, že to podobně dělají i muži? Nedávno jsem v jednom textu četla, že je to pro ně stále tabu, že jim to přijde trapné.
Ano, to také vnímám. Když jsem byla malá, myslela jsem, že ženy jsou ty, které své partnery přemlouvají, aby se o dítě začali snažit. Ale ze svého okolí vidím, že je to častěji opačně.
Jsou to často muži mých kamarádek, kteří říkají: „Pojďme si udělat děti, chci být otcem.“ Je to pro ně mnohem jednodušší rozhodnutí. Role otce je v něčem snazší. Neovlivní jejich život tak velkým způsobem jako v případě ženy. Navíc o rodičovství toho tolik nevědí, protože o něm spolu zkrátka nemluví.
Mělo by se to změnit?
Ano. Znám například tolik knih o mateřství, ale ráda bych si přečetla nějakou z perspektivy otce.
Jedna postava vaší knihy hájí myšlenku, že je nutné přestat přivádět na svět děti kvůli klimatické krizi. Jakými argumenty tento postoj podporuje?
Říká, že každé dítě, které se dnes narodí, bude kvůli klimatické krizi trpět – a současně bude klimatickou krizi prohlubovat. Eva ale ví, že lidi nepřestanou děti mít, pouze o tom chce vést debatu.
Jak nahlížíte na otázku klimatické krize a rodičovství vy? Souhlasíte s ní?
Nesouhlasím. Ale rozumím jejím argumentům a fakta, o něž se opírá, mi přijdou přesvědčivá. Někdy jsem si u psaní postavy říkala: „Ty jo, má pravdu.“ Ale v knize jsou další charaktery, které děti mají nebo chtějí, a ty mají také pravdu. V rozhodnutí mít děti hraje roli i emocionální faktor, je to velmi intimní a osobní rozhodnutí. Nestavíte ho pouze na racionalitě a faktech. Eva tak má i nemá pravdu zároveň. Každý se ale musí rozhodnout sám.
Eva v knize tvrdí, že pokud si je někdo vědom rizik, které s sebou klimatická krize nese, a rozhodne se děti stejně na takový svět přivést, je šílený.
Ano, je šílený, ale také bychom to mohli označit za odvahu. Rozumím ale, proč lidi děti mají. Děláme navíc plno šílených rozhodnutí. Na světě jsou i jiné problémy, které lidem přináší utrpení a obavy, ale stejně se pro potomky rozhodnou.
V téhle debatě často slýchám argument, že pokud má člověk děti navzdory klimatické krizi, je jeho rozhodnutí sobecké. Co si o tom myslíte?
Mnohá rozhodnutí, která děláme, jsou sobecká. Lidé se snaží vytvořit si dobrý život – a dokud žijeme v tomto světě, musíme z tohoto důvodu některé jeho aspekty ignorovat. Možná je to sobecké, ale někdy je v pořádku chovat se sobecky.
Často slýchávám i argument: „Život je plný utrpení, ale stejně stojí za to žít. Utrpení není možné se vyhnout, ale i přesto je možné vést naplněný život.“ Souhlasíte s tím?
Lidé chtějí pro své děti to nejlepší. Chtějí udělat vše správně, ale to není možné. Vše nejde předvídat. Jedna postava knihy o své dítě přišla. Vše dělala správně, vedla dobrý život, byla dobrou matkou. Přesto její dítě onemocnělo a umřelo. I to se stává. Nikdy nejde s jistotou říct, jaký život bude. Totéž platí pro klimatickou krizi. Byť o ní víme mnohé, nemůžeme se stoprocentní jistotou říct, jak svět bude vypadat za sto let.
