Své psychiatričce v nadsázce řekla, že chce skočit z balkonu. Toxické prostředí v práci ji ničilo a potřebovala razantní změnu. Rozhodla se proto opustit Česko a odletět do Itálie. O svém několikaměsíčním dobrodružství ve Florencii pak napsala bestseller.
„Všichni asi známe klub 27. Já se rozhodla radši odjet pryč, než umřít,“ odpovídá Veronika na otázku, proč se rozhodla na šest měsíců opustit Českou republiku.
Prošla si totiž extrémně těžkým obdobím. Dokončovala studium, nahromadily se jí postranní projekty a do toho na ni doléhalo toxické prostředí v práci. Vyhořela, svíraly ji úzkosti a začalo ji trápit bušení srdce. A tak vyrazila do Itálie. Nejdřív chtěla o svém italském půlroce napsat blog, ale vznikla z toho kniha se sto povídkami.
Veronika Vrzalová je ale ženou mnoha talentů. Kromě toho, že napsala svůj knižní debut, vystupuje i jako burleska a na charitativních shows vybírá peníze na pomoc psům a dalším zvířatům.
O její knižní prvotině Florencie, moje (sebe)láska, nejspíš ještě uslyšíš – stala se totiž trhákem. Momentálně je na patnácté příčce nejprodávanějších knih knihkupectví Kosmas, o dvě příčky výš než Bílá voda Kateřiny Tučkové. V rozhovoru popisuje, jak jí cesta do Itálie změnila život, jaké má další plány a co ji vedlo k tomu, že se postavila na prkna jako burleska.
Jak jste cítila, když jste se dozvěděla, že se hned z vaší první knihy stal bestseller?
V první chvíli jsem myslela, že to musí být chyba webu, nebo že to dělají pro každého začínajícího autora, aby měl radost. Když mi to ale potvrdil Pavel z Arga (nakladatelství, pozn. red.), tak jsem usoudila, že to tedy asi bude pravda. Jsem z toho nadšená a mám radost, že si knížka hledá cestu do knihovniček a srdcí mnoha čtenářů a čtenářek.
Kniha začíná vaší návštěvou u terapeutky. Popsala byste lidem, kteří knížku třeba ještě nečetli, co jste v té době prožívala?
Měla jsem toho v té době na svých bedrech naloženo hodně. Kromě toho, že jsem měla práci na plný úvazek, tak jsem k tomu ještě dokončovala vysokou školu, psala diplomku a učila se na státnice. Dobrovolničila jsem v domově seniorů a zároveň jsem ještě v Praze zakládala taneční kabaret, do čehož jsem se snažila investovat 100 procent energie.
Když ale chcete všemu dávat maximum, tak to většinou dopadne tak, že nedokážete dávat ani 30 procent ničemu. Prostředí v práci bylo navíc dost toxické. Začala jsem mít problémy se spánkem a pocity tíhy na srdci a na duši. Byla jsem v takové tenzi, že jsem běhala po doktorech a řešila bušení srdce. Nakonec se ale všechno vyřešilo tím, že jsem odjela z Česka. Díky tomu se všechno srovnalo – můj problém nebyl fyzický, ale psychický.
Kolik vám bylo, když jste se rozhodla opustit Česko? Jak dlouhou dobu jste ve Florencii strávila?
Bylo mi 27 let. Mám pocit, že tento věk je pro spoustu lidí transformativní – všichni asi známe klub 27. Já se rozhodla radši odjet pryč, než umřít. Ve Florencii jsem strávila skoro půl roku. Knížka z toho popisuje necelé čtyři měsíce od půlky ledna do května.
Jak reagovala rodina na to, že jste na půl roku zmizela ze země?
Vzhledem k tomu, že maminka si prošla vyhořením pár let přede mnou, chápala to. A babička mi na to řekla, že mi závidí, že můžu zmizet. Měla jsem neskutečnou podporu.
Jela jste do Itálie rovnou s tím, že o tom napíšete knížku?
Počítala jsem s tím, že budu psát blog. Sepisovala jsem si zážitky o tom, jak se holka z Česka aklimatizuje v Itálii. Vznikly z toho příhody, o kterých jsem si řekla, že by z nich mohla být třeba menší sbírka povídek. Nakonec to ale dopadlo tak, jak to dopadlo. Knížka je složená ze sta povídek, které na sebe lehce navazují (smích).
Od své terapeutky jste dostala knihu Bella figura, která vás na myšlenku jet do Florencie přivedla. Jakým směrem by se váš život ubíral bez knížky?
Řekla bych, že by mě tam osud stejně zavál. Tyhle velké kroky, které člověk v životě dělá, jsou nevyhnutelné. Kdyby se mi do ruky nedostala Bella figura, tak by se mi do ruky pravděpodobně dostalo něco jiného. Možná bych se tam dostala jen o pár měsíců později.
Jaký zážitek z Florencie je pro vás nejsilnější?
Nejintenzivnější zážitek pro mě byl, když jsem šla vyprat do veřejné prádelny, protože jsem předtím nikdy ve veřejné prádelně neprala. Urvala jsem si tam největší ostudu ve svém životě. (smích)
Jak se vám po napsání knihy změnil život?
Hodně jsem si přeskládala priority. Dnes už je pro mě nejdůležitější duševní klid. Když cítím, že toho je na mě hodně, nevadí mi rušit plány nebo si vzít den dovolené a strávit ho na koupáku. Snažím se dávat sebe sama na první místo, i když ne vždycky to jde.
Nedávno jsem shodou okolností četla článek od autorky Bella figura, kde popisovala, jak integrovat italské zvyklosti do svého života. Jde to dělat i v úplných maličkostech: koukat jak na stromech rostou lístky, zamávat babičce, která v okně mává na všechny okolo, přes ulici pozdravit svou doktorku, zastavit se s pejskaři z okolí. Člověk si takto vytváří komunitu a buduje si vlastní „vesnici“ uprostřed města.
Zásadnější změnu života zatím nepozoruju, možná je na to moc brzo. Už mi ale chodí zprávy od lidí, které neznám a kteří mi píšou, že se v knížce našli nebo se díky ní rozhodli vydat do Itálie. To mi přijde super. Vždycky se z toho tetelím blahem a každou takovou zprávu si ukládám.
Proč je podle vás ta knížka tak úspěšná? S čím se lidé nejvíce identifikují? Je to to téma deprese a vyhoření, touha cestovat, nebo něco jiného?
Těžko říct. Každý si tam asi najde něco svého. Je hodně lidská a nehraju si v ní na něco, co nejsem. Používám běžnou mluvu a sem tam nějakou vulgaritu, když se to zrovna hodí. Člověk se možná najde i v pocitu ztracenosti nebo ve chvílích, kdy jde všechno nahoru dolů – jeden den se cítíte jako bohyně a druhý den jako kousek uschlého listu.
Myslím si, že sebeláska, kterou všichni hledáme, není cíl, ale cesta. Každý den o ni musíme bojovat. Připočetla bych k tomu spoustu faktografických informací, které si čtenář odnese a také to, že je ozdobena krásnými ilustracemi od mé kamarádky Monči Fridrichové. Mám pocit, že z beletrie už ilustrace dost vymizely.
Jak jste úspěch knihy oslavila?
Mám pocit, že to slavím ještě pořád. (smích) Nejprve jsem vydání knížky oslavila na soukromém křtu, kam jsem pozvala 80 mých nejbližších kamarádů. Měla jsem tam i blízké, kteří na celé cestě stáli při mně. Čtyři mí kamarádi přečetli každý jednu kapitolu.
A vystoupila tam moje kamarádka, která imituje Daniela Nekonečného, který pro mě byl bohem sebelásky, rozkošnosti a toho, jak být sám sebou. Tím jsem si splnila svůj dětský sen mít krásnou velkou oslavu. Poštěstilo se mi navíc to, že jsme ji uspořádali přímo v Žižkovském divadle Járy Cimrmana.
Druhý, veřejný, křest proběhne 12. září v Luxoru na Václavském náměstí v Praze, takže oslavy pořád ještě doznívají a určitě všechny srdečně zvu. Dnes (rozhovor proběhl 6. srpna, pozn. red.) jsem podepsala smlouvu na audioknížku, takže to se taky musí oslavit.
Jaké byly vaše začátky s psaním? Vzpomenete si, kolik vám bylo, když jste napsala svou první povídku nebo nějaký krátký příběh?
Vzpomínám si, že jsem napsala fanfikci o boy bandu Blue, což byla britská chlapecká kapela ze začátku tisíciletí. Úplně první byl ale příběh o rodině zubních kazů, kteří se jmenovali Kladívkovi a Vrtáčkovi. To jsem vyprávěla své babičce, když mi bylo asi pět.
Kdo vás k té myšlence něco tvořit přivedl? Máte v rodině nějaké další spisovatelky nebo spisovatele?
Jsme rodina velkých čtenářů, takže vztah k literatuře mám od útlého dětství. Příběhy, které už vznikly, mi byly málo a tak jsem si začala vymýšlet svoje a prožívat je v hlavě a v srdci. V rodině pár umělců máme, ale spíš amatérského zaměření. Pradědeček hrál ochotnické divadlo, babička zpívala, ale spisovatelka jsem první.
Co máte v plánu dál? Máte v hlavě koncept další knížky?
Mám. Už mi jen chybí si jet v říjnu odžít druhou část. Bude to o poutní cestě svatého Františka z Assisi. Jednu část jsem absolvovala v roce 2021, kdy jsem šla z Florencie do Assisi. Teď mě čeká cesta z Assisi do Říma. Trochu se bojím, že někde v lese umřu. Kdyby náhodou jo, tak si říkám, že mrtví autoři se prodávají líp než živí.
Co jste si na italské kultuře a společnosti zamilovala nejvíc?
To, jak jsou Italky a Italové veselí, dobrosrdeční a nápomocní. Vůbec vás nemusí znát, ale když můžou, tak vám pomůžou. Stala se mi příhoda, která bude v mé druhé knížce, kdy jsem hledala ubytování v jedné vesnici, kde zrovna probíhal středověký festival a všechno bylo vybookované. Přišla jsem úplně zoufalá k jednomu hotelu a řekla jsem paní na recepci, že nemám kde spát. A ona na to: Neboj, to vyřešíme! Obvolala několik míst, zjistila, kde mají volno, hodila mi krosnu do auta a zavezla mě tam. Přitom to bylo asi jen 150 metrů a v pohodě bych to ušla sama. Ona mi ale úplně nezištně pomohla. Tohle mám na Italech nejradši a snažím se od nich v tomto ohledu inspirovat.
Kdybyste měla vyjmenovat tři nejoblíbenější nebo nejzásadnější knížky, které váš život ovlivnily, tak jaké by to byly a proč?
Určitě Malý princ. V něm je podle mě velký kus pravdy, čtu ho každý rok a pokaždé v něm najdu něco jiného. Určitě musím zmínit celou ságu Harryho Pottera. Jsem ročník 1991, vyrostla jsem s ním a formovalo to mou osobnost. Třetí je bezesporu Bella figura, protože mě dovedla do Itálie a hodně jsem se našla v příběhu autorky Kamin. Cítím mezi námi velké podobnosti, ať už jde o životní cesty nebo osobnostní rysy.
Kromě toho, že jste spisovatelka, tak vystupujete i jako burleska Ginger Wixxie. Kdy a jak jste se k tomu dostala?
K burlesce vedla má cesta přes kurzy s Angelinou Angelic. Po kurzu jsem měla první vystoupení, chytlo mě to a už jsem u toho zůstala. Letos to bylo osm let. Už jsem trošku burleskní veterán mezi amatérskými burleskami. (smích)
Co všechno vám v život v této subkultuře přinesl? Čím vás to nejvíc obohatilo?
Spoustou úžasných kamarádek. Komunita burlesek je velmi podpůrná a máme se všechny rády. Přineslo mi to respekt k sobě samé, k jiným ženám a ke všem tvarům těl žen i mužů. Samozřejmostí jsou i taneční skills a způsoby, jak si cokoliv elegantně sundat a nestydět se. Dřív jsem se bála tančit někde v klubu a dneska to rozjedu klidně i na ulici. (smích) A určitě i oblečení. Než jsem objevila burlesku, nosila jsem pořád džíny a svetr, dneska už v mém šatníku džíny ani nejsou. Místo toho mám asi 70 šatů.
Vy jako burleska spojujete představení s dobročinnými aktivitami, kdy pomáháte psům. Můžete popsat, jak tyto charitativní večery probíhají a co tam lidé zažijí?
Pod názvem Fluffy Paws Burlesque pořádám charitativní burleskní akce – vyberu psí nebo kočičí útulek, moji kamarádi burlesky, drag queens, básníci či další umělci udělají show, kde se lidé pobaví, a součástí je i dražba uměleckých předmětů. Peníze z dražby a část z lístků se pak věnuje vybranému útulku na podporu zvířátek. Nejbližší akce bude v 21. září v Klubu Famu.
Kolik charitativních večerů už za sebou máte?
V září proběhne čtvrtý. Kromě toho, že to je pokaždé super večer, který si všichni užijeme, jsme takto společně pomohli například pejskům z hospicu Dejte nám šanci, kde má paní Šárka kolem 70 psích stařečků. Těm jsme poslali 40 tisíc korun. V lednu jsme dělali charitativní večer pro Depozitum Beruška, odkud má pejska moje mamka. Naposledy, v dubnu, jsme pomáhali azylu Pohádková zahrada – srdcem pro zvířata, kde mají nejen pejsky, ale i malého muflona Jonatána a teď čerstvě zachráněného klokana, kterému zemřela maminka.
A komu budete pomáhat příště?
V září budeme pomáhat spolku Nebelvira's help for animals, což je paní, která zachraňuje psy v Rumunsku z útulků smrti, kde jsou hafíci vraždění, týraní a žijí v hrozných podmínkách. Život jednoho psa stojí zhruba patnáct set korun, takže každá koruna se počítá.
Co byste na závěr poradila mladým lidem, kteří se dnes třeba nachází ve stejné nebo podobné životní situaci jako jste byla vy před odletem do Florencie?
Nebojte se jít za svým snem, ať je ten sen jakýkoliv. I kdyby to měl být jen víkend na Šumavě. Pokud někoho trápí práce, tak by měl vědět, že práce se kvůli němu trápit nebude. Každý by měl jít za tím, co ho volá.
