S terapeutkou Jiřinou Hermanovou o tom, jak se lidé chovají ve vztazích a proč, jak se vztahovými úzkostmi a obavami pracovat i proč je důležité znát sám*sama sebe.
Možná jste se pár dní neviděli a nenapsal*a ti. Běží ti hlavou katastrofické scénáře? Bojíš se, že má někoho jiného nebo o tebe ztrácí zájem? Hromadí se v tobě vztek?
Možná ti někdo řekne, že máš na zahradě vysokou trávu. Někdo si z takové věty nebude dělat nic, ale někdo jiný si pomyslí: „Vyčítá mi, že jsem neposekal*a zahradu!“ To, jak si různé události v životě interpretujeme, totiž ovlivňuje i naše citová vazba (attachment). Do velké míry se na ní podepisuje vztah, jaký jsi v dětství měl*a se svým primárním pečovatelem či pečovatelkou.
Emočně chladní rodiče, nedostatek péče nebo přímo trauma v dětství mohou ovlivnit, jestli budeš věřit lidem kolem sebe, sám*sama sobě nebo své*mu partnerce*partnerovi. Jakou vazbu si do života odneseš. Budeš-li se cítit bezpečně, úzkostně, jestli se budeš náročným situacím radši vyhýbat nebo jestli budeš reagovat chaoticky.
A proč je to důležité? Když své vazbě porozumíš, můžeš rozklíčovat spoustu svých (nejen) vztahových problémů. „Když si uvědomím, co se mi děje, mohu s tím začít něco dělat. Například proč neustále potřebuji ujišťování – protože si sám*sama příliš nevěřím? Proč se vzdaluji a chráním – protože se bojím odmítnutí?“ vysvětluje v rozhovoru pro Refresher terapeutka Jiřina Hermanová.
Představme si situaci. Mám pocit, že se mi partner*ka dostatečně nevěnuje, třeba se pár dní nevidíme a nepíše mi. Jak by na to reagoval člověk s bezpečnou citovou vazbou oproti někomu, kdo si utvořil vazbu úzkostnou, vyhýbavou nebo dezorganizovanou?
V praxi se děje mnoho různých kombinací chování, vždy záleží na konkrétním člověku a situaci. Zjednodušeně řekněme, že člověk s bezpečnou vazbou se bude snažit zjistit, co se děje. Nebude si v hlavě vytvářet katastrofické scénáře, co všechno by to mohlo znamenat. Nebude prožívat příliš silné emoce, příliš se obávat. Bude umět vyjádřit své potřeby.
Člověk s úzkostnou vazbou si může začít vytvářet různé scénáře: „Je to konec vztahu, má někoho jiného?“ Takto vytvořené představy ho velmi zúzkostní, může pak prožívat „peklo“. Může mít psychosomatické obtíže, bolesti různého druhu a podobně. Svého partnera zahrne mnoha esemeskami, dvacetkrát zavolá, hodně se dožaduje pozornosti. Potřebuje zjistit, co se děje, a to okamžitě.
Člověk s vyhýbavou vazbou může zareagovat tak, že se distancuje, odtáhne. Nebude psát, když se mu protějšek konečně ozve, jako reakci zvolí ještě větší stažení se. Vnímá to tak, že je to další člověk, který ho odmítl – a tak se od něj musí emočně vzdálit. Je to pro něj ochranný mód, ale navenek to vypadá, že ho to celé vůbec netrápí. Že ho to nezajímá.
Člověk s dezorganizovanou či chaotickou vazbou bude spíše nepředvídatelný. Někdy se zachová vyhýbavě, někdy úzkostně.
Další příklad. Dejme tomu, že po nás někdo vyžaduje věc, kterou nechceme udělat – sex nebo třeba návštěvu příbuzných. Jak lidé s různými vazbami zareagují?
Člověk s bezpečnou vazbou si bude umět stát za svým, bude o tom umět komunikovat. Vysvětlí, že nemá náladu, že je unavený. Řekne to empatickým způsobem, nebude mít potřebu protějšek zraňovat.
Člověk s úzkostnou vazbou může jít přes sebe. Nemusí umět vyjádřit své potřeby a spíše se bude snažit požadavkům vyhovět, protože se bojí opuštění.
Člověk s vyhýbavou vazbou se bude snažit situaci vyhnout, protějšek může například urazit či verbálně zranit, jen aby situaci nemusel čelit. Ze situace spíše nějakým způsobem odejde.
Naše vazby se mohou měnit. Chování lidí ovlivňuje prostředí, situace, jakými lidmi je obklopen, jaké má kolem sebe vztahy.
A v situaci, kdy je samotné někdo odmítne?
Člověk s bezpečnou vazbou bude mít pochopení, nebude si brát odmítnutí osobně. Člověk s úzkostnou vazbou na tom bude o to více trvat, bude se dožadovat svého. Bude neodbytný, což může být velmi nepříjemné. Když mu nebude vyhověno, může se dostat až do panických stavů. Člověk s vyhýbavou vazbou se spíše uzavře a bude pro něj velmi těžké znovu potřebu vyjadřovat.
Napadají vás další příklady, na kterých by se jednotlivé vazby daly ilustrovat?
Během terapií s klienty třeba zjišťujeme, co každý z partnerů slyší. Zajímavé je, že každý z nich slyší něco jiného. Dejme tomu, že partner řekne větu: „Na zahradě máme pěkně vysokou trávu.“ Člověk s bezpečnou vazbou spíše uslyší: „Na zahradě už máme vysokou trávu.“ Člověk s úzkostnou vazbou spíše uslyší něco ve smyslu: „Je moje chyba, že není posekaná tráva.“ Člověk s vyhýbavou vazbou se spíše stáhne.
Jak byste vysvětlila teorii citové vazby – v angličtině se používá termín attachment theory, který možná může být pro čtenářstvo známější.
Zabývá se tím, jak raná emocionální vazba mezi dítětem a primárním pečovatelem – vztah, který spolu mají ve věku zhruba od půl roku do tří let – ovlivňuje pozdější prožívání člověka, jeho vztahování se k lidem i okolnímu světu. I to, jak umí pracovat se stresem.
Jejím otcem je britský dětský psychiatr John Bowlby, kterému pravděpodobně vděčíme za to, že se postupně začaly měnit podmínky například pobytu dětí v nemocnici, v jeslích a podobně. Bowlby popsal, jak je tato raná vazba mezi dítětem a primárním pečovatelem, nejčastěji matkou, důležitá pro další rozvoj dítěte.
Chaotická vzniká, když dítě prožívá například těžké traumatické zkušenosti. (...) Člověk je pak zmítán v chaosu, chvíli může být na někoho navázán hodně, jindy se distancuje.
Když bude dítě plakat a matka se mu bude věnovat, ukonejší ho, bude tam pro něj. Když bude mít hlad, dostane najíst a pocítí blízkost. To mu může dát pocit jistoty, že svět je dobré místo. Pocit bezpečí. Vědomí, že na něm záleží a někdo se o něj stará. Že může zkoumat okolní svět a pak se má ke komu vracet. Když bude mít tuto jistotu, bude pravděpodobně i odolnější vůči stresu – bude vědět, že těžké věci lze zvládnout, že není sám, že má někde podporu.
Na Bowlbyho poté navázala jeho kolegyně Mary Ainsworth, která popsala tři typy vazby: bezpečnou, vyhýbavou a úzkostnou. Později přibyla ještě dezorganizovaná/chaotická, což je kombinace vyhýbavé a úzkostné.
Jak dojde k vytvoření jednotlivých vazeb? A jak se projevují v dospělosti?
Bezpečnou vazbu mají ti, kteří jako malí zažili, že jejich potřeby byly uspokojované. V dospělosti to jsou otevření lidé, kteří věří sobě i ostatním. Jsou spokojeni sami se sebou a tuto spokojenost nabízí i lidem kolem sebe. Nebojí se komunikovat, mají dobře nastavené hranice. Jsou ve světě s důvěrou.
Bandurko: Survivor ukázal, že mám osobnost. Jako Slovák to teď mám jednodušší
5. června 2024 v 9:00
Úzkostná vazba se zformuje tehdy, když má dítě zkušenost, že tam jeho rodič někdy je, ale jindy není. Nebo mu dá najíst, ale nedává mu lásku a pozornost, nekonejší ho, není mu oporou. Dítě si pak není jisté tím, co bude, což se později propisuje i do jeho dospělého prožívání. Jeho vztahy jsou nejisté. Na lidech může ulpívat, nedůvěřuje jim, že je pro ně důležitý. Neustále vyžaduje ujišťování, že je všechno v pořádku, že ho protějšek stále má rád. Své emoce může skrývat za vztekem a výčitkami.
Vyhýbavá vazba vzniká, když primární pečovatel sice zajistí některé potřeby, ale některé nenaplní téměř vůbec. Často je tam emoční pusto. Dítě se pak také naučí distancovat, má pocit, že jsou vztahy nejisté a nebezpečné, že je lepší se spoléhat pouze sám na sebe a od ostatních nic neočekávat – aby nebylo znovu zraněné, znovu zklamané, znovu odmítnuté.
Chaotická vzniká, když dítě prožívá například těžké traumatické zkušenosti. Fyzické či psychické zneužívání, těžké situace v rodině jako alkoholismus nebo jiná závislost, nemoci rodičů nebo pobyty v nemocnici, které pro děti mohou být velkým traumatem. Člověk je pak zmítán v chaosu, chvíli může být na někoho navázán hodně, jindy se distancuje.
Pomáhá také to, když se lidé s vyhýbavou či úzkostnější vazbou obklopují lidmi, kteří jsou otevření a mají dobře nastavené hranice.
Všímám si domněnky, že každý z nás je zkrátka jeden typ. Tak to ale není, že? Jaké další faktory vstupují do toho, jak se k lidem vztahujeme?
Naše vazby se v průběhu života mohou měnit. Chování lidí ovlivňuje prostředí, situace, jakými lidmi je obklopen, jaké má kolem sebe vztahy – to vše má vliv na to, jak se k lidem i světu vztahujeme. Pokud se u dítěte vytvořil určitý typ attachmentu, neznamená to, že ho bude mít celý život. Pokud získalo bezpečnou vazbu, ale v průběhu života zažije otřesy, zranění, zklamání, trauma, pak se jeho vazba může změnit například na úzkostnou nebo jinou.
Vše, co se nám v životě děje, se nedá svalovat na teorii citové vazby. Roli v našem chování mohou mít konkrétní situace. Pokud jsme ve stresu, můžeme být celkově více zúzkostnění, nemusí to znamenat, že máme úzkostnou vazbu. A souvisí s tím i temperament. Pokud je někdo extrovertnější, bude umět například lépe formulovat svoje potřeby a bude se chovat jinak, než pokud je někdo introvert a má větší tendenci se stáhnout do sebe a tolik se neprojevovat.
Je důležité snažit se podporovat otevřenou komunikaci a snažit se o aktivní (empatické) naslouchání. To se ve vztazích velmi často neděje. Během mnoha párových terapií se bavíme o tom, jak naslouchat a slyšet.
Proč je problematické, pokud se lidé takto zaškatulkují? Například jsem slyšela, že někteří odmítají randit s „vyhýbavým“ člověkem.
Co se dozvíš po odemknutí?
- Pomoci ti můžou terapie, ale i lidé kolem tebe nebo knihy. Jak si „vypracuješ“ zdravější attachment?
- „Vytvořenou vazbu lze proměnit, všichni se mohou k bezpečné vazbě propracovat. Základem je motivace,“ říká Jiřina Hermanová.
- Attachment = člověk. Lidé jsou komplexní a jejich chování neurčuje jenom typ jejich citové vazby.
- Jaké kombinace citových vazeb spolu v párech dobře fungují.
- Jak v partnerství řešit problémy s citovými vazbami.
