S psycholožkou Leonou Šímovou o tom, jak se správně bavit o sexu, kde a kdy o něm mluvit a proč je důležité trénovat slova jako „penis“ nebo „vagina“.
„Budu se muset přemoci a komunikovat i přesto, že se možná budu cítit nepříjemně nebo trapně. Ale přínosem může být kvalitnější sex, soužití a komunikace – klidně i po zbytek života,“ popisuje v rozhovoru pro Refresher benefity mluvení o sexu psycholožka Leona Šímová.
Jak ovšem překonat stud? Kdy a kde je dobré mluvit o sexu? A co když s námi partner nebo partnerka téma probírat nechce? I na to odpovídá v rozhovoru pro Refresher.
Aby lidé mohli otevřeně komunikovat své potřeby kolem sexu, je důležité, aby byli ve vztahu, ve kterém se cítí bezpečně a ve kterém mohou být zranitelní, je to tak?
Vlastně v podstatě jakákoli komunikace potřebuje bezpečnost. Vše se komunikuje lépe, když víme, že se druhému můžeme svěřit, že nás vyslechne, že nás neodsoudí, že se nad tím třeba zamyslí a udělá změnu.
Byť ty dvě poslední věci jsou ve vztazích o něco vzácnější. Ale je důležité umět si trochu nasypat popel na hlavu, zrevidovat, zda na tom, co nám náš protějšek říká, je něco pravdy, a případně podle toho učinit změny. Podle toho bych doporučila partnery i hledat – jestli mají ochotu provádět změny a nejet pouze ve svých zajetých kolejích.
Proč je důležité o sexu s partnerem či partnerkou, se kterým/kterou sex máme, hovořit? Proč je důležité mluvit o tom, co chceme, nebo nechceme?
Sex je jednou z dílčích částí vztahu. Je proto otázkou, zda s partnerem umíme mluvit i o jiných věcech. To, že se dokážeme bavit o věcech, které jsou tabu, stydíme se za ně nebo kolem nich máme nějaké nepříjemné emoce, totiž rozšiřuje kvalitu našeho soužití.
O sexu je důležité mluvit, protože to obvykle bývá pro většinu párů důležitou součástí vztahu. Otevřená sexuální komunikace může zvýšit vztahovou spokojenost, kvalitu vztahu i spokojenost jedinců jako samostatných bytostí. Sexualita je nejen partnerskou, ale i individuální záležitostí, kterou si životem neseme i v momentě, kdy nejsme zrovna ve vztahu. Pravděpodobně budeme v životě šťastnější, když se kolem této části nás samých cítíme dobře a naše potřeby jsou vyslyšeny.
Je ale také důležité říct, že někteří partneři se vědomě rozhodnou, že pro ně sex důležitý není. To je také v pořádku, takové vztahy mohou fungovat. Často se setkávám s domněnkou, že bez sexu to nejde, že bez něj je vztah odepsaný. To je velký mýtus. Pro některé páry, které ve své praxi potkávám, to důležité není – čas naplňují jinými aktivity, prožívají spolu nesexuální intimitu a můžou být šťastní stejně jako páry, které společně sexuálně žijí.
Jak může otevřená komunikace o sexu zlepšit náš život?
Když překonám stud a nepříjemné pocity, věc se rozhodnu komunikovat a je vykomunikovaná úspěšně, může to mít mnoho benefitů.
Zaprvé se zlepší kvalita sexu samotného. Když se o něm budeme bavit, zvýšíme tím pravděpodobnost, že budeme spokojení – například pravděpodobněji můžeme dosáhnout uspokojení nebo pro nás bude více potěšující ten samotný zážitek. Když sex odpovídá tomu, jak ho potřebuji, jak ho mám rád, stane se pro mě příjemnějším a zábavnějším. Ze současného paradigmatu psychosexuologie navíc víme, že dobrý a kvalitní sex má významné pozitivní dopady na naše fyzické zdraví.
KVÍZ: Polovina mladých mužů neví, kde má žena klitoris. Jsi na tom lépe?
8. srpna 2024 v 11:00
Mezi mnou a partnerem se tím také zvýší blízkost a důvěra a posílí to vědomí mě samotné*ho. Když si o něco řeknu a má potřeba bude vyslyšena, dostanu ubezpečení, že je v pořádku si o věci říkat. Že je na mě brán ohled. Získám zkušenost, že když jsem s něčím nespokojený*á, můžu to komunikovat a říct si o úpravu. Tím vším se posílí náš „self esteem“, tedy naše sebevědomí, sebepojetí, také třeba schopnost prosadit sám sebe.
Mnoho lidí se o sexu stydí mluvit, cítí se trapně nebo příliš zranitelně. Jiným zase není příjemné explicitně popisovat, co by rádi, aby jim partner či partnerka dělal*a. Jak s pocity trapnosti, studu nebo zranitelnosti pracovat?
Zase se zde můžeme podívat na dvě roviny. Nejdříve na plošné téma studu v mém životě. Jak se cítím, když mám mluvit o věcech, které jsou nepříjemné nebo které jsou tabu? Což nemusí být jen téma sexu, typicky to pro lidi bývá třeba i téma peněz nebo víry.
Pokud je pro někoho velké téma, že citlivější věci není schopen komunikovat, pak doporučuji i individuální terapii, kde můžeme zjistit, proč to tak máme. Někdy je to napojené na dětství a rodinné podmínky, kde se tyto věci neřešily nebo se řešily za zavřenými dveřmi. V takovém případě dítě nezíská zkušenost, že je v pořádku nekomfortní témata otevírat. Ale dá se to naučit.
A v kontextu studu kolem mluvení o sexu pak nejčastěji slýchávám otázku: Když už se odhodlám o sexu mluvit, jaká slova mám používat?
Nedávno vyšla pěkná knížka s názvem Děti to chtějí vědět taky, ve které autorky doporučují i nastávajícím rodičům: „Učte své děti používat slova, jako je penis nebo vagina. Možná to bude trapné i vám, ale říkejte je. Časem to přestane být trapné.“
Protože když děti tato slova neslýchají, ve dvaceti jdou na gynekologii nebo na urologii a najednou ani nevědí, jak své problémy popsat. Mám pocit, že se ve společnosti ještě stále bojíme tato slova používat. Třeba slovo penis už je na tom o něco lépe a je používáno častěji, v umění nebo v kultuře bývá penis víc akcentován než ženský genitál. Ale slova jako vagina nebo vulva nahlas stále používá jen minimum lidí.
Takže je dobré si vyjasnit, jaké termíny chci používat. Někomu může vadit slovo penis, protože mu to zní moc medicínsky, takže může upřednostnit slovo, které již dříve s partnerem používal. Nebo si sám může promyslet, které názvosloví je mu komfortní. Když zjistím, jaká slova mohu využívat, aby mi v dané konverzaci bylo lépe, odstíním tak některé pocity studu nebo trapnosti. A také je důležité zjistit, zda slova používám správně. Mnoho lidí totiž stále neví, že třeba vagina a vulva jsou odlišné věci.
Psychoterapeutka Vanessa a její manžel Xender Marin ve svém podcastu Pillow Talks doporučovali, aby si lidé tato slova natrénovali. Klidně i celé věty: „Chci tě. Chci, abys mi to udělal pusou.“ Pomoci může i to, když se u toho na sebe budeme dívat do zrcadla, což může simulovat pocit zranitelnosti a pomoci nám zvyknout si na tento pocit. Je to podle vás dobrá rada v případě, že některá slova lidem nejdou „dostat přes pusu“?
Ano, to mi přijde jako fajn praktický tip.
Jaké další nástroje mohou lidé používat, pokud jim nejde nebo nechtějí komunikovat verbálně a explicitně?
Je možné se společně podívat třeba na porno. Můžeme najít video, které odpovídá tomu, co by nás bavilo, a vzájemně to sdílet. A nemusí to být jen porno, mohou to být i filmy s nádechem erotiky. Pak mohu položit otázku jako: Tohle by mě bavilo, co na to říkáš?
Nebo třeba v knize Klub rozkoše jsou hezké nákresy. Je zacílena na lidi, kteří nevědí, co přesně je uspokojí nebo baví, chtějí společně zkoumat nebo nevědí, jak toto téma s partnerem komunikovat. Doporučila jsem ji mnoha párům, které se toho chytily a společně knihu využívají.
Pokud je pro nás momentálně příliš nepříjemné komunikovat dané z očí do očí, co můžeme udělat jako alternativu? Můžeme to partnerovi v takovém případě třeba napsat v SMS? Nebo když někomu vadí partnerův pohled, může být cestou i to, že to řekneme potmě nebo se k němu otočíme zády?
Cokoliv ze jmenovaných způsobů je stále lepší než na komunikaci o sexu rezignovat. Samozřejmě by bylo ideální, kdyby v tom postupně nastával progres – nejdřív to třeba napíšu a pak se postupně po krůčcích dostávám k tomu, že už o tom i mluvím. Když zůstanu třeba jen u toho psaní, může se to stát mým únikovým mechanismem. Místo abych se učil*a o těch věcech mluvit otevřeně, tak si najdu způsob, jak to trochu obejít, aniž bych se s tím musel*a konfrontovat napřímo.
Musí být cílem se studu nebo trapnosti zbavit kompletně?
Ne, na to recept ani neexistuje. Téma sexu má kolem sebe stále nádech tajemna a tabu, což je dáno historií a vývojem společnosti, byť se to posouvá k lepšímu. To, že sex obsahuje tajemnost a napětí, je zároveň do nějaké míry i to, co nás na sexu baví, takže je v pořádku, že tam nějaké pnutí každý z nás vždycky bude mít. Cílem není dostat se na 0 % studu. Cílem je zrevidovat, kolik studu cítím a kolik studu bych cítit chtěl*a. Možná nechceme cítit 80 % studu, ale bude nám stačit, když se o kousek posuneme, když to snížíme alespoň na 50 %, aby nám to například nekomplikovalo kvalitu soužití s partnerem.
Mnohem snáz se to ovšem překračuje na začátku vztahu, proto je dobré to otevírat preventivně. Když pět let žijeme ve vztahu, ve kterém jsme se o tom nebavili, může vzniknout velká hora nevyřčených problémů. Pak se to komunikuje ještě o něco hůř.
Proč je důležité mluvit jak o věcech, které nefungují, tak i o těch, které fungují?
Existuje termín debriefing, využívá se nejčastěji u pracovních týmů nebo ve sportu, ale jsem zastáncem toho, aby se tento koncept využíval i ve vztazích. Jedná se o zpětné komplexní vyhodnocení toho, co se mi líbilo, co ne, čeho chci více, čeho méně. Takto funguje rozvoj a zlepšování, že se vědomě zastavím a zreflektuji ten prožitek. Je fajn partnerovi upřímně říct: „Tohle při té předehře se mi moc líbilo, tady bych možná zase potřebovala ubrat.“ Pojďme se to učit říkat komplexně – co fungovalo a co nefungovalo.
Když s partnerem nasdílíme i to, co je fajn, vyvolá to v něm úplně jiný pocit, než když ho budeme jen osočovat z toho, že něco nedělá, nebo když budeme úplně mlčet.
Když náš partner není zvyklý o sexu komunikovat nebo je mu to nepříjemné, máte nějaký tip, jak takovou debatu otevřít? Jak protějšku sdělit, že se o sexu bavit potřebujeme nebo chceme?
Můžeme využít podpůrné věty jako: „Chápu, že je ti to nepříjemné, zároveň pro mě je důležité o tom mluvit.“ Fajn je i být konkrétní, takže popsat, proč je to pro nás důležité. Zeptat se: „Jak můžu pomoci, aby se nám o tom lépe komunikovalo? Je něco, co můžu zlepšit? Potřebuješ více času na promyšlení a pak se o tom třeba znovu pobavíme?“
A co dělat, pokud s námi partner téma odmítá řešit?
V takový moment je dobré se na ten vztah podívat trochu pod lupou, protože se může stát, že to bude mít podobně i u jiných témat, nejen u sexu. Bude mít třeba tendenci se vyhýbat komunikaci o vážnějších tématech nebo nebude přikládat z různých důvodů váhu tomu, když za ním s nějakým požadavkem přijdeme.
To, že je někdo ochotný se mnou mluvit i o nekomfortních věcech, může signalizovat i jeho zralost nebo otevřenost. Může mu to být nekomfortní, ale jde o to, aby byl ochotný v tom s námi zůstat a třeba říct: „Teď je mi to nepříjemné, co kdybychom to zkusili zítra večer, já si to zkusím dopředu promyslet. Když se na to připravím, bude se mi o tom mluvit lépe.“ To je úplně jiná reakce než to zamést pod koberec, mlčet o tom nebo to zavést do humoru, to je častý obranný mechanismus.
Jde o to, nestagnovat, neodsouvat to, cítit pohyb vpřed. Ale byla bych velmi opatrná, pokud bych viděla, že to zkouším dlouho a protějšek téma odmítá. Pokud partner na moji snahu dlouhodobě nereaguje dobře, odmítá to řešit, hází to do srandy nebo je z toho extrémně rozpačitý a neví, co má říct, může to být i jeden z ukazatelů, které nám napoví, zda ve vztahu zůstávat.
Máte nějaké tipy – třeba jak nastavit atmosféru nebo kdy je dobré dané téma řešit –, které mohou být nápomocné?
Je dobré znát zdroje, které k tomu mohu využít. Jedním z legitimních zdrojů může být využití odborníka. Na párovou terapii nemusí chodit jen páry, které jsou spolu dlouho. Velmi často se setkávám s páry, které jsou spolu půl roku nebo rok, a přicházejí to řešit. Za mě je to obdivuhodné a vždy je lepší věci řešit dříve než později.
A jinak bych doporučovala domácí prostředí, kde je klid, kde je to pro oba komfortní a známé. Důležité je soukromí, abychom mezi sebou mohli mít důvěrnou atmosféru, ve které je nám dobře. A načasování je také dobré vzít v potaz, hlavně z hlediska mentální kapacity. Když měl partner nebo partnerka v pondělí velmi stresující den, možná by bylo lepší počkat na později, protože ho při té komunikaci potřebuji alespoň průměrně přítomného.
Podobně nebude dobrý moment v den, kdy jsme se třeba hodinu předtím pohádali kvůli něčemu jinému. Je dobré zkusit vnímat atmosféru mezi námi. Krátkodobě, jaký kdo měl dnes den, ale i dlouhodobě, zda jsme v nějakém kole konfliktů, nebo zda se cítíme fajn. Abychom se do takové konverzace mohli pustit, potřebujeme být v daný moment oba dobře ukotvení, přítomní a pozorní.
Je důležité vědět, co od sexu vlastně chceme, než se to s partnerem nebo partnerkou rozhodneme komunikovat?
Podle mě není nutné, abychom do takové komunikace šli jen v momentě, kdy víme, co se nám líbí. Je úplně v pořádku říct: „Pojďme to objevovat společně.“ To je moc hezká partnerská aktivita. Můžeme zapojit zvědavost, což je pro partnerské soužití důležité. Místo agrese nebo odporu se můžeme zeptat: „Aha, ty to máš takto, proč to tak máš, v čem je to pro tebe zajímavé?“
Rozhodně ale musí být k objevování dobře nastavené podmínky. Můžeme si klást otázky, jako třeba: Jak poznám, že se to partnerovi líbí, nebo nelíbí? Jak poznám, že toho chce víc? Cítí se vůbec dnes na to, abychom to společně zkoumali, nebo má jenom tendenci mi ve všem vyhovovat?
A jak můžeme individuálně zjišťovat, co máme rádi, co se nám líbí? Může v tomto ohledu pomoci například masturbace?
Ano, na to bych nezapomínala. Někteří lidé mají v sólo rovině tendenci ustupovat. Často někdo přijde a říká: „Přece nebudu masturbovat, protože to by bylo jako podvádění. Měla bych výčitky, že to dělám sama. Navíc on by byl také naštvaný, že se mu nevěnuji.“
To je opět velký mýtus. Sólo sexualita je velmi důležitá a stěžejní i v partnerství. Velmi doporučuji, aby se tomu každý z partnerů věnoval. Jsou to dvě součásti naší sexuality. Setkávám se s jakousi hierarchií, kdy na prvním místě mají lidé partnerský sex a až někde dole masturbaci, která pro ně ani nemá plnohodnotný význam. Z hlediska psychosexuologie jsou ovšem na stejné úrovni, není namístě něčemu z toho dávat větší nebo menší váhu.
V našich sexuálních preferencích také můžeme mít věci (např. některé druhy fetišů), se kterými se partnerovi třeba z různých důvodů svěřovat nechceme, případně víme, že náš protějšek na tu danou věc úplně není. Takže je namístě dohodnout se, že si to budeme užívat sólo. To je také v pořádku, partner není od toho, aby nám v intimitě stoprocentně vyhověl. A je velmi zdravé říct: „Hele, na to se necítím. Rád*a s tebou budu dělat něco jiného, ale tohle je mi nekomfortní. Budu ale rád*a, když si to budeš řešit sám*sama.“
A když nějakou aktivitu partner*ka odmítne, což je naprosto legitimní, jak pak pracovat s odmítnutím? Někteří lidé se své preference dokonce bojí komunikovat, protože je případné odmítnutí děsí. Jak k tomu přistupovat?
Je důležité pracovat s uvědoměním: „Aha, to není o mně.“ Naše emoce, které v mozku občas překřičí vše ostatní, mají tendenci křičet: „Je to o mně, nepřijímá mě takového, jaký jsem.“ Tyto emoce jsou velmi rychlé, ale my se potřebujeme vydat pomalejší a rozvážnější cestou. Pochopit, že jsem tady já a pak je tady druhý člověk a každý máme jiné potřeby nebo tužby. A že to nás nutně nestaví proti sobě.
Společně hledáme protnutí toho, co máme společné. Je to i o přijetí toho, že navzdory tomu, že si v zájmech nebo tužbách stoprocentně neodpovídáme, můžeme žít kvalitní partnerství. Že to, že si to dokážeme vzájemně říct, je i náznakem bezpečí našeho vztahu. Že ten druhý nejde přes sebe, nesnaží se nám za každou cenu vyhovět a my ho do toho netlačíme.
Komunikaci a vyjadřování potřeb může komplikovat i genderový aspekt věci. Ženy mnohdy cítí, že na jejich potřebách tolik nezáleží, mají zinternalizované, že mají převážně uspokojit muže, třeba i to, že jim sex dluží. To stejné si mnohdy myslí i samotní muži. Jak s tím pracovat? Jak se něco takového dá ve vztahu odbourávat?
Začala bych u sebe: Zrevidovala bych si, jak to mezi námi je. Nakolik u nás je třeba takzvaný orgasm gap (propast v četnosti orgasmů, nejčastěji u heterosexuálních vztahů, ve kterých mají orgasmus častěji muži než ženy, pozn. red.), nakolik od druhého cítím zájem, že chce, abychom byli spokojeni oba. A jak s naším fungováním jsem nebo nejsem spokojená.
Někteří lidé mohou být spokojeni s tím, že mají orgasmu méně nebo si ho uspokojují sólo. Zkusit tedy oddělit to, co by podle společnosti mělo být, a zodpovědět si otázku, jak to opravdu chceme my. Pokud nám naše momentální nastavení nedělá žádný rozpor, tak je to samozřejmě v pořádku. Pokud ale ano, je namístě téma otevřít. Komunikace je důležitá. A zase bych připomněla, že pokud vedle nás stojí „kvalitní“ partner, bude ochoten se do tématu pustit a řešit, jak si vzájemně můžeme vyjít vstříc a jak to prakticky uchopit, aby k tomu nedocházelo.
Také mám pocit, že ženy častěji nenacházejí odvahu o tom mluvit a říkají si něco jako: „Mně to zase tak ani nevadí, pojeďme v tomto stylu dál.“ Je ovšem důležité být k sobě opravdu upřímná a říct si, jestli jsem takto skutečně spokojená, nebo ustupuji jen kvůli tomu, aby nebyl konflikt. Když máme pocit, že to v nás trochu drhne, že občas vlastně býváme naštvané, že na nás nedošlo, že se nám nevěnuje taková pozornost, pojďme s tím pracovat. Na terapii nebo i samostatnou prací na sobě.
Můžeme třeba zkusit zapátrat: „Jak můžu sama sebe podpořit, abych si o to řekla? Není to u mě dlouhodobější téma, že si neumím říkat o uspokojení vlastních potřeb?“ Mnozí se třeba v dětství mohli naučit, že na jejich potřeby není prostor, takže se je naučili utišit. Všichni ale mají nárok na to, žít intimní život kvalitně a čerpat z něj stejně jako jejich partner.
Co byste lidem řekla jako motivaci, aby téma ve vztazích otevírali?
Zamyslet se nad tím, co mi to může přinést. Jak to obohatí můj život? Jak to bude vypadat, když svého cíle dosáhnu? V tomto případě by se tedy jednalo třeba o lepší a kvalitnější sex. To nás může zmobilizovat a přenést nás přes ony nepříjemné emoce, které nás od komunikace drží.
S klienty často řešíme, co budou přínosy a náklady toho, co řeší. Přínosy často bývají dlouhodobé, zatímco náklady krátkodobé. Náklad by v tomto případě byl to, že se budu muset přemoci a komunikovat i přesto, že se možná budu cítit nepříjemně nebo trapně. Ale přínosem může být kvalitnější sex, soužití a komunikace – klidně i po zbytek života.
