Jsem people pleaser a neumím říkat ne. Už dva roky se to učím. Během sexu, v práci i svým blízkým

Ne! „Ano.“

Tuhle tendenci známe taky pod pojmem people pleasing. Další symptomy people pleasingu podle specialistky na psychosociální rehabilitaci Kendry Cherry vypadají následovně: 

• Je pro vás těžké říct „ne“.
• Zabýváte se tím, co by si mohli myslet ostatní.
• Když lidem řeknete „ne“, cítíte se provinile.
• Bojíte se, že když lidi odmítnete, budou si myslet, že jste zlí nebo sobečtí.
• Souhlasíte s věcmi, které se vám nelíbí, nebo děláte věci, které dělat nechcete.
• Bojujete s pocity nízkého sebevědomí.
• Chcete, aby vás lidé měli rádi, a máte pocit, že když pro ně něco uděláte, získáte jejich uznání.
• Neustále lidem říkáte, že vás to mrzí.
• Berete vinu na sebe, i když to vaše vina není.
• Nikdy nemáte volný čas, protože stále děláte něco pro druhé.
• Zanedbáváte své vlastní potřeby, abyste mohli dělat věci pro druhé.
• Předstíráte, že s lidmi souhlasíte, i když to cítíte jinak.

Jak odbornice vysvětluje na webu Very Well Mind, people pleasing souvisí s osobnostním rysem známým jako sociotropie, tedy s nadměrnou snahou zalíbit se druhým a získat jejich validaci. Cílem je právě ono „socio“ ve slově sociotropie, tedy navázání či udržení vztahů.

Faktorů, které za people pleasingem stojí, může být vícero. Podle Cherry mezi ně patří následující:

• Nízké sebevědomí. Lidé, kteří mají nízké sebevědomí, si mnohdy neváží vlastních přání a potřeb. Mohou proto doufat, že když budou dělat věci pro druhé, získají toužené přijetí. 
• Nejistota. Někteří lidé se zase mohou bát, že ho ostatní zkrátka nebudou mít rádi, pokud jim nevyhoví. 
• Perfekcionismus. Někteří se zase snaží, aby bylo vše „tak, jak má“. Včetně myšlenek a pocitů druhých.
• Zkušenosti z minulosti. „Svou roli mohou hrát i bolestné, obtížné nebo traumatické zážitky. Například lidé, kteří zažili zneužívání, se mohou ostatním snažit vyhovět a být co nejpříjemnější, aby v nich nevyvolali reakci vedoucí ke zneužívání,“ píše Cherry.

People pleasing také může být příznakem duševního onemocnění. Úzkostí, deprese, vyhýbavé poruchy osobnosti, hraniční poruchy či spoluzávislosti neboli závislé poruchy osobnosti.

Pomohla jsem ti. Ale nechtěla jsem

O people pleaserech si jejich okolí často myslí, že jsou zkrátka hodní, vstřícní a laskaví. Jenže je samotné může takové chování ovlivňovat negativně. Mohou mít totiž problém s vlastním prosazováním. „Což může vést ke škodlivému vzorci sebeobětování nebo zanedbávání sebe sama,“ píše Cherry.

Myslet na ostatní a nebýt sobec je samozřejmě pozitivní vlastnost. Pro respektující, rovné, laskavé a láskyplné vztahy je tento přístup k ostatním v podstatě podmínkou. Problém ovšem nastává, pokud jednáme na úkor nás samých. Pokud neustále překračujeme své hranice. Pokud se nerozhodujeme svobodně, protože máme pocit, že bychom tím ostatním mohli ublížit. Nebo je urazit. Rozesmutnit. Naštvat. Zklamat.

Pokud neustále děláme věci, které vlastně dělat nechceme, může to mít vícero dopadů na naše prožívání i vztahy. Cherry uvádí například tyto:

• Můžeme vůči ostatním cítit vztek, frustraci. To následně může vést k odporu (anglický jazyk pro tento typ negativních pocitů používá přesnější pojem „resentment“) a nižší kvalitě vztahů.
• Můžeme cítit stres a úzkost, protože máme pocit, že musíme stihnout vše, co po nás ostatní vyžadují, a nezbyde nám čas na nás samé.
• Nepoznané já. Pokud neustále děláme to, co chtějí ostatní, víme vůbec, kým jsme? Co chceme? Co baví nás? Co máme rádi? Co jsou naše potřeby? Co nám udělá dobře? Nic ovšem není ztraceno. Jak vysvětluje psychoterapeutka Meg Josephson, schopnost dívat se dovnitř a věřit tomu, co tam najdeme, je sval, který je možné trénovat.

Můžeme se navíc dostat do nepříjemných či ohrožujících situací – to platí pro všechny bez ohledu na gender, ale v jistých ohledech se dané častěji dotýká žen. Lidé, kteří byli socializováni jako ženy, jsou totiž od dětství vedeni k tomu, aby se za všech okolností jevili jako „vstřícní“. Po ženách se vyžaduje, aby byly „hodné holky“. Aby byly milé, poslušné, servilní. Aby nebyly drzé. Aby neurazily něčí ego. Aby v nikom nevyvolávaly nepříjemné pocity. Právě kvůli tomu pak mohou častěji upřednostňovat potřeby ostatních.

Připomenu zde odstavec, který jsem napsala již dříve a který ukazuje, jaká rizika přináší people pleasing do ženských životů. „V mysli mi vyvstanou obrazy z minulosti – kolikrát jsem něco udělala, přestože jsem nechtěla, kolikrát jsem předstírala, že se mi něco líbí, přestože nelíbilo, kolikrát jsem se usmála, ačkoli se mi chtělo křičet a utíkat. Kolikrát jsem posunula svoje hranice jenom proto, abych si někoho neznepřátelila, aby nenastala trapná situace, abych nedělala problémy.“

Právě proto je podstatné, aby se lidé, kterým byly vnuceny ženské genderové normy, snažili z těchto tendencí vyvléct – aby se naučili chránit své hranice. (Ještě důležitější samozřejmě je, aby si část populace přestala myslet, že má na těla jiných lidí právo. Je to jejich zodpovědnost, neubližovat ostatním. Dokud se ale této mylné domněnky nevzdají všichni, umění být asertivní a pevně říkat „ne“ může v mnohém pomoci.)

A co tedy s tím?

Podle Cherry pomáhá několik věcí.

• Nastavovat si hranice. Uvědomit si, co skutečně dělat chceme, co ne – a následně to komunikovat. Pokud nejsme schopni to lidem říct z očí do očí, je v pořádku dané komunikovat například skrze zprávu. Nastavování hranic je ovšem náročná disciplína. Pokud máte dlouholeté zkušenosti s people pleasingem, pravděpodobně bude trvat, než tento krok půjde přenášet do praxe.

• Proto začněte malými krůčky. Své behaviorální vzorce nezměníme přes noc. Nejdříve proto zkuste komunikovat méně závažné nebo bolavé věci. Nechcete jít do kina? Řekněte to. Chcete k večeři pizzu, ne burger? Řekněte to.
• Nastavte si priority a cíle. Když budete věnovat čas věcem, na kterých vám záleží, lépe se vám bude určovat, kolik času máte na ostatní.
• Dejte si čas na rozmyšlenou. Když vás někdo o něco poprosí, řekněte, že dáte vědět nazpět. Rozhodnutí pak můžete udělat v klidu, bez stresu a pocitu, že musíte odpovědět okamžitě.
• Zvažte, komu říkáte ano. Nemanipuluje s vámi někdo? Nezneužívá vás někdo? Nebere si někdo víc, než dává? Neobrací se na vás, protože ví, že neumíte říct ne?
• Nevymlouvejte se. Když něco nechcete, nemusíte podat šest důvodů, proč tomu tak je. Nemusíte vysvětlovat, máte právo na to říct pevné a jasné ne.

Z mé zkušenosti může také pomoci následující.

• Terapie, kde si zvědomíte, proč se chováte tak, jak se chováte. Pak dané můžete začít měnit. Odbornictvo také může validovat vaše vlastní přání a potřeby, což může podpořit vaši schopnost si za nimi stát.
• Nacvičování před zrcadlem. Nejsem zvyklá samu sebe slyšet vyslovovat slova jako „ne, děkuji“ nebo „ne, nechci“. Právě proto je dobré si to vyzkoušet, natrénovat. Když těmto slovům přivykneme, jednodušeji se nám pak využívají v praxi.
• A poslední, ale důležitý bod je následující – pracujte na vlastním sebepojetí. Připomínejte si, že máte právo nakládat se svým časem podle sebe. Vaše tělo patří pouze vám. Zasloužíte si chránit vlastní hranice a rozhodovat se svobodně. 

Ne. „Ne.“

Na tom, abych nebyla people pleaser a uměla říkat „ne“, pracuji asi dva roky. Co jsem se za tu dobu naučila a přeučila?

• Už umím říkat ne při sexu, což pro mě byl dlouhodobý boj. Kromě terapie mi pomohlo i to, že jsem si s partnerem nastavila neverbální heslo. Pokud neumíte říct „tohle nechci / tohle bolí / tohle nedělej“, domluvte si s lidmi, se kterými spíte, alternativní způsob. Třeba si ujasněte, že když mu*jí dvakrát zmáčknete ruku, bude vědět, že má okamžitě přestat s tím, co dělá.
• Už umím poznat, kdo využívá toho, že vždy pomůžu, poradím, vyslechnu. S těmito lidmi si postupně nastavuji limity – alespoň se o to snažím.
• Už si umím více určit, na co čas mám a na co ne. Když na někoho nemám čas, odmítnu. Když někam nechci jít, řeknu to. Stále ovšem pracuji na tom, abych se nevymlouvala, nezdůvodňovala, neomlouvala.
• Už si umím více zařizovat život podle svého a naslouchat svým vlastním přáním. Například jsem minulé Vánoce strávila s těmi, se kterými jsem skutečně chtěla. Byť to zranilo lidi, kteří mou přítomnost očekávali. V současnosti mi s nimi ovšem není dobře, a tak se mi značně ulevilo, když jsem si dovolila s nimi nebýt.
• Už se nesnažím všem zlepšovat náladu. Mám právo na to, aby mi bylo smutno. Když mi něco vadí, mám právo se ohradit. Nejsem zodpovědná za pocity všech okolo sebe a není mou povinností se pro ně obětovat. Když jsou moji blízcí smutní, dokáži rozpoznat, kdy je to mou vinou a kdy ne. A podle toho se pak chovat.
• Už mám mnohem více zvnitřněnou myšlenku, že mám právo na to, aby mi bylo dobře. A mohu si o to říct. Nedaří se mi to sice vždy, ale zlepšuji se. O tom svědčí následující vzpomínka.

Kdo má právo na klidný spánek a proč to nejsem já?

Blíží se půlnoc. Snažím se usnout – s peřinou přetaženou přes uši. Ve vedlejším pokoji, tedy v obýváku, si moje spolubydlící povídá se svou kamarádkou. Přišly asi před dvaceti minutami. Zrovna v moment, kdy jsem se rozhodla ulehnout.

Spánek se mi ovšem vyhýbá. Stěny jsou v našem bytě poměrně tenké a mám pocit, že se dvojice směje a povídá asi tak metr od mojí postele. Spolubydlící jsem napsala prosebnou zprávu, jenže si jí zřejmě nevšimla.

Kdo si nevypěstoval ošklivý zvyk people pleasingu, by za nimi zkrátka došel a poprosil je, aby se přesunuly nebo byly méně hlučné. To ale není můj případ. Nejdřív se zachumlám do peřiny tak, aby mi kryla uši. Pak si pustím „spací“ seriál a doufám, že se moje hlava bude soustředit na něj a pozvolně se doberu k vytouženému odpočinku. Jenže nic nepomáhá – stále mě ruší jejich hlasitý smích.

„Měla bych se ozvat. Mám právo je požádat, aby se přesunuly do kuchyně nebo jejího pokoje. Nijak je to neovlivní a já budu moct usnout,“ přesvědčuju sama sebe. Navíc vím, že budu psát tento článek. Když ne pro sebe samu, tak alespoň kvůli němu bych to měla zkusit (vím, jak bizarně to zní, ale jakákoli motivace dobrá).

Neochotně se zvedám, mobilizuji veškeré své asertivní kapacity a přecházím do obýváku. Jdu na to – a k překvapení people pleasera ve mně se Země nepřestala točit ani jsem na zem neseslala ničivou zkázu. Po omluvě, že nevěděly, že jsem doma (což často nebývám, navíc už u mě v době jejich příchodu bylo zhasnuto), odešly a já mohla v klidu usnout.

Ještě před rokem by pro mě něco takového bylo nepředstavitelné.