Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
Vydali jsme se k pověstnému berlínskému klubu Berghain, do kterého se dostanou jen vyvolení. Jak to na místě vypadalo a jaké pocity v nás návštěva zanechala? To se dozvíš v naší reportáží.
Noční klub Berghain patří podle každoročního umístění v žebříčku DJ Magazine mezi nejlepší kluby na světě. Nadšenci elektronické hudby jej považují za legendární symbol techno kultury a nočního života. Zvědavost široké veřejnosti si však získal svou pověstnou nedostupností a exkluzivitou.
Kvůli přísné politice vstupu se tam podle portálu Foodmagazine údajně v minulosti nedostal ani Elon Musk. Mnozí lidé to ve frontách před berlínským „grálem techna“ skutečně zkoušejí noc co noc, a to i přesto, že jejich šance dostat se dovnitř je už předem mizivá.
O Berghainu se šíří různé historky: v podzemí se údajně nachází nejbrutálnější a nejextrémnější sexklub v Berlíně, nejsou tam žádná zrcadla, užiješ si nejlepší rave ve svém životě, vypiješ nealkoholické drinky s matchou a dáš si zmrzlinu ze zmrzlinového baru. Jak se to všechno dá skloubit? To je zřejmě záhadou, která přitahuje spoustu lidí i mimo techno komunitu.
Zdroj: Wikimedia Commons
Slib mlčenlivosti je pro tuto subkulturu posvátný
Instagramový účet Berghainu sleduje více než 235 tisíc followerů. Na jeho profilu však najdeš pouze jeden jediný příspěvek. Příspěvek, který zveřejnili ještě v únoru 2014. Je na něm oznámení ve čtyřech jazycích, který visí na zdi se vzkazem, že v prostorách klubu je zakázáno fotografovat. „Prosím, respektujte naši politiku zákazu fotografování. Žádné fotografie, žádná videa, žádná média. Vypněte si telefony. Děkujeme,“ píší v popisu.
Členové subkultury si informace o tom, co se v útrobách budovy někdejší tepelné elektrárny během party maratonů opravdu děje, nechávají pro sebe. „Božstvo techna“, jak jej popisují návštěvníci, se podle jejich výpovědí pyšní fantastickou obsluhou a „tím nejlepším zvukem“. Respektují však jakýsi „slib mlčenlivosti“, ke kterému se vstupem do klubu zavázali a detailní informace nevynášejí ven.
Návštěvníkům, kterým do klubu umožní vejít, jednoduše u vchodu přelepí kamery telefonu, čímž jim znemožní pořizovat vizuální záznamy. To však moc neplatí o audiu. Na Instagramu se snadno dopracuješ ke stories a videím z party. Na nich však najdeš pouze zvukový záznam s občasným světelným zábleskem, který pronikl skrz nálepku na kameře.
Baví tě naše tvorba? Přidej se do klubu Refresher+. I díky tvé podpoře dokážeme přinášet zajímavé články. Kromě benefitů získáš neomezený přístup k prémiovému obsahu.
V tomto článku se dočteš:
Jak vypadala selekce návštěvníků před Berghainem.
Jací lidé neměli šanci dostat se do klubu.
Kolik stálo vstupné.
Jak snadno se na místě dalo dostat k drogám.
V jakém oblečení přišli lidé na party.
Jak vypadala spolupráce mezi návštěvníky a lidmi ze sociálně slabšího prostředí.
Jako místo vypadalo během dne.
Jak vypadá realita Berghainu jsme chtěli vidět na vlastní oči a zjistit, jestli je vstup do klubu tak náročný, jak ho všichni popisují a co se skrývá za branou jednoho z nejtajemnějších technoklubů na světě.
Před legendární klub jsme přišli zhruba hodinu před začátkem 30hodinové party. V sobotu ho oficiálně otevírali symbolicky minutu před půlnocí a největší party v Berlíně měla trvat až do pondělních časných ranních hodin.
Zdroj: Refresher
Nehostinné místo, kterému bychom se raději vyhnuli
Ulici Am Wriezener Bahnhof, kde se klub nachází, obklopuje několik stavenišť. Pro lidi, kteří se v prostorách technoklubu necítí jako ryby ve vodě, to v noci nemusí být příjemná procházka. Areál Berghainu působí zvenčí velmi surově a chladně. Podle lidí, kteří rave v Berghainu zažili, se ale interiér naprosto neshoduje s exteriérem. Atmosféru nehostinného místa zvenčí dotváří graffity na stěnách, zdi v dezolátním stavu a pár pobíhajících potkanů. Pokud bychom nevěděli, o co jde, s jistotou bychom řekli, že jde o opuštěný prostor, kterému bychom se raději obloukem vyhnuli.
Že se na místě bude něco dít, však naznačovaly skupiny lidí, které se před klubem postupně shromažďovaly a formovaly do organizované řady. Život v budově naznačovala i rozsvícená světla z oken. Dlouhé čekání ve frontě v nás však postupně umocňovalo pocit, že mezi ostatní nepatříme.
Přidej se do klubu REFRESHER+
Co se dozvíš po odemčení?
Jak vypadala selekce návštěvníků před Berghainem.
Jací lidé neměli šanci dostat se do klubu.
Kolik stálo vstupné.
Jak snadno se na místě dalo dostat k drogám.
V jakém oblečení přišli lidé na party.
Jak vypadala spolupráce mezi návštěvníky a lidmi ze sociálně slabšího prostředí.
V běžném oblečení a se standardní vizáží jsme mezi výstředními „čekateli“ v tmavých kožených kouscích vypadali, jako bychom se na místě ocitli omylem. Vsadili jsme na džíny, tenisky, podzimní bundu a svetr ve světlých barvách.
„Pokud se tam dostanete, bude to zážitek na celý život,“ slibovala nám kolegyně. Šanci zažít něco nezapomenutelného jsme si nechtěli nechat ujít. Svou odvahu jsme však na místě několikrát přehodnocovali.
Lidé v latexu, zvířecích maskách a s obojky kolem krku
Před Berghain kromě návštěvníků proudily i další výstřední typy lidí. Bočním vchodem do budovy přímo a bez očividné kontroly vcházeli jednotlivci nebo skupiny v tmavém oblečení. Někteří v latexu, zvířecích maskách a s obojky kolem krků, jiní bez extravagantních kousků, v teniskách a klasických adidas teplácích. Po pár minutách jsme zhodnotili, že jde s největší pravděpodobností o zaměstnance klubu. Jak tomu bylo ve skutečnosti, ale můžeme jen hádat.
Místo v nás vzbuzovalo respekt a chvilkami i strach z neznámého. Přistihli jsme se přitom, jak hodnotíme a soudíme lidi, o kterých nevíme absolutně nic, jen to, že zkrátka nezapadají do naší „bubliny“. Obavy z toho, co v klubu zažijeme, nás od celého zážitku odrazovaly. Pokud by nás však kompetentní pustili, zvědavost i hrdost by nám zřejmě nedovolila odejít, a tak jsme po chvíli podvědomě začali doufat, že se u dveří dočkáme rázného „ne“.
Zdroj: Refresher
Tichá spolupráce
Před klubem kromě zábavychtivých lidí pobývalo i pár mužů ze sociálně slabšího prostředí, kteří si chtěli přivydělat sběrem vratných skleněných a plastových lahví. Dovezli si nákupní vozík na kolečkách nebo přijeli na kole s košíkem a zavěšenými taškami. Se vzájemnou ohleduplností se rozmístili každý k jiné části fronty a čekali, až jim návštěvníci podají prázdné láhve.
Spolupráce mezi muži i návštěvníky fungovala jaksi přirozeně. Lidé jim láhve podávali buď přímo do rukou, nebo je postavili vedle sebe. I díky tomu nebylo v okolí žádné velké množství plastu či porozbíjeného skla.
Za námi stály sympatické kamarádky, které jsme se osmělili oslovit. „Jste tady poprvé?“ zkoušíme konverzovat. „Ne, byly jsme tady už před pár dny,“ odpovídá jedna z dívek, ale netváří se úplně nadšeně. „A? Líbilo se vám?“ pokračujeme. „Ano, proto jsme tu přece opět. Užijete si to,“ dodává, ale na tváři má otrávený výraz. Uvědomujeme si, že působíme jako z jiné planety, a tak už se jen mlčky otočíme.
S odstupem můžeme říci, že mezi lidmi čekajícími ve frontě panovala příjemná atmosféra, všichni se vítali objetími a čekali zahloubení v tichých konverzacích. Nikdo nevykřikoval, neobtěžoval ostatní a nepoutal na sebe pozornost... tedy, až na jednu nepříjemnou výjimku.
Přístup k drogám je na takových místech mnohem jednodušší než kdekoli jinde a toto byl další z momentů, kdy jsme si uvědomili, že bychom se asi nechtěli ocitnout za zavřenými dveřmi klubu.
Nabídli nám kokain i heroin
Přestože je marihuana v Německu legální již několik měsíců, fronta před Berghainem byla prvním a také jediným veřejným místem, kde jsme během celého výletu v Berlíně ucítili její pach. A nejen to, mezi lidmi ve frontě se také pohyboval muž, který nabízel drogy. Mumláním naznačoval, že má kokain i heroin. Poté, co uslyšel odmítnutí, sice odešel, ale po pár minutách se ke každému s nabídkou vrátil opět.
Přístup k drogám je na takových místech mnohem jednodušší než kdekoli jinde a toto byl další z momentů, kdy jsme si uvědomili, že bychom se asi nechtěli ocitnout za zavřenými dveřmi klubu.
Zdroj: Refresher
Krátce před půlnocí se před vstupem začala formovat další fronta. Jak jsme později zjistili, šlo o frontu pro návštěvníky z guestlistu, kteří měli svůj vstup více než jistý. Dveře se otevřely, ke vstupu se postavili asi tři nebo čtyři muži a začali rozhodovat o tom, kdo tuto noc bude mít privilegium dostat se dovnitř a koho pošlou pryč.
Snažili jsme se zapamatovat si každý detail. Vytáhnout telefon a vyfotit si něco zblízka nás ani nenapadlo. Na dveřích bylo mnoho nálepek, které upozorňovaly na zákaz fotografování a na cenu vstupného (26 eur) s informací, že se vstup dá zaplatit i kartou, ale na baru to bez hotovosti nepůjde. Ještě nikdy jsme se v podobné situaci neocitli. Byl to úplně jiný level adrenalinu, než jaký jsme dosud zažili. Sice jsme nedělali nic zakázaného a nešlo ani o důležitý moment, který by měl rozhodnout o naší budoucnosti, přesto jsme se cítili jaksi nervózně.
Na internetu lidé často diskutují o tom, jak zvýšit své šance a dostat se do klubu. „Obleč si nenápadné tmavé oblečení, chovej se slušně, mluv německy a měj přirozený vibe. Zkrátka, musí mít pocit, že k nim patříš.“ Tak zněly nejčastěji rady pro lidi, kteří se do Berghainu touží dostat.
S výrazem ustrašených korporátních zaměstnanců, kteří se na místo dostali čirou náhodou, jsme nesplňovali ani jeden z bodů. Odmítnutí si před námi vyslechli téměř všichni cizinci, kteří nemluvili německy a neměli německé kamarády. Když jsme se na řadu dostali my, srdce nám bilo rychleji než před státnicemi.
Stáli jsme tam beze slova a zírali na lidi, kteří měli rozhodnout o osudu naší noci. Minuta se zdála jako věčnost. Nekonečný pocit ještě znásobilo jejich rozhodnutí nasměrovat svou pozornost na vedlejší frontu „guestlisťáků“. Když jsme si konečně vyslechli osvobozující a tak trošku posměšné „not tonight“, cítili jsme úlevu, jako bychom konečně doběhli do cíle maratonu.
Zdroj: Refresher
Znovu jsme se vrátili na místo
Pro nás outsidery to byl tak silný zážitek, že jsme se na videa o Berghainu v hotelu koukali ještě další dvě hodiny. A v neděli odpoledne se na místo vrátili opět. Na naši obhajobu, Berghain se nachází v blízkosti vlakového nádraží Ostbahnhof a dnes jedné z nejznámějších částí berlínské zdi s graffity líbajícího se Brežněva s Honeckerem, který byl tak jako tak na seznamu našich „povinných“ berlínských zastávek.
Zdroj: Refresher
Ke klubu jsme se tentokrát dostali procházkou přes nedaleký park, ve kterém jsme zahlédli skupiny party lidí. Zatímco někteří si šli na chvíli odpočinout, další se už odklízeli domů. Během denního světla se okolí zdálo mnohem méně odstrašující a všimli jsme si i několika dalších detailů, které nám v noci unikly.
Po okolí se bez obav procházeli místní lidé, někteří i s dětmi v kočárku. Další ze znaků, že Berghain není žádným strašákem a že obavy v nás často zbytečně vyvolávají nepoznané věci a předsudky. Ani jednou jsme neměli pocit, že nám chce někdo ublížit, i když ostražitost před lidmi pod vlivem drog, kterých tam i během dne opravdu nebylo málo, byla podle nás na místě.
Zdroj: Refresher
Zatemněná okna a fronta lidí i v odpoledních hodinách
Před klubem jsme zahlédli „toitoiky“ i bankomat posetý graffity. Okna klubu byla během dne zatemněna, a tak můžeme předpokládat, že se uvnitř atmosféra během dne moc nelišila od té v noci. Před vstupem se stále tvořila krátká fronta. Tentokrát jsme si všimli, že frontu mají vyhrazeni i lidé, kteří se do klubu chtějí dostat opakovaně. V tom případě musí zaplatit 5 eur.
Plot kolem areálu lemovala „zaparkovaná“ kola a na zídkách kolem posedávali lidé. Posílit se před dalším kolem radovánek mohli v nedalekém stánku, který dokonale zapadal do konceptu Berghainu. V nabídce byl fast food, sladkosti, alko i nealko a banány! Zkrátka, během celého party víkendu se z místa nemusíš ani hnout. Pokud samozřejmě nejsi příliš náročný*á.
Zdroj: Refresher
Kolem jsme si všimli i dvojice mladých kluků, turistů z Itálie, kteří postávali před bufetem a pozorovali dění kolem. S pocitem spřízněnosti jsme k nim ze zvědavosti promluvili. Prozradili nám, že se do baru zkoušeli dostat už několikrát, ale vždy neúspěšně. „Asi nejsme dost ‚temní‘,“ konstatoval jeden z nich.
Dojmy ze zážitku z klubu, do kterého jsme se vlastně ani nedostali, nás budou provázet ještě dlouho a budou nám připomínat, že lidé odlišní od nás nemusí být špatní ani nebezpeční a také, že si při nejbližší návštěvě Berlína raději dopřejeme noční zábavu v mainstreamovějším podniku.
