Zpravodajský portál pro moderní generaci, která se zajímá o aktuální dění.
Zajímá tě aktuální dění? Zprávy z domova i ze světa najdeš na zpravodajském webu. Čti reportáže, rozhovory i komentáře z různých oblastí. Sleduj Refresher News, pokud chceš být v obraze.
Nepodařilo se uložit změny. Zkus se nově přihlásit a zopakovat akci.
V případě že problémy přetrvávají, kontaktuj prosím administrátora.
OK
„Když mi bylo 9 let, viděl jsem komedii RRRrrr!!!, kde byli od pasu nahoru nazí neandrtálci. Měl jsem z toho takové výčitky svědomí, že jsem se jako devítiletý kluk zařekl Bohu, že už se na ten film nikdy nepodívám, jen aby mě nezatratil,“ vzpomíná Milan.
Daniela a Milan se seznámili jako teenageři. Jejich cesty se však rozešly, když se Daniela vdala a odjela žít do Mexika. Oba říkají, že byli od mládí trochu rebelové, kteří se zajímali o svět kolem sebe. V komunitě se však asi nejvíce provinili tím, že se Daniela plánovala rozvést a chtěli začít společný život.
„Narazili jsme na pravidla, že pokud se někdo chtěl rozvést se svým manželským protějškem, ale nedošlo k nevěře, bylo to zakázané. Takže pokud je to násilník, který ženu vysloveně týrá, nebo jí dokonce vyhrožuje smrtí, pořád to není důvod k rozvodu. To pro nás byla poslední kapka,“ říká Milan.
„Nechceme mluvit nenávistně o ostatních svědcích, protože ti lidé jsou stejně oklamaní jako jsme byli my. Tímto rozhovorem bychom jim chtěli zanechat vzkaz, protože to je jediná možnost, jak se od nás mohou ještě něco dočíst. Už si s námi nikdy nepromluví,“ dodává.
V rozhovoru nám vyprávěli o životě v komunitě, o přísných pravidlech, o období, kdy se rozhodli definitivně distancovat od náboženské organizace, a o svém působení v kapele Klipers. „Přátelé, se kterými jste prožili celý život a kteří s vámi prožili i těžké chvíle, se s vámi ze dne na den přestanou bavit na základě jednoho prohlášení z pódia, že už nejste svědky Jehovovými. A často věří, že je to správné,“ popisuje Milan situaci, která nastala po jejich odchodu.
Když mi bylo asi 11 let, začali mě v programu řešit, protože jsem si nanesla lesk na rty a řekli mi, že vypadám jako prostitutka.
V článku se dočteš:
Jak vypadají výslechy v tzv. právním výboru nebo v tzv. vedlejší místnosti
Za co hrozí svědkům vyloučení ze společenství
Jak vypadá špehování „neposlušných“ členů a jestli se mezi sebou udávají navzájem.
Jak starší upevňují moc mezi věřícími a jaké praktiky k tomu používají.
Proč svědek Jehovův nemůže být hudebníkem.
Co by řekli přátelům, kteří s nimi ze dne na den přerušili kontakt.
Jaké bylo vaše dětství?
Milan: Na dětství si nemůžu stěžovat. Moji rodiče byli hodní. Chodili jsme na bohoslužby a všímal jsem si, že jsme slavili jiné svátky než ostatní děti ve škole. Ale nebylo to nic, co by mi vadilo. Rodiče mi vlastně dávali dárky v kteroukoli roční dobu. Měl jsem pocit, že mám svátky ještě častěji.
Byl tam ale takový všudypřítomný strach z Božího soudu. Když mi bylo devět let, viděl jsem komedii RRRrrr!!!, kde byli od pasu nahoru nazí neandrtálci. Měl jsem z toho takové výčitky svědomí, že jsem jako devítiletý kluk přísahal Bohu, že už se na ten film nikdy nepodívám, jen aby mě nezatratil. Nechci tím zesměšňovat to, čemu lidé věří, ale aby se malé dítě takhle bálo Božího soudu, je zvrácené. A taková je tam atmosféra. Co se ale týká kvality toho času v dětství, zábavy a aktivit s rodiči nebo například výchovy otec – syn, to bylo super.
Zdroj: poskytnuto respondenty Danielou a Milanem
Daniela: Když si vzpomenu na tu komunitu, tak tam bylo několik zvláštních situací. Když mi bylo asi 11 let, začali mě v programu řešit, protože jsem si nanesla lesk na rty a řekli mi, že vypadám jako prostitutka. Můj tchán mi zase jednou řekl, že je škoda, že jsem se nenarodila jako kluk, protože jsem velmi inteligentní a organizace by mě mohla využít, ale takhle jsem byla jenom žena.
Je všeobecně známé, že svědkové Jehovovi neslaví Vánoce, narozeniny, nemohou volit ani darovat a přijímat krev. Co dalšího jste museli nebo naopak nesměli dělat?
Milan: Všechny tyto věci jsou reálně zakázané, i když se někdy v médiích tváří, že ne. Kouření a samozřejmě sex před svatbou se také dost řeší.
Daniela: Pokud nějak projevuješ vlastní individuální osobnost a je vidět, že jsi jiná, tak se jim to vůbec nelíbí a berou to jako rebelii.
Zdroj: poskytnuto respondenty Danielou a Milanem
Jaký je největší hřích, kterého se jehovista nesmí dopustit?
Milan: Nejčastěji se jedná o smilstvo. Ale často věci, které by měli řešit, neřeší. Ale vraždu by určitě řešili také.
Co za to členovi hrozí? Mohou ho vyloučit?
Přidej se do klubu REFRESHER+
Co se dozvíš po odemčení?
Jak vypadají výslechy v tzv. právním výboru nebo v tzv. vedlejší místnosti
Za co hrozí svědkům vyloučení ze společenství
Jak vypadá špehování „neposlušných“ členů a jestli se mezi sebou udávají navzájem.
Jak starší upevňují moc mezi věřícími a jaké praktiky k tomu používají.
Proč svědek Jehovův nemůže být hudebníkem.
Co by řekli přátelům, kteří s nimi ze dne na den přerušili kontakt.
Milan: Když se dozvědí, že jsi něco provedl, tak se tě v první řadě snaží kontaktovat, což se dá úspěšně obejít. Pak začnou shromažďovat informace a pak si tě pozvou na takzvanou právní komisi. Jsou tam tři starší (pozn. red. vedoucí, kteří mají duchovní autoritu a zodpovědnost za vedení a rozhodování v církvi) a většinou chtějí jen vědět, jestli lituješ toho, co jsi udělal. Jdou tam docela do detailů. V případě smilstva se ptají, jak dlouho to trvalo nebo jaké pozice jsi vyzkoušel...
Daniela: Je to skoro protizákonné, protože tam často vyslýchají mladistvé. Tři muži v místnosti jim kladou intimní otázky. Někdy nechtějí zavolat rodiče, což je pro mě ještě horší, nebo zavolají buď rodiče, nebo tebe a doslova ti kladou tyhle otázky.
Rodiče proti tomu něco nenamítají?
Milan: Slyšel jsem, že jedna dívka chtěla při vyloučení být se svým otcem, ale starší jí to zakázal. Pak za ním přišel rozzlobený otec a starší najednou začal tvrdit, že to nikdy neřekl.
Často se u nich říká, že když někoho udáš, vlastně mu pomůžeš.
Zažili jste to také?
Daniela: Několikrát se nám stalo, že si nás zavolali do „vedlejší místnosti“ a tam nám radili ohledně našeho „špatného přístupu“. Řeknou ti, ať ho změníš, protože vyznávají, že jste se strašně provinili už jen tím, že existujete. V době, kdy začali aktivně řešit nás dva, už jsme dva roky nebyli v komunitě aktivní. V Mexiku se mi otevřely oči. Nemůžeš se rozvést a s dát se dohromady s někým jiným. To je ten nejhorší hřích, jaký existuje. Tehdy nás začali extrémně řešit a zavolali nás do právní komise. Nedostavili jsme se a napsali jsme jim krásný třístránkový dopis, ve kterém jsme jim řekli, co si o nich myslíme. Nechtěli jsme se řídit jejich pravidly. Dali jsme jim jasně najevo, že odchod je naše rozhodnutí.
Milan: Doručili jsme jim ho do schránky. Takže nás vlastně neodsoudili, jen nás rovnou vyloučili.
Je běžné, že se například za porušení pravidel členové mezi sebou udávají těm starším?
Milan: I to, dokonce když se to starší dozvědí, tak jsou schopni, a to se stalo i nám, tě špehovat. Sedí před domem v autě a čekají, například jestli s někým vejdeš do vchodu a hledají důkazy. U nich se často říká, že tím, že někoho udáš, mu vlastně pomůžeš.
Jak toto všechno ovlivnilo v dětství, ale i v současnosti váš vztah s vnějším světem?
Daniela: Když jsme měli nějaké kamarády, v dětství nebo jako teenageři, tak tam vždy panovala otázka: „Přibližuje tě tento přítel k Bohu, k Jehovovi?“ Pro nás to byli kamarádi, se kterými jsme si hráli, ale vždy tam byl nějaký nátlak z komunity nebavit se s lidmi „z venku“, protože nám údajně mohou pokazit vnímání světa. Doslova je tam strach, že ti otevřou oči. My jsme byli od dětství vždy rebelové.
Zdroj: Ivan Majerský/TASR
Cítili jste někdy, že vám komunita omezovala kontakt s lidmi nebo vaši osobní svobodu?
Daniela: Pokud tě chce sekta pohltit, nejprve tě nadchne úžasnou zprávou o světě. Tobě se najednou otevřou oči a máš pocit, že to je to, co jsi celý život hledala. Ale oni ti postupně začnou okřesávat tvůj okruh přátel. Řeknou ti, že pokud někdo z tvé rodiny má ohledně nás kritické uvažování, tak je to proto, že se jim nelíbí, že se přibližuješ k Bohu, že to všechno chce jen Satan, že to je jeho útok na tebe, na tvou víru. A tím pádem ti postupně začnou doslova transformovat myšlení.
Milan: Nás si často předvolávali, protože jsme se potkávali s kámoši. Když mi bylo 12-13 let, tak v našem sboru začaly být zakázané vousy. Zní to absurdně, ale je tomu tak. Někteří muži měli vousy a starší hned nasadili ofenzívu ve smyslu, že správný svědek musí být oholený. Vznikla skupina lidí, kteří si nechali vousy jen na protest.
Zdroj: poskytnuto respondenty Danielou a Milanem
Daniela: Svědci mají výsadu sloužit Bohu například tím, že drží mikrofon, když někdo mluví, nebo ženy mohou vysát či umýt toalety. Když starší uznají, že není hodný takto sloužit Bohu, zakážou mu to. Člen, který tam vyrostl, se reálně cítí, že mu bylo sebráno něco, co může dát Bohu. Potom o tobě začnou tvrdit, že jsi nepříkladný a všem členům kolem říkají, aby si na tebe dávali pozor a nebavili se s tebou.
Vy jste naznačili, že to společenství má prvky sekty. Náboženská společnost svědkové Jehovovi jsou v Česku i na Slovensku registrovanou církví. V čem ještě vnímáte, že mají sektářské praktiky?
Milan: Kromě zmiňovaného je to hlavně kontrola informací. Když se setkáš s něčím, co je negativní vůči svědkům, tak je velmi striktně doporučeno tyto informace nečíst.
Daniela: Pak je tam i cenzurování. Mnohdy se stává, že pokud oni objeví nějaký nový názor, kážou všechny staré publikace upravit, vyškrtat „špatné věty“ a přijmout novou nauku, ačkoli s ní členové nesouhlasí. Svědky vede vedoucí sbor, skupina mužů ve středním věku ve Warwicku (New York), kteří mají podle nich božskou autoritu a přímo komunikují s Ježíšem. Co řeknou oni, tak to platí. Pokud řekneš, že se ti něco nelíbí, argumentuješ, používáš kritické myšlení, označí tě za odpadlíka, který šíří špatné názory.
Zdroj: WikimediaCommons/volně k užití
Zmiňovali jste, že společenství a jeho pravidla byla pro vás jakýmsi defaultním nastavením. Kdy jste o víře a pravidlech Společenství začali pochybovat?
Milan: Tuším kolem roku 2014 začaly na povrch vycházet první informace o pedofilii.
Byli jsme v té evangelizační službě a tam se nás někdo zeptal, jestli víme, že i mezi námi jsou pedofilové. Začal jsem si o tom číst. Na internetu o tom bylo mnoho informací, i zveřejněné soudní spisy z různých zemí.
Daniela: Když šly oběti k soudu, tak před vstupem stáli svědci a doslova jim říkali, aˇtam nechodí, protože přinesou pohanu na Boží jméno.
Milan: Já jsem se šel zeptat, jak to vlastně je a co mám říkat lidem, kteří se mě na to ptají. Říkali mi, že jsou to všechno lži, nic takového se nikdy nestalo a že se nás lidé snaží očernit. Do nějakého roku 2018-2019 dokonce svědci neměli povinnost hlásit pedofilii na policii. Stačilo, že si to „vyřeší“ mezi sebou například vyloučením. Když jsme v dobré víře o tom říkali lidem, že: „Podívejte se, co se děje, to není normální.“ Tak nám na to bylo řečeno: „Víte, ti lidé jsou nedokonalí a je třeba počkat na Jehovu, aby to vyřešil.“ V našem případě se na to tak nedívali, my jsme pro ně byli horší než pedofilové.
Daniela: Takže nepřímo přiznali, že se to děje.
Zdroj: poskytnuto respondenty Danielou a Milanem
Jak si sbor/starší mezi věřícími upevňují svou moc?
Milan: Řekl bych, že nátlakem, nevědomostí členů a potom i strachem. Celé to je v podstatě řízeno strachem. I když sloužíš v evangelické službě, evangelizuješ 70 hodin měsíčně, tak se tě zeptají, jestli bys nemohl sloužit ještě o 5 minut víc. Těmi otázkami tě zpracují do stavu, abys prakticky žila jen pro tu společnost.
Daniela: A už když si člověk po čase i řekne: „Sakra, něco se mi tady nezdá.“ Už má vyměněný okruh přátel. Nikdo ho nepovzbuzuje, aby odešel. A najednou se začne ptát: „Kam půjdu? Co najdu? Všechno venku je špatné, co lepšího najdu?“ A tím pádem lidé nemají naději, že když se dostanou ze společenství, opravdu mohou být šťastní, to je pro ně nereálné. Protože stále poslouchají, že když už jednou budou venku, budou ztracený případ, že už nikdy nenajdou štěstí.
Milan: My jsme šťastní a to jim naprosto rozhazuje jejich rovnici.
Kdy jste se začala odklánět od sboru a otevírat se světu venku?
Daniela: Můj otec byl vždy velmi otevřený a učil mě, že věci, které si čtu nebo poslouchám, mi musí dávat smysl a logiku. Když jsem začala chodit na střední školu a potkávat nové lidi s různými názory, uvědomila jsem si, jak fascinující je, že někdo může mít úplně jiný pohled na svět a přitom být úžasným člověkem. Začala jsem chápat, že je normální otevřeně a tolerantně diskutovat o různých názorech. Postupně jsem si uvědomila, že lidé jako takoví nejsou černobílí – že svědci nejsou automaticky dobří a lidé venku špatní.
Když jsem v 19 odešla do Mexika, začala jsem si všímat, že tam svědci bazírují na úplně jiných věcech než na Slovensku. Velmi špatně se tam dívají na alkohol.
Nelíbilo se mi ani jejich vnímání žen. Říkají, že jsme pro ně velkou výsadou a že je v nás mnoho moudrosti, ale ženy například vůbec nemají projevy. Ženy mohou mít jen nějaké trapné znázornění, kde dvě minuty ukazují, jak se dá zvěstovat. Odrazují je od kariéry ve světě, ale zároveň nemůžeš udělat ani kariéru u nich. Mohou být jen manželky někoho. Otevřené ženy, které říkají své názory, se jim nelíbí.
Jak to bylo u tebe, Milane?
Milan: Já jsem hudebník a hudba u nich není doporučená. Na setkáních pouštějí videa, která mluví o tom, že když je člověk hudebník, vždy má něco společného s pitím a s drogami. Když někdo řekne, že by se chtěl vydat hudební dráhou, vnímají ho, jako kdyby byl z jiné planety.
Když mi bylo 13 a začal jsem dělat první písně a uveřejňovat je, od starších mi přišla otázka, zda tím hledám světskou slávu, zda se chci líbit Satanovi. Začali vysvětlovat mé vlastní texty. Podle nich jsem v písních propagoval něco, čím jsem vlastně těšil Satana. Po jisté době mě to přestalo bavit, ale jediné, co mě bavit nepřestalo, byla hudba.
Zdroj: poskytnuto respondenty Danielou a Milanem
Takže svědkové Jehovovi nemohou být umělci?
Milan: Je tam mnoho umělců, kteří vyrábějí šperky, výrobky ze dřeva, hrají na kytaru a skládají písně. Tam spíše jde o to, aby ses nestal slavným.
Mají zakázáno tu hudbu i poslouchat?
Daniela: Všichni hudbu poslouchají, mají ji rádi, ale nemohou ji dělat. Tvrdí, že hudebníci se chtějí proslavit ve světě a umělec podle nich nemůže mít jinou motivaci, jen ego, slávu, peníze a sex, jak si to představují. Prostě tam není dostatečný důvod, že máš nějaký dar, myšlenky a chceš je sdílet se světem.
Milan: Já osobně jsem znal rodiny, kde bylo zakázáno pustit si písničku Hotel California. Ale obecně, 100 lidí, 100 chutí. Mezi svědky máš vlažné i zanícené.
Daniela: Máme tam kámoše, kteří mají rádi jen metal, jiné žánry by si pustili, ale nemohou to extrémně oficiálně tvrdit. Pak tam máš i fanatičtější lidi, kteří říkají, že poslouchat by se měla jen hudba věnovaná Bohu.
Kdy jste se od organizace rozhodli definitivně distancovat?
Milan: V červnu letošního roku. Neoficiálně to však trvalo už delší dobu.
A problémem byl tvůj rozvod, Danielo, a váš vztah. Dobře tomu rozumím?
Daniela: Já jsem vlastně v Mexiku začala zkoumat jiné směry, začala jsem se věnovat hinduismu, józe a tak dále. Už tehdy jsem začala od svědků odcházet mentálně. Došla jsem k závěru, že nechci patřit nikam. Chci mít v životě otevřené cesty a zkoumat to, co mě zajímá.
Můj bod zlomu nastal asi před dvěma lety. Uvědomila jsem si, že už to prostě nemá smysl, neboť tomu přestávám věřit. Nechtěla jsem lidem zvěstovat o něčem, o čem já sama nejsem přesvědčena.
Milan: Já jsem asi tři roky dozadu začal uvažovat nad svědomím a nad tím, jak je možné, že někomu něco je dovoleno a něco ne. Začal jsem zkoumat apokryfy a asi pětkrát jsem přečetl Bibli. U svědků mě drželo jen pár kamarádů z dětství.
Jak vypadá váš vztah s příbuznými a známými z dětství?
Milan: Nebaví se s námi jen moje máma. Říká, že nás má velmi ráda, ale nechce zklamat Boha. Ale stále dostává od okolí otázky, zda dokáže nekomunikovat se synem, který by se dal biblicky označit jako „dar od Boha“.
Daniela: Můj otec nyní začal i ve sboru druhým otevírat oči. Ptá se jich, jestli si myslí, že je láska, když se nebaví s dětmi. Oni mu dávají za pravdu, ale nechtějí, aby o tom mluvil nahlas, protože z toho může mít problémy.
Ty, Milane, jsi říkal, že bys přátelům, kteří s vámi přerušili, něco rád vzkázal. Co by to bylo?Milan: Že je všechny pozdravuji, že se na ně nezlobím, jako na lidi, ale že zlobím se na ty okolnosti, které nám všem ubližovaly. Například žádný z těch kamarádů nemá dovoleno přečíst tento článek. Přesto si ho přečtou. A bude jen o tématech, o kterých jsme se spolu bavili na pivu. A chtěl bych, aby věděli, že oni to nemají dovoleno ani při tom pivu.
Přátelé, se kterými jsi prožil celý život a kteří s tebou prošli i těžkými chvílemi, se na základě jednoho prohlášení z pódia, že už nejsi svědek Jehovův, s tebou přestanou ze dne na den mluvit.
Daniela: Je to trochu smutné, ale když jsme zmiňovali ten právní výbor... Stala se taková věc, že Milanovi zavolal muž, který zastává funkci kněze a ptal se ho: „Jak se máš, Milane?“ No a ty jsi řekl, že: „Děkuji, že ses ozval. Tři roky jsme spolu nemluvili, měl jsem těžší období, chtěl jsem se zabít.“ A on: „No dobře, dobře, dobře, ale bydlíte spolu?“
Zdroj: poskytnuto respondenty Danielou a Milanem
To mi je líto. Pojďme se v závěru věnovat příjemnějším věcem. Máte kapelu Klipers. Komu je vaše tvorba určena?
Daniela: Častokrát nám samotným. Máme teorii, že v sobě máme dvě bytosti – ego a intuici. Intuice nás celý život nějak vede a snaží se k nám promlouvat. Častokrát je v těch textech slyšet dialog jednoho s druhým.
Odráží se vaše zkušenost i ve tvorbě?
Milan: Většinu věcí, které jsem mohl dělat s radostí, jsem měl zakázanou, včetně koníčků. Texty, které píšu, odrážejí mé přesvědčení, že je to v pořádku. Každé povzbuzení v těchto textech je spojeno s mými zkušenostmi. Možná některé myšlenky o víře jsou ovlivněny mým agnosticismem. Chci šířit lásku a porozumění mezi všemi, bez ohledu na rozdíly, a pokud tvůj způsob života neubližuje jiným, tak tě rádi přivítáme ve svých kruzích.
