V mládí propadl alkoholu, býval agresivní a jednoho dne v afektu připravil o život svého přítele. Odseděl si za to více než osm let ve věznici v Leopoldově. Jozef Kosnáč, muž potetovaný po celém těle, se po propuštění rozhodl svůj život kompletně změnit.
Dnes je to více než 28 let, co abstinuje. Zbavil se také závislosti na gamblerství a na lécích, absolvoval několik vzdělávacích kurzů a dnes pracuje jako opatrovník v sociálním zařízení. Ke změně mu pomohla víra, ale také meditace.
O své cestě životem napsal knihu s názvem Děkuji Bohu za pochopení. Před několika lety se oženil a má několikaměsíční dceru. O tom, jak vypadá život ve vězení, jak těžké je zařadit se zpět do světa venku i o předsudcích a získávání si důvěry, jsme se s Jozefem Kosnáčem bavili v rozhovoru.
Ve vazbě jste byl celkem třikrát. Nejdříve za krádeže a nakonec za vraždu. Jaké máte vzpomínky na vězení?
Vzpomenu si na to, jak jsem byl zavřený naposledy. Dostal jsem jedenáct a půl roku a během toho jsem na sobě hodně pracoval. Tam jsem si právě uvědomil, že alkohol není pro mě, protože figuroval všude – když jsem byl ve vězení poprvé i podruhé, když jsem měl zdravotní problémy. Začal jsem na sobě proto pracovat fyzicky, psychicky, duchovně, prostě po všech stránkách. A tam jsem se dal do takového pořádku, že jestli to tak můžu říct, ven jsem vyšel otočený o 180 stupňů.
Když je člověk zavřený už několikátý rok a každý den má stejný průběh, co to udělá s lidskou myslí? Co se vám během dne honilo hlavou?
Záleží na tom, jak si to člověk nastaví. Já jsem skoro tři roky bydlel v cele velké 4x3 metry. Tam jsem byl zavřený celý den, volno jsme měli akorát na hodinovou vycházku a na sprchu. Prádlo i jídlo nám nosili přímo do cely. Ze začátku jsem si to neuměl představit, ale postupně jsem si na to zvykl. Člověk si musí najít něco, nějaký způsob, jak přežít, protože hlavní je sám sebe v tu chvíli neopustit.
A vaším způsobem byla víra. V jednom z rozhovorů jste uvedl, že jste se ve vazbě obrátil nejen ke křesťanství, ale i k buddhismu. V co věříte teď?
Byl jsem od malička vychovávaný jako křesťan, ale necítil jsem se tak. Do kostela jsem sice chodil, ale nějak jsem necítil přijetí. Když jsem pak byl ve vězení už asi čtyři roky, přijal jsem Ježíše do srdce, protože se mi staly takové věci, u kterých jsem si řekl, že kdyby neexistoval, stát by se nemohly. Začal jsem chodit na zpovědi, na mše, četl jsem Starý a Nový zákon a tím jsem se duchovně obohacoval. Prázdno, které jsem v sobě měl, jsem nahrazoval vírou.
Buddhismus jsem bral trochu z jiné strany. Když jsem pil, byl jsem dost agresivní. Když mi někdo něco řekl, provokoval mě, tak to se mnou okamžitě trhlo a často jsem se na něj rovnou vrhl.
Když jsem byl zavřený potřetí, byl tam takový drobný muž, který seděl už devět let. Přišel jsem k němu a říkám: „Jak to děláš, že jsi tak klidný? Že tě někdo okřikne a ty jim jen řekneš, ať si jdou po svých?“ On se mě zeptal, jestli se to chci naučit, a já souhlasil. Měl takovou buddhistickou knížku, když jsem ji začal číst, zjistil jsem, že je v ní strašně moc moudrosti. A tak jsem se začal zabývat i buddhismem. Hodně jsem meditoval a soustředil se na to, abych se naučil ovládat mysl. Abych se nejdřív zamyslel a až potom něco dělal. Soustředil jsem se na jeden bod a snažil se dát tu svou rozptýlenou mysl dohromady.
Napadá vás nějaká stereotypní představa o vězení, kterou lidé mají třeba z filmů? Něco typického, co si představujeme, ale v realitě se to neděje?
Myslím, že někdy to je právě jako ve filmech. Na každém kroku číhají nějaké intriky. Musíte se do toho dostat, je tam úplně jiný život. Člověk se tam musí umět pohybovat jako ryba ve vodě. Uši i oči nastražené. Když jsem byl zavřený naposledy, strávil jsem pět let na jednom místě, takže jsem tam už měl kamarády, se kterými jsme tvořili takovou „vyšší vrstvu“, protože už jsme toho měli hodně za sebou, už jsme si něco odseděli. Když byl nějaký kulturní program nebo něco takového, spíš tam vzali nás než někoho jiného. To protože s námi už zaměstnanci věznice měli zkušenosti.
Co bylo nejtěžší po propuštění? Co vám nejvíc pomohlo se zařadit zpátky běžného života?
Zavřeli mě v roce 1996. Tehdy ještě byly jen obyčejné potraviny, jen malé obchůdky. Nebyly supermarkety, telefony, nebylo nic. Ve vězení jsem se sice díval na televizi, ale když jsem vyšel, stejně jsem dostal velkou facku. Nechápal jsem lidi, proč tak běhají, kam běhají, proč měli tolik jídla v nákupním vozíku. Ptal jsem se kamarádů, jestli to mají na týden nebo na dva, jestli jedou na chatu a oni říkali že ne, že to mají na víkend. A já si říkal, že to přece nemůžou sníst.
Neuměl jsem ani vejít do obchodu. Byly tam takové ty automatické dveře, které se prostě neotvíraly. Stál jsem tam a ty dveře se neotevřely, tak jsem předstíral, že si čtu otevírací dobu a koukal se na lidi kolem, abych zjistil, jak to mám udělat. Neuměl jsem si ani zvážit banány. Musel jsem se prostě učit pomalu. Hlavně jsem měl problém se naučit s telefonem.
A jak žijete dnes?
Pracuji jako ošetřovatel v sociálním zařízení pro děti a dospělé. Pacienti tam jsou na ročním pobytu, kde jsou i ležáci, na týdenním, kdy je v pondělí přivezou, v pátek odvezou, a na denním pobytu. Ty přivezou ráno a po obědě je odvezou. Já tam pracuji jako rehabilitační pracovník – prostě se o ně staráme.
Nemají lidé problém s vaší minulostí, ať už pacienti nebo jejich rodiny? Znají váš příběh?
Dříve jsem pracoval s autisty. Ředitel toho centra věděl, že jsem byl závislý, ale ne, že jsem byl zavřený za vraždu. Pak se to nějak dozvěděla místní kuchařka, s ostatními šli za ním a řekli mu to. Ředitel mě vyhodil, ale nechal mě tam aspoň, dokud jsem si nenašel jinou práci. Napsal mi i doporučující dopis. Hodnocení, které mi dal, bylo takové, že když jsem nastupoval do současné práce, ředitelka měla podezření. Volala bývalému šéfovi, ujistit se, jestli jsem si to nenapsal sám. Nevěřila, že mi napsal tak dobré hodnocení.
Když jsem přišel na pohovor, šel jsem s kůží na trh. Zeptal jsem se, jestli nevadí, že jsem seděl. A oni, že jestli to nebylo za vraždu, tak ne. A já řekl, že to bylo právě za tu vraždu... Oni se na sebe podívali a řekli: „A víte co? My vám tu šanci dáme.“
Tak jsem tu začal pomalu pracovat. Začal jsem si získávat důvěru rodičů, nakonec až tak, že když někam odjeli na víkend, dali mi klíče od domu a já byl doma s jejich dítětem. S některými z nich jsem byl takový rodinný přítel, dá se říct. Postupně jsme si k sobě našli cestu.
