Knihu Petra Hanela si snadno zapamatuješ. Přidrzle pojmenovaný román O hvězdách víš ho*no se navíc čerstvě stal debutem roku na HumbookAwards 2024, kde čtenáři oceňují to nejlepší z žánru young adult.
„O hvězdách víš hovno je nejodvážnější a nejzábavnější mix seriálů Euphoria a Sex Education, jaký jste za poslední roky četli. Připravte se na nekontrolovatelné výbuchy smíchu, na trapnost, kterou budete prožívat spolu s hlavním hrdinou,“ říká synopse knihy, která se dva měsíce po vydání probojovala mezi bestsellery.
„Marky je upřímný teenager s osobitým humorem, kterému se začne líbit sebevědomá Val. Ta ale za svým nablýskaným instagramem skrývá zranitelnou holku. Spolu zjišťují, že střední není jako v seriálech nebo knížkách — že hot týpci často nejsou fajn, hodní kluci umí být toxičtí a že sexuální zážitky nemusí být vůbec kouzelné,“ představuje nakladatelství Host román Petra Hanela.
I když debutuje, Petr není v psaní nováček – na knize pracoval posledních 7 let a stihl u toho rozjet kariéru dramaturga a asistenta režie nebo instagramovou komunitu pro scenáristy a spisovatele jménem Klub psáčů.
O tom, jaké to je psát upřímně o trápeních dospívání, nebo o tipech, jak napsat knihu, nám vyprávěl v rozhovoru.
Tvoje knížka má dost výrazný název, ale není o astronomii ani o hvězdách. Proč jsi ji pojmenoval takhle?
Nápad vznikl z jednoho memíčka, které ani není důležité, ale líbila mi drzost, která z něj čišela. Chtěl jsem, aby už z názvu šlo poznat, jaký bude tón celé knížky. Protože pokud někoho odradí už ten název, tak si myslím, že na dvacáté stránce by docela zvedal obočí a na straně 179 by ji spálil (smích). Zároveň jsem hledal i nějakou „propojku,“ zkrátka něco, co by navazovalo na konkrétní moment v knížce, kde si řekneš: ‚Aha, tak proto.‘ A je to chytlavé a zapamatovatelné – a taky přidrzlé – stejně jako knížka.
Jak bys Hvězdy představil někomu, kdo je nečetl?
Ve zkratce bych řekl, že je to středoškolská vztahovka, trochu něco mezi Sex Education a Euforií. Ukazuje střední bez růžových brýlí, realisticky a ve vší otevřenosti. Se všemi… situacemi, řekněme. Ukazuje, že prostě vztahy a sex jsou plné trapných momentů, plné nešťastných rozhodnutí, nedorozumění a často i nějaké špatné komunikace. Jako teenageři spoustu těchto věcí prostě ještě neumíme.
Zároveň bych rád řekl, že je to sice young adult román, ale hranice žánru dost pushuje a posouvá. Hlavní postavy jsou sice na střední, ale řeší problémy, se kterými se dokážou ztotožnit i lidi, kterým je dvacet třicet plus. Vztahové nejistoty a problémy nezažíváme jenom když je nám náct, ale i když je nám cet.
Hlavním hrdinou je takový citlivý a přemýšlivý kluk Marky. Kde se vzal, inspiroval ses někým, když jsi ho psal? Ať už fiktivní postavou, nebo někým reálným.
Marky je něco jako já na gymplu, ale v bledě modrém. Spousta věcí z knížky – většinou ty nejtrapnější – se skutečně staly. Přišlo mi dobré se o to podělit a asi se trochu i odhalit tímhle způsobem. Hlavně jsem chtěl ale ukázat, jak teenage kluci přicházejí o nějaké iluze ve střetu s různými vztahy. A nejenom jak přicházejí o iluze, třeba i o nějaké třeba ‚good manners‘.
Myslím, že kluci, kteří jsou vnímavější, kvůli tomu vlastně někdy v životě narážejí. A že tím právě o nějakou tu citlivost a empatii přicházejí. Řekl bych, že každý z nás – mužů a kluků – někdy v nějaké podobě slyšel, že by se měl chovat víc jako zm*d. To mi přijde hrozně fascinující. Chtěl jsem prozkoumat, jak je možné, že se to na jednu stranu vnímá jako nějaký benefit, a na druhou to přece není vůbec zdravé. Tak kde je ta pravda? V tomhle jsem pak šel v knize o něco hlouběji, než jak jsem to já na střední prožíval.
Tvoje knížka sbírá nadšené ohlasy a dost rychle se dostala mezi bestsellery. Co pro tebe byla nejsilnější reakce, po které jsi měl pocit, že jsi odvedl dobrou práci?
Asi měsíc po vydání vyšla recenze na Hvězdy v Deníku N od Ireny Hejdové a mě ohromilo, že v té knížce viděla prakticky všechno, co jsem tam chtěl předat. Podle mě je tohle takový klasický fenomén, se kterým se autoři setkávají hodně: ‚aha, tady tomu člověku se nelíbí moje knížka, protože ji nepochopil.‘ S tím se potkává hodně tvůrců.
A nejlepší odměna pro autora je, když někdo vidí úplně všechno, co se ten autor snažil předat. Tahle konkrétní recenze zmiňovala i věci, na kterých jsem si skutečně zakládal, třeba jakým způsobem experimentuju s literární formou nebo že se tam snažím převést na papír filmové vyprávění. A vyšlo to v renomovaném médiu. To pro mě bylo super.
Shodou okolností jsem četla ve stejné recenzi, že Hvězdy jsou „působivý debut, který převrací popelkovské stereotypy.“ Šlo ti o nabourání nějakých stereotypů, nebo to byl spíš vedlejší produkt příběhu?
Určitě bylo mým cílem nějak narušit klišé a stereotypy. Jsou tam třeba scény, které jsou vyprávěné přesně tak, jak by si postava přála, aby se odehrála. Ty si to přečteš a řekneš si: ‚Wow, to bylo klišé jak z amerického filmu.‘ Ale pak přijde pasáž, která vysvětlí, že ve skutečnosti to celé bylo úplně jinak. Takových momentů je tam víc. Mně tohle v literatuře hrozně chybělo. Myslím si, že obecně možná podceňujeme význam nějakých role models, které nám servíruje popkultura, a toho, co pro lidi znamenají filmy a knížky.
Chtěl jsem ukázat realitu v kontrastu s tím, jak se věci většinou dějí ve filmech. Proto vedle sebe schválně stavím scény, jak by se odehrály v nějaké romanťárně od Netflixu oproti tomu, jak by se odehrály ve skutečnosti.
Knížku jsem samozřejmě četla a jedna věc mě zaujala. Hlavní hrdinka Valerie tam má na Markyho hodně velký vliv. Kvůli ní se vlastně Marky začne úplně měnit…
To bylo něco, co jsem chtěl taky zpracovat. Ukázat, jak se – nejenom kluci, všichni lidi, můžou pod tlakem vztahů, možná nějakých křivd a nenaplněných tužeb měnit. A že často možná někteří ani nepřemýšlí nad tím, co jejich činy způsobují lidem kolem. Přišlo mi vlastně i hrozně zajímavé to, jestli a do jaké míry jsme zodpovědní za nějaké cizí emoce.
Vedeš taky instagramovou komunitu Klub psáčů, která je o storytellingu a tak nějak provádí umělce procesem psaní příběhů. Co pro tebe byla nejdůležitější rada, která posunula tebe?
Shrnul bych takové tři základní. Čím víc sebe sama odhalíš, tím víc to bude s lidmi rezonovat. Neboj se inspirovat všude kolem sebe, včetně filmů a knížek – je to úplně běžná praxe napříč celým odvětvím. A za třetí, řekni si to, co píšeš, ve dvou větách. Pokud to nejde, tak možná pořádně nevíš, co píšeš. Jakkoliv banálně to zní, je to důležité. Ne nadarmo chce spousta dramaturgů jako jednu z prvních věcí slyšet nějakou logline (shrnutí příběhu přibližně do minuty, které se používá hlavně ve scenáristice, pozn. redakce). Často se totiž stává, že něco napíšeme a je tam toho tak moc, že vlastně nevíme, co je to nejdůležitější. Proto je hrozně důležité ujasnit si, co je ta jedna hlavní věc, kterou tím příběhem chceme říct, aby to nebyl úplný mess. To byl třeba u Hvězd dlouho můj problém.
Z tvojí knížky se dost rychle stal bestseller, u kterého se musel před Vánoci honem chystat dotisk. Jak si to vlastně vysvětluješ, že se tvoje knížka tolik čte a tolik prodává?
Myslím, že Hvězdám hrozně pomohlo, jak jsou jiné. Měl jsem ten pocit, že mi na literární scéně chybí knížka, která by vztahy ukazovala fakt upřímně a nebála se být třeba i explicitní ve spoustě věcí. Řekl bych, že to jsou silné stránky Hvězd a něco, čím se liší. Pak pomohlo jednoduše to, že se knížka lidem líbila, hodně ji sdíleli a vznikla nějaká šeptanda, která ji podpořila.
Navíc to téma je univerzální pro spoustu lidí. Ti, kteří si to přečetli, v tom pak třeba viděli sami sebe na střední, otevřeli si nějaká témata nebo si i nějaké zážitky zahojili. Takže to pak mělo velký zásah mimo cílovou skupinu, což pomohlo s prodejem. Píšou mi třeba lidi, kterým je 25 let, 30, klidně 34 a říkají, že věci, které se tam dějou, zažívali ještě nedávno. Samozřejmě, že už asi lépe pracují se svými emocemi, ale to neznamená, že se jim nějaká vztahová dilemata nedějí.
Protože když utváříme nějaké vztahy, jsme často zranitelní. A z té zranitelnosti vzniká naše nejistota. A z té pak vznikají zase nějaké trapné chvilky. Je jedno, jestli ti je 15 nebo 35, pokud randíš, často zažíváš stejné věci jako Marky.
A překvapil tě ten úspěch?
Když v Refresheru vyšel můj román v seznamu knížek, okolo kterých bude na podzim největší hype, tak jsem si říkal spíš ‚nevím, asi to nebude takový terno.‘ Takže jo, překvapilo mě, jak to vybouchlo. Ještě než knížka vyšla, přemýšlel jsem, jestli není vlastně hrozně banální, nebo možná zbytečně moc didaktická. Tahle křivka je ale asi přirozená – chvíli si říkáš ‚wow, tady jsem to zandal‘. A za chvíli zase ‚proboha, co na tohle lidi asi řeknou.‘ Čím víc se blížilo vydání, tím horší to bylo.
Taky jsem měl pocit, že kniha bude rezonovat spíš u mileniálů – kam patřím i já – nebo obecně u lidí, kteří už mají po maturitě delší dobu. Spousta lidí si myslela nebo stále myslí, že Hvězdy sednou víc lidem nad 25. Ale brzy mi začaly chodit neuvěřitelné zprávy od lidí, kterým je náct, protože je to taky zasahuje. Na každou generaci to funguje trochu jinak. Ale to trošku odbočuju – určitě jsem doufal, že by kniha mohla mít velký zásah. Ale už se mi hodněkrát v životě stalo, že jsem v něco doufal, a pak to jednoduše neklaplo (smích). Takže jo, překvapilo mě, že zrovna tahle věc klapla.
Zmiňuješ nadšené zprávy od teenagerů. Co ti píšou?
Často píšou, že jim to pomohlo nebo že přesně tohle právě zažívají. Nejhezčí zprávu mi napsala holka z gymplu, kam jsem chodil i já. V knížce mám takovou scénu, kde Marky jede v autě se svým bráchou. Napsal jsem ji schválně tak, aby tam bylo něco, co bych jako starší Petr řekl mladšímu Petrovi.
Ta čtenářka mi napsala strašně dlouhou zprávu, že se k té kapitole vracela a četla ji několikrát. Že jí to hrozně pomohlo. Myslím, že v tom dialogu zazní jedna důležitá věc, kterou si třeba jako náctiletí moc neuvědomujeme. Máme pocit, že ten člověk, o kterého jsme přišli, byl ten jedinej a ten správnej. Ale ono to možná není tak osudové, jak se to zdá být.
To je silný. Co na tohle odpovíš? Nemáš třeba pocit nějaké odpovědnosti?
Nevím, jestli přímo odpovědnosti, ale těší mě, že Hvězdy „přistávají“ tam, kde jsem chtěl. Záměr od začátku byl napsat knížku, která by mně samotnému na gymplu nějak pomohla.
Chtěl jsem mít v knize postavy, které dělají stejné chyby, jaké všichni děláme. Postavy, které čtenářům řeknou: ‚nejseš v tom sám, kdo zažívá tady tyhle faily. Nejseš sám, kdo takhle chybuje.‘ Je to úplně normální a děje se to. Myslím si, že během dospívání nám chybí to slyšet, máme často pocit, že tyhle věci zažíváme sami a všichni okolo nás jsou strašně cool. Často se nám ani naši nejbližší kamarádi nesvěřují v tom, jak kde co podělali. Máme pak pocit, že v tomhle jsme sami.
