Další hokejová horečka už je skoro tady. Podaří se letos českým hokejistkám na domácím mistrovství vybojovat cennou trofej? A jak na úspěchy národního týmu v posledních letech nahlíží jeho generální manažerka Tereza Sadilová?
Historicky první domácí světový šampionát žen v ledním hokeji se blíží. Turnaj se odehraje od 9. do 20. dubna v Českých Budějovicích a trenérka Carla MacLeod dokonce již odhalila oficiální nominaci. V té figurují tři brankářky, osm obránkyň a 14 útočnic.
Koncem března jsme měli možnost setkat se s generální manažerkou českého ženského hokeje Terezou Sadilovou a krátce ji vyzpovídat na téma nadcházejícího MS, na přípravu, spolupráci s uznávanou kanadskou trenérkou, ženský hokej obecně i její kariéru.
Tak já se rovnou na úvod zeptám, jak moc nervózní jste byla z letošního postupu Budějovic do čtvrtfinále play-off?
Nervózní jsem úplně nebyla. Z pohledu organizace jsme potřebovali, aby tým byl z haly venku co nejdřív, když to řeknu takhle kostrbatě. Ale na druhou stranu, tyto věci jsou opatřené smlouvou, neustále tam byl dialog s vedením klubu, kde jsou féroví lidé, s nimiž jsme měli výbornou spolupráci. Bylo skvělé, jak dokázali fanoušky probrat, a že je to nakoplo dál v té cestě.
Co by se dělo, kdyby Budějovice šly dál?Motor se zavázal k tomu, že halu v určitý moment opustí, aby tam mohly začít přestavby a zbytek prací. V případě, že by pokračovali dál tím play-off, tak existoval záložní plán, kdy by hráli jinde. Těch variant bylo několik.
Mě by asi nejvíc mrzelo jenom to, kdyby pokračovali, a my tak přišli o ty největší fanoušky a fanynky, takové ty motoráky z kotle, které chceme mít na své straně. To je přece jen něco, co ten světový ženský hokej vůbec nezná, a na co jsme jako Češi a Češky hrdí. Tak doufám, že teď budou i tím naším motorem.
Když už jsme u Budějovic, jak vlastně došlo k výběru právě tohoto města a nezvažovalo se například i nějaké jiné?Bylo to v podstatě jen mezi dvěma variantami, přičemž roli hrála spousta faktorů. Vedle velikosti zimního stadionu je to i zázemí. Musíme tam ubytovat třeba deset týmů. A bylo důležité, aby to bylo velké město, které má nejen hotely, ale je to i blízko letiště.
Nakonec vyhrálo to, že se pro tu akci nejvíc nadchnul pan Hejtman Kuba z Jihočeského kraje, jenž měl o to obrovský zájem. On je tady tím známý, což pro změnu potěšilo nás, takže jsme si nakonec plácli jak s jeho krajem, tak samozřejmě s městem Budějovice, tak i s klubem.
MS začíná za pár dní. Nominace je venku, jak složité bylo rozhodování? My už koncem února měli tak z 95 procent jasno v podstatě. Já si myslím, že ty holky známe velice dobře, monitorujeme je celou sezonu, jak na pozici v národním týmu, tak v jejich klubech. Známe jejich charaktery, víme, kde jsou jejich výkonnostní peaky a máme i takzvaný ranking hráček. Ve finále to bylo docela jednoduché.
Navíc nejsme v pozici chlapského nároďáku, kde je prostě 100 top hráčů, my hráček tolik nemáme, takže ta představa je jasná delší dobu. Hlavní trenérka Carla MacLeod si pak hodně zakládá právě na tom týmovém duchu a na charakteru těch hráček, což hraje obrovskou roli.
Minulý rok proběhla v Česku hokejová horečka díky mužskému MS v Praze. Může se letos něco takového zopakovat se ženským MS? Jak vysoko v tomhle směru cílíte? Určitě. Já si myslím, že to, co se stalo minulý rok, opravdu zahýbalo celým Českem. Měla jsem tu čest být u toho, dokonce můžu říct, že u toho bylo i pár reprezentantek z áčka, protože jsme byli pozvaní na jedno utkání a opravdu to byla skvělá motivace.
My bychom si samozřejmě přáli něco takového pro ženský hokej. Ten sport je krásný v tom, jaký má přesah do společnosti a jak dokáže národ semknout. Takže pokud by se něco podobného povedlo i skrze ten ženský nároďák letos v Budějovicích, byla bych za to moc vděčná.
Co můžu fanouškům a fanynkám slíbit, že to, co se kolem toho chystá, jak mimo arénu, tak uvnitř, bude velice podobné loňskému MS. Ten přístup k tomuto je stejný a nám záleží na tom, s jakými pocity budou lidé zápasy opouštět.
Asi nebudu přehánět, když řeknu, že s úspěchem českého ženského hokeje z posledních let je úzce spojena i stále poměrně nová hlavní trenérka Carla MacLeod. Jak těžké bylo ji tehdy získat?My se s Carlou známe dlouhé roky, ona byla první člověk, s kým jsem výběr konzultovala. Ačkoliv pak nebyla v té první myšlence, jakmile jsem s ní začala vést konverzaci a ona mi sama nabídla několik jmen, měla jsem před očima na střídačce už jen ji. Kromě toho, že spolu máme skvělý vztah, tak je taky naprosto profesionální a hodně se shodujeme na přístupu k hráčkám i národním týmu obecně.
Prosadit to nebylo úplně snadné. Přece jen to byla úplně první žena na střídačce národního týmu a navíc cizinka. Nicméně to „know-how“, které měla, bylo obrovské, a já jsem velice ráda, že na to vedení nakonec kývnulo a dalo nám, jak já říkám, tu zelenou, protože se extrémně navýšil nejen standard přístupu k nároďáku, ale i možnosti, jaké nám to otevřelo. Navíc je skvělé, že ji máme podepsanou až do olympiády.
Překonala tato spolupráce vaše očekávání?Jednoznačně. Jedna věc je, jak pomohla týmu, a jak se jí podařilo v našich hráčkách probudit ten spící potenciál. Druhá, a co je pro mě extrémně klíčové, že dokáže předávat zkušenosti zbytku českých trenérů, ať už je to Dušan Andrašovský, nebo Honza Lucák, Martin Pouska. Oni jsou extrémně pokorní v tomhle směru a klobouk dolů před tím, jak to zvládají, protože ne každý trenér muž by se asi chtěl nechat školit od ženy. Teď to nemyslím zle, ale české hokejové prostředí je zkrátka plné předsudků, a já si vážím toho, jak ta naše dynamika skvěle funguje.
Trochu jsem se bála jazykové bariéry, protože ne všichni umí anglicky, ale nakonec se všichni naučili komunikovat, někteří dokonce i rukama nohama.
Zmínila jste olympiádu. Je šance, že by Carla zůstala i po ní?My bychom si to přáli, ale opět tam hraje roli spousta faktorů. Jedním takovým jsou aktuální diskuze IIHF a PWHL (ženská verze NHL, pozn. autora) o tom, jak to například bude dál s pauzami v lize, jestli hráčky na MS pouštět a tak dále. Už se to vlastně překlápí do toho, co momentálně existuje v mužském hokeji, kdy je to najednou tak velké a je v tom tolik peněz, že to začíná být opravdu zajímavé.
Pokud by každopádně Carla pokračovala v Ottawě (v současnosti trénuje také tým Ottawa Charge v PWHL, pozn. autora) a těm lidem nebylo umožněno brát si breaky na mezinárodní akce, tak by to nedávalo smysl.
Je podle vás vlastně pohlaví u trenéra*trenérky nejen u ženského národního týmu, ale třeba i v jiných sportech, důležité? Nebo hrají roli hlavně zkušenosti případně další faktory?
Zajímavá otázka. My jsme myslím potřebovali v ten daný moment tam mít trenérku, ženu, protože to dávalo smysl z více důvodů. Jedna ta věc byla sebevědomí, nějaký respekt sama k sobě. Carla je v tomhle skvělá, vkládá v holky důvěru a na oplátku ty největší individuality v týmu udělaly díky ní obrovský posun právě co se týče toho sebevědomí. V tom hrál jednoznačně roli ten ženský faktor, ale samozřejmě i bohaté zkušenosti z působení na mezinárodní scéně, s olympijskými hrami a tak dále. Takže já si myslím, že ona pro nás v tu chvíli dávala extrémní smysl, dodneška dává.
Zároveň nechci to asi rozdělovat tak, že by jedno bylo špatně, jedno dobře. Každý ten program je v nějaké fázi – Američanky i Kanaďanky mají u týmů mužské hlavní trenéry. Na MS je Carla vlastně jediná ženská hlavní trenérka, což je podle mě zajímavé a možná to není úplně dobře. Na druhou stranu to má nějaký vývoj, je tam i plno asistentek trenérů, žen. Osobně si myslím, že to je trochu škoda, protože je plno velice kvalitních trenérek na té mezinárodní scéně, ale víc to asi nechci hodnotit. Ostatně předtím tam byl Tomáš Pacina, který tomu týmu dal hrozně moc, měl zase trochu jiný přístup, ale je to velice kvalitní trenér. Vše má zkrátka nějaké pro a proti.
Jaké jsou vůbec výhody a nevýhody najímání zahraničních trenérů a trenérek k národnímu týmu? Jsou například dražší? Objektivně si myslím, že ano. Ta ekonomika nějak funguje, platy v zámoří jsou mnohem vyšší než v České republice, tam jde spíš o to najít nějaký průsečík a dojít k tomu, co může fungovat pro obě strany. Nevýhoda samozřejmě je, že zahraniční trenér*trenérka tady prostě nemůže být a nemůže sledovat to prostředí v tom aktuálním dění, kdy by mohl*a třeba jezdit na zápasy ženské ligy, být na těch akcích s námi a tak. Má to opět své pro a proti, ale obecně myslím, že je lepší, když ten národní trenér*trenérka je na území toho daného státu.
Teď maličko obecněji k ženskému hokeji. Ten v posledních letech zažívá velký boom, v nemalé míře asi i díky vám osobně. Jaký je to pocit, jak populární by ženský hokej mohl a měl v budoucnu být, a co dalšího lze ještě dělat nad rámec toho, co už probíhá?Tak děkuji. Já tohle ale beru strašně pokorně. Pro mě to je taková obrovská tíha a zároveň mám fakt velké privilegium u toho být a možnost to posouvat dopředu, ani zdaleka to ale není tam, kde bych si to představovala. Až se ty věci budou dít automaticky, začnu být klidná. Pořád tam jsou ale mraky práce.
Příkladem budiž, když se třeba mluví o nějaké možnosti, že by hráči někam mohli vyrazit, a my se s kolegyněmi musíme přihlásit, jestli to teda platí jen pro hráče, nebo i pro hráčky. Že nikoho ani nenapadne, že by se mohlo mluvit v jiném než mužském rodě. Zároveň to nemůžeme mít nikomu za zlé, tady jde prostě o čas, o nějaký zvyk. Té práce před sebou máme stále dost.
No a co potřebujeme, já vždycky říkám hlavně příležitost. U extraligy je to například příležitost, kterou tomu musí dát ti majitelé. Média se k tomu začala hlásit víc, tam už je to tak nějak automatické. Pamatuji, když jsme museli psát e-maily a zvát novináře na naše kempy, a nikdy nikdo nepřijel, protože to nikoho nezajímalo. (smích) Tady se jednoznačně ušel kus cesty. Ale abych odpověděla na otázku, tak zkrátka příležitost ve smyslu byznysu, marketingu a investic.
S tím souvisí i má následující otázka. Nejvyšší tuzemskou ženskou hokejovou ligou je extraliga ženského hokeje, ta se ale výrazně liší od fungování mužské extraligy. Proč?Tady asi musím zdůraznit jednu věc, a to, že my nemáme ani dostatečný počet hráček, abychom mohli vůbec takhle velkou ligu hrát. Zásadní problém je, že ten top, ty nejlepší hráčky, nám odcházejí do zahraničí, protože jakmile jim je 14-15 let, tak vlastně nevědí, jak s hokejem na české půdě pokračovat. S kluky už hrát nemůžou a až donedávna tam nebylo ani žádné přemostění mezi mládežnickým a dospělým hokejem, což jsme letos napravili novými akademiemi. Cílem je dát holkám možnost se dál rozvíjet v Česku. Dokud ale nebude tohle, tak vlastně nemůže být ani ta top liga, protože bychom ji neměli čím nakrmit.
Když nebudu počítat Severní Ameriku, je na tom v zahraničí ženský hokej někde líp než u nás? Co třeba dělají jinak?Například Švýcaři, ale primárně je to Skandinávie, kam vlastně i holky v současnosti míří nejčastěji. Ta soutěž je na dobré úrovni, vydělají si tam, má to slušnou návštěvnost a ty ženské týmy tam fungují v podstatě jako ty mužské. Ale já věřím, že my se tam jednou taky dostaneme.
Myslím však, že je třeba se oprostit od té myšlenky, že by ženský hokej měl přinášet to samé, co mužský. Že by třeba měl mít i stejnou cílovku. Podle mě na ženský hokej bude chodit spousta mladých lidí, rodiny s dětmi, malé dívky, bude tam hrát úplně jiná hudba a tak dále. A jakmile se na to ten majitel klubu podívá z tohoto úhlu, začne to třeba dávat větší smysl.
Zajímáte se, nebo případně máte už nějaká data ohledně toho, jestli v Česku stoupl zájem dívek začít s mládežnickým hokejem?Určitě. Vidíme to i na těch akcích Holky na led. Kolega, co teď vede projekt Pojď hrát hokej, s námi nedávno mluvil a v lednu, kdy se konala poslední celorepubliková akce, tak tam se objevilo 800 holčiček. Jen pro představu, registrovaných hokejistek v Česku je asi 1 800. Ten zájem je zkrátka obrovský, je to super a je zajímavý, jak tomu stačí dát příležitost například v televizi, ukázat, že holky můžou, a výsledek je naprosto kouzelný. Já věřím tomu, nebo v to aspoň doufám, že po tom MS to bude ještě větší.
Nakonec zpátky k vám a vaší pozici. Vy pocházíte z hokejové rodiny, ale pak jste hrála několik let basketbal před odchodem do Ameriky, pokud se nepletu. Proč ta otočka zpátky k hokeji?Je to tak. Život má takové cestičky, že vždycky, když bylo nejhůř, nebo jsem nějak nevěděla, tak mě to přivedlo zpátky k tomu hokeji. Nejvíc se to pak probralo během roční stáže v Kanadě u Hockey Canada. To pro mě bylo v té dosavadní kariéře to nejvíc, a dodnes z toho čerpám. Pracovalo se tam na úplně jiné úrovni, do toho ta obří prestiž, hokej byl taky zcela jinde, takže tam se asi probudila má láska k tomu sportu z té druhé stránky, k administrativě a managementu.
Před vámi pozice generální manažerky ženského hokeje v Česku neexistovala. Jak těžké bylo ji vytvořit, kdy jste zhruba věděla, že k této roli směřujete?No, asi to byla nějaká cesta, kde roli hrála i Carla. Já jsem trochu využila situace, vždy je to totiž generální manažer, kdo vybírá trenéra, takže jsem řekla, že když už budu tyto kroky podnikat, tak chci, aby to bylo přesně za těchto podmínek. Vnímala jsem, že pro mě osobně se až tolik věcí nezmění, ale ta pozice tam bude, zrodí se a v tu chvíli už to těžko někdo smázne. A to pro mě bylo důležité.
Nyní se s tím samozřejmě pojí velká zodpovědnost, ale toho se člověk nemůže bát, protože nemůžeme říkat, že chceme dělat věci jinak, že je chceme měnit, ale přitom se bát mít na sobě nějakou tíhu.
V nedávném rozhovoru s vámi jsem se dočetl, že zatímco najít respekt na mezinárodní hokejové scéně není pro mladou ženu na vysoké pozici vůbec problém, v Česku je to jinak. Je to pro vás spíš demotivující, nebo tam vidíte alespoň maličké posuny k lepšímu, a naopak vás to motivuje ty staré pořádky trochu nabourat? Jednoznačně mě to motivuje. Člověk to musí chtít zlepšit a posunout, i tady už je to mnohem lepší. Moje zlatá věta je, že s úspěchem přichází respekt. Někdy si to člověk musí trochu vybít nebo „vyhrát“, ale respekt přijde. Zvlášť, když se ta práce odvádí dobře a za dotyčným jsou vidět výsledky. Navíc to nikdy není jen o jednom člověku, ale ten respekt chceme my všichni získat pro ženský hokej jako takový.
Je vaše současná role ta vysněná, nebo byste se v budoucnu chtěla věnovat třeba trénování? Vedení soukromého klubu?Aktuálně je vysněná. Letos máme domácí MS, příští rok olympiádu, takže obří privilegium. Člověk tomu samozřejmě obětuje všechno a bere to spoustu času, ale na druhou stranu, velice dobře si uvědomuji, že mám obrovské štěstí. Takže v tuto chvíli opravdu vysněná, nicméně do budoucna se v ženském hokeji vytváří spousta zajímavých pozic.
Jedna možná trochu nesouvisející otázka, ale ve světě samozřejmě v posledních letech registrujeme nástup AI technologií. Je to něco, co se zatím hokeji a sportům obecně vyhýbá, nebo naopak už AI nástroje pomáhají i tady a případně jak konkrétně.
My zatím ne, vím, že v NBA se to už využívá a NHL k tomu možná taky spěje. Zrovna nedávno byla akce zaměřená na AI ve sportu, kam snad vyrazili i lidé z našeho svazu, takže nějakým způsobem se to nejspíš bude v budoucnu integrovat i do nároďáku jako pomůcka nebo nástroj k vyhodnocování. Může to sloužit nejen k rozhodování o sestavě, ale například i ke scoutingu soupeře. Věřím, že to je v určitém smyslu budoucnost, a jelikož právě ženský hokej je otevřený takovým moderním věcem, tak možná bude i první, který to nějak zakomponuje, až přijde ten správný čas.
No a na závěr bych se vás chtěl zeptat na vaše hokejové idoly. A možná co byl takový váš nejsilnější hokejový zážitek.Já měla vždycky ráda Tomáše Plekance. A z hokejistek, když jsem byla malá, tak jsem žádnou neznala, protože přesně to ani nedávali v televizi, ale kdybych měla říct dneska jednu hokejistku, tak jsem vždycky unešená z Marie-Philip Poulin, kapitánky Kanady. Ona je takový Wayne Gretzky a člověk u ní nikdy neví, co předvede.
No a událost, samozřejmě olympiáda v Pekingu. Bylo to tedy specifické tím, že jsme byli v té covidové bublině, což bylo bláznivé, zejména po mentální stránce, ale přece jen je to největší sportovní akce planety a člověk je extrémně hrdý na ty holky a těším se moc za rok do Itálie.
