Po 14 letech jsme opět mistry světa v ledním hokeji, po 39 letech se nám navíc povedlo vyhrát domácí mistrovství. A já teď konečně vím, jaké emoce zažívali moji rodiče po vítězství v Naganu.
„Jsme mistry světa!“ To byla doslova první myšlenka, s jakou jsem se v pondělí ráno po probdělé noci strávené oslavami zlata probudil. Český tým ve finále porazil Švýcarsko 2:0, vítězný gól vstřelil David Pastrňák a brankář Lukáš Dostál vychytal na turnaji svoji třetí nulu. K individuálním úspěchům se ale ještě vrátím. Momentálně si totiž stále nedokážu moc dobře představit, co všechno to vlastně pro nás jako zemi, pro náš sport a pro budoucí generace hráčů znamená. Vím jen, že mi ten pocit strašně chutná a že když tu větu člověk vysloví nahlas, je to ještě sladší.
Na začátku panovala nedůvěra
Nebudu se tady naparovat, jak jsem nám od začátku věřil. Sice dokážu být velký optimista a zpravidla nám před každým mistrovstvím věštím jasný úspěch, všichni ale dobře víme, jak to posledních 14 let vypadalo. A na domácích turnajích, co si pamatuji, jsme navíc měli vždycky smůlu. Kouč Radim Rulík pak zaznamenal velké úspěchy s juniorskými týmy a v téhle sezóně se mu dařilo, nicméně závěrečná zkouška na turnaji v Brně a následné oznámení lehce kontroverzních nominací za čím dál většího dozoru Aloise Hadamczika, proklínaného šéfa svazu českého hokeje, dokázaly s přehledem uhasit veškerá moje očekávání. „Bude štěstí, když postoupíme ze skupiny,“ připravoval jsem sám sebe na nejhorší.
Let him cook! Tohle je 20 nejlepších hokejových hlášek Roberta Záruby
24. května 2024 v 10:52
Zlom ale přišel hned v prvním zápase s Finskem. 23letý mladíček Lukáš Dostál, o němž se spekulovalo, že bude českou jedničkou, vychytal v bráně nulu a následně i nájezdy. Porazili jsme Finy, kteří v posledních letech patří rok co rok mezi elitu – a možná jsme se zasloužili i o jejich marnou formu napříč mistrovstvím.
Jasně, gól jsme nevstřelili a produktivita našich útoků mi pořád dělala starosti. Něco v tomhle týmu ale fungovalo, něco, co jsem už dlouho neviděl. A jakmile se mezi střídačkami před koncem zápasu objevil i prezident Petr Pavel, tíha okamžiku byla najednou až hmatatelná. Ten večer se v pražské O2 areně něco hnulo, semkli se nejen hráči, ale pomalu se na jejich stranu začal naklánět i celý národ. A tento pocit pak jenom rostl. A já si jen říkal, jak silné by bylo, kdyby to takhle vypadalo i po finále, kde vyhrajeme zlato.
Stanley Cup víc než MS
Současně s mistrovstvím v hokeji v Praze a Ostravě jsem jakožto fanda Bostonu (protože Krejčí a Pastrňák) sledoval samozřejmě i cestu Bruins v letošním play-off. Problém byl, že zatímco většina českých fanoušků samozřejmě a pochopitelně doufala v brzké vyřazení, já si i vzhledem k formě českého výběru na turnaji v Brně spíš přál, aby se zámořskému týmu okolo našeho nejlepšího hráče podařilo porazit Toronto a jít dál. Před očima jsem měl především loňské šokující vyřazení Bostonu s Floridou, kdy jsem doufal a tajně věřil, že na sebe týmy narazí znova a Boston si tentokrát užije zaslouženou pomstu.
Jenže s přibývajícími vítězstvími českých hokejistů na MS, a ne úplně vyladěnou formou medvědů tyhle moje pocity najednou už nebyly tak úplně jednostranné a v šestém zápase s Floridou jsem navenek pořád doufal, že to třeba Boston uhraje a dotáhne na game 7. V hloubi duše jsem si ale zároveň říkal, že by ten Pastrňák se Zachou (a v ideálním světě i Laukem) přece jen byli skvělou posilou.
Jsem toho názoru, že i moje fanouškovská rozpolcenost nakonec přispěla k vyřazení Bostonu – a tímto se všem jeho fanouškům omlouvám. Osud tomu však chtěl, aby David Pastrňák přijel do Prahy, i když otlučený a unavený po náročné sezóně. A osudu nemůžeš poroučet.
Zápas v O2 areně a ochutnávka atmosféry
Vyšlo to tak, že první hru českých borců z Bostonu jsem sledoval v zápase proti Kanadě přímo v pražské O2 areně, kde jsem navíc seděl jen pár metrů od náhradníků Voženílka a spol. Můj druhý hokejový zápas naživo. Poprvé v O2 areně. Poprvé na nároďáku, poprvé na mistrovství světa. Vývoj tu shrnovat nebudu, nicméně poté, co jsme otočili z 1:3 na 3:3, byla celá hala na nohou.
Jakmile jsme ještě v prodloužení dostali přesilovku, byl jsem si jistý, že zápas dotáhneme do vítězného konce. Bohužel stav ledu a chybička na straně jednoho z našich útočníků vedly k tomu, že jsme ten den v prodloužení prohráli. A jediná ze dvou porážek na turnaji stačila, aby se okamžitě nastartovala moje pověrčivost.
„Možná bych se měl držet sledování hokeje doma. Tenhle neúspěch si na triko přece nevezmu!“ Následně jsem odmítal veškeré pozvánky na společné sledování hokeje s kýmkoli a kdekoli, protože tenhle tým může hrát a vyhrát opravdu nad každým a jediné, co mu v mých očích scházelo, bylo, abych seděl doma na zadku před televizí a fandil, jak nejvíc můžu.
Přesně to se tedy i stalo. Zápasy s USA i Švédskem jsem sledoval doma, udělal si pohodu, rozbalil nachos, otevřel pivo a posléze testoval nejen sílu svých hlasivek, ale i trpělivost sousedů, když jsem slavil každý gól, každé vyloučení na opačné straně, nebo naopak nadával na každý nepotrestaný faul a na každou chybu rozhodčích (kterých bylo na tomto MS až neobvykle mnoho), a to z plného hrdla přímo vedle otevřeného okna. Atmosféra tohohle MS mě jednoduše strhla.
Zároveň však bylo vidět, že nejsem ani zdaleka sám. O hokeji jsme se bavili v práci, lidé ho řešili na ulici. Probíral jsem ho s kamarády i příbuznými. Na Instagramu nebo na Twitteru se v zásadě nešlo hnout, aniž by člověk nezakopl o hokejový příspěvek. Zájem byl skutečně enormní a jenom to podtrhovalo, jaké rostoucí výkony podávali naši hráči v každém zápasu ve vyřazovací části. A pak přišel den D.
Finále a Pragano
Pověrčivý jsem zůstal až do konce. Samozřejmě mi maličko lámalo srdce, že jsem se připravoval o neskutečnou atmosféru, ať už bych hokej sledoval kdekoli mimo domov. Jenomže... co když prohrajeme? Opravdu chci zažít takové zklamání? Zklamání, které by pro český hokej pořád znamenalo enormní úspěch? Odpověď na tuhle otázku byla jen jedna.
Doma jsem si tedy opět vytvořil co nejpohodlnější atmosféru a začal s napětím sledovat, jak proti sobě vyrazily dva nejlepší týmy na turnaji. Celky, které netouží po ničem jiném než zisku zlata. Oba s hráči, pro něž to může být poslední zápas v reprezentační kariéře. Napětí se dalo krájet. Čtyřicet minut žádný gól. Už bylo jasné, že rozhodne chybička. Šťastný odraz. Zkrátka maličkost. Nebo jsem si to aspoň myslel.
A pak se stalo něco, co vídáme jen v amerických filmech. Největší současný hrdina národa tam poslal svoji ikonickou střelu ze svého oblíbeného místa. Jeden nacvičený moment a ono to tam padlo. Jeho jediný gól na mistrovství a rovnou ten nejdůležitější v životě. Osud tomu chtěl, aby byl David Pastrňák na tom správném místě v ten správný čas a nadělil Česku euforii, jaká tu už dlouho nebyla.
Je mi 31 let, a když se hrálo Nagano, bylo mi šest. Petr Svoboda tehdy – podobně jako v Praze Pastrňák – vstřelil ve finále svůj zlatý gól pár minut před koncem. Následný zlatý hattrick z přelomu tisíciletí si bohužel taky nevybavuji, stále jsem byl příliš mlád. První živou vzpomínku na hokej mám až z roku 2004, ze čtvrtfinále s USA, kde jsme vypadli. A pak o rok později z finále, kde jsme porazili Kanadu 3:0. To pro mě byl až do včerejška nejhezčí hokejový zážitek mého života, vůbec se to však nedá porovnat s emocemi a hrdostí, které jsem cítil po finále letošního a vůbec nejnavštěvovanějšího mistrovství světa v historii.
Krátce po vítězství se samozřejmě na sociálních sítích objevila první pádná srovnání právě s olympijským zlatem z Nagana. TMBK zveřejnil příspěvek, ve kterém spojil Prahu a Nagano a vytvořil Pragano. A pak Česká televize ukázala v kabině hráčů připravených rozjet nehorázně divoké oslavy opět prezidenta Petra Pavla, který týmu poděkoval za to, že nás všechny dokázal spojit v době, kdy jsme to opravdu potřebovali. V tomhle případě snad ani nemohl mít větší pravdu.
Tohle zlato na domácím šampionátu se zkrátka a dobře zapíše do historie a každý*každá, kdo byl u toho, na něj bude vzpomínat ještě roky poté. Těším se, až o něm jednou budu vyprávět svým dětem, pro které kolem toho vznikne stejný mýtus, stejná legenda, jako pro mě bylo Nagano. A pokud v následujících letech přidáme pár dalších takových úspěchů s touhle generací hokejistů okolo Pastrňáka, Dostála, Sedláka, Zachy, ale klidně i hráčů, kteří letos neměli to štěstí a nedostali se do týmu, jako Jiříčka či Kulicha, vůbec bych se nezlobil. I kdyby se to ale nepovedlo (čemuž momentálně nevěřím), tuhle osudovou jízdu za titulem už nám nikdo nevezme.
Především jsem však rád, že se můžu po delší době zase cítit jako hrdý Čech, aniž by kolem toho panovala jakákoli negativní konotace. Na vlaječku za okno to furt není (běda mi, jestli někdy bude!), ale jo, dnes jsem sakra pyšný na to, čeho jsme schopni v téhle naší malé zemi dosáhnout, když všichni táhneme za jeden provaz. Zítra se klidně můžeme zase pohádat kvůli jedné z milionu věcí, na nichž se neshodneme. Ale dnes je zatraceně dobrý den na to být Čech. Tak hoši, děkujeme.
