Na hudební scéně působí už přes deset let a hranice své tvorby se nebojí neustále posouvat. V našem rozhovoru promluvila o tlaku sociálních sítí i o tom, proč je někdy nejlepší prostě říct ne.
Když se řekne Lenny, asi si představíš song Hell.o, který zpěvačku proslavil nejen v Itálii.
Tehdy však její kariéra teprve odstartovala. V roce 2021 například představila píseň Lithium ve spolupráci s Mikem Shinodou z kapely Linkin Park a její singl Overdosed se dostal do celosvětové Spotify kampaně EQUAL, díky čemuž se objevila na hlavním billboardu na newyorské Times Square.
Kde bereš inspiraci?
Různě. Některé věci přijdou samy. Několikrát se mi stalo, že přišel nápad ve snu, někdy mě to i vzbudí. A otázka je, jestli mě to dostane z postele, nebo ne. Občas vylezu a nahraju si to na mobil, nebo se dostanu i dolů k pianu. Ale problém je, že když je to třeba ve tři ráno, tak se člověku nechce.
Pár dobrých nápadů už jsem takhle zaspala. Dokonce se mi jednou zdálo, že jsem jela v autě s Beyoncé a Tinou Turner, zpívaly jsme úplně báječnou písničku. Ale právě jsem se nevzbudila. Takže smůla, no. Ale to je jedna varianta. Člověk to ze sebe samozřejmě může vyplodit. Když sedí u piana, tak třeba nápady přijdou samy. Já navíc strašně ráda sleduju filmy, miluju chodit do kina a tak. Z toho se dá také načerpat spoustu nápadů.
Když zmiňuješ filmy, je nějaký snímek, ke kterému bys chtěla složit hudbu?
Tohle je můj passion subject, protože mám hroznou slabost pro muziku ve filmech. Speciálně zbožňuju Hanse Zimmera, který složil soundtrack k Pirátům z Karibiku. Když se ta hudba rozezní, tak já okamžitě poznám, že to složil on. Pak mám slabost třeba pro Johna Williamse, který složil muziku k Harrymu Potterovi a tak. Takže tohle jsou třeba filmy, na které já si dokážu představit, že bych něco složila.
Teď se mi také vybavují třeba filmy od Christophera Nolana jako Počátek, Tenet nebo teď Oppenheimer. Já mám ráda takovou tu těžkou, vážnou hudbu. Nemyslím tím Beethovena a tak, ale dlouhé, táhlé tóny, dramatickou gradaci a podobně. Ale je pravda, že si dokážu představit skládat muziku i na Barbie. To bych si taky užila. Kdybych se něčemu takovému v budoucnu mohla věnovat, tak ráda přijmu jakoukoliv výzvu.
Vzniká první text, nebo hudba?
Většinou hudba. Párkrát se mi stalo, že jsem viděla nějaký slogan a líbil se mi. Nebo jsem byla na filmu a řekli tam nějaké slovní spojení a já si vytáhla mobil a zapsala jsem si to, protože mi to přišlo zajímavé, a pak to použila, když mi chyběl text. Takže je to taková kombinace, ale většinou je to nejdřív melodie a potom až na to nabaluju text.
Nejnovější písnička Your Friend. Jaký byl proces u ní?
Složila jsem ji sama u piana jako pomalou baladu a až potom se vyvinula. Teď jsou tam vyloženě bicí, je to rychlejší. Tyto přerody vznikají tak, že já si vyberu tým, se kterým na projektech chci pracovat, kterému věřím. Oni si to poslechnou a řeknou mi k tomu své návrhy. Třeba na téhle písničce se v Berlíně podílel holandský tým.
Jak moc si necháš poradit?
Záleží i na mém rozpoložení, ale musela jsem se to naučit. Když jsem skládala úplně první věci, tak jsem měla ten názor, že mi na to nemůže nikdo sáhnout. Jako když malíř maluje obraz, tak je blbost, aby přišel jiný člověk a něco mu do toho začal čmárat. Dnes, hned jak jsem s někým ve studiu, tak vím, jestli to půjde, nebo ne.
A umíš si taky odpočinout? Nemyslet na hudbu vůbec?
Moc ne. I když jedu na dovolenou, nebo když jsem jen venku se psem, vzadu v hlavě na to pořád myslím. Ve finále mě to otravuje i v těch snech. Někdy chci i cíleně odpočívat, ale najednou nad tím začnu přemýšlet. Trochu s tím bojuji.
Ráda cestuješ. Jaké je nejoblíbenější místo, které jsi navštívila?
Nejhezčí byly asi Austrálie a Tasmánie. Když mi bylo zhruba 16 a měla jsem tam možnost i hrát. To pro mě byl životní zážitek. Plus ta příroda. Chovala jsem si koalu a hladila klokany. To je místo, na které vzpomínám s největším údivem, jak to bylo úžasné.
A kam se ráda vracíš?
Určitě Londýn, protože to je můj druhý domov. Studovala jsem tam tři roky muziku, takže když tam přiletím, cítím se jako doma. A potom asi Amerika, protože mě fascinuje tím, jak je tam všechno do maxima. Je pro mě pokaždé inspirativní, i když tam jdu na koncert nebo na nějakou akci.
Jaký byl tvůj nejoblíbenější hudební zážitek?
Hrozně se mi líbil Post Malone. To byl můj number one, hlavně tím, jakou energii vyzařoval. Působil jako člověk, s kterým půjdeš na pivo. Byl strašně pokorný, ale zároveň i ta muzika je skvělá. A potom asi koncert Beyoncé. Tam to zase nepůsobí tak, že bych s ní šla na pivo, ale je to ten level toho entertainmentu, že tam muzikanti, tanečníci – všechno dává smysl, všechno do sebe zapadá. Taky úžasný koncert.
Co si ráda pustíš do sluchátek?
Teď mám oblíbeného Yungbluda, líbí se mi ta nová asi desetiminutová věc, jak jde proti proudu. A líbí se mi i jeho přístup k fanouškům, protože je bere jako rodinu. No a pak miluju rock, třeba i hardcore. Mám ráda třeba Bring Me the Horizon nebo Architects, to jsou trochu tvrdší věci, ale poslechnu si třeba i Sabrinu Carpenter. Já tak trochu něco jiného skládám a pak poslouchám úplný opak. Ale záleží i na činnosti, jestli třeba sportuji, nebo vyklízím myčku.
Mluvíš o sportu. Jaký je tvůj oblíbený?
Mám hrozně ráda box, chodím s holkama, které jsou na mě hodné, ale jsou mistryně republiky, takže by mě mohly možná i vypnout, kdyby chtěly. A to si hrozně užívám. Asi to je možná jediná činnost, kdy na hudbu vyloženě nemyslím a můžu si odpočinout. A pak samozřejmě běhání, tam si zas pustím muziku, kterou mám ráda.
Máš nějaký životní vzor?
Mojí životní ikonou je babička. Je jí 97, ale ráno vstane a cvičí, ve svém věku je schopná udělat i dřep. A fakt je skvělá, vypráví mi, co se dělo za druhé světové války a tak. A já se z ní snažím dostat co nejvíc, je to taková zásobárna mouder. Hrozně obdivuhodný člověk, jak ve svém věku má stále ten životní elán.
A nějaké tvé moudro?
Spoustu věcí jsem se naučila až později, třeba říkat ne nebo chránit si svůj čas, protože jsem pochopila, že ten hrozně rychle utíká, a že to je opravdu to nejdražší, co mám. Zbavila jsem se tím i pocitu, že třeba někoho urazím, když něco nepřijmu, ale prostě už na to kašlu. Ve vší slušnosti samozřejmě. Snažím se neplýtvat časem, užívat si každou minutu.
Někdy se mi třeba někam nechce. Ale pak si vlastně vzpomenu, že je to privilegium. Moct se hýbat, moct lézt na pódium, dělat tu práci, kterou dělám za peníze, za které si pak koupím skoro cokoliv. Takže si musím uvědomit, že některé věci nejsou zátěž, ale že je to privilegium.
Jsi perfekcionistka. Stalo se ti někdy, že jsi až moc tlačila na lidi okolo a musela se brzdit?
Spíš jsem se naučila, že někdy holt budu otravná. Dřív, když jsem po někom něco chtěla, tak jsem napsala jen zprávu, a když mi ten člověk neodpovídal, tak jsem si říkala, že ho nebudu obtěžovat. Teď to mám tak, že ty lidi fakt otravuji. A oni to třeba ani tak neberou. Upřímně řečeno také raději pošlu SMS než někomu zavolám, ale když něco potřebuju, tak ten telefon prostě zvednu.
A speciálně si myslím, že to je záležitost toho, jestli je člověk žena, nebo chlap, protože u chlapa to bude brané tak, že ví, co chce, a ženská bude trošku působit, že je otravná. Nebo takhle mi přijde, že to má společnost rozdělené, že chlap je cílevědomý a ženská je bossy bitch. Ve finále je mi to jedno, prostě mám nějaký cíl, chci něčeho dosáhnout, aby to bylo pořádně, tak to prostě po těch lidech musím požadovat. Je to možná i něco, co mě naučili rodiče, ať dotahuji věci do konce, a že když si člověk za něčím jde, tak to prostě nebude procházka růžovým sadem.
Na kontě máš už několik různých cen, jak to vnímáš?
Nebudu lhát, že to není příjemné. Třeba Ceny Anděl jsou cenou kritiky a je fajn vědět, že vás někdo ocení po té profesní rovině. To byl pro mě milník, speciálně proto, že moje máma měla jednoho Anděla doma a já, když jsem byla malá, tak jsem si hrála, že toho Anděla získávám. Ta cena pro mě symbolizuje něco, na co jsem si jako malá hrála a teď jsem toho dosáhla.
Moc si ale vážím i cen, kde hlasují fanoušci. A já stejně jako největší ocenění – možná to bude znít jako klišé – beru to, když lidé přijdou na koncert. Když si někdo za svoje peníze, které si vydělá, koupí lístek. To je stejně nejvíc.
Máš nějaký ultimátní milník, kterého bys chtěla dosáhnout?
Hrozně bych chtěla hrát na Glastonbury. To je takový můj sen, který si přeju taky už od mala.
Stává se ti, že máš pocit, že se pořád za něčím ženeš a zapomeneš se ohlédnout na to, co už jsi dokázala?
Stoprocentně. A dokonce to byl můj velký problém, se kterým jsem se psychicky prala minulý rok. Že jsem neuměla žít v tom momentu. Neuměla jsem se nemyslet na to, co bude dál a jaký bude další krok.
Myslím, že roli v tom hrála i sociální média. Třeba jak lidé na konci roku sdílejí, co všechno prožili a dokázali, člověk pak může nabýt pocitu méněcennosti. V tomhle je to nebezpečné. I z toho důvodu, když jsem přidávala shrnutí na konci roku já, tak jsem do popisku napsala, ať lidé nezapomínají, že je to jen Instagram, a že mezi těmi úžasnými momenty byly prostě chvíle, kdy jsem byla doma v pyžamu a přemýšlela, co dál.
Festivaly, nebo koncerty?
To je věčné dilema. Festivaly jsou příležitostí představit muziku i lidem, kteří tě neznají, dokázat jim, že se budou bavit. Třeba když jsme s kapelou vystupovali na Szigetu v Maďarsku. Když jsem lezla na to pódium, stálo tam třeba 25 lidí. Když jsme končili, tak už jich tam bylo třeba 500.
Na koncertech to je zase úplně jiná energie, protože tam víš, že ty lidi si kupují lístek na tebe, víš, že třeba znají tvé písničky, že pochopí některé věci nebo příhody, které vyprávíš, protože už znají tu tvoji timeline. Energie je zkrátka pokaždé jiná, ale obojí si užívám.
Jaké bylo tvé nejoblíbenější vystoupení?
Možná v Itálii. V hitparádách vylítl singl Hell.o a my tak měli možnost tam jezdit každé dva měsíce na různé akce. U nich jsou hodně populární rádiové festivaly a jedno rádio pořádalo právě festival ve Veroně, kde bylo malé koloseum, zhruba jako naše O2 arena, kam se vešlo zhruba 18 až 20 tisíc lidí. Vystupovali tam po nás i Imagine Dragons a celé to pro mě byla taková srdcová akce.
Zmínila jsi, že písnička Hell.o prorazila v Itálii. Překvapilo tě to?
Je to trochu delší příběh plný různých zatáček, ale ve zkratce se ten song zalíbil nějakému italskému promotérovi a na základě toho můj tehdejší label Universal oslovil Universal v Itálii, jestli by ho nechtěli nasadit. Oni to udělali a song se osvědčil. Nějak se ty hvězdy spojily a vyšlo to. Myslím si, že možná je to i tím, že ten song je takový temperamentnější, že se hodil pro tu italskou povahu.
Ta zkušenost je do dneška pro mě strašně drahocenná, protože Italové se tam k nám chovali strašně hezky. Oni neřešili, jestli přijedou Imagine Dragons nebo my, měli ke všem stejný přístup. Trochu chaos po italsku, ale bylo to moc fajn.
Přizpůsobuješ se názorům okolí?
Já se většinou snažím své projekty pouštět až v nějaké finálnější podobě. Víc pak dbám na názor týmu, se kterým pracuji. Každý ti k tomu něco řekne, sto lidí, sto názorů. Člověka to může rozhodit, protože to nedělá tak, jak chce on, ale jak by se to líbilo ostatním. Snažím se, abych s tím primárně byla spokojená já, a pak děj se vůle boží. Když se to nebude líbit, tak si řeknu, jo, ta máma měla pravdu. Na druhou stranu už se mi párkrát stalo, že se názory ostatních nepotvrdily.
Jaký to byl pocit hrát koncert v Obecním domě?
Úžasný. Přiznám se, že na začátku jsem si představovala i Rudolfinum a rozhodovali jsme se pak kam. V Obecním domě byli strašně příjemní a vyšli nám úplně ve všem vstříc. Podnikli jsme asi 50 návštěv, kdy jsme různě zkoumali, jak bude fungovat zvuk a tak. Ten prostor je hodně náročný, není to uzpůsobené pro kapelu, takže můj zvukař se toho strašně bál.
Byl to risk, ale musím hrozně vyzdvihnout můj tým v tom, že byli fakt šikovní a že se to nakonec povedlo. Myslím, že i lidé si to užili. Já jsem si tenhle formát hrozně chtěla vyzkoušet, protože jsem to viděla v cizině, kde to není nic neobvyklého. Aby lidé slyšeli věci, co znají, ale v jiném podání. Aby si to užili zase jinak.
Chystáš se i na turné se smyčcovým kvartetem.
Jo, Obecní dům byl hodně rychle vyprodaný, takže jsme přemýšleli, jestli přidat další. A protože jsem si říkala, že by bylo fajn za lidmi zajet, tak jsme vybrali divadla po celých Čechách a ten koncept jim přivezeme.
Je to něco, v čem bys chtěla pokračovat i do budoucna?
Pro mě je to projekt, který je jedinečný i tím, že je časově limitovaný. Je to takový typ show, kterou chci svým fanouškům představit hlavně letos a příští rok to bude vypadat zase jinak. Já jsem osobně srdcem spíš do té tvrdší muziky, ráda skládám i rockové věci a pop rock. Teď zrovna chodím do studia a pracuju na nové muzice, která může být zase něčím novým. Zkrátka jako interpret se stále vyvíjím a se mnou i moje shows
