Očekávaný superhrdinský hit Fantastická 4: První kroky je tady. Za jeho soundtrackem stojí i Dave Jordan – dlouholetý hudební supervisor Marvelu.
Úzce spolupracoval s Kendrickem Lamarem na oscarovém soundtracku k Black Pantherovi, formoval rukopis hudby v Avengers i Guardians of the Galaxy a říká, že Marvel dodnes funguje jako nezávislý label. S Davem Jordanem jsme se potkali na události Composers Summit Prague. V rozhovoru pro Refresher odhaluje, jak vzniká hudba k filmům, které dnes milují miliony diváků a divaček. Vedle Fantastické 4: První kroky ale zavzpomínal i na své začátky u teen komedií jako Prci, prci, prcičky.
Jak byste popsal, čím se vlastně živíte? V roli hudebního supervisora pracuju pro režiséra nebo producenta. Cokoliv, co se týká hudby ve filmu – od výběru skladatele, přes licencování skladeb, scény, kde herci zpívají na kameru, až po hudbu k trailerům nebo marketingovým materiálům – to všechno máme na starosti. Někdy dokonce i hudební střih. Práce je půl na půl kreativní a obchodní.
Co máte na téhle práci nejraději? To, že se můžu podílet na filmech, které dělají radost dětem. Když jsem byl malý, jezdil jsem do Disneylandu a koukal na Star Wars. Dnes je něco z toho, co dělám, součástí těch atrakcí. Miluju ten moment, kdy se děti ponoří do příběhu a zapomenou na realitu. A platí to i pro dospělé.
Hudba a film tvoří společně emoce. Jak se překládá příběh do zvuku? Je to dlouhodobý proces. Dělám tu práci už hodně dlouho, takže vím, co v lidech zanechá stopu. V mém případě to byly filmy Johna Hughese, které formovaly moji generaci. Vracel jsem se k těm písničkám a zkoumal, proč zrovna ony fungovaly. Dnes už pracuju spíš instinktivně. Významnou roli hraje rozhovor s tvůrci, kteří často nehovoří hudebním jazykem, ale spíš obrazně nebo skrze vzpomínky. A tam se dá vystavět most.
Zažíváte někdy momenty, kdy vás režisér nebo režisérka překvapí naprosto nečekanou představou o hudbě? Určitě. Nejvíc asi u prvních Guardians of the Galaxy. Marvel měl do té doby rockovější sound typu AC/DC. A najednou přichází režisér, kterého jsem nikdy předtím nepotkal, a říká: „Chci něco úplně jiného.“ Nejdřív jsem si myslel, že si ze mě dělá srandu. Ale když jsem pochopil, že to myslí vážně. Okamžitě jsem do toho takhle chtěl jít s ním.
Soundtrack Guardians of the Galaxy má dneska skoro ikonický status. Jak jste vyvažovali nostalgii, aby všechno nepůsobilo retro? Právě tím, že hodně těch skladeb bylo pro mladší generaci nové. I když jsou ze 70. let, pro spoustu lidí to byla úplně první zkušenost s těmito písněmi. A ten moment objevování je silný. To je kouzlo. Podobně to měla nedávno třeba Kate Bush s písní Running Up That Hill (A Deal With God) ve Stranger Things – pro mě známá věc, ale pro nové publikum zjevení.
Myslíte, že dneska lidi sledují filmy čím dál víc i kvůli soundtracku? Ano. Funguje to oběma směry. Někdy se ve filmu objeví skladba, která zasáhne lidi, a ti pak objeví samotný film. A jindy je to přes marketing – třeba Deadpool a Wolverine měli v traileru Like a Prayer od Madonny. Ta scéna je plná násilí, ale skladba tomu dává jiný rozměr. A to má obrovský dopad, třeba i na mladší publikum, které Madonnu tolik neznalo.
Setkal jste i s Kendrickem Lamarem díky Black Pantherovi. Jak úzce jste spolu tehdy spolupracovali? Byli jsme v tom spolu od začátku do konce. Režisér Ryan Coogler si Kendricka vysnil jako číslo jedna. A i když tehdy ještě nic podobného nedělal, věděli jsme, že to bude výjimečný film. Byl to první afroamerický superhrdina v rámci MCU a měli jsme silný tým – Kendrick, Ryan nebo skladatel Ludwig Göransson…
Vážně ste od něj chtěli jen jednu píseň a on nakonec přišel s celým albem? Přesně tak. Ukázali jsme mu trailer, ve kterém zněl megahit Humble, ale z židle ho to nezvedlo. Řekl jenom: „Jo, jo, cool.“ A pak na tři týdny zmizel. My jsme nevěděli, jestli se to vůbec stane. A najednou volal: „Přijeďte do studia, chci vám něco pustit.“ A představil nám celé album. Už měl zavolané i další umělce jako James Blake, SZA nebo Travis Scott. A pak se zeptal: „Koho dalšího chcete?“ A když mu režisér řekl, že chce i africké hudebníky, Kendrick je osobně obvolával.
To zní jako naprosto výjimečný projekt. Jednoznačně. Jeden z největších v mém životě. Ten film byl silný sám o sobě a ta hudba ho jen umocnila. Kendrick byl neuvěřitelně štědrý, zapojený, ochotný. A výsledek byl fantastický – Oscar za hudbu, silný kulturní dopad, album, které lidi poslouchají dodnes.
Označil byste ho za jeden z vašich nejoblíbenějších soundtracků všech dob? Ano, tenhle film měl obrovský význam. A po smrti Chadwicka Bosemana dostal ještě silnější rozměr. Má v sobě něco hlubokého a dojemného. Ale miluju i Avengers motiv – kvůli té historii, kterou jsme s nimi jako diváci prošli. A třeba Ant-Man má úplně jinou, odlehčenou, skoro lupičskou atmosféru. V tom je Marvel skvělý – každá postava má vlastní hudební identitu.
Který z marvelovských hrdinů by podle vás měl ten nejchaotičtější osobní playlist? Asi Deadpool. Tam neexistují žádná pravidla. Guardians měli jasný rámec daný kazetou od matky – to vymezovalo styl. Ale u Deadpoola je možné úplně všechno. V novém filmu jsme použili třeba Jay-Zho nebo Bryana Adamse, zazní i Avril Lavigne. Je to divoká směs, která funguje, protože samotná postava je naprosto nepředvídatelná.
Má Marvel v rámci hudby větší svobodu než jiné produkce? Rozhodně. Marvel funguje skoro jako nezávislá produkční společnost. Většina lidí, kteří jsou dnes na vedoucích pozicích, tam byla už od začátku. Takže to není žádná korporátní struktura, která by dusila kreativitu. Režisér má svou vizi a my ostatní mu pomáháme ji naplnit. A hlavně – v místnosti není přítomen strach. Můžete navrhnout cokoliv, zkusit věci, které jinde neprojdou. A když to nefunguje, prostě to vyhodíme. Bez obav.
Nejoblíbenější halloweenské kostýmy v roce 2024. Vedou horory a memy
23. října 2024 v 9:01
Zní to jako vysněná práce. Můžete tím pádem určovat hudební identitu postav napříč filmy? Ano, a je to jedna z nejoblíbenějších částí mojí práce. Tvoříme hudební motivy, které se vracejí. Třeba když se v Avengers objeví Tony Stark, nejdřív jen slyšíte praskání vysílačky a pak pár tónů AC/DC – a už víte, kdo přichází. Nebo když zazní tama neboli mluvící buben, znamená to, že se blíží někdo z Wakandy. Hudba pomáhá s budováním celého vesmíru.
Na co se teď nejvíc těšíte? Na nový film o Fantastické 4. Nedávno jsme ho nahrávali v Abbey Road v Londýně a jde o hodně jiný pohled na tuhle slavnou čtyřku. Není to origin story, tyhle postavy už existují a jsou něco jako Beatles – superhrdinové, které zná celý svět. A do toho konečně pořádně představíme záporáka jménem Galactus. Vedle toho se točí nový Spider-Man nebo seriál s Visionem. Je toho hodně a je to vzrušující.
Mimo Marvel jste pracoval třeba i na hudebním filmu Straight Outta Compton. Jaké to bylo? Dělala to moje firma a šlo o velmi náročnou práci. Jednak kvůli tomu, že jsme chtěli vzdát hold N.W.A., jednak kvůli právním věcem. Mnoho starších hiphopových skladeb nebylo správně ošetřených, co se týče samplů. A když děláte film za stovky milionů dolarů, všechno musí být právně čisté. Navíc jsme spolupracovali s lidmi, kteří byli přímo u zrodu té hudby, což bylo výjimečné.
Je to problém u většiny 90s rapu? U téměř všeho. Wu-Tang třeba dlouho vůbec nešlo použít. Mnoho těch skladeb nebylo řádně vyřešeno, co se týče práv. Proto ve filmech často slyšíte jen jednu nebo dvě stejné písničky – zbytek je prostě nepoužitelný. Studia do toho většinou nejdou. Streamovací služby si to někdy dovolí, ale i tam se musí pečlivě zvažovat riziko.
Která kapela je nejtěžší na získání práv? Led Zeppelin. Stairway to Heaven nebyla nikdy oficiálně schválená pro použití v jakémkoliv snímku. Každý Marvel film se o to pokoušel. Odpověď je vždycky ne. Nakonec jsme je přemluvili jen jednou – v Thor: Ragnarok se objevil Immigrant Song. Ale jinak? Nejdou do toho. Musíte členy kapely oslovit jednoho po druhém a oni se na ničem neshodnou. Snažili jsme se o to už na začátku milénia s Daredevilem.
Vy jste pracoval i na původním filmovém Daredevilovi s Benem Affleckem? Jo. To byl ještě film pro studio Fox a právě tam jsem poprvé potkal Kevina Feigeho. Tehdy byl asistentem. A později jsem dělal i Elektru. Moje kariéra je vlastně z velké části složená ze superhrdinských filmů… a stoner komedií. Třeba Prci, prci, prcičky nebo Hele vole, kde mám káru?
To je docela zajímavá kombinace. Jo, ale všechno se to nějak propojuje. A nakonec stejně jde vždycky o emoce. I když se smějete nebo když zachraňujete svět, hudba je to, co vás do toho vtáhne. Z hlediska orchestrální hudby mě jako dítě zásadně ovlivnil Star Wars, Indiana Jones a Blade Runner. Vangelisův soundtrack mi úplně změnil pohled na filmovou hudbu – najednou to bylo elektronické, hlasité, hypnotické. Dnes obdivuju třeba Trenta Reznora a Atticuse Rosse, Alexandrea Desplata nebo Johanna Johannssona. A samozřejmě klasiky jako John Williams. Ale Blade Runner… ten mi pořád běží v hlavě.
