Horor bez hudby prostě nemůže fungovat. Pusť si 13 nejlepších soundtracků k hororovým filmům, které jsme pro tebe vybrali.
Pokud miluješ horory, nebo jsi jen občasným fanouškem, jistě víš, jak ohromně důležitou roli má v tomto žánru hudba a zvukové efekty. To, co tě v kině vyleká nejvíce, není neustálé „nečekané" objevování se záporáků v záběru, ale hlasitá hudba, která ho doprovází. Sledovat horor beze zvuku by byla nuda. V dnešním článku jsem se snažil vybrat ty nejlepší soundtracky k hororovým filmům. Soustředil jsem se na hudební kompozici a na to, jak vystihla atmosféru snímku. Do žebříčku jsme vybrali 13 soundtracků, protože se jedná o magické záporné číslo (666 bychom jich nedali). Výběr není řazen podle pořadí. O tom si můžeš zahlasovat na konci článku. Přiloženy jsou většinou nejznámější znělky, nikoli celý soundtrack. Tak příjemný a mrazivý poslech.
Psycho (Bernard Herrmann)
1960
Alfred Hitchcock je právem nazýván mistrem hororu. To, co se mu podařilo stvořit v roce 1960, je hororovou klasikou až dodnes. V 60. letech způsobil tenhle černobílý biják vlnu emocí a to nemluvím jen o známé scéně ve sprše. Otázkou je, jak velkou roli v tomto případě zahrála hudba od skvělého Bernarda Herrmanna. Zrovna tento snímek by nejspíše dokázal děsit i bez ní, ale jednoduché a stupňující se tóny z hudebního podkladu dělají z tohoto filmu jedinečnou kultovní záležitost. Navíc, toto je přesně ten případ, kdy se vám díky hudbě vryjí do paměti některé záběry z filmu. I přes značné stáří se jedná o jeden z nejlepších filmů s jedním z nejlépe pasujících soundtracků. Nově si můžeš pustit i seriál, který na původní filmovou sérii navazuje.
Candyman (Philip Glass)
1992
Klavír je při tvorbě hudby k hororovému filmu tím nejmocnějším nástrojem. Své o tom ví Philip Glass, který skomponoval soundtrack k filmu Candyman, který vychází na podkladu povídky od Cliva Barkera. Hlavní hrdinkou filmu je mladá studentka Helen, která píše práci o mýtech a legendách. Narazí i na muže, který se jmenuje Candyman, který byl podle vyprávění znetvořen a nechán napospas včelám. Podle legendy, když vyslovíte před zrcadlem pětkrát po sobě jeho jméno, objeví se a začne se mstít. Co se stane je hned jasné. Hrůzný příchod Candymana doprovázený klavírní hudbou je brilantní záležitost. Když sebereš odvahu a zkusíš zopakovat pětkrát Candymanovo jméno před zrcadlem, určitě ti při tom tahle znělka bude znít v hlavě.
Saw (Charlie Clouser)
2004
Málokdo nezná tenhle kvalitní počin od Jamese Wana o nemocném muži, který si říká Jigsaw a za svůj životní úděl považuje napravování a trestání druhých. Kontroverzní myšlenka o tom, že člověk, který se dostane blízko smrti, si pak konečně začne vážit života, má něco do sebe, ale druhou pravdou je, že tvůrci opravdu nešetřili s krví, což se každým dílem jen stupňovalo. V každém díle je partička lidí (v prvním jen dva), kteří se něčím provinili a jsou nuceni projít těmi nejšílenějšími pastmi - když se jim podaří přežít (většinou za krvavou daň), jsou volní. Přinejmenším u prvního dílu, který ostatní značně převyšuje v kvalitě, mě mrazilo v zádech u závěrečné sekvence, což je nejsilnější stránka série. Odhalení děje podkreslené hudbou od Charlieho Clousera, která vyvolává vzrušující pocit už sama o sobě, je prostě bomba.
Halloween (John Carpenter)
1978
John Carpenter je mistr ve svém oboru. Nejenže celý film zrežíroval, ale i si k němu složil vlastní hudbu, která dodneška patří mezi to nejstrašidelnější, co člověk může slyšet. Opět se uplatnilo pravidlo toho, že horor a klavír jsou skvělou dvojicí, pokud jde o soundtrack. Jeden z prvních filmů o dnes již monotónním vyvražďování teenagerů rukou maskovaného záporáka zabodoval u diváků už před více než 30 lety. Film se dočkal řady pokračování a vrahoun Michael Myers je dodnes jednou z nejděsivějších hororových postav. Svižně hraná mrazivá znělka sama o sobě vyvolává představu zabijáka v dlouhém černém kabátu a ostrým nožem v ruce. Přeji příjemný poslech před spaním.
Vymítač ďábla (Jack Nitzsche, Hans Werner Henze, Mike Oldfield)
1973
I přes své stáří se jedná o horor, který má stále co nabídnout. Následujeme příběh dvanáctileté Regan, která žije jen se svojí matkou. Poté, co začne projevovat nadpozemské schopnosti, jako je levitace a extrémní fyzická síla, přijdeme na to, že malou Regan posedl ďábel. Panna Marie měnící se v prostitutku a masturbace za pomoci krucifixu, i to lze ve filmu najít, a proto není divu, že dostal filmový rating R. Dvojice skladatelů zde opět přistoupila na klasickou hru s pianem a vydařilo se jim to na jedničku. Z hudby jde vnímat temná atmosféra a nádech nadpřirozena, které jsou zároveň hlavním tahákem filmu.
Kruh (Hans Zimmer)
2002
Málokterý remake se povede a téměř žádný nedokáže předčit původní verzi. Troufám si smělé tvrzení, že americký Kruh překonal ten původní japonský, a to nejen ve zpracování příběhu, hereckých výkonech, ale i v hudebním zpracování o které se postaral „pan božský“ na poli filmových skladatelů. Ano, řeč je o Hansi Zimmerovi, který připravil hudební kompozici k filmům, jako jsou Černý jestřáb sestřelen, Gladiátor nebo Piráti z Karibiku. Stejně tak jako u předchozích případů zvolil jako hudební nástroj piano. Přidal k němu i housle a znovu stvrdil svůj nepopiratelný talent a stvořil soundtrack, který bez výhrady patří do našeho žebříčku. Film o videopásce, jejíž zhlédnutí znamená jistou smrt do sedmi dnů, se řadí mezi nejlepší horory 21. století a Hans Zimmer k tomu přispěl záslužnou měrou.
Silent Hill (Jeff Danna, Akira Jamaoka)
2006
Převedení hry na plátno je vždy obtížné a málokdy to stačí k uspokojení chtivého diváka, který hrál hru a od filmu očekává dokonalý opis. Takhle to pochopitelně nefunguje, ale se Silent Hillem je to jinak. Dějově se v některých aspektech liší, ale to, co se režisérovi opravdu vyvedlo, je parádní převedení atmosféry, výtvarné stránky filmu a grandiózní finále. Jak hráčské, tak divácké srdce může zaplesat a užít si mrazivé atmosféry městečka Silent Hill, kde se matce ztratí její dcerka. V temných koutech prázdného města číhají děsivé kreatury a právě tento pocit strachu z neznámého a mrazivého povědomí tam vzadu v hlavě, že se za každým rohem může ukrývat něco strašidelného, zcela perfektně dokresluje geniálně složená hudba.
Sinister (Christopher Young)
2012
I když tenhle film dělí diváky na dvě poloviny, z nichž jedna ho popisuje jako nejděsivější událost roku a druhá jako slabotu pro nejmenší, já jsem přesvědčen, že kdo na něm byl v kině, nemohl se nebavit. Sledujeme klasické stěhování rodinky do nového domu s děsivou minulostí. Otec od rodiny, Ellison, autor detektivních románů najde na půdě koupeného domu staré filmové pásky, které zobrazují záhadné vraždy. Následně se potýká s děsivým zjištěním o démonickém Bughuulovi, který jeho rodině zkříží cestu. Jelikož se jedná o pořádně děsivou jízdu, která není vystavená na klasických lekačkách, ale postupném budování atmosféry, čekal bych nějakou zasmušilou hudební kompozici. No skladatel to vzal úplně od druhého konce, a pokud se rozhodneš koupit si cédéčko se soundtrackem, připrav se na vrzání dveří, šeptání v pozadí a celkově tak nějak schizofrenický hudební experiment.
Zlověstné ticho (Charlie Clouser)
2007
Jen jeden skladatel s v našem žebříčku umístil hned dvakrát. Opět je tu dvojice James Wan - Charlie Clouser. Wan v roli režiséra dokonale exceluje a z jeho dílny jen srší další a další kvalitní horory. Zlověstné ticho nejspíše nelze označit za nějaký bůhvíjak přelomový film na poli žánru, nicméně mu nelze odepřít dobrý scénář a Wanův rukopis. Podobně jako u předchozího Saw, i u "Dead Silence" se hudební složka parádně propojila s dějem. Charlie Clouser nezklamal a spojil zvuk hracího strojku a klavíru. Horor se točí kolem panenek, proto zvuk hrací skříňky skvěle zapadá.
Čelisti (John Williams)
1975
O ději tohoto počinu od Stevena Spielberga se snad nemusím ani rozepisovat, neboť ho viděl snad každý. Dodnes se nikomu nepodařilo natočit film, ve kterém je zvíře zabiják v hlavní roli. Už je to dobrých pár desítek let, co na sebe tímto počinem Spielberg upozornil. Nejenže tímto hororem oslovil desítky lidí, ale zároveň se mu jich deseti tisíce podařilo vystrašit. Vždyť co může být více pohodového, než povalovat se na pláží a občas skočit do moře. Po zhlédnutí Čelistí bych do vody nevlezl nejméně týden. Spielbergův „dvorní skladatel“ John Williams pak navíc zkomponoval hudbu, která u diváka navozuje pocit blížícího se nebezpečí, které graduje až k samotnému smrtícímu finiši v podobě útkou lidožravého žraloka.
Osvícení (Wendy Carlos)
1980
Jaký horor je podle tebe ten nejlepší? Já v téhle otázce mám jasno. The Shining od Stanleyho Kubricka má totiž všechno. Má skvělou atmosféru, skvělé prostředí, skvělý scénář, režii a Jacka Nicholsona v hlavní roli. Jack je spisovatel, který si spolu s rodinou vezme na starost správu hotelu Overlook přes zimu. Přižene se však ohromná vánice a hotel odřízne. Otce od rodiny dostihne ponorková nemoc a zcela se zblázní a začne útočit na vlastní rodinu. Navíc v hotelu straší. Kubrickovi se prostě povedlo zdárně převést knihu od mistra hororu Stephena Kinga do filmové podoby, která skvěle kopíruje spisovatelův rukopis. Soundtrack od Wendy Carlos dokresluje atmosféru osamění a strachu svými hlubokými tóny, které se hodí do zimního prostředí filmu.
Insidious (Joseph Bishara)
2010
A James Wan do třetice všeho dobrého a strašidelného. Přestože jde o komerčně velmi úspěšný a nový horor, nelze mu upřít jedno výsostné postavení. V mém soukromém žebříčku se řadí do první pětky filmů, které mě dokázaly opravdu vylekat, vyděsit a nechaly mě lapat po dechu. Wan tohle umí velmi precizně a i když se jedná o poměrně ohraný příběh, je natočen takovým způsobem a s tak skvěle podanými lekačkami, že se dalece vymyká průměru. Malý synek z rodiny, kterou celý film sledujeme, upadne po tragické nehodě do kómatu. Jeho duše je uvězněna někde v opačném světě a jeho tělo tvoří bránu pro vstup pomstychtivých duchů. Zní to možná lacině, ale mistrovsky odvedená práce režiséra je zde zcela patrná. Téměř poloviční podíl na děsivosti filmu má Joseph Bishara, který ho doplnil vrzavou hudbou, která zní jako špatně naladěné housle spolu s klasickými hororovými zvuky, které se v tobě celkem úspěšně snaží vzbudit děs. Zkus si v noci nasadit sluchátka a usnout při poslechu tohoto soundtracku. Třetí díl navíc už klepe na dveře.
Rosemary má děťátko (Krzysztof Komeda)
1968
Roman Polanski je prostě pan režisér. Špatný film jsem od něj snad neviděl. Stejně je tomu i u snímku z roku 1968, který vypráví příběh mladé ženy jménem Rosemary. Její manžel je ambiciózní člověk a touží po úspěchu a slávě. Hledají nový společný byt. Jejich nový domácí je k nim až podezřele milý a Rosemary se jedné noci probudí na lůžku, znásilňována jakýmsi netvorem. Hlavní protagonistka to považuje za zlý sen. Později však otěhotní a díky různým indíciím začne pochybovat o tom, jestli se to opravdu nestalo. Časem je přesvědčena, že čeká dítě Satanovo. Film s otevřeným koncem je pak také sondou do světa matek a jejich ochranitelské, až paranoidní péče o své dítě. Vhodně zvolený je pak soundtrack od polského skladatele, který tajemnou melodii zahalil do ženského nápěvku, který tak trochu zní jako matka zpívající svému děťátku.
