Ekologické dokumenty jsou nuda. Dva norští mladíci však svoji záslužnou činnost propojili se surfováním a dobrodružným životem na pláži za polárním kruhem.
Jørn Nyseth Ranum a Inge Wegge jsou dva velmi dobří přátelé, surfaři, filmaři a především kluci, kteří se snaží ukázat světu svůj přístup k životu, který se radikálně liší od toho, na jaký jsme většina z nás zvyklí. Společně se rozhodli natočit dokumentární snímek, přičemž od začátku netušili, kam až se jejich příběh dostane. „Všechno to začalo jako bláznivý nápad.“ To je úvodní věta dokumentu a zároveň i perfektně vystihuje povahu dvou hlavních protagonistů, herců, režisérů a kameramanů v jedné osobě. Oba jsou trošku odlišní v přístupu k životu. Svůj výlet berou nejen jako zátěžovou zkoušku, ale především jako zábavu a cestu za změnou životního stylu. Rozhodli se totiž, že podniknou cestu na jeden z norských ostrovů za polárním kruhem. Na svoji cestu se vybavili výhradně potravinami s prošlou záruční dobou a základním nářadím - kladivy, sekyrami, hřebíky, rezavou pilkou a surfařskými prkny.
Polohu „svého“ ostrůvku a pláže, na níž pak pobývali nikdy neprozradili. Podle nich je to jejich soukromý ráj a každý člověk by si měl nalézt ten svůj vlastní. Poté, co dorazili na místo, rozhodli se z odpadků, které vyplavilo moře, postavit srub, který po nějaké době, kdy začalo přituhovat, dokonce vybavili provizorními kamny vyrobenými z připlaveného rezavého barelu a stěny srubu si zateplili PET lahvemi. Svůj pobyt se snažili zcela odstřihnout od civilizace, vyjma několika nákupů, ke kterým však také nepotřebovali žádné prostředky, jelikož jsou, dle nařízení vlády, v Norsku prošlé potraviny zdarma. Jako zábava jim sloužilo surfování, které provozovali po většinu dní. Živili se také lovem ryb. Surfaření však není až tak pohodovou zábavou. I v tomto šli kluci proti proudu. Moře je ledové, a přestože na ostrově pobývali i v zimních měsících, nepřestávali surfovat. Pochopitelně měli neoprenové obleky, ty však z přituhující zimou ztrácí na účinnosti.
K filmování použili různé variace záběrů, kdy kupříkladu filmují při letu na rogalu nebo při jízdě po vlnách. Dechberoucí záběry krásné krajiny odstřižené od civilizace však nejsou hlavním tématem dokumentu. Dvojice surfařů totiž po čase dochází k rozhodnutí, že počet odpadků, které na „jejich“ pláž vyplavuje moře je enormní a ke svojí surfařské zábavě přidají další aktivitu - začnou shromažďovat odpadky. Rozhodnou se, že na místě a ve svém provizorním srubu zůstanou, dokud nenasbírají alespoň tunu toho, co ostatní lidé vyházeli do moře. Jejich snaha je nakonec úspěšná a odpadky přesahující tunu odváží vrtulník.
Několikrát mě během sledování zarazilo, že se v záběru vyskytují oba aktéři. Kdo je tedy točil? Začal jsem pochybovat o pravosti záběrů, ale pak jsem se dozvěděl, že za hlavními aktéry několikrát přijel sourozenec jednoho z nich a záběry jsou pořízeny jeho rukou. Přes svojí zdánlivou krátkost (46 min.) toho dokument nabízí hodně. Jejich film je nejen balzámem na duši, ale zároveň v sobě skrývá několik velmi silných myšlenek a je to ten druh dokumentárního snímku, kdy se po zhlédnutí ještě na delší dobu zamyslíte. Kluci se pokusili na tomhle světě něco změnit, a přestože je téměř jisté, že na „jejich“ pláži už touto dobou leží další tuna odpadků, je skvělé a přínosné, že pustili záběry z jejich dobrodružství do světa a mohou tak inspirovat desítky dalších lidí. Za skvělé zpracování, hluboký podtext a necelou hodinku poučné zábavy uděluji 9/10.
