V herním průmyslu se během let objevila spousta učebnicových ukázek toho, jak se hry dělat nemají. Následující výběr patnácti z nich to jen potvrzuje.
Je zvykem, že při psaní obsáhlejších herních článků a žebříčků se soustředíme na výběr zejména těch nejlepších titulů například z daného žánru nebo případně období, ovšem v tomto případě je tomu zcela opačně. Dnes se totiž podíváme na hry, které nejsou pro své tvůrce žádným materiálem k chlubení a nespíš by byli nejraději, kdyby se na tyto nepovedené tituly zcela zapomnělo. Následující výběr herních přešlapů je sestaven v chronologickém pořadí a představuje tak jakýsi průřez historií těch nejhorších a nejméně uspokojivých titulů, které kdy vznikly.
Custer's Revenge (1982, Atari 2600)
Žebříček otevírá neslavný počin od studia Mystique, které se podepsalo pod několik erotických her pro systém Atari 2600, a Custer's Revenge je právě jednou z nich. Celkovou nízkou kvalitu titulu navíc doprovázela kontroverzní zápletka zahrnující znásilnění indiánské ženy přivázané ke kůlu. Společnost Atari po vydání hry čelila vlně stížností, po kterých se schylovalo až k soudnímu sportu mezi firmou a vývojáři. Později byla hra kompletně stažena z prodeje. Herní servery kritikou rozhodně ani v nejmenším nešetřily a Custer's Revenge se tak jednou provždy zapsal mezi ty nejhorší a nejzavrženíhodnější tituly, které se kdy na trhu objevily.
Pac-Man (1982; Atari 2600)
Asi se teď ptáte, co zde dělá port legendární hry, který se stal velkým komerčním úspěchem a v rámci konzole se ho prodalo přes rekordních 7 milionů kusů. Bohužel, Pac-Man na Atari 2600 ukázkově dokazuje, že i navzdory číslům může být titul kvalitativním propadákem. Kvůli limitacím konzole byla hra oproti původní verzi razantně změněna, včetně zjednodušené grafiky nebo rozvržení bludišť a hraní také znepříjemňoval poblikávající obraz nebo třeba duchové, kteří se třeba na chvíli úplně ztratili. Ve výsledku tak silně neuspokojivý port tvořil jen velmi slabý odvar oblíbené arkády. Dokonce i bývalý hlavní designér Atari Ed Logg podle svých slov považoval vývoj za uspěchanou a mizerně odvedenou práci, s čímž lze asi jen souhlasit. Na druhou stranu tvůrce Tod Frye podobné pocity nesdílí, ovšem uvedl, že s větší kapacitou paměti ROM by rozhodně udělal několik věcí jinak. Horší port si snad ani nelze představit.
E.T. the Extra-Terrestrial (1982; Atari 2600)
Pro další případ herního fiaska zavítáme opět do roku 1982, kdy světlo světa spatřil (bohužel) titul založený na stejnojmenném filmu od Stevena Spielberga (v češtině E. T. Mimozemšťan). Hra byla údajně nakódovaná již během několika týdnů, aby se stihla vydat ještě během vánočních svátků. Velká očekávání Atari zůstala po releasu nenaplněna. Čísla prodejů si představovali kolem 5 milionů jednotek, prodalo se ale asi pouze 1,5 milionu, z nichž mnoho zákazníků poslalo hru společnosti zpátky, jelikož byli nespokojeni s její kvalitou. Všechny ostatní kusy hry, které se nepodařilo prodat, byly naloženy na korby nákladních vozů, odvezeny do pouště v Novém Mexiku a tam pohřbeny na tamní skládce. E.T. the Extra-Terrestrial je dodnes běžně považován za jeden z katalyzátorů masivního hospodářského poklesu herního průmyslu v letech 1983-85, který vedl k náhlému zániku druhé generace konzolí v Severní Americe.
Back to the Future (1989; NES)
Na herní Návrat do budoucnosti od studia LJN se tehdejší recenzenti vrhli jako vyhladovělá smrčka polárních vlků na krvácející potravu a svými tesáky kritiky jej téměř rozcupovali. V roce 2010 spolutvůrce kultovní filmové série Bob Gale, který v té době figuroval jako odborný konzultant u Telltale Games při tvorbě epizodického Back to the Future: The Game, v rámci diskuzních otázek od fanoušků uvedl, že v případě titulu z roku 1989 se skutečně jednalo o jednu z nejhorších her historie. „Lidi z LJN nechtěli žádné vměšování do vývoje od filmařů, ale přislíbili nám hru ukázat, jakmile prý bude připravena,“ popisuje Gale své vzpomínky, které by asi nejraději zapudil. „Hrozně jsem se rozčílil, když mi ji konečně ukázali. Chtěl jsem na ní změnit celou řadu věcí, ale řekli nám, že na to už je příliš pozdě,“ pokračuje Gale a dodává, že v některých rozhovorech fanoušky výslovně odrazoval od koupě hry.
Plumbers Don't Wear Ties (1994; 3DO)
Bizarní a úsměvně hloupoučké „dílo“ tvůrců z Kirin Entertainment má podle některých dost možná na svědomí zánik domácí konzole 3DO, i když taková teze je samozřejmě trochu přitažené za vlasy. A když už je řeč o tahání za vlasy, hra byla vlastně jakýmsi mišmašem randícího simulátoru a adventury s erotickým podtextem, komediálními prvky a skutečnými herci, tedy, lépe řečeno, „herci“, jejichž otřesné výkony pak byly kromě samotné dějové linky jedním z moha bodů nekompromisní kritiky. Hra byla navíc během promo kampaně prezentována jako interaktivní film, ovšem finální verze se podobala spíše slátanině nasekaných pohyblivých obrázků a slidů.
Shaq-Fu (1994; multiplatformní)
2D bojovka s ústřední postavou v podobě legendárního amerického hráče NBA Shaquilla O'Neala vzbudila po vydání mezi kritiky rozporuplné reakce, ovšem od té doby uplynulo již přes dvě desetiletí a z retrospektivního hlediska je hra považovaná za jednu z těch, které se člověku mezi prvními vybaví při diskuzi o nejhorších hrách, nebo případně o nejlepších hrách mezi těmi úplně nejhoršími. Už samotný nápad vzít jednoho z nejznámějších basketbalistů historie a udělat z něj bojovníka kung-fu bojujícího proti nadpřirozeným bestiím je definicí absurdity, která ovšem ve své podstatě dokázala něčím pobavit. Zajímavostí je pak stránka Shaqfu.com věnovaná „osvobození hry z její existence“, jinými slovy nabádá k vyhledání co největšího počtu kopií hry a jejich následnému sprovození ze světa. I přes všechny problémy s hrou se podařilo autorům s příslibem zlepšení kvality loni díky crowdfundingové kampani (zřejmě díky nostalgii hráčů) vybrat prostředky na připravovaný sequel s podtitulem A Legend Reborn.
Catfight (1996; DOS, PC)
Další mlátička na seznamu, tentokrát ryze ženská, s názvem Catfight (neplést si s japonským titulem The Catfight pro PS2) pochází z dílny Atlantean Interactive, jednoho z odvětví pornografické filmové společnosti Vivid Entertainment. Recenzenti poukazovali zejména na nízkou kvalitu grafické stránky, hudby a zvukových efektů nebo špatně reagující ovládání projevující se především na klávesnici. Catfight je označován za obecně jednu z nejhorších bojovek všech dob, ne-li vůbec nejhorší. Hra se nevyhnula ani nařknutí ze sexistických prvků, konkrétně od Rona Dulina z magazínu GameSpot, podle kterého si designéři na projektu ukájeli své předpubertální erotické fantazie, jelikož hra připomíná kombinaci Mortal Kombatu a ženských zápasů v bahně. Server PC Gamer na účet titulu vtipně prohlásil, že „být přistižen při masturbací nad hrou by nebylo tolik ponižující, jako být přistižen při jejím hraní“.
Superman (1999; Nintendo 64)
Kryptonitem Supermana 64 (jak se hře také občas neoficiálně přezdívá) založeného na animovaném seriálu, byly především repetitivní, náročné a matoucí úkoly, kterými hráče více frustroval, nežli bavil. K tomu bylo navíc kritizováno špatné ovládání, nejrůznější glitche otravně zasahující do hratelnosti, nekvalitní grafika nebo distance fog zahalující i velmi blízké objekty. Stejně tak byly často omílané i extrémně krátké časové limity, které při hře nedovolovaly žádný prostor k sebemenší chybce nebo zaváhání. Server GameTrailers umístil Supermana od vývojářů z Titus Software na úplně první příčku vše nejhorších her, magazín Nintendo Power jej zase označil za nejhorší titul vydaný na Nintendo platformu. Navzdory tomu se ale Superman prodával poměrně slušně.
Batman: Dark Tomorrow (2003; GameCube, Xbox)
Hry s Batmanem před Arkham sérií nebyly nijak strhující, ovšem Dark Tomorrow je všechny hravě strčí do kapsy. Asi nejhůře to od recenzentů odnesla verze pro konzoli GameCube, i když ta určená pro Xbox na tom nebyla o mnoho lépe. Hra byla protkaná všemožnými bugy, matoucí děj vyústil do neuspokojivého a ještě více matoucího konce, pohyby kamery byly jednou velkou torturou, což ostatně platí i pro bojový systém. Jedinou světlou stránkou pak byly možná cutscény, které ovšem utrpení hráčů nijak nezmírnily. Po přívalu všeobecné kritiky musela být zrušena i plánovaná verze Temného zítřku pro PlayStation 2. Díkybohu.
Aquaman: Battle for Atlantis (2003; GameCube, Xbox)
Třetí superhrdinské fiasko v pořadí. Jestli někdo od hry vůbec něco očekával, tak musel zcela jistě po dohrání (pokud ji tedy nevypnul už po deseti minutách) zůstat němě sedět s pocitem prachsprostého odcizení investovaného času. Co hře škodilo nejvíc, bylo chabé ovládání, mizerná grafika a stereotypní hratelnost, která se většinově skládala jen z kombinace plavání, úderů a kopání. Autoři z Lucky Chickes Studios svoji postavu tohoto podmořského superhrdiny navíc založili na poměrně kontroverzní interpretaci umělce Petera Davida, který blonďatému králi bájné Atlantidy zhotovil v 90. letech minulého století nový vzhled (plnovous a umělá ruka), který mezi čtenáři komiksů vyvolal velmi smíšené emoce.
Charlie's Angels (2003; GameCube, PS 2)
Společně se snímkem Charlieho Andílci: Na plný pecky vyšla ve stejnou dobu i herní verze trojice svůdných agentek, v níž samotné ústřední herečky (Cameron Diaz, Lucy Liu, Drew Barrymore) propůjčily svým postavám hlas, ovšem pofidérní kvalita titulu je snad ještě horší než film, a to už je co říct, přičemž bizarní a odpudivá modelace postav, kterou můžete vidět na přiloženém obrázku, byla jen špičkou ledovce toho, co bylo s hrou špatně. Nesnesitelně zaglitchovanou hratelnost doprovázel doprovázel odbytý příběh a kritiku schytaly takzvané unikátní bojové styly, které se ve výsledku jeden od druhého lišily jen pramálo. A co se dabingu týče, to je tragikomická kapitola sama pro sebe.
Big Rigs: Over the Road Racing (2003; PC)
Jakmile se někde objeví seznam nejhorších her, vězte, že v něm s největší pravděpodobností své čestné místo bude zabírat i závodní katastrofa Big Rigs od studia Stellar Stone. Hra šla na trh v podobě nedokončeného produktu, který znatelně trpěl bolestnými chybami a nedostatky, které zde asi ani není možné všechny vyjmenovat. V balení bylo například uvedeno, že primární náplň hry tvoří závodění s tahači kamionů a převážení ilegálního nákladu za vyhýbání se policejním hlídkám. Ve skutečnosti ve hře žádná policie nebyla, nebyly zde ani žádné takové úkoly a k tahačům nebyly připevněny žádné náklady. V případě závodění proti počítačem ovládaným soupeřů k cílové čáře šlo o podobný skandál, jelikož v původní verzi neměly vozy žádnou umělou inteligenci a při startu závodu se tak ani nerozjely. V pozdější verzi již sice soupeři závodili, ovšem zastavili se vždy těsně před cílem. To by mělo pro hrubou představu otřesného stavu prodávané hry stačit.
Elf Bowling 1 & 2 (2005; Nintendo DS)
Není přeháněním říct, že Nintendo DS nepoznalo nic tristnějšího než kompilaci prvních dvou dílů Elf Bowling. Hlavními důvody pro to byla například nekvalitní grafika, podprůměrné hudební a zvukové zpracování nebo problematické ovládání. Elf Bowling 1 byl navíc původně pro PC zdarma a stejně tak i jeho sequel, za verzi pro DS ale hráči museli zaplatit asi 20 dolarů, přičemž zcela nic nového hry nenabídly. I to pochopitelně lvím podílem přispělo k celkovým negativním reakcím a na tuto černočernou kapitolu historie Nintenda pravděpodobně nikdo v dobrém vzpomínat nebude.
Ride to Hell: Retribution (2013; PC, Xbox 360, PS3)
Člověk by si pomyslel, že šestiletý vývoj by ve výsledku mohl přinést titul, na který se bude ještě dlouho vzpomínat. To se vlastně jistým způsobem britským autorům z Eutechnyx podařilo, ovšem tyto vzpomínky nebudou pramenit z žádných vřelých a příjemných pocitů. Ride to Hell vizuálem připomíná víceméně obyčejnou tuctovku z dávných dob PS2, bohužel tomu tak ale není. Vzhledem k polámané hratelnosti, ubohému ovládání, podprůměrnému výkonu dabérů nebo trapně vynuceným erotickým scénám už je snadné přehlédnout i fakt, že jde o lineární zážitek, ačkoliv byla hra původně prezentována jako open-world. Snad jediné pozitivum, které se ke hře vztahuje, je rozhodnutí vývojářů stáhnout ji z prodeje na Steamu.
Rambo: The Video Game (2014; PC, Xbox 360, PS3)
Rambo je dalším zářným příkladem úspěšného zprznění filmové licence. Herní adaptace nezapomenutelného snímku Sylvestera Stallona bylo zklamáním snad po všech stránkách a zřejmě jediné, co si zaslouží uznání, je odvaha, s jakou polští autoři ze studia Teyon tento vskutku ostudný titul dojící ze známé značky vydali. Navíc je těžké uvěřit, že hra se na trh dostala teprve začátkem minulého roku, čili rozhodně nejde o nějakou dávnou minulost. A o co vlastně šlo? Jedná se o takzvanou „rail“ střílečku, žánrově tedy náleží do totožné kategorie jako arkádová klasika Time Crysis. Policisté na Ramba opakovaně vyskakují z různých stran a vy je jako hloupé nabíhající husy znuděně kosíte, sekvence s lukem naopak katapultují obtížnost kamsi do oblak. Celou hru navíc doprovází řada další frustrujících prvků jako třeba zpomalené nabíjení nebo špatně navržené checkpointy, které spolehlivě uhasí i sebemenší jiskřičku zábavy a eliminují možnost jakéhokoliv herního požitku.
Dalších ne úplně povedených her byste hravě našli několikanásobně víc, jako příklad můžeme uvést Make My Video, Hotel Mario, Bubsy 3D: Furbiden Planet, Club Drive a samozřejmě mnoho a mnoho dalších. Pokud tedy znáte některé bídné tituly, které zde nebyly jmenovány, můžete se o ně s ostatními podělit níže v komentářích.
