Malý Jack je od narození uvězněn v jednom pokoji. Co se stane, když poprvé spatří světlo skutečného světa?
V rámci žánru psychologického drama můžeme narazit na nespočet nedotažených a polovičatých filmů s ohromným potenciálem, které však selhaly na špatných hereckých výkonech, nepříliš přesvědčivé psychologii postav či chatrném scénáři. Avšak pokud se skvělého nápadu ujmou kvalitní filmaři a odvedou dobrou práci, může vzniknout snímek, který se vám dostane hluboko pod kůži a v některých vzácných případech vám bude rezonovat v hlavě ještě nějakou tu dobu po návštěvě kina. Proto jsem vyrazil na kanadský snímek Room s mírnou rezervovaností a obavami, že tak slibný námět podle knižní předlohy tvůrci zakopali do průměrných vod. Pojďme se podívat, co si na nás Kanaďané přichystali a jak to celé dopadlo.
Jak už z traileru vyplývalo, hlavními aktéry snímku jsou víceméně jen dvě postavy. Mladá matka Joy (Brie Larson) a její pětiletý syn Jack (Jacob Tremblay). Ačkoli má matka ke svému synovi velmi vřelý vztah, jejich životní příběh není ani trošku idylický. Jsou totiž uvěznění v zahradní boudě, která obsahuje pouze jednu místnost. Jejich věznitelem je muž, který unesl Joy před sedmi lety, pravidelně ji znásilňuje a zplodil s ní Jacka. Ten nikdy nepoznal, co je za zdmi pokoje, a tak je místnost v jeho představách celým světem. Díky fantazii, vřelosti a lásce se Joy podaří pro Jacka vytvořit život, v němž si neuvědomuje limity vězení. Joy však chápe, že takový život nejde žít napořád a vymyslí plán útěku, který se s notnou dávkou štěstí vydaří. Druhá, zajímavější půle filmu se pak věnuje návratu do normální společnosti a snaze začlenit Jacka, který si do té doby myslel, že svět má čtyři stěny, do normální společnosti.
Co se týče námětu, není třeba nad čímkoli diskutovat. Jedná se o velmi zajímavý nápad a těžký oříšek nejen pro filmaře, ale i pro herce, na jejichž výkonech jsou filmy podobného rázu velmi často stavěny. Nejinak to bylo i v tomto případě a mohu se jen poklonit nad skvělým výkonem nejen Brie Larson, ale i devítiletého Jacoba Tremblaye, kteří zvládli své role na jedničku a divák jim jejich zoufalství a emoce musel věřit. Úvodní seznámení s životem dvojice v malé místnosti s chatrným vybavením na diváka hned na začátek vybalí pořádnou hromadu emocí. Jackovy představy o světě, v němž psi a kočky nejsou reálné, stejně tak jako stromy, moře a zmrzlina, působí úsměvně, avšak divák má neustálé pocity klaustrofobie, jelikož prvních několik desítek minut se ani na chvilku nepodívá mimo stěny pokoje, stejně tak jako jeho dva obyvatelé.
Pocit stísněnosti se každou chvilkou stupňoval, a i když jako divák nebývám příliš často vtahován do děje, tentokrát jsem se přistihl jak pevně svírám opěradlo sedačky ve snaze podpořit únik dvojice z jejich dlouholetého vězení. Ačkoli jsem nad tím zpočátku příliš nepřemýšlel a soustředil se hlavně na to, aby už matka se synem unikli, nedošlo mi, jak nedozírné následky bude mít tak dlouhý pobyt mezi čtyřmi stěnami na psychiku Jacka a hlavně Joy, která byla vytrhnuta na dlouhých sedm let z normálního života. Troufám si říct, že tvůrci vylíčili jejich následující osudy velmi reálně a nejednomu divákovi se u toho muselo svírat srdce. Ironické je, že druhá půle (po osvobození) je daleko více depresivním a silným zážitkem. Dočkáme se psychologické sondy do duše post-traumatickým stresem zasažené dvojice a záběrů z Jackova poznávání nového světa.
Přiznám se, že s odstupem pohlížím na film trošku jinak, člověk odchází z kina naložený emocemi a až později se mu rozleží všechny detaily. S tímto odstupem musím uznat, že síla filmu je především ve velmi dobře propracované psychologii postav, která se vyvíjí, troufám si říci, velmi reálně. Plus k tomu je třeba opět připomenout herecké výkony, nad nimiž jsem upřímně žasl a nezbývá než pochválit oba hlavní protagonisty, kteří dokázali své role zahrát na jedničku. Nedostatky se hledají jen velmi těžko. Snad jen druhá půle mohla být ještě o něco více dotažená, co se týče popisu post-traumatického stresu a reakcí na skutečný svět, který se otevřel Jackovi před očima. Avšak to by značně protáhlo stopáž a nemohu než vynachválit koncept one-room thrilleru, který v tom samém snímku přechází k popisu post-traumat. Room je skvělá filmařina, která nenechá člověka klidného. A jelikož se jednalo o velmi zdařilou jednohubku, udělím 8,5/10.
