Panoptika byla proslavená a stejně tak jejich účinkující. Pojďte se s námi podívat na nejznámější osobnosti tohoto historického fenoménu.
Jejich postižení bylo prokletím, které je proti jejich vůli vylučovalo z běžného plnohodnotného života. Stejně tak ale bylo v některých případech i darem, jenž dával základ jejich nezlomnému odhodlání vzepřít se nepřízni osudu a stát se výjimečnou osobností. Ačkoliv se k nim většinová společnost stavěla nevraživě, s nedůvěrou a stranila se jich, zároveň byli přitahováni jejich fyzickou odlišností, a to dokonce v takové míře, že na jejich vystoupení v často putovních cirkusech a panopticích se tvořily početné, táhnoucí se zástupy.
Výstavy osob s tělesnými anomáliemi zažily svůj vrchol v 19. století, zejména Anglii a Spojených státech amerických, byť jejich částečný výskyt lze vystopovat i do dřívějších dob. Návštěvy podobných představení byly oblíbenou volnočasovou kratochvílí Angličanů například již v polovině 16. století a o století později začala po Evropě putovat a vystupovat italská siamská dvojčata Lazarus a Joannes Baptista Colloredovi, která se představila i na královském dvoře monarchy Karla I. Stuarta. V 18. století byl pak ruský car Petr I. Veliký údajně sběratelem lidských anomálií.
Slavná freak show neboli vystoupení něčím odlišných osob v newyorském Coney Islandu
Zatímco tedy měla vystoupení v době svého největšího rozmachu ve viktoriánské Anglii již určitou letitou tradici, v Americe bylo třeba tyto veřejné spektákly zpopularizovat a uvést je do širšího povědomí. Jednou z hlavních osobností, která se o rozšíření tohoto fenoménu v USA zasloužila, byl P. T. Barnum, spoluzakladatel jednoho z předních cirkusů, Barnum & Bailey Circus, který funguje dodnes, avšak v trochu jiné podobě.
Barnum se stal známým především pro svoji taktiku upoutávání pozornosti velkých mas lidí pomocí falešných zpráv a lákadel, z nichž jedním z prvních mělo být roku 1842 podivné stvoření s hlavou opice a tělem ryby zvané Fifi mermaid. Následně začal pořádat vystoupení s teprve čtyřletým Charlesem Strattonem přezdívaným „General Tom Thumb“, který trpěl poruchou růstu. Ten se původně narodil jako relativně velké dítě a prvních šest měsíců života se vyvíjet zcela normálně, poté se však jeho růst náhle zcela zastavil na 64 centimetrech. Ve čtyřech letech byl tedy stejně vysoký jako v šesti měsících a vážil asi sedm kilogramů.
Freak show ve městě Rutland v americkém státě Vermont, rok 1941
General Tom Thumb byl ve svých čtyřech letech prezentován jako jedenáctiletý a jeho úkolem bylo imitovat notoricky známé postavy od Herkulese až po Napoleona. To se neobešlo bez tvrdých příprav, jak se ale ukázalo, Charles měl pro práci přirozený talent. V pěti letech pak pro veřejné pobavení pil víno a v sedmi letech kouřil doutníky.
Později ve svém životě Charles Stratton dorostl do výšky 102 centimetrů a vážil něco málo přes třicet kilogramů. V roce 1863 se oženil s trpaslicí jménem Lavinia Warren a zpráva o sňatku zaplavila přední stránky nejrůznějších tiskovin, což byl údajně Barnumův plán, jak svá vystoupení ještě více proslavit. Brzy po svatbě byl pár dokonce pozván do Bílého domu tehdejším prezidentem Abrahamem Lincolnem. Zemřel ve 45 letech v důsledku mozkové mrtvice v roce 1883. Po Strattonově smrti nechal Barnum zesnulému artistovi vyhotovit sochu v životní velikosti, která dnes taky stojí na jeho hrobě. Jeho žena Lavinia zemřela o více než 35 let později. Je pochovaná vedle svého manžela a na jejím prostém náhrobním kamenu stojí pouze „Jeho Žena“. Přesnou příčinu Strattonovy růstové poruchy se nepodařilo nikdy zjistit.
Stratton v deseti letech, circa 1848
Isaac Spraque byl další zajímavou osobností. Většinu svého dětství se jeho tělo vyvíjelo zcela normálně, vše se ale změnilo, když si byl údajně ve dvanácti letech zaplavat, načež zaznamenal nepříjemný pocit jakési nevolnosti, jinými slovy necítil se ve své kůži. Od té doby začal rapidně ubírat na váze a ve 24 letech v roce 1865 se připojil k cirkusu, kde odstartovala jeho kariéra artisty známého jako „Živoucí kostra“. O rok později se Spraque střetl s F. P. Barnumem, který jej následně zaměstnával ve svém nově otevřeném muzeu až do roku 1868, kdy budova muzea shořela. Od té doby putoval z místa na místo a vystupoval prakticky po celé Americe. Ve 44 letech vážil při výšce kolem 167 centimetrů pouhých 19,5 kilogramů. Spraque zemřel v Chicagu roku 5. ledna (január) 1887 v naprosté chudobě uškrcením.
Isaac Spraque neboli „Živoucí kostra“
Anglickým protějškem P. T. Barnuma byl showman a byznysman Tom Norman, který cestoval s artisty přezdívanými „Ženská kostra“, „Dítě s balónovou hlavou“ nebo ženou, která na pódiu ukusovala hlavy živým krysám. Z daleka nejslavnějším „exponátem“ Toma Normana však byl bezesporu Joseph Merick, lépe známý jako „Sloní muž“, s nímž se setkal v roce 1884.
Merrickův život, byť relativně krátký, je natolik zajímavý, že by vydal na samostatný, detailně zpracovaný článek, který by si nepochybně zasloužil a možná se jej taky někdy v budoucnosti dočkáte. Jeho příběh se ostatně dočkal například i filmové adaptace v podání samotného Davida Lynche. Přesná nemoc, která způsobila abnormální zvětšení jednotlivých částí jeho těla a dala tak za vznik jeho uměleckému jménu „Sloní muž“, nebyla s jistotou nikdy jednoznačně určena. Jedním z jeho přání bylo spát vleže jako ostatní lidé, což mu však však jeho stav nedovoloval, proto musel spávat vsedě. Panuje přesvědčení, že jednoho večera se Merrick rozhodl provést jakýsi experiment a alespoň jednu noc usnout jako každý jiný. To se mu však stalo osudným a váha jeho hlavy mu zlomila vaz. Bylo mu 27 let.
Joseph Merick, lépe známý jako „Sloní muž“
Další výraznou osobností světa lidského panoptika byla Američanka Josephine Myrtle Corbin. Ta se narodila s velice vzácným onemocněním zvaným dipygus, které způsobuje vytvoření dvou navzájem oddělených pánví, kdy má každá z nich svůj vlastní pár nohou a stejně tak i vlastní orgány. Laicky řečeno, vše od pasu dolů měla dvakrát. Dvojice prostředních nohou nebyla k chůzi dostatečně silná, Corbin s nimi však mohla volně pohybovat a na představeních vystupovala pod jménem „Čtyřnohá dívka z Texasu“.
Corbin začala veřejně účinkovat již ve třinácti letech a její představení bylo natolik oblíbené, že později po ukončení její kariéry, se objevovaly ženy s falešným párem nohou navíc, aby mohli pořadatelé ukojit zájem diváků. Devatenácti letech se provdala za doktora Clintona Bicknella, kterému porodila pět potomků, čtyři dcery a syna. Traduje se historka, že tři z dětí se narodily z jedné, zatímco dvě z druhé vaginy. Vyměšování moči a stolice údajně probíhalo v různou dobu, menstruace ovšem vždy současně. Zemřela šest dní před svým šedesátými narozeninami v důsledku kožního onemocnění.
Myrtle Corbin byla „Čtyřnohá dívka z Texasu“
Dalším výrazným umělcem byl v Rusku narozený Fedor Jeftichew alias „Jo-Jo the Dog-Faced Man“, který se narodil s takzvanou hypertrichózou neboli vlkodlačím syndromem, mezi jehož příznaky patří mohutné ochlupení na místech, kde běžně neroste, včetně očních víček, na nose nebo na čele. Zpočátku vystupoval převážně se svým otcem Adrianem, který trpěl stejným onemocněním.
V roce 1884, když bylo Fedorovi čtrnáct let, všiml si jej F. P. Barnum a přivedl ho do Spojených států. Barnum si vymyslel historku o lovci, která Fedora a jeho otce vystopoval do jejich jeskyně a oba je zajal. Adriana popsal jako divocha, který nemůže žít v civilizované společnosti a prohlašoval, že pokud se Fedor cítí rozrušený, začne štěkat a výt jako pes, což bylo taky jeho úkolem během vystoupení. Během své kariéry procestoval velkou část Ameriky a řadu evropských zemí, zemřel v roce 1904 na zápal plic.
Fedorův otec trpěl stejným onemocněním
Aloisa Wagner Violetta chyběly všechny čtyři končetiny poskakování po spodní části torza manipulovat předměty svými ústy prsten nosila na řetízku uvázaném kolek krkuAloisa Wagner vystupovala pod jménem Violetta
Pokud vás zajímají další artisté, doporučuji přečíst si náš článek o skutečných osobnostech, které se staly inspirací pro tvůrce amerického seriálu American Horror Story. Stále se však samozřejmě jedná pouze o zlomek všech umělců, kteří v cirkusech a panopticích během historie vystupovaly. Kromě spousty dalších mezi ně patřili například i hermafrodité, ale i umělci bez postižení, jako osoby s extrémním množstvím tetování, piercingů nebo polykači mečů a ohně, kteří jsou k vidění i dnes. S cirkusovými představeními a výstavami postižených osob se však nepojila jen hojná oblíbenost mezi diváky, ale ozývaly se také silné hlasy ostře kritizující kapitalizování na utrpení účinkujících artistů. Dnes se již s touto podobou tradičních panoptik a představení nesetkáme, avšak jejich popularita se promítla v několika televizních pořadech či seriálech, jako třeba právě zmíněná American Horror Story nebo dokumentární seriály Extraordinary People a Bodyshock zachycující život osob s raritními nemocemi a deformitami.