Ostrovní země na okraji Evropy.
Ještě na počátku 20. století jsme ji nazývali Velká Británie, ale dnes už je to i pro Čechy Spojené království, i když pouze v tom zkráceném tvaru. V našich článcích o jednotlivých zemích jsme ti přinesli již kopu různých faktů a zajímavostí, ale jaksi jsme Spojené království dlouhé měsíce opomínali, a tak jsme se rozhodli to napravit. Dozvíš se například něco o rybách, pivních záplavách nebo závislosti na kokainu, tak tě už nebudeme zdržovat a pusť se rovnou do čtení.
Všichni jeseteři patří královně
Britská královna ani netuší, o kolik ryb, které jí podle zákona patří, ročně přichází. I když je to spíše už jen záležitostí historie, ve Spojeném království dodnes platí zákon, podle kterého je jakýkoliv ulovený jeseter, velryba, delfín nebo sviňucha automaticky majetkem vládnoucího panovníka. Ještě před stovkami let ve 14. století během vlády Eduarda II. vydal král oficiální nařízení, podle kterého patří všechny ulovené ryby zmíněných druhů výlučně králi a na plnění této povinnosti využíval své poddané. Odborníci pak v průběhu let rozšiřovali seznam královských ryb. V současnosti má právo sbírat ulovené královské ryby pracovník s titulem Receiver of Wreck, který se navíc zabývá i vraky a troskami na britském pobřežní.
Indické restaurace jako výrazný ekonomický činitel
Angličané milují indickou kuchyni. Velký podíl na tom má fakt, že Indie patřila jako kolonie Velké Británii, ale Britové své pobláznění indickými pochoutkami vystupňovali za posledních několik let na maximum. 10. listopadu dokonce oslavují národní den curry a podle statistik se indické jídlo s náskokem stalo populárnějším, než například tradiční fish and chips. Statistiky hovoří jasně, a trošku překvapivě, ještě i v další oblasti, a tedy, že v Británii by člověk našel přibližně 8000 indických restaurací, které celkově zaměstnávají více než 70 tisíc pracovníků. Možná to při pohledu na počet obyvatel nezní až tak závratné, ale 70 tisíc zaměstnanců v indických restauracích je více pracovníků, než kdybychom dali dohromady pracovníky v oblasti zpracování oceli, uhlí a konstrukce lodí. Za několik desítek let tak možná Britové pochopí, že kari milují více než své fish and chips a udělají z něj své oficiální národní jídlo.
Když ti královna přijde na svatbu
V roce 2012 se dva zamilovaní Frances a John chystali na svatbu konající se na radnici města Manchester. Svatební místnost si sjednali už dlouhé měsíce pro samotnou svatbou, aby se jim tam někdo náhodou nenachomítl, ale když jim asi měsíc před svatbou zavolali pracovníci radnice a oznámili jim, že na radnici se ve stejný den bude nacházet i Alžběta II., dvojice neváhala a poslala své královně pozvánku, ve které jí vysvětlili, jak moc by byli potěšeni, kdyby je královna přišla pozdravit. Zanedlouho jim přišla odpověď od jedné z pracovnic královny, ale nečekali, že je Alžběta skutečně přijde pozdravit. Po svatebním obřadu se setkali na chodbě, kde je královna oslovila jmény a popřála jim vše dobré do života. Princ Philip pak vyzvídal, kam se chystají na líbánky a dvojice nemohla svému zážitku uvěřit ještě pár dní.
Prodej prázdného ostrova, který není tak docela prázdný
Na začátku 70. let minulého století dostala Velká Británie nabídku od Spojených států amerických, která zněla příliš dobře na to, aby ji mohla odmítnout. USA chtělo v Indickém oceánu, na jednom z ostrovů patřících pod Británii, postavit leteckou základnu, avšak celá dohoda měla jeden malý problém. Británie sice měla k dispozici zámořské území v Indickém oceánu, avšak ani jeden z ostrovů nebyl neobydlený. Rozhodnutí tedy bylo, že Britské indickooceánské území skládající se z několika ostrovů mezi Afrikou a Indonésií bude zbaveno svých původních obyvatel čagoského původu. Obyvatelé byli přesídleni na Mauricius a Seychely, dostali také finanční odškodnění a Britové s Američany na ostrově Diego Garcia postavili základnu, díky čemuž dostala Velká Británie od USA slevu ve výši 5 milionů liber na rozvoj společného raketového programu. V posledních měsících se objevily zprávy o tom, že by se obyvatelé mohli na své území částečně vrátit, ale ještě nedošlo k žádnému konkrétnímu řešení.
90 procent světa zažilo britskou přítomnost
Britské impérium zažívalo v minulých stoletích dokonalé období. Britům patřila území po celičkém světě, a to přitom začínali svou dobyvatelskou aktivitu z malých britských ostrovů u Evropy. Věděl jsi však o tom, že Británie tak či onak během své historické existence udělala invazi, bojovala nebo měla jinou přítomnost na území 90 procent států, které jsou dnes členy Organizace spojených národů? Kniha z roku 2012 od autora Stuarta Laycocka sice brala v úvahu například i přechod určitým územím britskými piráty, kteří ale měli povolení od své vlády, ale částečná nebo dlouhodobá přítomnost Britů se podle něj dá dokázat až na území 171 zemí z celkových 193 členů OSN. V současnosti je sice situace mnohem klidnější, ale Britové nikdy své expanzivní povahy nezapřeli.
I vlajku je třeba správně zavěsit
I kdybys to možná na první pohled neřekl, i britská vlajka může být zavěšena naopak. Nezkušenému oku laika by tento protokolární trapas pravděpodobně utekl, ale odborníci na protokol a pravidla již v první sekundě dokáží říci, že člověk zodpovědný za vyvěšení vlajky si s tím moc práce nedal. Kdyby tě zajímalo, jak má vlastně britská vlajka viset, pak ti rádi prozradíme, že při pohledu na vlajku a její polovinu blíže k tyči, musí být širší bílá část úhlopříčky nad červeným páskem a ne naopak. Je to tak kvůli tomu, že skotský kříž sv. Ondřeje má přednost před červeným křížem sv. Patrika.
Odlehlá místa s noclehem
Když se člověk vydá na dlouhou túru a za několik hodin se po bloudění neznámým lesem ocitne někde uprostřed ničeho, možná ještě není vše ztraceno. To, co funguje ve většině skandinávských zemí, totiž funguje i ve Velké Británii. Pokud je člověk vzdálený od civilizace několik hodin chůze, stále má šanci narazit na chatu, kterou Britové znají pod názvem bothy. V praxi to funguje tak, že v odlehlých oblastech existují odemčené chaty, kde člověk najde krb s dostatkem dřeva a případně nějaké jídlo, které mu postačí na přežití. Jen tak náhodou na takovou chaloupku pravděpodobně nenarazíš, ale pokud by si potřeboval, můžeš si najít mapu s přesnými polohami a v případě nouze zamířit právě tam.
Pivní záplavy, které si vzaly lidské životy
Jak si ve své mysli představuješ dokonalou smrt? Někteří by rádi zemřeli při pohlavním styku, jiní bezbolestně a přirozeně, ale v roce 1814 se v britském Londýně odehrála povodeň, o jaké svět neslyšel. Ulice nezalila voda, ale napříč čtvrtí St. Giles se rozlilo pivo z obrovské nádoby. Ulicemi se tedy začalo valit více než 600 tisíc litrů zlatavého moku a hned po protržení té první pod tlakem povolily i další ve stejném pivovaru, což mělo za důsledek celkově až 1,5 milionu litrů divoce tekoucího piva. Na první poslech to může znít zábavně, ale lidé bydlící kolem pivovaru se tehdy určitě nebavili, když jim pivo začalo ničit pošetile postavené domy. Dodnes není známo, kolik lidí zůstalo po této události poraněných, ale oficiální čísla hovoří o celkem až 8 mrtvých, mezi nimiž byla například matka s dítětem či mladá číšnice v blízkém baru.
Elektrické spotřebiče bez zástrčky
Po koupi pračky či televizoru dnes člověk přijde domů, vybalí ji ze krabice a za několik minut se už může dívat film. Stačí ho umístit na potřebné místo, zapojit do elektřiny a všechno funguje. Nicméně, ještě na počátku 90. let minulého století museli být nakupující ve Velké Británii celkem zruční, protože téměř všechny elektrické přístroje byly prodávány výhradně s kabelem, ale ne zástrčkou. V praxi to vypadalo tak, že z přístroje trčel elektrický kabel a člověk si pro zástrčku musel jít do obchodu, pak si doma sednout a se šroubovákem v ruce připojit zástrčku na kabel. Důvodem byl fakt, že v druhé polovině 20. století neexistoval jednotný systém zásuvek, a tedy výrobci nechtěli na každou druhou várku instalovat rozdílné zástrčky. Změnilo se to nakonec až v 90. letech, kdy Margaret Thatcher rozhodla, že Britové už nebudou trpět kvůli výrobkům, ale výrobky se budou přizpůsobovat zákazníkům.
Kokainový ráj i v přebalovacích stanicích
Není pochyb o tom, že kokain patří mezi nejpopulárnější drogy na světě, ale Britové mají rádi bílý prášek ještě více než jejich evropští sousedé. V roce 2011 se proto uskutečnila zajímavá analýza míst, kde si rodiče mohou přebalit své děti. Na veřejnosti v Británii mají rodiče šanci přebalit si své dítě a taková místa jsou umístěna například v supermarketech, nemocnicích, ale i na policejních stanicích či v kostelech. Zmíněná analýza hledala v přebalovacích stanicích stopy po kokainu a překvapivě je našla až v 92 procent případů. Přebalovací stanice tedy očividně lidé nepoužívají pouze na péči o své děti, ale i na osobní potřeby.
A na závěr jako ženskou zástupkyní Spojeného království jsme si, samozřejmě, vybrali Emmu Watson.
