Novinka od bratrů Coenových je mozaikou humorných příběhů z filmového průmyslu 50. let.
Pokud jde o bratry Coenovy, tak asi málokdo může namítat, že do filmového průmyslu nic nepřinesli. Filmovým nadšencům přinesli už nejeden skvost a není pochyb o tom, že za dlouhá léta společného režírování si vytvořili jakési vlastní pozlátko, které divák může najít v jejich filmu. Jejich snímky mají něco, díky čemu poznáte, že se jedná film od Coenovců. Po jejich skvělém debutu v podobě filmu Blood Simple přes skvělého Big Lebowskiho po No Country For Old Man šlo vždy o skvělou zábavu a člověk cítil, že jde o filmy, které se jen tak z jeho paměti nevymažou. Jejich poslední počiny a celková reputace mě však nemohly připravit na to, co jsem dostal od jejich komediálního dramatu (a částečně muzikálu) Ave, Caesar!
Jak už bylo zmíněno, v čele snímku a na režisérských stolcích byli usazeni Ethan Coen a jeho bratr Joel, kteří se zároveň postarali i o scénář. Rád bych tedy pro začátek alespoň ve zkratce přiblížil děj, přestože to bude komplikované. Jakous takous hlavní postavou, dá se říci, je Eddie Mannix (Josh Brolin), který nás do snímku uvede a je představen divákovi jako šéf působící v hollywoodských filmových studiích, který má neustále napilno a podstatná část jeho práce je i žehlení problémů. Řeší téměř vše, režiséři s ním konzultují obsazení do hlavních rolí nebo finanční stránky a Eddiemu nezbývá než s chladnou hlavou neustále hledat různé alternativy. Film se skládá z několika menších „vstupů“, nebo dějových odboček, chcete-li. Tou asi nejhlavnější je únos superstar Bairda Whitlocka (George Clooney), který padne do rukou neznámé organizace, která chce po Eddiem výkupné. Nesmím zapomenout ani na Ralpha Fiennese, který si střihl roli režiséra, jemuž Eddie bez mrknutí oka vsadí do hlavní role mladičkého nezkušeného herce, který dříve nehrál nic jiného než westerny. V dalších minipříbězích se pak představila i Scarlett Johansson nebo třeba Channing Tatum. Zábavné minipříběhy pak tvoří propojený celek, v jehož ústředí se nachází právě věčně prací zavalený Eddie Mannix.
Abych popsal celý děj, musel bych mu věnovat celý článek, jedná se totiž o velmi rozmanitý snímek, který působí spíše jako mozaika. Abych shrnul všechna pozitiva, tak musím nejprve uznat, že herecké složení filmu se tentokrát vydařilo a snímek vám alespoň trochu oživí spousta známých hollywoodských tváří. Coenovci vybrali zejména sympaťáky a za to jim patří dík. Dokonce velký dík. Brzy vysvětlím proč. Velká rozmanitost příběhu totiž byla spíše na škodu, vzhledem k tomu, že si divák i přes poměrně dobré herecké výkony nestihl k nikomu z nich vytvořit patřičný emocionální vztah. Kvůli krátkému času na plátně pak jednotlivé postavy působily nevýrazně, a ta snaha Coenovců vytvořit zběsilou mozaiku příběhů, které se propojují, nakonec celkovému obrazu filmu uškodila. Když se vrátím k herecký výkonům, tak musím ocenit zejména Aldena Caleba Ehrenreicha, kterého jsem předtím neměl možnost spatřit v jiném snímku, avšak v Ave, Caesar! byl pro mě nejlepším hercem, který mne dokázal rozesmát. Pokud jde o technické prvky, jako je kamera a střih tak nejspíš není co vytýkat, až na přílišné přeskakování mezi jednotlivými minipříběhy, které diváka spíš dezorientuje, než baví.
Pokud bych mohl přimhouřit oči nad zbytečnou rozsypaností příběhu, tak nad složkou humoru už ne. Jelikož se jedná o komedii a primárním cílem snímku tedy má být divákův veselý výraz a sem tam hlasitý smích, tak se zde musím pozastavit. Snímek má zobrazovat filmařský průmysl v 50. letech a jakýmsi způsobem „paroduje“ scény z filmů z této doby. Ty jsou však opravdu přepáleně dlouhé, a co je na tom nejsmutnější, je fakt, že vlastně ani nejsou příliš vtipné. Utahaný slepenec příběhů pak dostává další klacky pod nohy, jelikož právě příběhy, na nichž měl film stát, nestojí za nic. Působí spíše jako rádoby komediální parodie, kterým se má divák smát už jen z toho důvodu, že zná scénu, kterou parodují. Jenže to nestačí a v poloprázdném kině jsem slyšel spíše zívání, které jsme sám musel potlačit pouze ze slušnosti.
Pokud bych to měl shrnout, tak návštěvu kina v tomto případě doporučuji spíše staršímu publiku nebo publiku, které vyhledává snímky z 50. nebo 60. let a rádi se pobaví nad nekonečně dlouhými tanečními výstupy Channinga Tatuma nebo pěveckými výstupy ostatních aktérů. Tatum se ve snímku objevil jen v několika scénách, avšak stihl dokázat, že jeho herecké výkony dosáhly od dob Lets Dance značného zlepšení. Sám, a i ostatní diváci, jsem zaznamenal takové 3 - 4 dobré gagy, které však naprosto pohřbilo půlhodinové čekání na další. Díky bohu se na plátně prostřídalo několik mých oblíbených hvězd, které film mírně pozdvihly, avšak nezachránily. Postrádal jsem tam dobrý humor, postrádal jsem jakýkoliv smysl snímku. Prostě tomu chyběl jakýkoli tah na branku. Film bych zkrátil na polovinu, nebo na něj raději zapomněl. Sorry Coenovci, mám vás rád, ale tohle se vám nepovedlo. Za obsazení, sem tam povedený žert a Aldena Ehrenreicha udělím 4/10.
