Vítězství, které stálo za římskou hegemonií v západním Středomoří.
Pád Kartága definitivně uzavřel 118 let trvající kapitolu punských válek, které stály za smrtí statisíců mužů, žen a dětí. Jeho dobytím se zároveň utvrzuje i moc pyšné orlice v západním Středomoří.
Po dlouhých sedmnácti letech neustálých bojů o nadvládu nad Středozemním mořem, se kdysi mocné Kartágo válí v prachu dějin. Africká velmoc je po drtivé porážce v druhé punské válce na kolenou, následkem čehož podepisuje s pyšnou orlicí nevýhodnou mírovou smlouvu. Daň za „svobodu“ je však příliš vysoká a krutá. Kartágo musí jako náhradu za vojenské škody platit Římu po dobu padesáti let částku 10 000 talentů. Stejně tak přichází o mocné loďstvo, které je zredukováno na ubohých deset strážných lodí. Jako symbol absolutního podřízení se vydávají do spárů orlice i rukojmí z nejvýznamnějších punských rodin. Nakonec pod tlakem výhrůžek ztrácí Kartágo i rozsáhlá území na jihu země a zavazuje se nevést žádné války mimo území Afriky. Tohoto oslabení využívá na západních hranicích římský spojenec Numidia a její král Masinissa. Ten uplatňuje vůči Kartágu agresivní politiku a s požehnáním senátu podniká desítky útoků na někdejší námořní impérium. Pyšná orlice vidící africký stát na pokraji zániku odsouvá punskou problematiku na vedlejší kolej a obrací pozornost na Makedonii, Sýrii, Illyrii a Hispánii, kde vede krvavé vojenské kampaně s cílem rozšířit svůj vliv do nejvzdálenějších koutů světa.
V roce 168 před n. l. je odpor pevninských nepřátel definitivně zlomen, války s Řeckem a Sýrií jsou zakončeny a Řím se tak konečně může zaměřit na dlouholetého konkurenta, který se opět vzmáhá. Na pověření senátu je do Kartága povolán politik Marcus Porcius Cato starší, aby zhodnotil situaci v otázce územního sporu mezi Puny a Numiďany. Starý plešatý muž je ale po příchodu doslova šokován, město, které mělo být ožebračené a v žalostném stavu, je nehorázně bohaté a silné. Obchod na tržištích prosperuje, všude po městě se staví honosné budovy a kartáginské vojsko je opět bojeschopné a plné sebevědomí. Městský stát tak po padesáti letech od zdrcující porážky hrdě povstává z popela a směřuje ke znovuobnovení své zašlé slávy. Při pohledu na prosperující metropoli však v Catově mysli znovu ožívají vzpomínky na nekonečnou a brutální válku, v níž jako mladý bojoval a přišel o přátele. Po návratu do Říma se okamžitě staví do čela senátního křídla namířeného proti punskému státu. Na shromážděních prohlašuje, že porážky a pohromy nepřipravily Kartagince o sílu, ale naopak je obohatily o nové vojenské a obchodní zkušenosti. Boje se sousední Numídií chápal jako přípravu na boj proti Římu, a mír jako odklad pro válku, která jednoho dne určitě vypukne. Měl za to, že jedinou možností, jak se vyhnout temným dobám předchozích punských válek, je Kartágo vypálit do základů. Aby posluchače přesvědčil o nutnosti vyhlásit africkému státu válku, každý svůj projev končil známými slovy: „Ceterum censeo Carthaginem esse dělený“ tedy „A nakonec, myslím si, že Kartágo třeba zničit!“ Chtěl tak v jednoduchosti poukázat na to, že mnohem důležitější než všechny návrhy v Senátu, je zničení samotného Kartága. Zaslepena nenávistí se tak většina římských politiků postupně přiklonila na Catovu stranu. Trvalo však ještě přibližně tři roky, než si Řím našel důvod k vyhlášení války.
Příležitost se naskytla v roce 151 před n. l., kdy numidské vojsko urputně obléhalo město Oroscopa. Kartáginci tehdy nepožádali Řím o „vyřešení“ situace a vyslali proti svým západním sousedům armádu o velikosti 25 500 mužů vedenou velitelem Hasdrubalem. Přestože byli Punové hned v první bitvě drtivě poraženi, římský senát využil této okolnosti a okamžitě vypověděl Kartágu válku. Hlavním důvodem bylo kromě pozdvižení zbraně proti římskému spojenci i vlastnění většího množství lodí a rovněž porušení zákazu opustit s vojskem území státu. Ekonomicky silné, ale vojensky slabé Kartágo dobře vědělo, že nemá žádnou šanci proti „všemocné“ orlici, a proto se rozhodlo vyslat do Říma skupinu delegátů, kteří měli jednat o podmínkách míru. Ty zahrnovaly vydání všech zbraní a vojenského materiálu do rukou Říma. Také vyslání 300 rukojmí do sicilského města Lilybaeum a v neposlední řadě odsouzení válečného agresora Hasdrubala k trestu smrti. I když nerado, Kartágo všechny podmínky do puntíku splnilo. Ze senátu však krátce nato přišel poslední požadavek: „Zbořte své město. Dovoluje se vám postavit jiné, a to kdekoliv, avšak ne blíže než deset mil od mořského břehu!“ Když byla tato podmínka oznámena v africkém městě, vypukly obrovské nepokoje. Lid napadl vyslance a všechny, kteří prosazovali mír s pyšnou orlicí. Kartáginská rada sto čtyř pod tlakem těchto událostí vyhlásila Římu otevřenou válku. Proti útlaku povstalo jednomyslně celé sedmi set tisícové Kartágo. Každý občan byl odhodlán bránit svou domovinu do posledního dechu. Muži bořili kamenné budovy, aby z nich vyrobili střely do katapultů a zpevnili opevnění, ženy si stříhaly vlasy, kterými se následně nahrazovaly tětivy do luků, zbraně se získávaly i tavením nádob či náboženských předmětů. Do bojů o přežití se připojili i otroci a těžcí trestanci, ti se pod slibem svobody stali bez váhání obránci městských hradeb. Do čela celé obrany se postavil vězněný Hasdrubal, který měl být podle původní dohody s Římem bez milosti popraven.
Hlavní velitelé římské armády, konzulové Censorinus a Manilius, se mezitím vylodili před branami nenáviděného města. Očekávalo se snadné a rychlé vítězství, ale legionáři se hned při prvních útocích setkali s heroickým odporem místních obyvatel. Po dvou nerozvážných výpadech byla římská mašinérie lehce odražena. Kartáginské jízdě se také podařilo přepadnout zásobovací jednotku a pobít přes 500 „jupiterových synů.“ Krátce nato vypukla v římském táboře i epidemie, pro kterou se musela celá armáda přesunout k moři. Toho využili Kartaginci a za pomoci příznivého větru vyslali proti loďstvu orlice zapálené čluny. V ten večer se voda zbarvila do ruda a plameny pohltily stovky legionářů. Následující měsíce římská armáda utrpěla další porážky a od úplné katastrofy ji zachránil jen příchod vojevůdce Scipia Aemilianuse (adoptivní vnuk Scipia Africana). Ten okamžitě po jmenování za hlavního velitele nařídil útok na bohaté předměstí Kartága, čímž si značně naklonil demoralizované vojsko na svou stranu. Postupem času se mu podaří zničit punskou flotilu a dobýt důležitou část obchodního přístavu. Celé Kartágo pak izoluje a neumožní mu přijímat zásoby jídla z okolních krajů. Statečnost a houževnatost ale nedokáží nasytit hladové krky obránců a tisíce jich umírá ve strašných mukách v ulicích africké metropole.
Labutí píseň pro Kartágo zazněla na jaře roku 146 před n. l. Římané před konečným útokem ještě město ceremoniálně prokleli, následně pronikli přes přístav, kde prorazili poškozené hradby a vstoupili do ulic Kartága. Masakr trval šest dní, obyvatelstvo, z velké části vyhladovělé a na pokraji smrti, učinilo svůj poslední zoufalý boj o holé přežití. Samotný Hasdrubal vida kdysi hrdé město na pokraji zkázy se potupně vzdal římským okupantům. Když to zjistila jeho manželka, vrhla se společně i s dětmi do plamenů hořícího chrámu. Krvavá jatka nakonec přežilo jen asi 50 000 lidí (desetina původního obyvatelstva), kteří byli prodáni do otroctví. Na příkaz senátu se následně začalo s desetidenní demolicí, zbouraly se všechny domy s výjimkou náhrobků, půda byla přeorána a posypána solí, aby se zabránilo znovuobnovení města. Scipio vida výsledky svého vítězství tehdy prohlásil: „Je to slavná chvíle, ale trápí mě předtucha a strach, že stejný osud postihne jednou i moje vlastní město.“
Ve městě nezůstal po demolici kámen na kameni, několikadenní udržovaný požár zanechal po sobě popel vysoký dva metry. Metropole však disponovala výhodnou polohou, a tak byla již v roce 122 před n. l. obnovena. Vrátil se jí lesk a sláva a její funkce centra Afriky se navrátila. O několik století později, za křesťanských dob, se Kartágo dokonce stává významným městem Západořímské říše a sídlem biskupa.
