Pád monarchie a nastolení republiky pod vládou lorda protektora.
Ve 30tých a 40tých letech 17. století se v kontinentální Evropě odehrával jeden z nejkrvavějších konfliktů tohoto světadílu - Třicetiletá válka. Na Britských ostrovech však v tomto období panoval relativní klid, minimálně co se týče vztahu k mezinárodním událostem, protože se Anglie do tohoto konfliktu zapojila pouze krátce, v letech 1625 až 1630 a i to za cenu velkých materiálních a lidských ztrát. Mnohem větší hrozba pro krále Karla I. přichází zevnitř státu, ve všech částech monarchie se začínají ozývat nespokojené hlasy volající po změně a nastolení nového režimu.
Důvodů prvotních nepokojů bylo několik, jedním z nejvážnějších bylo nepochybně královo bezohledné prosazování náboženských reforem. Skotsko, podobně jako Anglie, bylo protestantské, avšak místní církevní hodnostáři patřili k tzv. puritánům, tedy zastáncům tradiční víry, odmítajícím jakékoliv změny. Když se tedy Karel I. pokusil zavést ve Skotsku novou verzi Knihy modliteb, narazil na prudký odpor ve formě menšího ozbrojeného konfliktu, tzv. Války biskupů, ve které po brutálních bojích fanatičtí skotští puritáni nakonec zvítězili a vydobyli si v zemi dominantní postavení. Na druhé straně Irsko, i když v područí anglického krále a jeho místodržitele, si užívalo relativní náboženské svobody a nedotknutelnosti. Avšak po problémech se Skoty začali irští katolíci cítit oprávněné obavy, že se Karel pokusí zavést celoplošný protestantismus i v jejich zemi, a tak rozpoutali šílené povstání v irské provincii Ulster, kde na znak odporu bezcitně zmasakrovali několik tisíc protestantských přistěhovalců.
Podpory reforem se Karel nedočkal ani v Londýně, nakolik se často dostával do konfliktu s „neloajálním“ parlamentem. Ten v tomto období neměl ještě dominantní postavení, král ho de facto mohl svolávat svévolně a využíval jej zejména jako zdroj příjmů na financování svého zhýralého životního stylu. Politické a náboženské poměry v království však upevnily parlamentní moc a když byl v roce 1640 opět svolán (tzv. Dlouhý parlament), začal si nárokovat požadavky, jako například zrušení králova práva parlament svolávat a rozpouštět bez souhlasu jeho členů, striktnější respektování svých usnesení či zvětšení pravomocí. Karel I. odmítal parlamentu udělit široké výsady, nepohodl se s ním ani na tom, kdo bude velet vojsku vyslanému proti rebelujícímu smaragdovému ostrovu. Namísto dohody s parlamentem monarcha svolal ozbrojence pod vlastní vlajkou, čímž definitivně uvrhl zemi do občanského konfliktu. Začala tak první fáze anglické občanské války, v níž proti sobě primárně stály dva mocenské bloky - roajalisti naklonění králi a parlamentaristi v čele se Sirem Thomasem Fairfaxem a Oliverem Cromwellem.
K prvnímu výraznějšímu konfliktu stran došlo v bitvě u Edgehill, 23. října 1642. Tento ozbrojený střet ukázal, že ani jedna ze stran zatím nemá početnou ani materiální výhodu, jelikož skončila nerozhodně. Krále podporoval sever a západ Anglie, stejně tak i Wales (později i Irsko), za parlamentem stály bohatší regiony na východě a jihu, stejně i finanční a kulturní centrum země, Londýn. Po desítkách lokálních bojů dochází koncem roku 1643 k výraznému zvratu, kdy parlament modernizuje armádu a uzavírá vojenské spojenectví se skotskými protestanty, kteří definitivně zvrátí misku vah na jeho stranu. Část králových vojáků navíc bojovala proti rebelům v Irsku a nemohli se zapojit do bojů na anglické pevnině. Porážka roajalistů v bitvě u Marston Moor, 2. července 1644, znamenala jejich definitivně vypuzení ze severní Anglie, od nynějška ovládané koalicí Skotů a parlamentaristů. Absolutním hřebíkem do rakve pro zastánce monarchie v první fázi války byla prohra v bitvě u Naseby, 14. června 1645, kdy se král vydal do rukou Skotů, jelikož přechovával nedůvěru k znepřáteleným parlamentaristům.
I ze zajetí však Karel I. spřádal plány, jak se dostat opět na trůn. Dohodl se se Skoty, kteří v první fázi bojovali proti němu, že v Anglii zavede skotské protestantské presbyteriánství výměnou za jejich silné vojsko. Začala tak krátká, druhá fáze občanské války, trvající necelý rok od února 1648 do ledna 1649. V červenci 1648 vtrhli Skotové, teď už na straně roajalistů, do Anglie, avšak o měsíc později v krvavé bitvě u Prestonu byli definitivně poraženi. Vítězní parlamentaristi už ztratili jakoukoli lítost vůči Karlovi, prohlásili ho za tyrana, odsoudili a 30. ledna 1649 popravili. Stětím bývalého krále začala třetí a zároveň poslední fáze anglické občanské války. Do čela rojalistické armády, která byla nyní z valné většiny už jen skotská, se postavil princ Karel, syn Karla I. V roce 1650 se v Bredské dohodě zavázal splnit slib svého otce a zavést presbyteriánství v celé Anglii, na oplátku požadoval věrnost Skotů a plnou moc nad jejich armádou. V čele parlamentaristů stál už Oliver Cromwell, který mezitím stihl potlačit největší nepokoje v Irsku a měl tak volné ruce na vypořádání se se zbytky nepřátel republiky.
Jeho první výprava do severní části ostrova skončila bitvou u Dunbaru, 3. září 1650. I když čelil početné přesile roajalistů, díky moderní armádě a dobrému velení dokázal nepřítele porazit a utrpěl při tom jen minimální ztráty. Zdálo se, že bratrovražedná válka je na konci, avšak Karel se pokusil ještě o jeden zoufalý vojenský akt, přičemž v roce 1651 byl definitivně korunován králem Skotů (jako Karel II.), což mu dalo vysněnou absolutní moc nad protestantskými vojáky. Pod jeho velením rojalistická armáda vtrhla do rodného kraje s téměř nemožným cílem dobýt Londýn. Čelila však početní převaze parlamentaristů, kteří navíc oplývali mnohem větším materiálním a finančním zázemím, čili o neúspěchu této výpravy bylo již předem rozhodnuto. Navzdory těmto nepříznivým faktorům se Karlovi II. podařilo dostat až do samotného srdce Anglie, kde byl v bitvě u Worcesteru, 3. září 1651, definitivně rozdrcen. V tomto ozbrojeném střetu činila armáda roajalistů zhruba 15,000 mužů, zatímco Oliver Cromwell disponoval silou o dvojnásobném počtu. Dvě třetiny rojalistické armády byly zajaty, zhruba tři tisíce jejich padlo a zbytek utekl. Na druhou stranu, příští Lord Protektor ztratil jen něco přes dvě stovky vojáků.
Po bitvě Karel II. uprchl do Francie, čímž se parlament stal de facto vládcem Anglie. Nepokoje pokračovaly ještě jistou dobu, než ve Skotsku, tak v Irsku, ovšem Cromwell je hravě potlačil a jako nově titulovaný lord protektor se postavil do čela republiky. Nebyl to však definitivní konec silné ostrovní monarchie, Karel II. se do země v roce 1660 vrátil a o rok později byl korunován králem, čímž se dynastie Stuartovců opět dosadila na trůn. Předpokládá se, že během bojů přišla Anglie o zhruba 10% svého obyvatelstva. Zároveň se jednalo o poslední občanský konflikt na půdě Anglie (ne však Skotska či Irska), který upevnil moc parlamentu a omezil pravomoci absolutistického vládce.
