Dodnes není jasné, co zapříčinilo středověké taneční šílenství, během něhož lidé umírali vyčerpáním.
Historie není jen o nudných datech a výčtech bitevních úspěchů bývalých mocných vladařů. Občas v ní najdeme takové okamžiky, nad nimiž se musíme pozastavit. Jednou z takových událostí je i taneční mor. Ten roztáhl své pařáty někdy v polovině července (júl) roku 1518 ve Štrasburku ve Francii, kdy na ulicích začalo zničehonic tančit pár jednotlivců. To by nebylo až tak neobvyklé, kdyby jejich tanec neustával po dobu několika dní a kdyby se jejich řady v průběhu týdne nerozšířily až na stovku neustále tančících lidí. Místní autority si s jejich nezastavitelnou touhou k tanci nevěděly rady a usmyslely se, že když lid nechají tančit ve dne i v noci, časem je jejich nutkání přejde. Vyhradili pro ně tedy taneční prostory, najali hudebníky, aby je doprovázeli na trubky a bubny. Najati byli dokonce i profesionální tanečníci, aby jim pomáhali. Ani po delší době však obyvatelé Štrasburku nepřestávali tančit. A tady nastává ta děsivější část příběhu, neboť ti, kteří měli slabá srdce začali umírat vyčerpáním.
Ke konci srpna téhož roku se do tanečního šílenství zapojilo na 400 obyvatel francouzského města. Následně bylo rozhodnuto, že podpora v tanečním šílenství nebyla dobrým nápadem, a tak byli neúnavní tanečníci naloženi na vozy a odvezeni do léčebných ústavů. Na začátku září (september) pak epidemie začala postupně upadat. Nutno je však poznamenat, že se nejednalo o první případ tanečního šílenství v Evropě. Ve skutečnosti se hovoří o více než deseti takových případech, které se odehrály ještě před rokem 1518, a to v dnešní Belgii, v severovýchodní Francii a v Lucembursku. Případ tanečního šílenství z roku 1518 je nejlépe zdokumentovaný a s největší pravděpodobností zároveň i jeden z posledních, který se v Evropě odehrál.
Rytina vytvořená podle díla Pietera Bruegela, který byl pravděpodobně
svědkem tanečního moru v roce 1564 ve Flanders
Samozřejmě, že ohledně fenoménu existuje spousta vysvětlení zahrnujících nadpřirozeno a různé konspirační teorie, ale pojďme se na případ podívat z hlediska moderních poznatků. Populárním vysvětlením je, že místní tanečníci konzumovali žito, na němž se uchytil námel, což je vřeckovýtrusná houba, která může způsobovat způsobovat halucinace. To však podle všeho není příliš pravděpodobná možnost. Ergotismus (tedy onemocnění, které způsobují námelové alkaloidy) totiž sice vyvolává bludy a křeče, avšak současně s tím dochází k výraznému snížení prokrvování končetin, což by tvorbu koordinovaných tanečních pohybů znemožnilo.
Další teorie hovoří o tom, že tanečníci vůbec nemuseli být postiženi nějakou neznámou chorobou, nýbrž že byli členy kacířského spolku. To se však také zdá nepravděpodobné, protože záznamy hovoří o tom, že tančící lidé vyjadřovali své utrpení a prosili o pomoc. Třetí nejrozšířenější teorií je, že šlo o masovou hysterii, což zní jako nejpravděpodobnější příčina tanečních záchvatů. Zejména proto, že v roce 1518 zažívali obyvatelé Štrasburku takový hladomor, trpěli spoustou chorob a zažívali tak psychické zoufalství na stupni, který je pro nás nepředstavitelný. Ale sama o sobě tato teorie nevysvětluje proč tolik lidí ve svém utrpení v transu tančilo od rána do večera po dobu několika týdnů.
Víra v nadpřirozené schopnosti svatého Víta mohla
mít na tanečním moru svůj podíl
Je velmi pravděpodobné, že tančící lidé byli v transu, jinak by nebyli schopni být ve stavu pohybu tak dlouhou dobu. A dnes již víme, že se do tohoto stavu snadněji dostávají lidé trpící extrémní úzkostí a zejména ti, kteří věří v existenci božstev nebo nadpřirozena. A místní všechny tyto podmínky splňovali. V městě panoval hladomor a nemoci a především místní věřili totiž v kult světce jménem svatý Vít, který měl mít moc uvalit na lidi trest v podobě nutkavého tance do vyčerpání a pomatení mysli. Je tedy možné, že taneční epidemie byla především kombinací zoufalství, stresu a zbožného strachu. Ať už je pravda jakákoli, víme, že po událostech ve Štrasburku se taneční epidemie nikdy v takovém rozsahu už neopakovala. Přesto však i dnes, půl tisíciletí po svém výskytu připomíná, jakých nevýslovných podivností je lidský mozek schopný.
