Nekončící ozbrojené konflikty, přírodní katastrofy a epidemie lidem v rozvojových zemích vůbec nepomáhají.
Extrémní chudoba trápí i v pokrokové době současnosti mnoho milionů lidí po celém světě. Nejvíce však v Africe a Asii. Lidé nemají přístup k základním potravinám, pitné vodě, zdravotní péči a střeše nad hlavou. Miliardové dotace z různých neziskových organizaci častokrát končí v nesprávných rukou a ti, kteří to potřebují nejvíce, zůstávají i nadále vystaveni nepřízni osudu. Podle několika studií žije kolem 1,5 miliardy lidí za 1 dolar denně. Za bezvýchodné situace mohou zejména občanské a kmenové války, vysoká míra korupce a nedostatečně rozvinutá zdravotní péče. Proto se lidé v epidemií zmítajících zemích dožívají průměrně jen kolem 50 let. Nahlédněme společně do černých propastí světa.
Somálsko
Východoafrická země Somálsko se zmítá v chudobě už od počátku 90. let minulého století. Existuje jen formálně, protože již dlouhodobě nemá žádnou vládu. Hlavní město Mogadišu trápí útoky povstalců, vlny hladomoru a nedostatek pitné vody. Stopy bojů jsou vidět na každém rohu. Za nedostatkem jídla a obydlí stojí zejména občanská válka, která se v zemi odehrávala dvě desetiletí a z níž se obyvatelé dodnes nevzpamatovali. Dokonce i humanitární organizace se bojí pomáhat v zemi, jakou je Somálsko. Pro dobrovolníky je to jedna z nejnebezpečnějších zemí na světě. O moc se tu perou radikální islamistické skupiny a místní klany. Když dojdou peníze na ostré náboje, bojuje se ručními zbraněmi, a tak se mrtvoly stále hromadí. Největším problémem je islámská skupina al-Šabáb, která mnohdy brání humanitárním konvojům dopravit potraviny k tisícům hladovějícím rodinám.
Dalším obrovským problémem je neexistující zdravotní péče. I proto se průměrná délka dožití pohybuje na hranici 49 let. Zemi tak kromě bojů a hladomoru sužují i epidemie žluté zimnice, cholery a malárie. Pokud byste náhodou zatoužili vidět na vlastní oči situaci v zemi, vězte, že to není vůbec jednoduché, protože pravidelná letecká doprava neexistuje. Autem je možný přístup pouze po "dálnici" z Keni nebo Džibutska, avšak nutný je terénní automobil nejlépe ještě doplněný o bezpečnostní eskortu. Vstup do Somálska po moři se nedoporučuje vůbec, zejména pro časté útoky pirátů. Pirátství je mnohdy jediný možný způsob, jak se uživit. Výkupné pirátů se pohybuje v řádech milionů dolarů, z čehož následně žijí celé vesnice a města. Proto není divu, že Somálci vnímají obecně piráty jako dobré lidi. Za zmínku stojí i fakt, že až 60% obyvatel jsou analfabeti.
Demokratická republika Kongo
Jediné, co je v zemi ležící na rovníku demokratické, je název. Navzdory obrovskému nerostnému bohatství se celý stát zmítá v obrovské chudobě a korupci. Od 60. let minulého století se situace trvale zhoršuje. Třetí největší stát Afriky má nesmírně zásoby kobaltové rudy, mědi a diamantů. Říční systém by mohl podle OSN zásobit celou zemi elektrickou energií a i přes všechny výhody, které obyvatelstvo má, jde o jedno z nejchudších míst světa. V roce 1960, kdy přišla do Demokratické republiky Kongo nezávislost, byla druhou nejvyspělejší ekonomikou Afriky, hned po Jihoafrické republice. Následně celou oblast zachvátila první občanská válka a po krvavých bojích přišel na řadu despotismus prezidenta Mobutua. Vše nasvědčovalo tomu, že po pádu diktátora se situace normalizuje, ale nestalo se tak. Podmínky se zhoršily natolik, že rovníkový stát zastihla druhá občanská válka, která se pro svou rozsáhlost přezdívá i Velká africká válka.
Boje si dosud vyžádaly přibližně 5 milionů obětí a jedná se tak o druhý nejkrvavější konflikt od 2. světové války. Jak to už bývá, s nekončícími válkami přišla do země i chudoba. Neustálé vnitrostátní boje a likvidační režimy způsobily drastický pád ekonomiky a enormní nárůst zahraničních dluhů. Olej do ohně přilil i zkorumpovaný právní systém a extrémní inflace. Země se také pyšní prvenstvím v sexuálním zneužívání žen, které se zde považuje za běžný jev. Pomoc západního světa je podle několika odborníků nepřiměřená. OSN jakož i sousední státy zavírají před středoafrickým peklem oči. Hlavní příčinou úmrtí 45 000 lidí měsíčně je stále podvýživa. Jak je ale možné, že v zemi s nerostným bohatstvím v hodnotě 24 bilionů dolarů umírají lidé na banální nemoci a nedostatek jídla?
Nepál
Většině lidí se při představě Nepálu vybaví krásná příroda a nejvyšší hora světa. Stát je zejména západní civilizací vnímán jako turistická destinace. To však není jediná tvář, kterou Nepál disponuje. Časté přírodní katastrofy a občanské nepokoje podrážejí zemi kolena už celá léta. Občanská válka začala už v roce 1996 a měla spíše nepřímý dopad na nepříznivý vývoj ekonomické situace. V lidech zakořenil pocit strachu a nejistoty. Třetina obyvatel žije v absolutní bídě a většina z nich jsou venkované, kteří jsou stále závislí na vývoji počasí. Zemědělstvím se živí až 80% obyvatelstva.
Za špatnou atmosférou na trhu práce může nadbytek nekvalifikované pracovní síly, což vyúsťuje v 50% nezaměstnanost lidí v produktivním věku a roční příjem na úrovni 1 400 dolarů. V údolí nepálské metropole Káthmándú sídlí továrny na zpracování kamene. Dělníci žijí spolu se svými rodinami v plechových chatrčích hned vedle továren. Denně zde pracují od úsvitu do západu, když se poštěstí, vydělají si 100-200 nepálských rupií, což jsou v přepočtu 2-3 dolary. Pracují v prašném prostředí, které bezprostředně poškozuje jejich zdraví, ale nic jiného okolí nenabízí. Spousta Nepálců tak za prací vycestuje do Indie, Perského zálivu a Malajsie. Po loňském zemětřesením, které zpustošilo asi 250 000 domovů, vyhlásila vláda změnu strategie a plán dostat Nepál z extrémní chudoby se z důvodu nedostatku financí odložil.
Libérie
Západoafrický stát, který nebyl nikdy ovládaný cizí mocností, patří mezi nejstarší africkou nezávislou republiku. Libérii založili bývalí otroci vracející se z USA. Ti si začali anarchisticky zabírat půdu a dostali se tak do prvních střetů s domorodými kmeny. Libérie byla dlouhá léta rozdělena mezi jednotlivé povstalecké vůdce. Neustálé konflikty mezi kmeny a vládou pokračují i navzdory mnohým pokusům až dodnes a už před lety vyústily v extrémně nepříznivou situaci. 90% obyvatel čelí nepředstavitelné finanční nouzi, když si na jeden den musí vystačit s 1 dolarem.
Po nadějných mírových rozhovorech pod dohledem OSN se podařilo v roce 1993 vytvořit dočasnou koaliční vládu. Za zlepšením situace stála i dohoda o ukončení občanské války v roce 1995. Mír však vydržel pouze rok a neúnosná situace se dostala opět do starých kolejí. Vraždy a ostřelování hlavního města Monrovia se staly denním chlebem. Zdravotní péče je daleko za evropským standardem, protože zde neexistuje rychlá zdravotní pomoc ani systém zdravotního pojištění. Pro zemi, která trpí častým výskytem malárie a spavé nemoci, je to extrémně složitá situace. Obyvatelé se živí především zemědělstvím. Peníze na základní potraviny jim zajišťuje zejména pěstování rýže, kávy a kakaa, ale i vývoz místních značek piva a vína. Stát je také pověstně známým vývozcem krvavých diamantů, které těží všechny věkové skupiny za hrst jídla na den.
Burundi
Maličká země v centrální části Afriky si už prošla mnohým. Nejprve sloužila jako německé koloniální území, následně si Burundi od roku 1916 vzali pod křídla Belgičané a nezávislost získala poprvé až v roce 1962 jako monarchie. O pár let později přišel převrat a z monarchie se stala republika. Geografická izolace, náboženské a etnické konflikty a absence nerostných surovin dělají z Burundi černou propast Afriky. Největší příjmy plynou hlavně z exportu kávy, který lidem zajišťuje průměrný roční příjem ve výši 1 000 dolarů. Nekonečné boje mezi kmeny Hutuů a Tutsiů vyhnaly ze země již statisíce lidí a příměří je stále v nedohlednu. Prezidenti se ve funkci střídali jako na běžícím pásu, mnoho z nich dokonce přišlo o život. Jakékoliv mírové dohody skončily po pár dnech v ruinách vybombardovaných domů.
V mnoha oblastech země i nadále drží moc ozbrojené povstalecké skupiny a stabilní politická a bezpečnostní situace je v nedohlednu, přičemž ozbrojené útoky se odehrávají i v okolí hlavního města Bujumbura. Oběťmi rebelů se častokrát stávají i dobrovolníci a pracovníci v zahraničních nevládních organizacích. Téměř žádná země nedoporučuje do oblasti cestovat pro extrémně vysokou kriminalitu. Běžné jsou krádeže aut a ozbrojená přepadení během dne. Jakož i v ostatních rozvojových zemích, i zde platí vysoký výskyt nemocí a velmi nedostatečná zdravotní péče, která je přístupná jen v hlavním městě. V zemi i přes pokrokovou dobu dneška stále trpí téměř 300 000 obyvatel virem HIV. Za ošetření v nemocnicích se navíc platí v hotovosti a předem, což znamená pro domácí nedosažitelný luxus.
