Jak by vypadal náš svět, kdyby nacistické Německo vyhrálo druhou světovou válku?

Není známějšího, rozsáhlejšího či děsivějšího konfliktu, než jakým byla druhá světová válka. Máme o ní k dispozici desítky dokumentů, filmů, knih či dalších materiálů poukazujících na hrůzy války, která paralyzovala evropský kontinent na dlouhá léta a zanechala za sebou velkou stopu. Jak již víme z dějepisu ze základních škol, všemu předcházela neklidná situace v Evropě způsobená nástupem Hitlera a politikou appeasementu od Francie i Spojeného království Velké Británie, což mělo za následek nejen anšlus Rakouska v roce 1938, ale po Mnichovské dohodě i rozbití naší Československé republiky. Za oficiální začátek konfliktu se ale považuje útok na Polsko z 1. září roku 1939, kdy na jeho území vtrhla nejen vojska Wehrmachtu, ale i jejich tehdejších "kolegů" ze Sovětského svazu.

Po obsazení polské země následně Hitler upřel zrak na Francii a Benelux, kde se nacházel protivník, který nebyl na válku dobře připravený, nepodnikal žádné výrazné kroky a zmohl se jen na poslání vojsk k Maginotově linii. Jak z historie víme, Sitzkrieg ze strany Francie byla propadákem a německá blesková válka (tedy Blitzkrieg) sklidila drtivý úspěch. Paříž padla a Francie se muselo podrobit nežádoucí nadvládě. Němci ve výbojích pokračovali i nadále a za oběť padly severské státy, své si v letecké bitvě (operace Seelöwe) vytrpěla Británie i další státy Evropy. Jak je všeobecně známo, k nacistům se přidali i fašisté z Itálie pod taktovkou Mussoliniho. Ti brzy po obsazení Albánie a Etiopie (resp. Habeše) zaútočili na Řecko a v Africe na Somálsko a Egypt, čímž se konflikt přesunul i na další kontinent. Italští vojáci si ale nevedli příliš dobře, a proto jim přišli na pomoc jednotky Afrika Korps pod vedením známého maršála Erwina Rommela. Narůstající neúspěchy Itálie vedly Mussoliniho k postupně větší spolupráci s Německem, až se jim fašistická vojska zcela poddala. Mezitím však probíhala v daleké Asii i japonská invaze do Tichomoří a sloučením obou bojišť dostala válka přívlastek světová.

Vraťme se ale k průběhu konfliktu. 22. června 1941 se 150 německých divizí za podpory desítek po zuby vyzbrojených oddílů od satelitů vrhlo směrem do srdce Sovětského svazu s cílem obsadit tři velká města (Leningrad, Moskvu a Stalingrad) a dostat se k ropným polím na Kavkaze. Němcům se v postupu zpočátku dařilo, jelikož jim pomohly nedávné čistky v sovětských řadách či prvotní Stalinova nedůvěra v jejich útok. Když už však Wehrmacht po několika měsících bojů začal stoupat na zasněžené kavkazské kopce, Leningrad byl v obležení a Stalingrad téměř srovnán se zemí, zdrcená Rudá armáda se pomalu, ale jistě začínala otřásat a přebírat iniciativu. Prvotní impuls naděje dostali po úspěšné obraně Moskvy v roce 1941 a příchodu posil z východu. Díky operaci Uran se jim také podařilo obklíčit 6. armádu pod vedením Pauluse a zavřeli je tak ve stalingradském kotli, kde je postupně ničili, dokud se nepřátelé nevzdali. Následně se po porážce ve městě na Volze Němci až do konce války jen stahovali blíž a blíž k Berlínu. Aby toho nebylo málo, brzy (1944) se uskutečnila operace Overlord - Američané se se svými spojenci vylodili v Normandii a z důvodu, že většina německé armády byla na východě, se jim podařilo zatlačit německé jednotky zpět do hloubky Evropy. Jak z historie víme, postup Rudé armády byl přímo nezastavitelný a otevření západní fronty či porážka v Africe a na dalších frontách znamenala pro Třetí říši definitivní porážku. Nicméně, jak by to vypadalo, kdyby Němci a jejich spojenci zvládli klíčové střety? Podívejme se na to podrobněji.

Německé jednotky na severu Kavkazu:

Jak bylo zmíněno výše, Rommel se se svými muži z Afrika Korps vydal na černý kontinent, aby zabránil porážce svých italských spojenců. Po počátečním postupu se dostal hlouběji do egyptského území, kde narážel na silný britský odpor. Ke zlomu v celém tažení přišlo u města Al-Alamejn, kde se odehrály dvě mimořádně důležité bitvy. Jde o první a druhou bitvu u Al-Alamejnu. Obě se odehrály v roce 1942, jen s několikaměsíčním časovým postupem. Během první se bránícím britským (a také i řeckým, indickým, kanadským či novozélandským) vojákům podařilo zastavit Rommelovu ofenzívu a zabránit mu tak v dalším postupu směrem na Káhiru a důležitou Alexandrii na pobřeží. Známější je především ale druhá bitva, kdy Britové přešli do protiútoku a po náročných bojích porazili své protivníky, čímž předznamenali blížící se konec pro Němce, Italy a jejich spojence na severu Afriky. Na jednotky Osy se brzy vrhli spojenci ze západu (operace Torch) a v průběhu několika měsíců vytlačili německé a italské jednotky zpět do Evropy. Nicméně, co by se dělo, kdyby tu Rommel zvítězil a úspěšně by v ofenzivě pokračoval až do té doby, než by obsadil strategicky mimořádně důležitý Suezský průplav?

Podle mnoha expertů by vypadalo následující dění takto - Britové by museli stáhnout své loďstvo do Rudého moře, protože by nedokázali být nadále zásobování a brzy by byli rozdrcení německými a italskými divizemi. Po stažení do Rudého moře by se Ose otevřela cesta na Blízký východ, kde již spojenci neměli vojenské jednotky. Němci by s minimálním úsilím získali pod svou kontrolu Sýrii, okolní státy včetně Iráku a Íránu, kde se nacházela (a stále nacházejí) přímo životně důležitá ropná pole, které Hitler prostě potřeboval obsadit. Po získání daných zemí by se v zoufalé situaci ocitlo Turecko, protože z evropské strany na něj číhali kromě Němců i jejich satelity (například Bulharsko) a po postupu do Asie by se jim z jihu k hranicím dovalily další divize. Pokud by jim neumožnily spojit se, Turci by byli lehce obsazení. Turecku by tím pádem nezbylo na výběr, než se přidat k Ose nebo být poraženo. Pokud by vojska Osy získala cestu přes Bospor, ihned by klesl význam Malty a Gibraltaru. Následně by Španělsko s nejvyšší pravděpodobností uvolnilo Němcům cestu k zmíněnému Gibraltaru, protože se bálo přímé německé invaze do srdce jejich země. Pokud ne, složky Kriegsmarine by neohroženě dopluly z moře. Britové by následně neměli jak zásobovat Maltu, a tak by za pár týdnů padla i ona. Ztratili by celé Středozemní moře, což by předznamenalo katastrofu.
 
Díky úplné kontrole Středomoří by Osa získala v druhé světové válce obrovskou výhodu. Výrazně by eliminovali britskou hrozbu a díky obsazení Íránu by zablokovali spojenecké zásobovací trasy pro Sovětský svaz. Právě pro něj by šlo o mimořádně nepříznivou situaci, protože hlavní sovětské ropné zásoby pocházely z oblasti Kavkazu. K jejich smůle už Němci pomaličku lezli do vysokých kavkazských kopců ze severu a brzy by se přiřítili i z nechráněného jihu směrem od Blízkého východu. Po ztrátě těchto ropných polí by se Sovětský svaz ocitl na hraně života a smrti. Snadno se mohlo stát, že by se Stalin poddal Hitlerovi a z donucení by museli Německu posílat skrz Transsibiřskou magistrálu důležité suroviny nebo by dříve či později musela ustoupit sovětská vojska až za Ural. Následně by se naskytla možnost intervence do Indie skrz Chajbarský průsmyk spojující Afghánistán s Indií, podobně jako to udělal Alexandr Veliký v roce 326 před naším letopočtem.

Polopatická mapka pro lepší představu:

1 - Obsazení Suezu a následná intervence na Blízký východ
2 - Spojení armád Osy skrz Bospor
3 - Obsazení ropných polí na Kavkazu
4 - Přerušení zásobovacích tras do Sovětského svazu
5 - Útok směrem do Indie skrz Chajbarský průsmyk
6 - Postup směrem dále na východ k Japonsku

Následně po obsazení takového obrovského území mohl Hitler vytvořit například nějakou formu unie nebo uzavřít nová spojenectví s různými africkými a asijskými státy, čímž by Německo nabralo nejen na ekonomické, ale i vojenské síle. Velká Británie by byla zcela paralyzována a zmohla by se akorát na bránění Britských ostrovů, natož na nějakou ofenzívu na kontinent (operace Overlord by se neuskutečnila a neotevřel by se druhá fronta). V případě, že by se německému loďstvu podařilo výrazně zablokovat zásobovací trasy přes Atlantský oceán směřující od Spojených států amerických do Británie, porážka Londýna by byla otázkou času. Avšak kontrola tak velkého území by byla velmi náročná, a proto by se postupně začaly uplatňovat Hitlerovy vize o uspořádání světa, o kterých si prozradíme bližší informace v následujících odstavcích.

Po pádu bolševické hrozby a vztyčení vlajky s hákovým křížem nad poslední baštou nepřítele by se pravděpodobně začalo s naplňováním Generalplan Ost (Hlavní plán pro Východ), tajné koncepce Heinricha Himmlera o osídlování Evropy germánskou rasou. Tato násilná kolonizace měla vést k vysídlení „podlidí“ za Ural a masové genocidě 50 milionů lidí, především Rusů, Poláků, Bělorusů, Čechů, Ukrajinců a příslušníků pobaltských národů. S přeživšími Slovany se následně počítalo jako se živořícími otroky, kteří měli v „německém životním prostoru“ sehrát roli levné pracovní síly, přičemž by jim podle zákona bylo zakázáno plodit děti, což mělo vést k jejich postupnému a „přirozenému vyhynutí“. U části takzvaně „rasově vhodných“ mělo dojít naopak k jejich poněmčení. Konečná verze tohoto plánu byla rozdělena na dvě části: Kleine Planung - malý plán, jehož akce se uskutečňovaly už během války - v největší míře v Polsku, kde bylo během operace Tannenberg popraveno přes 20 000 příslušníků polské elity (aktivisté, vzdělanci, studenti, herci či úředníci). Druhá vlna násilností zmasakrovala 40 tisíc intelektuálů a nadobro rozběhla koloběh teroru, veřejných poprav, zastrašování a násilného vysídlení. Tyto činy vedly v roce 1941 k rozhodnutí, že polský národ je třeba zcela vyhladit, po masových čistkách mělo zůstat na polském území 3-4 milionů lidí, kteří měli sloužit německým kolonistům jako otroci. Podobná budoucnost měla postihnout i ostatní národy, a to právě v druhé verzi plánu - Grosse Planung, který měl být uskutečněn po konečném vítězství v časovém horizontu 30 let. Kvůli rasové příbuznosti a bohemizování německé krve, byly v protektorátu Čechy a Morava vypracovány speciální koncepce na germanizaci českého prostoru pod názvem „Konečné řešení české otázky“. Po jejich naplnění mělo německé obyvatelstvo osídlit „čistě české území“, ale i posílit stávající německé jazykové ostrovy, zároveň mělo docházet k likvidaci a vysídlení nepohodlných lidí. Poněmčení českého národa však nemělo být realizováno ze dne na den násilnou cestou. Samotný Adolf Hitler odhadoval tento plán na 300 let. Češi měli být asimilováni nenápadně a nenásilně, podle historiků by se jejich území stalo plnohodnotnou součástí Velkoněmecké říše nebo jen prostým „venkovským sídlem“ pro nacistické pohlaváry.

Procentní podíly etnik určených k eliminaci nacistickým Německem z území určených pro budoucí osídlení

Zhltnutým do prostoru Třetí říše by byl pravděpodobně i Slovenský stát. Ten se měl podle představ Günthera Panckea, šéfa Hlavního úřadu pro rasu a osidlování v Berlíně, spojit s německým národem za pomoci 100 tisíc německých přistěhovalců. Podle historika Johanna Kaisera by však nacistický satelit postihl stejný osud jako další slovanské státy na východě. V koncentračních táborech měli nejprve skončit Židé a Romové, 100 až 200 tisíc lidí. Následovat je měli Rusíni a pak i Slováci. Údajně až 39 % příslušníků Hlinkovy gardy prošlo testem rasové vhodnosti. Osud 2 655 000 obyvatel byl však sporný. I přes oblasti podobné „venkovským obvodům Vestfálska“ existovaly na Slovensku i „poslovanštěné hřbitovy němectví“, kde by podle Heinricha Himmlera i po „rasové očistě“ stačilo obyvatelstvu čtyřleté vzdělání, znalost počítání do 500 a schopnost podepsat se.

Úspěšné vítězství na východě a nastolení protektorátních či loutkových vlád by pravděpodobně znamenalo ještě tvrdší nacizaci společnosti. Na dobytých územích se měla podle nacistů uplatňovat politika Gleischaltnug, jejímž cílem byla úplná integrace kultury, náboženství a umění do státní ideologické mašinérie. Nově kulturní komory by po vzoru Německa chránily pálením knih či veřejným zesměšňováním „zdegenerovaného umění“ svou (germánskou) kulturu před židovským a liberálním vlivem. Samotné nacistické umění bylo především propagandou zdůrazňující neosobní věcné pravdy v ideologickém duchu. U umělecké tvorby se připouštěla pouze čtyři základní témata: rasa, půda, válka a nacistická strana. Přísné cenzury se nedotýkaly pohanského náboženství, které mělo postupně nahradit zažité vyznání a obnovit mezi lidmi padlý kult. Nové formy umění měly zdůrazňovat vybrané události německé historie, kde autoři poukazovali na poslání Germánů v záchraně Evropy před nájezdy rasově méněcenných židovských a slovanských hord. Pomyslnému nacistickému kladivu by v alternativní budoucnosti pravděpodobně neunikla ani hudba, Hitler jako vášnivý obdivovatel Wagnerových oper zakazoval v Německu všechno, co se tomuto stylu vymykalo. Zakázaná byla zejména hudba, která dostala nálepku židovská, skladatelé, dirigenti a interpreti nevydávaní kvůli novému kulturnímu trendu se ocitli bez práce či v pracovních táborech. Terčem nacistické nenávisti se stal především jazz, jelikož se považoval za zdegenerovanou hudbu Američanů a negrů. Už během války německé továrny vyráběly levné rádiové přijímače, které dokázaly přenést nacistickou propagandu do všech německých pracovišť. Existoval dokonce projekt, podle kterého měly být na veřejných prostranstvích po celé Velkoněmecké říši instalovány sloupy s tlampačem, vysílajícími bez přestávky nacistickou propagandu. Nerovnosti a využívání lidských vášní neměly uniknout ani filmy, ty už během Hitlerovy vlády zdůrazňovaly ctnosti nacistické strany, glorifikovaly krvavé boje a poukazovaly na méněcenné národy. Svobodná tvořivost by tak za vlády nacistů byla nahrazena konformitou a cenzurou, umění by přestalo být výrazem individuální svobody a prakticky by splynulo s propagandou, která se stylem i formou velmi přibližovala sovětskému oficiálnímu umění.

Po bleskovém a drtivém vítězství byla v plánu nacistů i výstavba nového hlavního města říše - Germanie, v jehož centru měla vyrůst Síň národa (Volkshalle), největší krytý prostor na světě - 16krát větší, než Bazilika sv. Petra ve Vatikánu, výška budovy měla být 290 metrů (předpokládalo se, že budova bude mít uvnitř vlastní počasí) a měla pojmout přes 180 000 lidí. Na vrcholu megalomanské stavby měla podle plánů stát gigantická socha německé orlice, svírající ve svých spárech planetu Zemi. „Místo uctívání Hitlera“ by se nacházelo před nově vybudovaným náměstím, na kterém by se mohlo v případě potřeby shromáždit milion lidí. Nedaleko měl vyrůst i monumentální vítězný oblouk (dvakrát větší než ten v Paříži), na něm měla být vytesána všechna jména (1,8 milionu) padlých německých vojáků v první světové válce. Součástí plánu byl i nový Reichstag, olympijský stadion, univerzitní městečko, muzea i množství budov a hrobů připomínajících nacistickou ideologii. Samotný interiér budov měl být dokonalým obrazem nacistické posedlosti mocí - obrazy vojenských hrdinů, sochy svalnatých mužů po boku árijských panen, symboly nadřazenosti bílé rasy. I když se z tohoto šíleného projektu zrealizovalo minimum, stál pokus o vytvoření hlavního města světa mnoho životů. Na „pomníku mizantropie“ pracovalo v krutých podmínkách více než 130 000 lidí, většinou vězni z táborů či váleční zajatci (zejména z řad Rudé armády).

Volkshalle:

Samotný život, ať už společenský nebo soukromý, by byl v Tisícileté říši nalinkovaný, stát by zasahoval do každého aspektu jedince a snažil by se o jeho kontrolu, v krutém totalitním režimu měli mít všichni určeno své jasné a pevné místo. Výjimkou nebylo ani postavení muže a ženy v nové společnosti. Hitler zastával neústupné stanovisko spočívající v tom, že nejdůležitější funkcí každé ženy je reprodukce. Emancipaci a feminismus považoval za další úpadek prohnilé parlamentní demokracie. V roce 1936 na zasedání Frauenschaftu pronesl Hitler projev, ve kterém byly shrnuty nejdůležitější body nacistické politiky ve vztahu k ženám: „Ať už vzdělaná žena - právnička dosáhne v životě čehokoli, pokud vedle ní žije obyčejná matka pěti, šesti nebo také sedmi zdravých a dobře vychovaných dětí, pak mohu říci jediné: z pohledu našich nesmrtelných národních hodnot, které nám všem leží u srdce, dala a dává tato žena - matka našemu národu více než právnička, neboť nám všem zajistila budoucnost a kontinuitu našich životů.“ Žena tak představovala pro třetí říši reprodukční jednotku, jejímž jediným úkolem bylo plodit nové vojáky, pomáhající Velkoněmecké říši v dosažení mocenských cílů. Nacisté chtěli tuto absurditu dotáhnout do největších extrémů, cílem budoucnosti byl totiž chov lidí, organizace Pramen života zřizovala už během války speciální domovy, do kterých byly přijaty ženy se stoprocentním árijským původem. Jejich následným cílem bylo během působení v institucí zplodit s příslušníky SS co nejvíce "dokonalých" dětí a ty následně posílat na adopci.

Mužskou nadřazenost zdůrazňoval každý prvek nacistické ideologie. Byli to právě muži, kteří bojovali za národ se zbraněmi v rukou a bránili jeho hodnoty a svobodu. V rodinném životě zastával otec roli neomezeného a neomylného vůdce, kterému byli všichni členové rodiny bezpodmínečně podřízeni. Otec přinášel domů obživu, matka naopak vytvářela atmosféru domova. Od dívek se očekávalo, že napodobí svou matku, zatímco chlapci zasvětí svou dospělost státu. Navzdory neutuchající propagandě, oslavující ctnost a hodnoty mateřství a ženství, ženy, které se nacistickému diktátu odmítly podřídit či které nezapadly do obrazu tisícileté říše, se velmi rychle ocitly ve speciálních ženských koncentračních táborech, ve kterých si našlo smrt celkem 92 700 žen. Po konečném vítězství a nastolení nové říše by toto číslo pravděpodobně narostlo, protože nacisté stále více tlačili na odchod žen z čistě mužských profesí, a také jim zakazovali vstup do politiky či soudních orgánů. Samotná výchova by v nacistické veleříši nebyla v rukou rodin, ale státu, ten měl totiž za úkol vytrhnout mladé lidi ze zázemí domova a přimět je ke vstupu do některých ze svých mládežnických organizací, kde by je měl plně pod kontrolou. Rozbít však takovou silnou hegemonní jednotku, jakou je rodina, by bylo podle slov nacistů „těžké“ a vyžadovalo by si to „dlouhý boj“, který by byl však po vyhrané válce tím nejmenším problémem.

Jaký by byl tedy život v Tisícileté říši? Pro většinu Árijců klidný, ve znamení prosperity, pořádku a klidu, ovšem za cenu podřízení se jediné přístupné ideologii, která by z pozice „Velkého bratra“ zasahovala a řídila všechny aspekty jejich života. Naopak, pro nežádoucí parazity a méněcenné národy by znamenala éru temna, teroru, vražd a potlačování základních práv. Co vše by však vydržela říše postavena na takových základech, je sporné.