Král Mswati III. se může chlubit patnácti manželkami, flotilou luxusních vozů a ročním kapesným 61 milionů dolarů ze státního rozpočtu.
Téměř celá Afrika po dlouhá desetiletí spadala pod nadvládu evropských kolonizátorů. Afričanům byl jejich kontinent postupně navrácen v polovině minulého století. Nečekaně nabytá svoboda však dlouho nevydržela, neboť situace využila řada vypočítavých jedinců, kteří v jednotlivých zemích přebrali vládu a z naprosté většiny původních kolonií se staly státy ovládané krutými diktátory. Ti nejenže rozkradli většinu státního majetku, ale pod jejich rukama zemřely i stovky až tisíce jejich odpůrců. O pětici těch nejhorších jsme si napsali v minulém článku a dnes na téma navážeme a představíme si dalších pět diktátorů černého kontinentu, kteří si nebrali servítky a pod jejich krutovládou trpěly miliony lidí.
1. Mswati III (Svazijsko)
Na rozdíl od většiny afrických zemí, které se dočkaly nečekaného nástupu diktatury, ve Svazijsku se vládnoucí smetánka netajila svou touhou po absolutní moci. A poté, co přišla v roce 1968 nezávislost na Velké Británii, moc hladce přešla do rukou původní vládnoucí vrstvy, která kralovala před příchodem Britů v 18. století. Vznikla tak absolutní monarchie a už od roku 1986 sedí na trůnu král Mswati III. Ten se těší neomezené moci a žije život boháče v malé a chudé zemi. Vlastní flotilu luxusních vozů, v nichž se prohání mezi svými luxusními paláci a každoročně si ukrajuje 61 milionů dolarů ze státního rozpočtu pro vlastní potřeby. To všechno ve chvíli, kdy běžný Svazijec přežívá s méně než dvěma dolary na den. Groteskní kontrast, kdy jeden muž žije v neskutečném bohatství na úkor tisícovek zbídačelých duší, však Mswatimu III. prochází už desítky let.
Tento panovník se může chlubit dokonce patnácti manželkami, přičemž velká část z nich je s ním ve svazku od útlého dětství. Ne všechny do manželství však šly dobrovolně, některé z nich král z rozmaru unesl, přičemž jako hlava státu má neomezenou imunitu, a tak z toho vyšel jako vždy beztrestně. V jeho zemi probíhají mimosoudní popravy několika oponentů a svoboda projevu zde prakticky neexistuje. Homosexuální komunita je démonizována a král Mswati III. již několikrát vyhrožoval, že všechny HIV pozitivní ženy nechá označit a následně sterilizovat. Naneštěstí má Svazijsko s absolutní monarchií dlouholetou tradici a nic nenasvědčuje tomu, že by 48letý král měl svůj trůn v nejbližších letech opustit.
2. Ahmed Sékou Touré (Guinea)
V roce 1958 vyhlásil Charles de Gaulle ve všech francouzských koloniích referendum, v němž se měly jednotlivé země rozhodnout, zda chtějí zůstat pod francouzskou nadvládou, nebo nabýt svobody. Patnáct ze šestnácti kolonií se rozhodlo pro setrvání současného stavu. A právě Guinea byla jedinou výjimkou. Sékou Touré, guinejský aristokrat, v té době horlivě studoval díla Lenina a Karla Marxe a jako lídr Guinejské demokratické strany důrazně usiloval o to, aby byla jeho zemi navrácena svoboda. A na rozdíl od ostatních francouzských kolonií se právě díky Tourému rozhodla Guinea pro nezávislost na Francii. Pro vystoupení hlasovalo neuvěřitelných 95 % obyvatel. O čtyři dny později byla Guinea vyhlášena nezávislou. A přestože Touré hlásal, že chce do své země přivést demokracii, udělal naprostý opak. Po svém zvolení ustanovil svoji stranu jedinou legální stranou v zemi a dalších 24 let vládl pevnou rukou diktátora.
V roce 1961 získal Leninovu cenu za mír. Tu si však vysloužil jen za svůj pozitivní přístup k marxismu, jelikož jeho činy vůči politickým oponentům byly vše, jen ne mírumilovné. Poblíž hlavního města Conakry nechal zřídit koncentrační tábor Camp Boiro, kde popravoval své oponenty. Oblíbil si i formu trestu, kterou nazval černá dieta a která spočívala v jednoduchém odepření veškerých potravin a vody vězni a čekání na jeho smrt. V Camp Boiro nalezlo smrt více než 5 tisíc lidí a odhaduje se, že pod rukama Tourého režimu se smrti dočkalo kolem 50 tisíc obyvatel jeho země.
3. Sani Abacha (Nigérie)
Sani Abacha, nigerijský voják, který získal hodnost generála, aniž by se k ní musel dopracovat přes nižší hodnosti, převzal vládu nad Nigérií v roce 1993 poté, co vedl vojenský převrat proti prezidentu Ernestu Shonekanovi. Jedenáct měsíců nato vydal vyhlášku, která udělila jeho vládě moc měnit soudní rozsudky a vyhlášku, která mu povolovala zadržet kohokoli bez udání důvodu na tři měsíce, čímž si prakticky zajistil absolutní moc. Během Abachovy vlády zaznamenala Nigérie nebývalý hospodářský růst a za pouhé tři roky se devizové rezervy země více než zdvacetinásobily. A to zejména díky hlavnímu vývoznímu artiklu, ropě, kterou prodávali po 15 dolarech za barel. Rychlostí blesku se tak z Nigérie stal jeden z nejvíce prosperujících států Afriky.
Avšak tento boom nastal za velikou cenu. Ropné společnosti zpustošily deltu řeky Niger s naprostou lhostejností k její ekologické degradaci a Abacha musel čelit mezinárodním obviněním z jeho vládou podporované genocidy kmene Ogoni, který danou oblast obýval. Kvůli narůstajícímu tlaku na změnu se Abacha zapřísahal, že brzy Nigérii navrátí demokracii. Namísto toho však pokračoval ve své vládě, tyranizoval své oponenty a sám upadal do paranoie, kvůli níž zakázal publikovat jakékoli informace o své osobě a neúřadoval během dne. Brzy se předmět jeho hněvu stali aktivisté za práva lidu Ogoni. Prominentní spisovatel a bojovník za práva kmene Ogoni Ken Saro-Wiwa byl spolu se skupinou svých příznivců uvězněn a oběšen prezidentovými vojáky. Tento Abachův tah vyvolal v mezinárodních kruzích silný odpor, a tak musel prezident pokračovat ve svých prázdných slibech o nastolení demokracie. Řešení přišlo v létě roku 1998, kdy náhle zemřel, údajně na předávkování viagrou, ale existují i verze o tom, že byl záměrně otráven prostitutkami. Nicméně jeho smrt poodkryla nigerijskému lidu poslední Abachovo tajemství. Za léta vládnutí totiž dokázal ze státní pokladny zpronevěřit neuvěřitelných 4,3 miliard amerických dolarů.
4. Mobutu Sese Seko (Demokratická republika Kongo)
Mobutu Sese Seko byl v mnoha ohledech přesnou definicí afrického diktátora. Zemi převzal pod svoji kontrolu se sliby o demokracii, které následně změnil v tvrdou realitu diktátorské nadvlády jednoho muže a jeho strany. Své nedotknutelné pozice následně zneužíval k vlastnímu obohacování a jeho vláda byla plná korupce. To nejhorší, čeho se však dopustil, byla zvěrstva prováděna na obyvatelích jeho vlastní země. Tento horlivý student Charlese de Gaulla a Niccola Machiavelliho se pokusil hned o několik státních převratů poté, co DRK získala nezávislost na Francii. Jako vůdce armády nakonec po dlouhých letech nestability převzal kontrolu nad národem a v roce 1965 vyhlásil výjimečný stav s příslibem, že plně demokratické fungování státu brzy obnoví. To se však samozřejmě nestalo. Namísto toho zrušil post předsedy vlády, rozpustil parlament a svoji stranu Mouvement Populaire de la Révolution prohlásil za jedinou legální stranu v zemi.
Brzy na to začal projevovat své nacionalistické cítění a pustil se do programu národní obrody. Své Kongo přejmenoval na Zair, zakázal evropský styl oblečení a křest dětí se západním příjmením. Sám sobě pak udělil titul ve znění: Mobutu Sese Seko Nkuku Ngbendu Wa Za Banga, což v překladu znamená Mocný válečník, kráčející od vítězství k vítězství, zanechávající za sebou spáleniště. Mobutu na svém kultu osobnosti důkladně pracoval. Na první pohled byl rozpoznatelný díky své typické čapce z leopardí kůže, brýlím se silnými obroučkami a vycházkové holi. Žádné jiné jméno, krom toho jeho, nesmělo být používáno v médiích a večerní televizní zpravodajství začínalo jeho příchodem skrz mraky, což mělo fungovat jako jeho přirovnání k Bohu. Mezitím byli jeho političtí oponenti veřejně popravování a ze státní pokladny byly rozkrádány obrovské sumy peněz. Jakékoli finanční potíže řešil diktátor natištěním dalších bankovek, aniž by přemýšlel nad důsledky. Avšak jeho zdravotní stav a stoupající napětí v zemi nakonec vedlo k jeho svržení a následném nástupu Laurenta-Désiré Kabila k moci. Mobutovi se podařilo ze země emigrovat, avšak o několik měsíců později umírá v Maroku na rakovinu prostaty.
5. Muammar Kaddáfí (Libye)
V roce 1968 svrhl plukovník Kaddáfí nepopulárního krále Idrise v nekrvavém převratu a svoje vítězství nazval výhrou svobody, socialismu a jednoty. O čtyřicet tři let později skončila jeho diktatura jeho smrtí pod rukama povstalců. Vraťme se však do roku 1968, kdy skončila krátká vláda monarchie a Kaddáfí nastolil vládu revoluční rady. Ve skutečnosti však jen jeden autokrat nahradil druhého a plukovník začal pomalu, ale jistě ve svém státu potírat základní stavební kameny demokracie. Ve své zemi nastolil režim, který by se dal nazvat islámským socialismem a sám Kaddáfí pro svoji formu státního zřízení vymyslel název džamáhíríje neboli vláda lidu. Avšak hned v prvních letech své vlády zrušil parlament, opoziční strany a všechny formy politické svobody, načež veškerá moc ve státě připadla do rukou jeho rodiny. Kaddáfího výstřední chování a politické charisma odvádělo pozornost od bující korupce a v 70. letech vydal první svazek své nechvalně známé publikace Zelená kniha. V ní vysvětloval svá jedinečná řešení k potlačení západního zla kapitalismu a demokracie.
Vlajka země byla změněna na čistě zelenou, aby odrážela Kaddáfího ideologii a diktátor se stal jedním z afrických panovníků, kteří prohlásili sami sebe za krále celého kontinentu. Jeho soukromou ochranku tvořily výhradně ženy, které ho pod názvem Amazonská garda doprovázely nejen v Libyi, ale i na důležitých zahraničních cestách. Všechny musely přísahat, že budou dodržovat celibát, ačkoli několik z nich v pozdějších letech doznalo, že je plukovník osobně znásilnil. Na svých cestách do zahraničí často bavil světové vůdce a od amerického prezidenta Rageana si dokonce vysloužil přezdívku šílený pes Středního východu. Mezitím si Kaddáfí hromadil ohromné bohatství z vývozu ropy, jíž má Libye veliké zásoby. Jeho vláda skončila po letech vražd, zatýkání a věznění stovek civilistů 20. října 2011, kdy byl dopaden skupinou povstalců, lynčován a poté zastřelen vlastní pistolí ze zlata.
