Jean-Bedel Bokassa se prohlásil za císaře a poté nechal zmasakrovat stovky dětí.
V roce 1957 vyvedl Kwame Nkrumah kolonii s názvem Gold Coast z moci Velké Británie a deklaroval sám sebe prezidentem nové Republiky Ghana. Ghana jako první africká kolonie, která se vymanila z koloniálních otěží, vyslala po celém kontinentu vlnu nacionalismu. Obyvatelé různých britských, francouzských, belgických a portugalských kolonií se tak začali dožadovat i vlastní politické svobody. V průběhu dalšího desetiletí vystoupilo ne méně než třicet afrických států z moci svých koloniálních pánů. Bohužel, jen málokterý z nich dosáhl modelu politické stability a ekonomické prosperity jako Nkrumahova Ghana. Vláda a politika byla tehdy pro osvobozené národy jednou velkou neznámou, a tak ti, kteří se dostali k moci, nevyužili svoji příležitost k budování veřejného blaha, nýbrž k vlastnímu obohacení.
Nové vládní kapacity tak velice rychle zkorumpovaly a černý kontinent přebrali od kolonistů tyrani, jejichž kruté režimy způsobily krveprolití mezi populací, kterou měli zachránit. Etnické rozdíly způsobovaly občanské války napříč nově osvobozenými národy, stejně tak jako podplácení, pronásledování a všeobecné násilí, které podporovali neomezeně mocní noví panovníci kontinentu. Od zkorumpovaných zlodějů přes kanibaly, afričtí despoti vládli a stále v několika případech vládnou. Vybrali jsme pro vás pětici těch vůbec nejkrutějších, kteří kdy některému z afrických národů poroučeli.
1. Idi Amin (Uganda)
Impozantní, dva metry vysoký bývalý boxer v těžké váze, dosáhl nejvyšší hodnosti v britské koloniální armádě, které černý Afričan vůbec mohl dosáhnout. Následně však své armádní zkušenosti využil ke svržení předchozího zkorumpovaného diktátora Miltona Oboteho ve své rodné Ugandě. A přestože tak učinil zejména ze snahy zachránit sám sebe, neboť Obote se chystal zlikvidovat všechny armádní velitele, aby upevnil svoji moc, převrat mu přinesl velkou popularitu. Amin se totiž prezentoval jako člověk, kterého Uganda potřebovala, jako otec, který vyvede národ z temnoty.
Místo toho však jeho nástup do role prezidenta uvrhl zemi ještě do většího stínu. Krom řečí o svobodných volbách byla Aminova jediná priorita jeho vlastní moc a její upevňování. Začalo to tím, že začal zemi čistit od všech příznivců Oboteho a jeho bývalého režimu, především pak lid z kmenů Langi a Acholi. Bez jakéhokoli jiného způsobu identifikace likvidovali Aminovy zabijácké čety každého, jehož jméno začínalo na O - společný rys dialektů kmene Langi a Acholi. Jeho jednotky si vraždění užívaly. Celé skupiny vojáků Acholi a Langi byly nuceny pochodovat, načež je Aminovi vrazi přejeli tanky. Jindy naplnili místnost co nejvíce vězni a poté do ní vhodili granát. Ve snaze ušetřit kulky pak nutili zadržené politické oponenty bojovat kladivem jeden s druhým, dokud nezbyl poslední z nich. Brzy se Aminovými oběťmi začali stávat lidé ze všech vrstev a v hlavním městě Kampala dokonce docházelo k výpadkům elektřiny, kvůli hydroelektrárně na jezeře Victoria, jejíž přehrada byla ucpaná lidskými ostatky.
Jeho narcismus a diktátorství však nemělo konce. Dokonce trval na tom, aby mu občané říkali jeho formálním titulem, jenž zněl: Jeho veličenstvo doživotní prezident, polní maršál Al Hadji doktor Idi Amin, pán všeho tvorstva na souši i ve vodě, dobyvatel Britského impéria v celé Africe a především v Ugandě. Maniakálně paranoidní Amin měl ve své botanické zahradě uložené odřezané hlavy svých úhlavních nepřátel, včetně bývalého snoubence své páté manželky. Navíc existuje pověry o tom, že si Amin liboval na lidském mase, není to možné podložit, avšak ani vyvrátit.
V roce 1972 Amin následoval domnělé pokyny od Boha, který mu měl poručit vyhnat veškeré asijské obyvatelstvo z jeho země. Tento krok ochromil ekonomiku Ugandy, která byla touto menšinou silně pozitivně ovlivněna, avšak ostatními obyvateli byl vnímán jako správný a populární politický tah. Idi Amin byl pak u moci dalších 7 let, než se rozhodl, že napadne sousední Tanzánii. A ačkoli Amin vyhlásil vítězství poté, co tři tisícovky jeho vojáků napochodovaly přes hranice a znásilňovaly a drancovaly, o rok později Kampala padla pod odvetným útokem z Tanzánie. Diktátor byl vyhoštěn nejprve do Libye, kde ho však ani Kaddáfí nedokázal tolerovat, a tak byl přesunut do Saúdské Arábie. Své poslední dny prožil v relativní pohodě a v roce 2003 upadl do kómatu, z něhož se už nikdy neprobral. Celkově se odhaduje, že zapříčinil smrt přibližně 300 tisíc lidí.
2. Robert Mugabe (Zimbabwe)
V 70. letech působil Robert Mugabe jako revoluční hrdina, který vyvedl tehdejší Rhodesii z područí evropské menšiny. Dnes je tato nejstarší hlava státu na světě mezinárodně považována za nedemokratického despotu a člověka nehledícího na lidská práva, který dovolil své zemi, aby upadla do ekonomického krachu. Díky jeho úspěšnému vystrnadění předchozího evropského vládce Iana Smithe je však v Africe stále ještě považován za ctěného muže. Avšak parelely mezi jeho a Smithovým režimem jsou pozoruhodné. Oba užívali tajnou policii ke zničení politické opozice. Oba se pustili do kampaní namířených na omezení práv celé etnické skupiny. A oba vytrvale stáli v cestě skutečné demokracii, která by v zemi mohla být.
Mugabeho vláda je plná ironie. Loni oslavil už 91. narozeniny, přičemž pod jeho vládou je v jeho zemi průměrná délka života 58 let. Na oslavu své dlouhověkosti uspořádal jeden z nejnechutněji okázalých obřadů na kontinentu. Celá stáda zvířat byla kvůli slavnostem poražena a odhaduje se, že narozeninová party vyšla na téměř 2 miliardy korun. Nutno připomenout, že v Zimbabwe je taková inflace, že sto bilionů zimbabwských dolarů mělo ještěstí před pár lety hodnotu přibližně 30 českých korun a jedno ze tří dětí trpí hladem. Jenže Mugabe jen nerozhazuje státní peníze. V roce 1983 jeho pátá brigáda povraždila asi 20 tisíc lidí z etnika Ndebele, aby potřeli politickou konkurenci.
3. Charles Taylor (Libérie)
Liberijská historie se nepodobá žádné jiné z afrického kontinentu. Jedná se o první a nejstarší republiku v Africe, která se stala domovem osvobozených otroků z USA a získala nezávislost už v roce 1847, přičemž se nikdy nedostala pod nadvládu Evropanů. Avšak i přes tuto dlouho historii svobody se Libérie nevyhnula příchodu typicky brutálního afrického diktátora. V roce 1985, poté, co uprchl z nápravného zařízení Plymouth County, kde seděl za zpronevěru milionů liber ze státní kasy, uprchl Charles Taylor do Libye. Pod vedením plukovníka Kaddáfího se zde Taylor naučil praktikám partyzánské války a když se pak vrátil do západní Afriky, založil Národní vlasteneckou frontu Libérie. Od hranic sousedního Pobřeží slonoviny tak uvrhl Taylor s podporou Kaddáfího zemi do občanské války.
Konflikt skončil triumfem Taylora v prezidentských volbách. Neobvyklé je, že na rozdíl od praktik v ostatních afrických zemích, tyto volby byly spravedlivé. Avšak v Tayolrův masivní úspěch skončily po jeho veřejné výhrůžce, že by jeho případná porážka mohla zapříčinit obnovení násilného konfliktu. Taylorovo vítězství znamenalo, že po válce, která si vzala více než 200 tisíc životů, začalo krveprolití v Libérii slábnout a diktátor si tím jen upevňoval moc. Brutální válka však měla za následek mezinárodní zbrojní embargo uvalené na Libérii. Prezidentovi, který zbraně potřeboval k upevnění moci, tak nezbylo než se uchýlit k výměně zbraní za krvavé diamanty prostřednictvím revolučních jednotek ze sousední Sierry Leone. OSN jej následně obvinila z pašování diamantů a zbraní. Charles Taylor na to reagoval uspořádáním masové modlitby, na níž veškeré zločiny popřel a vystoupil zde v andělsky bílém rouchu.
Etnické rozbroje však uvnitř země stále klíčily a nakonec došlo k druhé a ještě krvavější válce. Charles Taylor byl vyhoštěn do Nigérie a v roce 2006 zatčen a obviněn z jedenácti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Mezi hrozivá zvěrstva, která měl na svědomí, patřily vraždy, sexuální otroctví a využívání dětských vojáků. Taylor však tvrdil, že byl obětí spiknutí. Nakonec však byl u mezinárodního soudu v Haagu ze všech zločinů usvědčen a odsouzen k padesáti letům vězení v HM Prison Frankland v County Durham ve Velké Británii.
4. Jean-Bedel Bokassa (Středoafrická republika)
Poté, co byl jeho otec ubit k smrti za rebélii proti francouzské nadvládě a jeho matka, neschopna se se ztrátou vyrovnat, spáchala sebevraždu, se Bokassa v šesti letech stal sirotkem. Během příštího století pak podnikl mimořádnou životní cestu, když se ze sirotka stal neomezeným vládcem barbarského režimu, který stál životy tisícovek lidí. Jako zkušený voják, který získal nejvyšší francouzské armádní ocenění, pomohl založit armádu nově vzniklé Středoafrické republiky, načež svoji sílu použil k tomu, aby svrhl prezidenta Davida Dacka.
A stejně jako většina post-koloniálních politiků, lidem hodně slíbil, ale ve skutečnosti splnil jen málo. Místo pomoci lidem využíval moc k financování svého vlastního životního stylu, a to na úkor zdevastované ekonomiky země. A ačkoli po svém nástupu učinil několik pozitivních změn - zakázal ženskou obřízku a vybudoval veřejnou dopravu, jeho sobeckost a touha po moci vedly zem pomalu ale jistě do záhuby. Až v roce 1972 ukončil Bokassa veškerou iluzi o demokracii a prohlásil sám sebe doživotním vládcem a prezidentem země.
Krátce na to konvertoval k islámu, aby tím podpořil probíhající pomoc od libyjského vládce Muammara Kaddáfího. Brzy se však vrátil zpět ke katolicismu, jen aby mohl prohlásit sám sebe císařem Středoafrické republiky. Aby napodobil svého velkého hrdinu Napoleona, uspořádal extravagantní a luxusní obřad, během nějž byl jmenován císařem Bokassou I. Akce stála více než půl miliardy korun a prakticky téměř zruinovala státní rozpočet. Císařova despotická povaha se však časem jen zhoršovala. V roce 1979 byla zmasakrována více než stovka dětí, které protestovaly proti bizarnímu nařízení, které je nutilo nakupovat školní uniformy výhradně ve firmě vlastněné Bokassovou manželkou.
To byla pro hladovějící národ poslední kapka a po Francií organizovaném převratu byl diktátor konečně sesazen. Přesto Bokassa nikdy za své zločiny nezaplatil. Nakonec byl v roce 1993 omilostněn a propuštěn z věznice v Bangui. Poté stárnoucí Bokassa veřejně přiznal údajná tajná setkání s papežem a označil sám sebe za 13. apoštola. Nakonec umřel v roce 1996 v poklidu přirozenou smrtí.
5. Francisco Macias Nguema (Rovníková Guinea)
Teodoro Obiang Nguema je dnes považován za jednoho z nejhorších diktátorů vůbec. Avšak brutalita jeho působení není nic proti vládě jeho strýce Maciase Nguemy. Rovníková Guinea byla jedna ze dvou kolonií v Africe, jež patřily Španělsku. Poté, co získala svobodu, začala země prosperovat. Macias Nguema, první prezident svobodné země, však učinil veškerému pozitivnímu směřování své vlasti přítrž. A stejně jako ostatní afričtí lídři, i on podlehl korupci a začal vymýšlet zákony, podle nichž mohli být jeho podřízení odsouzeni k trestu smrti za odpor vůči jeho rozkazům a za užití nadávek vůči němu mohli dostat až třicet let za mřížemi. Macias následně nařídil zavraždit každého v zemi, kdo nosí brýle, neboť se obával intelektuálů.
Rovníková Guinea tak byla uvězněna Maciasovou paranoiou o vnějším světě. Občané za jeho vlády neměli jinou možnost, než se přizpůsobit jeho ideálům. Míra úmrtnosti zásadně vzrostla poté, co zakázal západní medicínu a prohlásil, že všechny nemocnice jsou zbytečné, když on sám dokáže vyléčit všechny nemoci. A poté, co většinu intelektuálů ve své zemi nechal popravit nebo vyhostit (a zakázal slovo intelektuál vůbec používat), prohlásil sám sebe za „Velmistra školství, vědy a kultury“. Pod Maciasovou vládou ztratila země jakoukoli strukturu, postrádala plán rozvoje nebo jakékoli správy veřejných peněz. Neexistovala žádná centrální banka, neboť jejího guvernéra nechal Macias popravit. Místo toho skrýval diktátor veřejné finance v kufrech schovaných ve své rodné vesnici Mongomo.
Sám sebe začal označovat bohem se jménem Jedinečný zázrak a všechny ostatní církve zakázal. Při jedné příležitosti postavil stovku svých oponentů do kruhu na Štědrý den a jeho vojáci v převlecích za Santa Clause je postupně popravovali. To možná zní úsměvně, ale realita taková rozhodně nebyla. Než byl sesazen svým synovcem Obiangem, stihl Macias vyhostit nebo vyvraždit třetinu populace jeho země a vyvraždit inteligentní vrstvu Rovníkové Guiney natolik, že se z toho africká země nikdy nevzpamatovala. Macias Nguema byl na nařízení vlastního synovce 29. září (september) 1979 spolu s dalšími šesti čelními představiteli země zastřelen popravčí četou z Maroka.
