Diagnostikovat tuto poruchu opravdu není jednoduché.
V předchozím článku jsme si charakterizovali tři skupiny, do kterých by se daly zařadit různé poruchy osobnosti a protože článek zaujal, rozhodli jsme se zajít více do hloubky a přiblížit vám, čtenářům, toto téma detailněji. Pojďme se tedy podívat na hraniční poruchu osobnosti, o které zároveň panuje několik mýtů a lidé si ji často zaměňují s jinými poruchami osobnosti.
Jak už jistě víš, tato porucha spadá do skupiny B, respektive do skupiny vyznačující se dramatickým, emocionálním či nevyrovnaným chováním. Lidé s hraniční poruchou osobnosti se často setkávají s nepochopením širokého okolí, neboť jejich chování není jednotvárné a neustále se mění. Jinými slovy, takového narcise jednoduše poznáš a víš, co máš od něj očekávat, také někoho, kdo se chová antisociálně (vyhýbavá porucha osobnosti), ale u osoby trpící hraniční poruchou osobnosti si nemusíš být jistý ani po delším čase, co danou osobu znáš.
Abychom nechodili kolem horké kaše, těchto 5 symptomů vystihuje osobu trpící hraniční poruchou osobnosti:
- emoční labilita (neustálá náladovost, optimismus střídající se s pesimismem na denní bázi, přecitlivělost)
- problémy ve vztazích (nestabilní až bouřlivé vztahy, strach z opuštění)
- nestabilní identita (chronické pocity prázdnoty a nudy, zdravé sebevědomí střídající se se sebepohrdáním)
- impulzivní chování a sebedestruktivní sklony
- nestabilní myšlení (podezíravost, ve stresových situacích tendence distancovat se)
Upozorňuji, že diagnostikovat se podle několika špatných dní (které má v životě opravdu každý) a přehnaných reakcí je holý nesmysl - musí jít o dlouhodobý stav a neustále se opakující symptomy. Jak jsem již zmiňoval, diagnostikovat osobu s hraniční poruchou je velmi obtížné, ale faktem je, že mnoho lidí s touto poruchou zároveň trpí depresemi, úzkostí či poruchou stravování. Drtivá většina osob s diagnózou hraniční poruchy se však vyznačovala i následujícími vlastnostmi: velkým zápalem (vášní), odvahou, věrností, citlivostí a inteligencí.
Největší mýtus, který panuje o hraniční poruše osobnosti, je, že jde o doživotní poruchu. Podle dlouhotrvající studie hraniční poruchy osobnosti, Dr. Mary Zanarini a kolegové zjistili, že po 10leté hospitalizací (terapie, skupinové rozhovory...) 86 % osob s hraniční poruchou přestalo splňovat kritéria, respektive už více nevykazovala symptomy této poruchy další 4 roky, ale 50 % z nich se dokázalo definitivně zbavit symptomů.
Zajímavostí je, že hraniční porucha osobnosti se nejčastěji rozvíjí právě během dospívání nebo také během rané dospělosti. Důležitým faktorem může být trauma z dětství, respektive přispět k rozvoji této poruchy může zanedbávání od rodičů či nestabilní rodinné vztahy. Další studie předpokládají, že přispět mohou i genetické predispozice, týká se to zejména temperamentu a specifických osobnostních vlastností, ke kterým částečně patří impulzivnost a agresivita.
Na závěr bych rád připomněl, že nejen hraniční porucha osobnosti, ale i ostatní zmíněné poruchy osobnosti z předešlého článku nelze diagnostikovat podle několika vlastností a vzorů chování a přestože se v některých můžeš najít, neznamená to, že nutně trpíš poruchou osobnosti. Vždy záleží na intenzitě takového chování (zda se opakuje pravidelně nebo jde jen o ojedinělý stav). Největší překážkou, které lidé s hraniční poruchou osobnosti čelí, je společenská stigma a tudíž odsuzování kvůli tomu, že jejich chování neodpovídá společenským normám. Ne, zmíněné stavy se bohužel nedají ovládat a ne, nepomohou posměšky a už vůbec ne poučování o tom, jak by se měla daná osoba chovat. Jednání s lidmi s hraniční poruchou osobnosti vyžaduje trpělivost a pochopení.
