Hrad, který leží padesát kilometrů severně od Prahy, se může chlubit opravdu netradiční historií.
Necelých 50 kilometrů severně od Prahy, v chráněné krajinné oblasti Kokořínsko, stojí renesančně přestavěný, původně gotický hrad Houska. Podle archeologických nálezů jej s největší pravděpodobností nechal vystavět Přemysl Otakar II, dodnes však tato stavba vzbuzuje spoustu otazníků. Pro historiky je nepochopitelná jeho poloha, která postrádá jakýkoli strategický a logický význam. Navíc má dle historiků hrad nezvyklé opevnění, které vzbuzuje dojem, že bylo postaveno za tím účelem, aby bylo cosi uprostřed hradeb zadrženo, nikoli jako obrana před vnějšími útoky. Houska je jedním z nejtajuplnějších míst v České republice, o němž se hovoří, že skrývá bránu do pekel. A i když všichni víme, že jde jen o legendy a povídačky, dodávají hradu zvláštní atmosféru.
Hrad Houska byl pravděpodobně postaven v druhé polovině 13. století současně s Bezdězem, který stojí nedaleko. Na rozdíl od něj však jeho umístění postrádá jakoukoli logiku. V té době se hrady stavěly kvůli ochraně území, hranic nebo důležitých obchodních cest. Jenže nic takového ohledně Housky neplatí. Dalším zarážejícím faktem je, že se v blízkosti nenachází žádný zdroj pitné vody. Kolem podivného umístění stavby uprostřed pustin bez známek lidské činnosti se proto brzy začaly šířit pověsti. Ta nejstarší praví, že hrad Houska byl postaven na skále, v níž byla průrva, jež čněla až do samotného pekla. A právě nad tímto místem byla nejdříve postavena kaple a později celý hrad. Právě hradní kaple, jež stojí dodnes, má zvláštní výmalbu, která je značně neobvyklá a ve světě nemá protějšek.
Ústřední postavou malby je levoruká lukostřelkyně, napůl člověk, napůl zvíře. A právě užívání levé ruky jako té řídící bylo ve středověku pokládáno za znamení ďábla. Stavbě hradní kaple měl předcházet náhlý vznik pukliny v zemi, z níž mělo proudit zlo a tamní lidé museli zdánlivě bezednou díru zahazovat po dlouhá tři léta. Traduje se také, že se pod hradem nachází síť podzemních chodeb, v níž jsou kostry démonů a vstup do nich měl být v místech dnes již neexistující hradní brány. Tajemnosti nahrává i fakt, že jméno hradu pochází z keltského výrazu „gosca“, který byl označením pro pro bránu.
O pekelné průrvě, která tolik lidí vyděsila, napsal i Václav Hájek z Libočan ve své kronice: „Do těchto dob (1612) spadá postavení kostelíka při hradu Housce. Byla tu totiž ve skále díra, o které se povídalo, že tam zlí duchové bydlí a proměňujíce se v rozličných hovad tvářnosti, lidi tudy chodící strašili. I stalo se, že seděl tehda člověk ve vězení a slíbeno mu odpuštění, jestli se po provaze do té díry spustí a jí ohledá. Když ho však spustili, křičel, aby mu raději hlavu srazili. Když ho vytáhli, vypravoval, že mu z velikého smradu, křiku a vřesku tak bylo zle, že nic neviděl. Tedy lidé jinak nemysleli, než že to je vchod do pekla. Zasypávali tu díru, ale ta byla nenasytná. Konečně se jim to přece povedlo a postavili tu kostelík a místo okolní pojali do obory v nově založené.“
Dříve koloval také dopis, v němž Karel Hynek Mácha popisoval svému příteli, že na hradě Houska přenocoval a probral se v roce 2006. Popisovat měl davy lidí s šaškovským oblečením, které na místo vozily příšery se svítícíma očima (autobusy). Nakonec ale bylo prokázáno, že jde o podvrh. Na hradě by podle pověstí měl také strašit duch velitele švédského vojska, který měl ovládat černou magii, ale u hradu byl zastřelen dvěma odvážnými myslivci. Podle jiných příběhu se v okolí hradu pohybuje postava v černé mnišské kápi, která nemá obličej a čeká na opovážlivce, kteří by chtěli na hradu přenocovat.
Co se týče modernějších dějin, hrad Houska střídal majitele velmi pravidelně. V roce 1924 jej odkoupil Josef Šimonek, senátor a šéf Škodových závodů. Až do roku 1939 jej s rodinou využíval jako letní sídlo. Jelikož se však objekt nacházel v tehdejších Sudetech, zkonfiskovali ho nacisté. A až do roku 1945 zde fungoval oblastní štáb jednotek SS. V srpnu roku 1943 sem byly navozeny materiály z knihoven v Hamburku a Berlína, které chtěli nacisté uchránit před bombardováním Spojenců. Hrad dostal krycí název Burgund II a skladovány zde byly židovské a zednářské knihy. Ty po válce převzalo pražské židovské muzeum. Z historických dokumentů navíc vyplývá, že hrad měl nacistům sloužit jako místo pro plození zástupců pravé árijské rasy. Podle historiků šlo však jen o zástěrku a vše má daleko prozaičtější vysvětlení. Na Housce tehdy fungoval pro německé vojáky nevěstinec.
Poté přišla únorová revoluce a komunistické znárodňování se samozřejmě nevyhnulo ani hradu Houska. Od 50. let objekt režim využíval jako archiv Státní knihovny v Klementinu. V 80. letech pak komunisté úspěšně zbořili jednu z vyhlídkových věžiček, neboť plánovali Housku využít jako noční sanatorium pro zaměstnance nedaleké továrny. K tomu nakonec nedošlo. Po letech bez přístupu k vodě se totiž rozhodli k vrtu. Nechali vyhloubit ve skále studnu, a když se dostali k vodě, čekalo je nemilé překvapení. Voda byla totiž silně radioaktivní. Nešlo však o ďáblovo dílo, nýbrž pozůstatek činnosti, kterou nedaleko sami komunisté vykonávali. V nedaleké obci Hamr na Jezeře totiž dělníci pod dohledem Rudé armády těžili uran, k čemuž užívali tuny kyseliny sírové. Jenže spousta radioaktivity se podzemními prameny dostala na kilometry daleko. Po revoluci potomci Josefa Šimonka dostali hrad zpět v restituci a ten byl poprvé od svého vzniku zpřístupněn široké veřejnosti.
