Karel Lampa alias Karim byl prostitut, bezdomovec, bral pervitin a skončil s infekcí HIV. Nyní díky projektu Pragulic dělá prohlídky po nočních ulicích Prahy a REFRESHER se jí také zúčastnil.
Scházíme se před budovou hlavního nádraží v Praze. Zbývá asi deset minut do začátku a Karim tam už netrpělivě čeká na nové návštěvníky prohlídky, zahalen do svého typicky neobvyklého outfitu s kapucí a kšiltovkou. Oči mu zakrývají výrazné stíny a okrasné peří na řasách. V ruce, která je obsypána nejrůznější bižuterií, drží cigaretu a prvních příchozích se ptá, jak se k projektu Pragulic dostali.
Jsme totiž na prohlídce pražským podsvětím, které Pragulic organizuje a Karim bude náš průvodce. Je to bývalý prostitut a narkoman, který dlouhou dobu žil na ulici. Z prostituce ho dostal až virus HIV, kterým ho nakazil jeden jeho klient.
Karim otevírá své povídání o různých druzích bezdomovectví a žebroty – například bezdomovec na Hlavním nádraží není to samé, co žebrák na Karlově mostu – jeden si může vydělat až 300 korun za den, druhý i 8 tisíc korun, ale peníze odevzdává mafii. Na Hlaváku prý nenajdeme ženy jako prostitutky. Nabízí se tu výhradně mladší muži a chlapci, ženám totiž patří Václavák a Karlovo náměstí. Zmiňuje se také o způsobech, jakými způsoby lze na ulici skončit, jestli se z ní vůbec dá někdy nějak dostat a jaký život venku vůbec je. Uvádí nás do bezdomoveckého života plného zoufalství, alkoholu, drog a krádeží. Několika lidem na prohlídce dokonce radí, co udělat jinak, aby nebyli okradeni o peněženku, batoh či foťák.
Mezi běžnou klientelu jeho služeb patřili i heterosexuální manželé s rodinami, politici, mafiáni, celebrity. Měsíčně vydělával osmdesát tisíc, půlka šla pasákovi, zbytek na drogy a alkohol, někteří je utratili v automatech. „Moje největší štěstí je, že neumím hrát automaty, takže jsem jim nikdy nepropadl.“
Karim ukazuje na kiosky před budovou Hlavního nádraží. Tady se konzumují drogy a provádí sexuální služby. Dodnes. Od vestibulu sestupujeme přes proslulý park Sherwood, oficiálně Vrchlického sady, který je známý svým vysokým podílem kriminality, kde prý chudí berou bohatým a občas i s nožem v ruce. Pokračujeme Opletalovou ulicí, kde Karim poukazuje na přítomné barevné kontejnery. „Tady se vám, vážení, může klidně stát, že když vyhodíte odpadky, tak je vyhodíte někomu do obýváku,“ klepe deštníkem do plechového torza velké popelnice. Když popojdeme ulicí dál, ukazuje na vietnamský minimarket, kde běžně a automaticky nabízí k nákupu většího množství alkoholu a cigaret i drogy.
Už od začátku prohlídky je vidět, že Karimova znalost ulice není vymyšlená – pokyvuje, zdraví se a reaguje na každého, kdo jen tak náhodou projde kolem a o kom by se dalo už na první pohled říct, že špinavé ulice centra metropole dobře zná. Potkáváme reálné bezdomovce, prostitutky, ale i hlídače a vítače různých nóbl podniků – všichni se ke Karimovi mají a prohazují s ním alespoň pár zdvořilých vět. Karim je ve svém živlu.
Odkazuje i na legendární české filmové drama Mandragora, který byl přesně o těch lidech, jež on osobně znal. „Třeba postava Ládínek – toho jeho vlastní maminka v 11 letech poslala pasákům. Zabil ho heroin, vydělával 95 tisíc za měsíc.“
Pasák Krysa, který ve filmu natáčel porno, byl také reálný člověk, bydlel na Škroupově náměstí na Žižkově a v jedné místnosti toho bytu manželka vařila oběd a krmila děti a hned v druhé místnosti se natáčelo. V jejich ledničce byly k nalezení všechny druhy drog, jenom ne jídlo. „Odmítnutí nějaké sexuální praktiky před kamerou znamenalo, že vám Krysa rozbil hubu a už se vám příště neozval. Pasák Saša, který byl také ve filmu, zase prodával své vlastní děti. Oba dva byli mí pasáci – jeden šest, jeden deset let.“
„Proč myslíte, že tu stojíme,“ postaví se Karim na pravou horní část Václavského náměstí. „Je to ráj prostituce i přes den,“ ukazuje na ženy, které se sem přišly prodávat, aniž by ještě slunce zapadlo za obzor. „Stávají tu výhradně cizinky, které mají nablízku svého pasáka.“ Holky tu nenabízí jen sexuální služby, jsou to také velmi zdatné kapsářky. „Přijde k tobě do těsné blízkosti, začne ti ohmatávat kapsy a najednou jsi bez mobilu,“ popisuje Karim na jednom návštěvníkovi styl práce těchto žen.
Václavák je rozdělen na striktně organizované zóny, Karim vysvětluje, která zóna patří drogám, která prostituci, v jaké části náměstí najdeme úplatnou policii a za kterými policajty jít, pokud bychom byli okradeni. „Pokud byste totiž přišli za těmi nesprávnými a úplatnými, kteří jsou placeni organizovaným zločinem,“ ukazuje na horní část Václavského náměstí, „nejen že by vám ukradené věci nenašli, ale ani by se o to nesnažili a ještě by vás z něčeho obvinili,“ varuje Karim. Návštěvníci prohlídky jsou z příběhů, kterých má v rukávu za tu dobu nastřádáno opravdu hodně, velmi v šoku. Není se co divit.
„Co myslíte, který velmi známý politik je do dnešní doby častým návštěvníkem mladých gay prostitutů? Dostal přezdívku Kikina a je striktně submisivní…“ nechává nás hádat. O koho šlo nám po pár tipech nakonec prozradí a doplňuje pár dalších jmen z české politiky a šoubyznysu, kteří dodnes využívají služeb prostituce.
Povídání historek z podsvětí přeruší rozjařený bezdomovec, který mluví slovensky a prohlídku ihned ovlažuje hlasitou hrou na foukací harmoniku. Hudební vložku zakončuje žádostí o cigaretu. Natahuje ke Karimově prsteny obtěžkané ruce prázdný plastový kelímek a ten jen se smířlivými slovy „no jo, tak tady máš“, mu do něj vhazuje své dvě poslední cigarety. Bezdomovec se s námi spokojeně loučí, Karim vytahuje další krabičku cigaret, jednu si rovnou zapálí a prohlídka může pokračovat dál. Karim vysvětluje svůj vztah k ostatním lidem bez domova: „Bezdomovci, co mě znají, samozřejmě ví, že si prohlídkami vydělávám peníze. Někteří mi to i závidí, protože pouliční rivalita je mezi lidmi bez domova vysoká, ale sami by to dělat nešli. Jednou tu při prohlídce dokonce na někoho vytáhl jeden bezdomovec nůž.“ Návštěvníkům zaručuje bezpečí, takže ani tehdy se nakonec nic nestalo.
Karim také vysvětluje svoje znovunalezení se v prohlídkách. „Prohlídky a lidi na nich jsou moje droga, opravdu. Díky nim jsem se vzchopil. Miluju reakce lidí. Když jsou z něčeho zaskočení, když se ode mě něco nového dozví, mnohdy jim moje povídání otevře oči.“
Přesouváme se v rámci prodloužené prohlídky do Cafe Louvre, kde přichází nejzajímavější část. Karim zaměstnance v kavárně všechny velmi mile zdraví, zkušeně srazí malé stolky dohromady a všichni návštěvníci prohlídky se kolem nich usazují. „Víte, proč jsem vás sem vzal? Pod touhle kavárnou byla až do roku 1998 diskotéka Riviéra, kam si chodili klienti vybírat chlapce nejrůznějšího věku. Šlapali tu už i devítiletí kluci.“
„Kdo byli rodiče těchto kluků?“ ozve se zvědavá otázka z druhé strany stolu. „Často je sem posílali vlastní rodiče. Dělali jim regulérní pasáky.“
Karim začíná důvěrně vyprávět o sobě. Od šestnácti let je na ulici. Rozhodl se tak sám, chtěl svobodu, volnost, chtěl se o sebe umět postarat. Kam jinam odjet, než do hlavního města, které je v Česku nejbarvitější ohledem na všechny rasy, přesvědčení, orientace a kariéry.
Jak už to tak ale bývá, ne vždy věci dopadnou podle představ. Karim propadl pervitinu a aby si na něj vydělal, začal dělat prostituci. „Drogy byly běžnou součástí té komunity. Člověk to prostě musel nějak ustát, otupit se vůči pasákům, agresivním klientům a podobně.“ Zlámané ruce či žebra prostitutů prý nebylo nic neobvyklého. Klienti měli svoje choutky. „Jednoho klienta dokonce kluci uspali a okradli, ten si je přes pasáka našel a pak je znásilnil tágem od kulečníku.“
S pervitinem, který šňupal, se bez jakéhokoliv detoxu rozloučil až po sedmi letech kvůli kriminálu. Prostituce mu zůstala do doby, kdy ho v roce 1997 nakazil klient. „Schválně propíchal kondom, řekl mi to hned potom. Měl ze své nemoci komplexy, do očí mi tehdy řekl: ,Tak a máš HIV.‘ Nechtěl v tom prý být sám. Paradoxně to neberu jako nic špatného, protože mě to aspoň dostalo z toho nekonečného koloběhu prostituce.“ Karim se stal bezdomovcem. I z toho se však dostal. „Díky projektu Pragulic mám možnost dělat prohlídky, což mě neskutečně naplňuje a vydělávat si tím peníze legálně. Bydlím na ubytovně se svým přítelem.“
Někdo se ho ptá na jeho prsteny. „Všechny jsem je dostal od lidí z ulice. Nikdy je nesundavám,“ ukazuje ruku, na které má na každém prstu tři a více těžkých prstenů. „Patří k mému životu,“ dodává.
Karim povídá i o Katce, známé narkomance z dokumentu Heleny Třeštíkové, se kterou nějakou dobu bydlel v jednom squatu. „Ta se teď prodává výhradně za drogy. Pořád, i když vypadá na sedmdesát. Dealerovi je to jedno. Katka se ze své závislosti dostat nechce a už ani nemůže, protože kdyby přestala brát heroin, tak umře. Denně bere 2,5 gramu heroinu třikrát denně.“
Přesouváme se na Karlovo náměstí, centrum českých prostitutek a českých narkomanů a dealerů. Už z dálky nám Karim ukazuje dvě kráčející dívky v minisukních, které se krátce potom zastaví na rohu. „Všimněte si jich… jsou to prostitutky,“ ukazuje tajemně na blondýnky, jež se spolu baví. Krátí si chvíli při čekání na zákazníka. Karim vysvětluje, že i tato oblast má jasná pravidla. Stojíme totiž v zóně, kde si prostitutky při práci neberou kondom. Na druhé straně parku jsou zase takové, které jdou výhradně s ním.
Móda z metra: Co nosí mladí lidé z Prahy během horkých letních dnů?
21. července 2024 v 8:00
„Támhle už vidíme někoho v akci,“ ukazuje jeden návštěvník na muže s ženou na klíně, líbající se v potemnělém parku na lavičce. „Ále, to jsou jenom milenci,“ mávne rukou Karim, který už na dálku zkušeně rozliší, která žena okolo nás je prostitutka. Jen za dobu, za kterou jsme prošli jednu část parku nám jich ukazuje okolo pěti. Často je i zdraví nebo nám o nich něco říká. „Sluší ti to, zlato,“ ohlédne se po jedné padesátileté ženě, která je tu prý každý večer na stejném místě. Hned na to k ní nenápadně přijde nějaký muž a po pár chvílích spolu odchází potemnělou ulicí pryč. Karlák žije.
Přes Vltavu se přesouváme na Smíchov, kde se prohlídka, kromě odpovědí na různé otázky návštěvníků, které padají ze všech stran, tématem posune i k architektuře a historii. „Nemám sice žádnou školu, ale zajímám se o dějiny a věci kolem sebe,“ říká Karim a připojuje několik historek o budovách, kolem kterých zrovna procházíme. Často i se zajímavým dovětkem, která známá osobnost v daném domě bydlí. Procházíme i kolem čtyřiadvacet hodin denně fungujícím Drake's Clubu, což je nejdéle fungující noční podnik pro muže. Ženy sem mají vstup zakázán. Odskakují si sem po práci i zaměstnanci z blízkého soudu, školy a dokonce i policejní stanice.
Od tohoto klubu kráčíme na Malostranské náměstí. Je jedna hodina ranní a Karim prohlídku zakončuje poděkováním, několika fotkami a nabídkou jít ještě někam na pivo. Z davu se ho někdo ptá, jestli někdy litoval toho, čím se za svůj život stal. Karim se zamýšlí. „Nikdy jsem toho nelitoval. Nikde jinde takhle nepoznáte sebe sama a svoje hranice. Zkušenosti, které jsem na ulici nastřádal, jsou nepřenositelné a přesně takhle se to mělo stát,“ odpovídá sebejistě a dokuřuje poslední cigaretu.
Pokud i ty budeš mít zájem o prohlídku s Karimem, stačí si udělat rezervaci a vybrat termín, který se ti hodí. Pokud tě nepřekvapí to velké množství příběhů z pražského podsvětí, určitě tě to naučí vidět ulici a lidi na ní zcela jiným způsobem. Rozhodně doporučujeme!
