Ideologie a s ní spojený režim, který spáchal v Asii nevídaná zvěrstva.
V následujícím článku nebudeme hovořit o vojenských úspěších nebo naopak neúspěších imperiálního Japonska během druhé světové války. Ani o masakrech a válečných zločinech na územích Číny. Přiblížíme si vzestup samotného japonského fašismu, jeho znaky a kořeny, které sahaly hluboko do podstaty tehdejších obyvatel „zázračného“ souostroví.
Když válečné dunění ustálo a centrální mocnosti se ocitly sraženy na kolenou, rozhodli se vítězové pro mírovou konferenci ve Versailles, kde jako triumfující stranu z Asie přizvali Japonsko. Země vycházejícího slunce vyhlásila Německu válku už 23. srpna 1914, stala se tak strategickým spojencem v této oblasti, čímž si nyní „ukousla“ od rozdrceného císařství základny v Číně, zároveň jí byla uznána nadvláda nad několika tichomořskými ostrovy, přičemž si vysloužila křeslo v radě Společnosti národů. Právě tady, už jako mezinárodní hráč, Japonsko prosazovalo zákaz rasové diskriminace a volný pohyb osob. Kanada, Nový Zéland a Austrálie v obavě před přílivem „žlutých hord“ však tuto myšlenku zásadně vetovaly. Jiné západní země v čele s USA se proti tomuto zákonu také postavili a vytlačili Japonsko na politickou periferii. Aby toho nebylo málo, v počátcích 30. let se ve všemocném císařství začínají objevovat první známky politické nestability a hospodářské krize. Přestože oproti autoritativním režimům v Evropě se božské souostroví jevilo jako pilíř svobody a stability, kde se mezi sebou střídaly dvě politické síly (Strana národní politiky a Konstituční společnost politických přátel), nezbylo tomu tak navždy.
Roku 1929 zasáhla Japonsko Světová hospodářská krize, průmyslová výroba poklesla o 40-60 % a silně bylo zasaženo i už tak oslabené zemědělství. Naopak, nebezpečně vzrostl vliv monopolů jako například Micubiši, Sumitomo, Micui či Kawasaki, čímž se ještě více prohloubila propast mezi buržoazií a dělnickou třídou. Levicově orientované strany tak vytáhly do tvrdého boje, avšak brzy narazily na předsedu strany Seijúkai generála Giiči Tanaku, který v rámci „státní bezpečnosti a udržení obecného pořádku“ zatkl přes 1600 politických oponentů, většinou z řad komunistů a socialistů, přičemž tak rozpustil několik levicových stran. Hospodářská krize a politické incidenty vedly k vzestupu extremistických pravicových sil, hlavně z řad tradičních samurajských klanů, které volaly po prosazování politických cílů násilím a chtěly obnovit absolutní moc císaře, bez zbytečné politiky a zkorumpované byrokracie. Z prachu zvrácené konstituční monarchie tak měla vzejít nepošpiněná vojenská diktatura odvolávající se na vyvolený japonský národ a nekonečnou moc císaře. Tito radikální militaristé, spojující feudální autokratické tradice s myšlenkou fašismu, dostali označení „supervlastenci“. Jejich prvním velkým „politickým činem“ byl neúspěšný atentát na premiéra Osači Hamagučiho.
V roce 1931 následovaly další dva pokusy o vojenský převrat organizované důstojníky patřícími k ultranacionalistické Společnosti Sakury. V politickém prostředí jsme tak svědky střetu dvou názorových skupin. Na jedné straně radikální nacionalistické spolky ve spojení s nižšími důstojníky, prosazující agresivní a rychlou cestu pomocí politických čistek a atentátů, na straně druhé operuje strana Skupina Kontroly - vysoce postavení generálové se šlechtickými tituly společně s monopoly a vysokou byrokracií hlásají mírumilovnější cestu a postupnou transformaci monarchistického modelu. Přestože se obě strany ve svých politických programech a prohlášeních diametrálně lišily, měly společnou jednu věc - změnu politických a společenských poměrů, která měla upadajícímu Japonsku zaručit zašlou slávu. Tuto vyostřenou politickou situaci neusnadňuje ani pokus o další převrat, kdy se nejsilnější nacionalistická strana Skupina císařské cesty (Kodóha) rozhodla obsadit strategické vládní budovy, zároveň došlo k několika atentátům na významné politické představitele. Ambiciózní puč byl však nakonec na přímý příkaz císaře Hirohita potlačen a vojenští i civilní vůdci (včetně otce japonského fašismu Ikki Kita) bez milosti popraveni. V pokusu o sjednocení vnitřně rozvrácené země a obnovu pořádku se do křesla premiéra usazuje Fumimaro Konoe. Člen dvorské šlechty má dobré styky s vrchními důstojníky i představiteli kapitalistických monopolů, což mu tak dává šanci na sjednocení zájmů všech mocenských struktur. Za jeho vlády se však naplno rozhoří druhá čínsko-japonská válka a završí spojenectví s Německem díky tzv. paktu proti Kominterně (později rozšířený o pakt osy Berlín-Řím-Tokio).
Snahu o teritoriální expanzi a militaristické směrování však nepodmínily jen politické a ekonomické problémy či myšlenky o vrozené morální nadřazenosti. V roce 1936 počet japonského obyvatelstva vzrostl o milion za jediný rok. Společnost byla názorově, ale hlavně majetkově velmi polarizovaná, většina Japonců žila na venkově v obrovské chudobě, zatížena nadměrnými daněmi. I v těch dobách nebyl neobvyklým úkazem hladomor a s ním spojený kanibalismus. Většina rodin jen málokdy viděla plnou misku rýže a mnozí měli k obživě jen proso, syrové klasy či plevel. Nepřístupná zdravotní péče způsobila rozmnožování parazitů všeho druhu a s nimi spojené závažné choroby, na které se ve většina případů umíralo. Ve srovnání se západními zeměmi tak žilo na „magickém souostroví“ příliš mnoho lidí, přičemž bylo příliš málo jídla. Na politických setkáních západ často trousil poznámky na adresu japonské vlády, podle níž by měla začít propagovat politiku jednoho dítěte. Ovšem už tehdy probíhaly potraty a zabíjely se i narozené děti. Není proto překvapením, že japonské velení ospravedlňovalo druhou čínsko-japonskou válku následovně: „Japonsko má jen tři možnosti, jak se vyrovnat s rostoucím přebytkem obyvatelstva. První cesta - emigrace - je pro nás uzavřená protijaponskými přistěhovaleckými opatřeními v jiných zemích. Druhou možnost, pronikání na světové trhy, blokují celní bariéry a rušení obchodních dohod. Co má tedy Japonsko dělat, když jsou obě tyto cesty uzavřeny? Přirozeně se musí uchýlit k poslední možnosti, kterou je územní expanze.“
Jelikož si Tichomoří nárokuje sám západ, rozpínavost Japonska je trnem v oku světových mocností. Zemi tisíců lotosů tak není dovolena stejná koloniální politika jako například Británii, Francii, Německu či Holandsku, kteří si mezi sebou rozdělili na počátku století Afriku. Stejně protestují i USA, ty ovládly Jižní Ameriku odvoláním se na Monroovy doktríny. Když však Japonci začali uplatňovat svůj vlastní „Manifest Destiny“ na území Mandžuska, které v minulosti dobyli od Číňanů a Rusů, západ odporoval a na jeho nátlak se muselo Japonsko své kořisti vždy vzdát. Vztahu Spojených států amerických a Japonska nepomohly ani někdy až rasistické zákony uplatňované vůči Asiatům. Když přijaly USA další zákon zakazující přistěhovalce z Japonska, reakce byla bouřlivá. V Tokiu se shromáždil desetitisícový dav, který doslova žádal vyhlášení války. Pálily se vlajky západních mocností a na této vlně začaly vznikat další zuřivé protizápadní nacionalistické skupiny. Jejich členové byli právě výše zmínění představitelé ozbrojených sil, kteří s podrážděním sledovali ústupková rozhodnutí vlády a neschopnost tradičních politiků.
K získání politické síly se tak rozhodli využít zbídačelé rolnické obyvatelstvo. Po první světové válce došlo ke všeobecné modernizaci armády, která rekrutovala právě mladší syny rolnických rodin. Tito muži nenáviděli chudobu, která sužovala jejich rodiny, zatímco podnikatelé byli stále bohatší a zkorumpovanější. Před zahájením nejkrvavější epochy v dějinách lidstva už 40 % japonských důstojníků pocházelo z rodin malých vlastníků půdy nebo chudých obchodníků. Naopak, samurajové tvořili jen 15 % důstojnického sboru. Z těchto kruhů tak vzešla další militaristická odnož zvaná „hnutí mladých důstojníků“, kteří zpochybňovali autoritu vlády i stávajícího vojenského velení a snažili se Japonsko dotlačit k válce. To se nakonec podařilo. Díky podpoře podobných militaristickych skupin se Konoeho vládě podařilo schválit zákon o národní mobilizaci, kterým byla ekonomika zcela podřízena vládě a jejímu válečnému úsilí. Fašizace Japonska se zcela završila rozpuštěním politických stran a jejich začleněním do Asociace pro podporu trůnu. Západní rasismus, přelidněnost a nedostatek surovin tak způsobily, že pro Japonsko byla vojenská expanze doslova nutností. Embarga, pokusy o izolaci, předsudky o „žlutém nebezpeční“ a utkvělá představa o Japoncích jako o krátkozrakých malých militantních hlupácích způsobili právě nešťastný útok na Pearl Harbour. Tento krátkozraký krok však znamenal jen omezený úspěch, avšak v celém Japonsku nesmírně pozvedl morálku. Potomci samurajů si však začali až příliš věřit, přičemž svými činy ze sebe udělali nejnenáviděnějšího nepřítele Spojených států, což se jim v konečném důsledku stalo osudným.
V závěru je tak třeba říci, že kromě hospodářské krize a přelidnění stála za hlavními příčinami nástupu fašismu a militarismu přeměna důstojnického sboru, kdy se na důležité posty „prosekali“ synové chudoby a důstojníci samurajského původu se dostali do menšiny, což vedlo k úpadku principu bušido a jeho nahrazením vlasteneckými hesly o božském původu a protizápadní propagandě, což jen podporovalo rasistické pocity nadřazenosti jak vůči západu, tak i vůči ostatním méněcenným národům. V tomto kontextu nelze zapomínat na velkou polarizaci politického uskupení a s tím spojenými vnitropolitickými spory, které působily na běžné lidí velmi demotivujícím dojmem. Protijaponské zákony a tlak západu znásobovala i záplava propagandy ze všech médií, která v kombinaci s tvrdou společenskou doktrínou a vstupem Japonska do války dodávala ideologické odůvodnění.
Toto však byly jen katalyzátory, které dopomohly šílené ideologií dostat se na výsluní. Co však opravdu obsahovaly tyto myšlenky a jakou mají historii? Za otce japonského fašismu se obecně považuje Kita Ikki. Jeho dílo nazývané „Plán na reorganizaci Japonska“ (jakýsi japonský Mein Kampf), které se stalo (s malými úpravami) doktrínou „Tódžóovy diktatury“, volalo po radikální akci a lehkých řešeních problémů pomocí agrese. Hlavním tématem textu je odstranění velkých ekonomických korporací a privilegovaných klik, které se svými činy pletou mezi císaře a jeho lid. Vyžaduje se tedy opravdové spojení potomka bohů a jeho lidu v duchu jednoty státu. Císaři se totiž podle autora v novodobých dějinách nedostalo takové moci, aby mohl naplnit svůj úplný potenciál, stejně jako obyčejným lidem, vykořisťovaným ekonomickými koncerny, omezovaným zbytečnou byrokracií a zkorumpovanými politiky. Jediným možným řešením je proto odstranit všechny ekonomické, byrokratické a politické elity. Ve věcech zahraniční politiky navrhuje Kitta Ikki, aby se všechny země východní a jihovýchodně Asie uchýlily pod vojenský a ekonomický protektorát Japonska, jehož úkolem je vypudit západ z Asie a připravit se na konfrontaci s USA.
Na rozdíl od Německa nebo Itálie myšlenky nadřazenosti Japonců jako rasy polobohů a jejich země - „svaté říše, která ve své jedinečnosti a nedosažitelnosti převyšuje všechno na světě“, byly dávno zažitým konsensem. Do praxe se promítaly pomocí „zdeformovaných“ hodin dějepisu, denního tisku či rádií. Díla autorů Shumei Okawa, Seigo Naka či Sadao Arakiho však tyto někdy jen neškodné pokusy o znovuoživení vlastenectví dotlačila do extrémů. Novodobí filozofové poukazovali na nevyhnutelnost střetu dvou různých civilizací - Japonska a západu. Jediná možná cesta znovuzrození Japonska se dala podle nich uskutečnit jen prostřednictvím směsi Bušidó, neokonfucionismu a populistického nacionalismu modelovaného na evropském fašismu. Korejci, Číňané, Filipínci a ostatní asijské národy byly jen plazící se bytosti podobající se červům, jejichž jediným vykoupením je otroctví v okovech imperiálního Japonska. Spojené státy a západ jsou zas líčeni jako rasističtí bílí ďáblové, jejich jediným úkolem a životním posláním je vymýcení vyvoleného národa pomocí hladomoru, válek a nemocí. Tyto myšlenky ve spojení s militaristickou povahou Japonska odvolávajícího se na „zlaté feudální časy“ už od dvacátých let usilovně propagovaly heslo „válka je otcem rozvoje a matkou kultury“. Obecně se tvrdilo, že země samurajů musí každou dekádu překonat „blahodárnou bouři války“ a že zdrojem veškeré bídy je i skutečnost, že v roce 1924 Japonsko nevedlo žádnou válku. Kult války a armády vydatně šířilo i náboženství, protože jedním z nejrozšířenějším symbolů šintoismu je magický meč.
Tato „osvícená“ cesta a s ní spojené myšlenky měly podle tehdejších představitelů způsobit novou zlatou éru Japonska odvoláním se tak na časy nedotknutelného císařství. Opak byl však pravdou. Agrese, nacionalismus a ideologie božské nadřazenosti měly za následek rozpad a rozvrat japonské společnosti, která si svůj trpký nápoj musela vypít až do dna.
I přesto, že Japonské císařství bylo spojencem nacistického Německa a fašistické Itálie, najdeme mezi jednotlivými režimy podstatné rozdíly. Japonsku například chyběla postava charismatického diktátora symbolizujícího příchod nové „lepší“ doby. Vidět je zde také absence jedné strany pod taktovkou všemocného vůdce. V zemi vycházejícího slunce také nejsme svědky konkrétní události (pochod na Řím, požár Reichstagu), která by znamenala přechod od demokracie k diktatuře. Stále zde však jsou patrné prvky autokratického režimu, jehož ztělesněním je císař (i když nebyl aktivním protagonistou japonského politického života), který je však stále loutkou v rukou byrokracie a vojenské junty. Někteří historici proto hovoří také o „fašismu císařského systému“. Existence jedné strany nebyla nutná, protože sdružování populace zajistily různé povinné občanské a politické asociace navázané různými způsoby na vládu. Demokratický režim v Japonsku byl příliš slabý, abychom mohli hovořit o nějakém násilném převzetí moci, vše proběhlo postupně a v největší tichosti. Jedním ze silných společných prvků byl však krajní nacionalismus. Všichni Japonci byli císařovy pokorné děti, vyvolený národ, který měl nad ostatními Asiaty absolutní kontrolu.
