V panice se snažíš ovládat tělo, ale neodpovídá ti. Hýbat můžeš jen vystrašenýma očima. A bude to trvat týdny nebo měsíce.
Určitě jsi už slyšel o nepříjemné spánkové paralýze nebo kómatu. První případ obvykle vytváří iluze děsivých postav a objektů v mezispánku, které dělají snad všechno možné, aby z tvého spánku udělali ten nejděsivější zážitek.
Kóma je zase stavem hlubokého bezvědomí, kdy je člověk na prahu smrti a mnoho jeho funkcí je umlčeno. Oba případy jsou velmi nepříjemnými zážitky, ale snad ani děsivá spánková paralýza se nevyrovná něčemu, co známe pod pojmem syndrom uzamčení.
Neobvyklé bezvědomí
Stav také možno znát pod pojmem pseudokóma. V kómatu člověku fungují jen základní funkce a reflexy. Způsobovat ho může například krvácení do mozku, otrava, cukrovka či selhání jater nebo ledvin. Jde o jakési tužší bezvědomí, akorát nemocného prostě nelze probrat. Nefunguje ani bolest. Pacient o ničem neví.
A pokud kóma pomyslně posuneme na trošku lehčí level, dostaneme se do velmi vzácného pseudokómatu, tedy syndromu uzamčení. Tehdy o sobě pacient ví, ale to rozhodně není žádná výhoda, protože je týdny či měsíce uvězněn ve svém těle, které nedokáže ovládat. Nemocný může hýbat očima, tedy, pokud nejde o silnější případ.
Nejhorší zážitek
Do syndromu uzamčení se člověk dostává po zdravotních nehodách. Jen si představ, jak děsivé musí být vzbudit se v nemocnici, netušíc, co se vůbec děje. Když se pokusíš pohnout rukou či nohou, jednoduše to nejde. Nevíš, kde jsi, co je s tebou, jestli vůbec žiješ, nebo jsi po smrti a co se bude dít dál. Žádný kousek tvého těla neodpovídá a jsi odkázán v panice hledět do stropu. Do krve proudí adrenalin, valí se na tebe nesnesitelný stres a panika. Celé tělo funguje, akorát nic neodpovídá tvému mozku, jakkoli se snažíš.
Vše může být navíc doprovázeno bolestí a jinými způsoby utrpení. Přední britský deník The Independent v srpnu roku 2012 do tisku uvedl příběh Tonyho Nicklinsona, který si tehdy procházel syndromem uzamčení již osmý rok. Jeho tvář je věčně zkroucená v obrovském utrpení. Nemá právo na to být usmrcen, i když o to žádal nejvyšší soudy. Tony se setkával s bolestí a chtěl umřít, ale britská legislativa mu to nedovolovala. Roku 2012 nakonec umřel – odmítl přijímat potravu.
Syndrom je ve finále neporazitelný
V podobně děsivé situaci se nechce ocitnout nikdo na světě. Syndrom byl objeven v roce 1966 Jerome Posnerem a Fredem Plumem, ale prozkoumán je jen málo. Na konto si ho obvykle připisují otrávení, traumatická zranění, ale například i mozková mrtvice. Rozhodně nejde o onemocnění, spíše o důsledek nejrůznějších zranění, otrav či úrazů.
Stejně jako u kómatu, pacienta nelze probudit. Přitom o sobě plně ví, ale o probuzení rozhoduje jeho lidské tělo. Délka syndromu je však obvykle kratší než doba obyčejného kómatu a navíc, otevřené oči velmi pomáhají. Blikání před očima a navádění zornic dokáže nemocnému napomoci znovu získat kontrolu nad svalstvem. Jen málokdy se však pacientovi podaří získat plnou kontrolu nad tělem. Obvykle se zlepší jeho psychický stav, ale fungovat začnou jen některé části těla.
To však znamená, že postižený člověk nemůže jakýmkoli způsobem ani komunikovat. Jedinou naději poskytuje elektroencefalogram, tedy zapisování elektrického potenciálu v mozkových buňkách. Už roky totiž dokáží vědci „číst myšlenky“. Naše neurony totiž neustále vydávají elektrické výboje a ty dokážeme zachycovat prostřednictvím speciálních zařízení.
