Institut diplomatické imunity je mnohem složitější, než si řada běžných lidí myslí.
Mýty, polopravdy a legendy. Řada Čechů už v mladém věku poprvé zaslechne slovní spojení diplomatická imunita, a pak kráčejí životem s touhou získat ji i pro sebe. Diplomatická imunita však není jednotvárná, ukrývá spoustu psaných i nepsaných pravidel a nedostane ji každý, kdo pracuje v diplomatické službě své země v zahraničí. Imunita je kouzelné slovíčko, které člověka přitahuje, protože vytváří iluzi života nad zákonem, kde ho nikdo nemůže postihnout za jeho činy, ale ve skutečnosti bývá diplomatická imunita křehčí, než by si člověk mohl myslet.
Jedním z prvních mýtů je diplomatický pas. Většina lidí považuje držitele diplomatického pasu za člověka, který si automaticky užívá i diplomatickou imunitu, ba co víc, imunita mu platí po celém světě. Ve skutečnosti u držitelů diplomatických pasů platí výraznější omezení.
Diplomatický pas amerického prezidenta Nixona
Diplomatický pas není v žádném případě spolehlivým indikátorem diplomatické imunity. Vydává se obvykle diplomatickým pracovníkům státu a členům delegací, kteří cestují na oficiální setkání do zahraničí za účelem reprezentovat svou zemi. Na to, aby diplomat i skutečně získal diplomatickou imunitu, musí být státem řádně akreditován podle pravidel Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích.
Diplomatické pasy přitom v Česku automaticky získávají i poslanci parlamentu, avšak s diplomatickou imunitou by nepochodili. Výhodami diplomatického pasu obvykle bývají možnosti rychlejšího průchodu letištěm, kde často existují oddělené kontroly pro diplomaty, a mírnější pravidla pro získávání víz.
Diplomatický pas přitom musí diplomaté po návratu ze služební cesty, umístění v zahraničí či skončení kariéry vrátit zpět svému státu, takže se s ním ani nebudou moci pochlubit kamarádům. Diplomatický pas není nikdy používán na soukromé cesty. Pokud se český velvyslanec v Německu vydá na dovolenou do Asie, při opouštění Německa se prokáže diplomatickým pasem, ale při vstupu do asijské země použije svůj osobní pas, protože cesta nemá nic společného s výkonem jeho profesionální funkce.
Držitelé diplomatického pasu si však mohou užívat i diplomatickou imunitu. Aby ji získali, musí být korektně akreditováni na území státu, ve kterém se chystají působit. V praxi to znamená, že diplomatická imunita přestává platit, pokud diplomatický pracovník opustí zemi své působnosti, a tak musí dodržovat stejné zákony a nařízení jako jakýkoli občan jeho rodné země.
Pokud působíš v zahraničí a jsi také držitelem diplomatické imunity, život může být v mnoha ohledech mnohem jednodušší. Základ diplomatické imunity tvoří výsady a imunity. Nejhlavnější imunitou je osobní nedotknutelnost. Akreditovaní diplomaté nemohou být v zemi své působnosti jakkoli stíháni, ani odsouzeni, pokud nejde o závažný trestný čin, jehož vyšetření je ve veřejném zájmu.
Bez zrušení diplomatické imunity ze strany vysílajícího státu však neexistuje možnost, při které by přijímající stát mohl diplomata postavit před soud. Existuje tak alternativa, která se jmenuje vyhoštění. Momentálně ve světě probíhá vyhošťování mnoha ruských diplomatů, což znamená, že je přijímající země označily za nežádoucí osoby, persona non grata, a daly jim několik desítek hodin na to, aby se sbalili a opustili území země. Nemohly by je jakkoli stíhat, a tak je vyhoštění jedinou možností.
Základním stavebním kamenem diplomatické imunity je i nedotknutelnost. Nedotknutelnost je aplikována na osoby, obydlí i majetek, a tak policie nemůže jen tak zadržet diplomata, prohledat mu auto či vstupovat mu do bytu. Na druhou stranu, mýtus o tom, že diplomat nemůže dostat pokutu za parkování prostě není pravdivý. Ve velkých světových městech jako Londýn či New York policisté pravidelně pokutují i diplomatická auta, což jim nic nezakazuje, avšak problematický je následný výběr pokut.
Nedotknutelnost a osvobození od placení mnoha daní a poplatků diplomaté využívají i tak, že pokutu sice dostanou, ale následně ji nezaplatí, a tak na závěr dluží přijímající zemi obrovské částky peněz. Jen pro ilustraci, v New Yorku před pár lety dosáhla celková částka za nezaplacené pokuty 16 milionů dolarů, přičemž nejvíce nezaplacených prohřešků měl na kontě Egypt.
New York se přitom už před lety rozhodl zavést pravidlo, při kterém po třech nezaplacených pokutách za sebou může město zadržet diplomatické parkovací označení. Ačkoliv diplomatická imunita na nejvyšší úrovni platí i pro diplomaty v rámci Evropské unie, nepsané pravidlo zní tak, že nesmí být zneužívána na žádné úrovni. Imunitou se proto diplomaté neohánějí ani při prohřešku na cestách či nesprávném parkování, protože podobné tresty nestojí za mezinárodní skandál a zhoršování vztahů mezi blízkými zeměmi.
Mezi nedílnou součást diplomatické imunity aplikovatelnou zejména na celé ambasády, ale i jednotlivé diplomaty, patří diplomatická pošta. Diplomaté jsou v přijímající zemi osvobození od jakýchkoli přímých daní, a proto neplatí daň z příjmu či daň z nemovitosti. Nevyhnou se však nepřímým daním, které jsou již započítány do cen produktů, jako daň z příjmu.
Diplomatická pošta umožňuje ambasádám a diplomatům provádět jednu z nejdůležitějších součástí jejich práce. Diplomatická imunita garantuje bezproblémovou komunikaci s domácí krajinou, a při ní se využívá i diplomatická pošta. Diplomatickou poštu nesmí policisté či celníci otevírat a musí ji nechat projít bez kontroly, přičemž v minulosti právě diplomatická pošta otvírala dveře pašování cigaret, alkoholu či nedej bože drog. Diplomaté přitom nemusí platit ani poplatky za import a export zboží.
Diplomatickou imunitu získávají i rodinní příslušníci akreditovaných diplomatů v konkrétních zemích. Diplomatickou imunitu může v případě závažných trestných činů zrušit jen vysílající stát. Ani při závažných zločinech však neexistuje pravidlo, podle kterého tak země musí učinit, a jde jen o udržování dobrých vztahů. Rusko v roce 2001 odmítlo zrušit diplomatickou imunitu svému diplomatovi v Kanadě.
Andrej Knyazev řídil pod vlivem alkoholu, vyjel autem na chodník a zabil kanadskou právničku, zatímco její kamarádku těžce zranil. Kanada ho chtěla postavit před soud přímo v zemi, ale Rusko odmítlo imunitu zrušit, a tak byl Knyazev vyhoštěn. Soudní proces pak proběhl přímo v Rusku, přičemž na vyšetřování obě země spolupracovaly. Diplomat byl nejprve vyhozen z diplomatické služby a následně mu soud udělil čtyřletý trest za zabití.
